Přederské období
Zatímco všude jinde kolem lidská společenství více či méně vzkvétala, zůstával Erský poloostrov dlouho neobydlený. Na vině byly téměř neprostupné Erské hory a převážně skalnaté a pro lodě tím značně nebezpečné pobřeží. Přesto se i sem nakonec lidé dostali. Přes hory. Přicházeli po malých skupinkách, vyčerpaní a šťastní, že přežili. Prchali do těchto divokých a nedotčených končin, protože jim v původní domovině takříkajíc hořela půda pod nohama.
Ano – většinou se jednalo o zločince a darebáky, kteří na Erský poloostrov utekli před spravedlností. Jen pár se jich tu snažilo najít naopak útočiště před nespravedlností a byli i takoví, co zde hledali dobrodružství, nový začátek či svobodu nespoutanou žádnými dosud známými zákony a nařízeními.
Ať tak nebo tak – během několika málo let se tyto skupinky postupně rozrostly v početnější klany a sever poloostrova se pozvolna zalidňoval. Jednotlivé klany se od sebe moc nelišily. Žili v nich lidé jednoduší, nevzdělaní a pověrčiví, kteří se živili převážně lovem nebo pastevectvím, takže táhli krajinou z místa na místo a nikde se dlouho nezdržovali. Rozdělovala je jen jména. Každý klan měl svůj název a tomu věnovali jeho příslušníci-zakladatelé velkou pozornost. Provozovali různé rituály, přinášeli oběti a všemožně se snažili vymyslet takové slovní spojení, které by – jak to jen říct? – vystihovalo povahu, chování i jednání členů klanu a také sloužilo k zastrašení případných nepřátel. Objevili se tak Horští lvi, Krvavé spáry, Divocí zubři, Bystré oči nebo Rychlonozí.
Tak tomu bylo na počátku. Jenomže jak běžel čas, přestal některé klany bavit kočovný způsob života, vznikly první osady a v nich se objevili první zemědělci. S paličatou umíněností se tito lidé snažili zúrodnit pluhem dosud nedotčenou půdu, v potu tváře ji zorali, zaseli, ale jak už to bývá – sklízeli za ně občas jiní. Nájezdníci. Takže klany mezi sebou i bojovaly. Praly se s divokými zvířaty i s nástrahami přírody, stavěly vesnice či dřevěnou palisádou opevněná hradiště, sílily a zabíraly stále větší a větší území poloostrova. Až ovládly celý severozápad – tedy oblast dnešního Gildar, Tamaru, Severního Sair Endrosu a Aranhoru. Jak se však dostávaly blíž a blíž k Bílým horám, začala se objevovat podivná věc. Černovlasým a černookým rodičům se občas narodilo modrooké dítě. Bez zjevné příčiny. Zpočátku jen ojediněle, postupně se ten jev stával stále častějším. Lidé si přestávali věřit a ztráceli jistotu. Už nebyli schopni odhadnout, zda se narodí černooké miminko nebo modrooké. Černooké děcko mohlo mít klidně modrookého sourozence a naopak.
Jak je to možné? Ptali se a s nedůvěrou sledovali malé modrooké soukmenovce. A ti? Do věku jednoho roku se vůbec nelišili od svých černookých vrstevníků – až na ty oči samozřejmě. Dvě sytě modrá kukadla zvědavě pozorující okolní svět. A potom, dnes by se řeklo po oslavě prvních narozenin, dětičkám oči náhle ztmavly a barvou teď připomínaly spíš švestky. Nedůvěra černookých soukmenovců vzrostla. Dali modrookým název Violové, což znamenalo něco jako nedokonalí, odlišní a byl to výraz skrz naskrz hanlivý. Hleděli na ně podmračeně a postupem času – jak děti rostly – až vysloveně nepřátelsky.
A proč? Protože Violové byli neobyčejně zvídaví. Měli spoustu všetečných otázek a najednou se začali ptát proč a nač i tam, kde ostatní jímala hrůza a děs. A kdyby jenom to. Oni napadali staré, osvědčené a zavedené pořádky, chtěli je nahradit čímsi novým, dosud nevyzkoušeným a nazývali to pokrokem.
To jim nemohlo být trpěno. Obyčejní soukmenovci, ti prostí, tradicemi svázaní a ustrašení lidé, v nich náhle viděli černokněžníky, kteří si zahrávají se silami zla a chaosu. Proto – na hranici s Violy. Ať shoří a s nimi i všechna kouzla a čáry.
Rozsudek padl a modrooké děti byly od toho okamžiku ve všech klanech nemilosrdně zabíjeny.
A právě v této pohnuté době přistálo na jihu Erského poloostrova sedm bouří poničených, plně naložených lodí. Plavidla zakotvila v blízkosti mohutné delty dnešní Sálavy a na pobřeží vystoupili nejprve muži. Ostražití, plně ozbrojení a odhodlaní postavit se všem případným nástrahám neznámé země. Žádná nebezpečí však nezaznamenali, a tak je postupně následovali i psi, ženy, děti a malá stádečka dlouhou plavbu přeživších hospodářských zvířat. Lidé vstupovali na břeh a děkovali, že přežili.
Byli to Harenové – obyvatelé tajemné a zcela jistě i velmi vzdálené Harenie. Přesněji – jejich zbytek. Ostatní příslušníci tohoto hnědookého a hnědovlasého národa zahynuli. Někteří na moři během cesty, většinou ale dříve. V jejich původní domovině, na následky jakéhosi strašlivého prokletí.
Harenové se v podhůří dnešního Parnasu velmi rychle zabydleli. Postavili zde městečko Endoria (dnešní Endohern) a odtud podnikali výzvědné výpravy proti proudu Veliké řeky, jak nazvali Sálavu.
Štěstí jim přálo, jejich počet vzrůstal, a tak zakládali nové a nové osady, až osídlili celou úrodnou oblast dnešní Sálavské nížiny, střední část dnešního Orrinoru, Údolím Turagen, kterému říkali Temné údolí, se dostali až na území dnešního Fallaru a celou takto vzniklou říši nazvali Nová Harenia. Na památku milované a nedobrovolně opuštěné domoviny. Za hlavní město si vybrali hrad Loreth a jejich vůdce si od té doby říkal Veliký Haren.
Tím, jak postupovali stále dál a dál na sever, ocitli se i oni samozřejmě náhle v blízkosti Bílých hor a stalo se jim to, co klanům. Hnědovlasí a hnědoocí rodiče měli najednou, z ničeho nic modrooké děti. Opět tedy vyvstala otázka – proč?
Harenové však netrpěli žádnými předsudky a vůbec se nebránili novotám. Naopak. Modrookým naslouchali, spolupracovali s nimi a učinili tak spoustu zajímavých a důležitých objevů. Zjistili například, že za švestkově zbarvené oči mohou Bílé hory – přesněji jakási neviditelná, kouzelná bublina, která je obklopuje. A ta bublina na nich ulpěla nejspíš zásluhou kdysi tady žijících draků. O tom, že tu draci skutečně žili, Harenové nepochybovali, protože na svých toulkách Bílými horami našli o přítomnosti těchto bájných zvířat velké množství důkazů. Našli kosti, drápy, zuby a Slzy. Tak nazvali nádherné, stříbřitě zářivé drahokamy ne větší než nehet. Drahokamy těšící hnědooké neskutečnou krásou a modrookým propůjčující magické schopnosti. Díky nim se z modrookých skutečně stali čarodějové a čarodějky.
A v Bílých horách našli Harenové také některé odvážnější příslušníky klanů. Došlo k prvnímu, druhému, třetímu a dalšímu setkání a ani jedno nedopadlo nejlépe. Střety obou „národů“ končily většinou krvavě, a tak začala válka. Sice jenom taková malá, hraniční, ale dlouhá a zcela zbytečná. Chvíli vyhrávali Harenové, chvíli klany nebo jinak také Divocí či Kallové a boje se vlekly, mrtvých přibývalo a nesnášenlivost rostla.
A nejen na hranicích. Spory se objevily i mezi čaroději. Jak se modroocí čím dál víc zdokonalovali ve svém zázračném, nově nabytém umění a objevovali stále nové a nové možnosti jeho využití, dostali se samozřejmě také ke zneužití. Velmi brzy zjistili, že nalezená Dračí slza ve spojení s jejich vrozenými schopnostmi je tak nějak povyšuje nad ostatní smrtelníky, a pak už záleželo pouze na tom kterém jedinci, jak si s tímto pocitem neskutečné moci poradil. Takže se čarodějové a čarodějky rozdělili na Hodné a Zlé.
Hodní nosili svou Slzu ve stříbře a své znalosti a kouzla využívali ku prospěchu okolí. Zlí nosili Slzu ve zlatě a starali se jenom o sebe. Byli sobečtí, panovační, namyšlení a lakomí. Hodní stále něco nového zkoušeli, poznatky pečlivě zapisovali, předávali je dál a… založili Citadelu – místo veškerého známého vědění. Zlí také zkoušeli a zapisovali, také předávali a… zakládali velké bandy násilníků a lupičů, které tvořili povětšinou obyčejní lidé. Oni je pouze vedli a brzy se stali doslova postrachem všech obydlených částí Erského poloostrova.
A jak se k tomu postavili Hodní? Úplně špatně. Začali Zlým říkat Zbloudilci, a protože jedna ze zakladatelek Citadely neodolala vábení moci a bohatství a sama se stala Zbloudilcem, vykázali z místa veškerého známého vědění všechny dívky. Vzdělání v Citadele tak dostávali pouze chlapci. Dívky se samozřejmě bránily, snažily se v klidu přesvědčit své mužské protějšky o tom, že tohle není právě nejlepší nápad, že ony nejsou nepřátelé, ale Zbloudilci ano. Nicméně marně.
A tak se z čarodějek staly válečnice. Svou uraženou pýchu a pošlapané sebevědomí si však naštěstí neléčily na osazenstvu Citadely, ale právě na Zbloudilcích. Začaly zlé čaroděje nemilosrdně pronásledovat, hubit a napravovat jimi způsobené škody a lidé je za to milovali.
A pak přišel Thurma. Nenápadný modrooký klučina, který v Bílých horách nenašel krásnou malou Slzu, ale velký, stříbřitě zářivý nepravidelný jehlan. Magicky si ho uplavil na kužel, ozdobil ho tenkým zlatým hadem a rozhodl se ovládnout celé dosud známé území poloostrova. A bylo by se mu to i podařilo, nebýt spojenectví obyčejných lidí s čarodějkami a také naprosto nečekaného a až zázračného objevení Lesarnů – válečníků a válečnic s pomněnkově modrýma očima, zlatými, lehce zvlněnými vlasy a štíhlými, pružnými postavami. Hlavně díky jejich pomoci se podařilo Thurma porazit, jeho magický kužel Rennirin zničit a nastolit na Erském poloostrově opět klid, mír a řád.