O dracích
Pod tímto názvem je tato legenda uvedena v knize „Legendy Dávnověku“, říká se jí ale i jinak. Na ostrově Morcia ji znají jako „Pohádku o Morce“ a ve Fallaru si děti nechávají vyprávět „Příběh o dračích slzách“.
V pradávných dobách, kdy Zemi ještě nevládli lidé, ale draci, žila na malém, fazoli podobném ostrůvku červená dračice, která se jmenovala Morka. A protože ostrůvek byl malý, ani ona příliš nevyrostla. Obývala pěknou, prostornou a suchou jeskyni s výhledem na moře a s ničím si nedělala starosti. Vyhřívala se na sluníčku, lovila zvěř ve východní části ostrova, koupala se v blízkém jezeře nebo si jen tak létala nad ostrovem či honila pro radost motýly po loukách. Nikdy však žádného nechytila. Nechtěla nikomu ubližovat, jen s nimi dováděla. Byla velmi hravá, a tak dlouho trvalo, než dospěla.
Když k tomu po mnoha letech konečně došlo, rozhodla se skoncovat se samotou a najít si společníka. Odletěla proto začátkem léta na pevninu, kde se každoročně v tuto dobu scházeli draci k námluvám.
Celá natěšená a plná radostného očekávání našla hory s vrcholky pokrytými věčným sněhem, přistála a – sklidila jen posměch. Všichni přítomní příslušníci jejího druhu byli dvakrát tak velcí než ona a úplně jinak zbarvení. Kolem ní se nacházeli draci zelení, hnědí nebo černošedí, cenily zuby, vyfukovali obláčky kouře a bez zábran a studu se bavili na její účet.
Morce to přišlo líto. Rozplakala se, ale ani její slzy dračí posměváčky neodměkčily. Nikdo se jí nezastal, nikdo na ni vlídně nepromluvil. Vlastně si jí po chvíli přestali všímat a věnovali se sobě navzájem.
Nešťastná Morka sledovala jejich námluvy, ale nevydržela to moc dlouho. Po pár minutách vzlétla, s převelikým smutkem se vrátila domů a od té doby už si nehrála. Jen plavala v moři, lovila zvěř, vyhřívala se na sluníčku před svou jeskyní a přála si vyrůst. Také snila – o krásném hnědém samci, který by kvůli ní vynesl do oblak veliké skalisko, v té obrovské výšce ho pustil a ono potom dopadlo na zem kdesi v podhůří.
Přání se Morce však nesplnilo. Do dalšího léta nevyrostla ani o kousek. Přesto se nevzdala. Znovu odlétla do hor, znovu se jí ostatní draci vysmáli, ona znovu plakala a znovu se vrátila na svůj ostrov. Sama.
A roky utíkaly. Celých deset let se malá Morka takhle pokoušela najít partnera, ale výsledek byl pořád stejný. Posměch a pláč.
Jedenácté léto, když Morku v horách opět přivítal škodolibý smích, ztratilo sluníčko trpělivost, domluvilo se se svým bratrem měsícem a společně se rozhodli nešťastné dračici pomoci. Natáhli k sobě svoje paprsky jako ruce a sotva se zlatý dotkl stříbrného, ozvala se strašlivá rána, zablesklo se a v tom záblesku se zrodil zlatostříbrný dráček. Jen trošku větší než Morka.
Velcí draci se však vinou té rány i silou záblesku začali chovat jako smyslů zbavení. Úplně zdivočeli a útočili jeden na druhého. Vypukla vřava a právě tehdy musela Morka ukázat, že si nového přítele skutečně zaslouží. Zlatostříbrného dráčka totiž napadl hrozivý černošedý drak a chystal se ho rozsápat. Statečná malá dračice nezaváhala ani okamžik a vrhla se dráčkovi na pomoc, přesto – kdoví, jak by to s oběma dopadlo, nebýt sluníčka. I ono trochu pomohlo a to byl konec draků. Zachránili se jen Morka s dráčkem a ti spolu odletěli někam k západu.
Tím na Zemi skončila vláda draků a nastal čas vlády lidí. Ti dali dračím horám název Bílé hory, pustý kraj bez jediného stromečku, kam dračí samci chrlili oheň a odhazovali kusy skal, aby se zalíbili samicím, pojmenovali Velkou Fallarskou vrchovinou a na počest malé statečné dračice Morky říkají ostrůvku s tvarem fazole Morcia.