Jdi na obsah Jdi na menu
 


O strašlivém prokletí

   Před mnoha a mnoha lety se kdesi na dalekém severu nacházela země s názvem Harenie. Byla to krásná země, ani malá a ani moc velká. A v téhle Harenii žili odjakživa Harenové. Národ šikovných, nebojácných, hnědovlasých a hnědookých lidiček, kteří svou zemi velmi milovali. Tak moc. Že byli ochotni se pro ni prát a dokonce i zemřít.
   A proč zmiňuji právě válku a smrt? Protože osud si s těmi Hareny krutě pohrál.
   Východní hranici Harenie omývaly vlny oceánu a na západě sousedila se třemi podobnými zemičkami, jako byla sama. Už dlouhé roky tam vládl mír, lidem se dařilo a měli se dobře.
   To však jednoho nezvykle horkého až dusného léta skončilo. Samozřejmě, že ne ze dne na den. Ne. Už na jaře se k uším Harenů donesly zvěsti o divokých, potetovaných válečnících kdoví odkud. Podle kupců, kteří tyhle znepokojivé zprávy přivezli, napadli ti barbaři západní země, s neuvěřitelnou lehkostí vítězili, zotročovali původní obyvatelstvo a rychle táhli směrem k východu.
   „No, na západě je spousta zemí,“ říkali si tehdy Harenové a nedělali si s útoky potetovaných divochů starosti. Jen jejich vůdce – Veliký Haren Orek se nenechal ukolébat velkou vzdáleností, která je od údajných bojů dělila, a rozhodl se situaci pozorně sledovat. Vyslal zvědy na západ, až za hranice Harenie, a dobře udělal.
   Cizí nájezdníci se rozlézali jako rezaví mravenci. Na svých nevysokých, huňatých konících dobývali zemičku za zemičkou, nepříjemně rychle se blížili a začátkem léta už měli Harenové potetovance téměř u hranic. Orek byl ale válečník a cizáků se nezalekl. Promluvil se svými veliteli, shromáždil vojsko i dobrovolníky z řad obyčejných lidí na hranicích Harenie a čekal.
   Ne dlouho. Nájezdníci se objevili do dvou dnů. Nejprve jako veliký oblak prachu, později jako neskutečné množství pohybujících se teček, které rychle rostly. Potetovanci se řítili na Orekovy muže plným tryskem a věřili, že opět bez potíží zvítězí. To se ale spletli.
   Orek věděl od kupců i od svých zvědů, že takto zaútočí a pokusí se rozmetat jejich odpor jediným zdrcujícím nájezdem. Orek to věděl, a tak se na jezdce na koních připravil. Během těch dvou dnů čekání nechal na budoucím bitevním poli vykopat příkopy – pěkně nepravidelně a naprosto neuspořádaně, a ještě navíc se on i jeho muži lopotili se stavbou obranného valu, který se ježil ostrými dřevěnými kůly.
   Teď tedy Harenové s neskrývaným napětím tiše vyčkávali za tím jednoduchým opevněním, zatímco útočící potetovanci hnali své koníky proti kůlům a řvali z plných plic. Kopyta duněla a od jejich vytasených šavlí se občas odrazil sluneční paprsek, takže zbraň zlověstně blýskla.
   A pak potetovanci dojeli k vykopaným příkopům. Nic takového nečekali, a tak spousta jezdců i koní skončila svou divokou jízdu v nastražené pasti. Ano, byla jich spousta, ale přesto málo. Jejich útok to ani nezbrzdilo. Jen přestali křičet a nad bojištěm se tak kromě prachu vznášel pouze nářek raněných lidí a zoufalé ržání stejně postižených koní. Většina nájezdníků se bez úhony dostala k valu. Ten je přinutil zpomalit, ale nezastavil je. Potetovaní válečníci zuřivě pobízeli své koníky ke zdolání valu kůly nekůly a snažili se přitom svými šavlemi zasáhnout alespoň někoho z Harenů. Ovšem bezvýsledně. Naproti tomu Harenové do nich nemilosrdně bodali dlouhými kopími. Nezalekli se ani jejich divokého vzhledu, ani jejich hrůzostrašně potetovaných obličejů a úplně vyholených hlav ba ani jejich početní převaha statečné obránce nezastrašila. Svírali svá kopí pevně a nebáli se je použít. Útok se tak rozpadl a po chvíli byl odražen.
   Potetovanci se stáhli. Vrátili se zpátky až za vykopané příkopy a jejich velitelé se sešli k poradě. Ztratili totiž nečekaně mnoho mužů a ještě více koní.
   A porada proběhla i v táboře Harenů. I Orek svolal své velitele a uvážlivě krotil radost těch mužů z dosaženého vítězství. Ještě neměli vyhráno. Ani zdaleka ne. Potetovance jedna porážka od postupu na východ jistě neodradí.
   A opravdu. Ti muži skutečně zaútočili. Znovu a překvapivě rychle. Vyjeli proti Harenům opět cvalem. Na příkopy už si však dali pozor, a tak je tentokrát zvládli beze ztrát. Pod valem zastavili, sesedli a vrhli se proti obráncům pěšky. Jen s válečným pokřikem a s vytasenými šavlemi v rukou. Harenové se také povzbuzovali řevem a snažili se opět bodat svými kopími. Brzy však zjistili, že zasáhnout jezdce na koni je mnohem jednodušší než zasáhnout pěšáka, a tak zahodili kopí. Tasili meče a rozpoutal se boj muže proti muži.
   Potetovanci se divoce oháněli svými šavlemi, ale ani Orekovi bojovníci nezaháleli. Jejich meče se sytily krví a rozsévaly v řadách nepřátel bolest a smrt. Úspěšně. Útok nájezdníkům zase nevyšel a museli se stáhnout. Opět s velkými ztrátami na životech. Zaútočili však ještě do třetice, a když byli odraženi, zaútočili znovu.
   Přesto stále bezvýsledně. Harenové umírali po desítkách a brzy ztratili přehled o tom, kolikátý útok už odvrátili, ale odmítali se vzdát. Odmítali vydat svou krásnou a milovanou zemi nepříteli, a tak dál bojovali jako lvi.
   A nejen zbraněmi, ale i kouzly. Jejich nejvyšší čaroděj Veleran i oba jeho mladí pomocníci Dak a Atren vymýšleli stále nové a nové možnosti, jak nezvaným cizákům uškodit. Zabíjet přímo totiž nemohli. Tak mocných kouzel nebyli schopni, ani když spojili své síly. Takže jim třeba plašili koně při útočném cvalu, při zdolávání obranného valu podráželi nepřátelské nohy nebo strašili potetované válečníky vrháním malých ohnivých koulí.
   A co na to nájezdníci? V této útočné skupině žádného čaroděje neměli, a tak byli v tomto ohledu vydáni Harenům na milost a nemilost. Její velitel Sao Hu dostal od svých nadřízených jasný rozkaz. Rozdrtit případné obránce početní převahou a prudkostí a četností útoků. To mu ale zatím nevycházelo. I čas mluvil proti němu a navíc ty ztráty. Neváhal tedy a vyslal posla s dopisem ke slovutnému Huano Zingovi. Na pergamenu, jak jinak než pokorně, žádal svého vládce o radu, nové rozkazy a případně i o posily.
   A žádal správně – vhodně volenými slovy a s dostatečnou úctou. Slovutný Huano Zing mu poslal nejen nové rozkazy, které se nijak nelišily od starých, a posily, které znovu obnovily jejich početní převahu, ale i čaroděje. Na bojiště byl vyslán sám Nia Rasev – nejvyšší mág a kouzelník divokého a bojovného národa Veziů.
   Přijel do tábora Sao Hua jednoho temného večera uprostřed léta a od té chvíle se Harenům přestalo dařit. Veleran, Dak a Atren jen s největším vypětím sil a pouze společně dokázali rušit, případně odklánět kletby Nio Raseva a obyčejným válečníkům se nevedlo lépe. Ani statečnost, ani spravedlivý hněv, ani touha po vítězství, ani zbraně, ani kouzla – nic. Nic nepomáhalo a Harenové museli začít ustupovat. Ustupovat, ale ne utíkat.
   Orek ani v této napohled beznadějné situaci neztratil rozvahu a zdravý rozum. Dobře věděl, že to nejhorší, co může velkou armádu potkat, je hlad. Čím větší armáda, tím více hladových krků a tím je tedy nebezpečí hladu větší. Rozkázal proto zničit – nejlépe zapálit vše, co nešlo vzít s sebou. Nešťastní Harenové tedy opouštěli města, městečka, vesnice i vesničky – své domovy, odcházeli na východ a za nimi zůstávala pustá, zuhelnatělá a doutnající poušť.
   Potetované válečníky tohle Orekovo opatření sice zpomalilo, ale nezastavilo. A už vůbec neobrátilo zpátky. Ani omylem. Se zatvrzelou zarputilostí zatlačovali ustupující Hareny stále dál a dál k východu, až náhle neměli ti ubožáci kam ustoupit. Orek, jeho žena Lilija, jeho dva synové – vlastní Sarik a osvojený Micel, i posledních pár tisíc jeho lidí se dostali do Kumy – mohutné pevnosti na úpatí hraničních hor. Za ní pak už byla pouze kamenitá obchodní stezka vedoucí dolů do malého přístavního městečka jménem Lenia. Takže s ustupováním Harenové skutečně skončili. Zavřeli za sebou bránu pevnosti a s obavami, smutkem a někteří dokonce i se strachem čekali na nepřátelské vojsko.
   Co teď? Ptal se sám sebe Orek. Tuhle válku nemůžeme vyhrát. Máme se tedy vzdát? Nevěděl. Příčilo se mu vydat těm cizákům Harenii, pevnost Kumu i její obyvatele. Ale – dívat se, jak umírají? Zbytečně? Bez naděje na vítězství? Nedokázal sám rozhodnout, a tak se obrátil nejprve na své nejbližší.
   „Vzdát se? Ne! Raději smrt v boji než otroctví,“ odpověděla mu bez zaváhání jeho žena Lilija.
   „Vzdát se? Ani náhodou! Budeme bojovat do posledního dechu,“ odpověděli mu v dokonalé shodě jeho dva synové – vlastní Sarik i osvojený Micel. A stejná slova pak Orek slyšel od svých čarodějů – Velerana, Daka a Atrena i od svých velitelů. Přesto ještě nebyl úplně přesvědčen.
   Vydal se tedy mezi obyčejné vojáky a prosté lidi. Celý jeden den chodil po pevnosti a žádal upřímnou odpověď na svou otázku: „Vzdát se nebo bojovat?“
   „Boj. Boj. Boj. Raději smrt než otroctví,“ znělo ze všech stran a Orek s překvapením sledoval, jak z tváří mužů, žen i dospívajících mladíčků a dívek mizí při těch odvážných slovech únava, strach a vyčerpání. Místo nich se v těch obličejích alespoň na tu krátkou chvíli objevilo obrovské odhodlání, nadšení a chuť vydržet až do hořkého konce.
   „Dobře tedy. Budeme bojovat,“ pronesl Orek slavnostně ještě téhož večera a Harenové se začali znovu připravovat na bitvu. Možná poslední.
   Ne. Poslední ještě ne. Potetovaní Veziové třikrát zaútočili a třikrát byli odraženi. Nešťastný Sao Hu začal pomalu propadat zoufalství a beznaději. Takový odpor skutečně nečekal.
   Proč stále bojují? Ptal se už nejméně po sté sám sebe a pořád nedokázal rozumně odpovědět. Vždyť nemají kam utéct?! Jsou obklíčeni?! Svou zemi proměnili ve spáleniště?! Tak proč?! Proč se nevzdají?
   „Vzdejte se! Zachráníte si tím život!“ vybídl čtvrtého dne obléhání v pevnosti uvězněné Hareny.
   „Vzdát se?! Ne. To vy se vzdejte. Vzdejte to a táhněte, odkud jste přišli!“ zazněla nad Kumou Orekova rozhodná a hrdá odpověď.
   A právě ta rozhodnost a hrdost rozčílila vznětlivého a netrpělivého Sao Hua téměř do nepříčetnosti. Také ho tlačil čas. Už ráno obdržel dopis od slovutného Huano Zinga s jedinou otázkou – co tu trvá tak dlouho?
   No, co asi?! Soptil vzteky Sao Hu. Pak vynadal svým velitelům a zcela neuctivě se utrhl dokonce i na samotného Nio Raseva.
   „Chceš zabíjet kouzly, když to nedokážeš mečem?“ oplatil mu stejně neuctivě čaroděj. V jeho hlase byl totiž jasně patrný výsměch. Výsměch smíšený s pohrdáním.
   „Neumíš to?“ nenechal si takové jednání líbit Sao Hu a snažil se svou urážlivou poznámkou vyprovokovat čaroděje k nějaké akci.
   „Umím,“ přiznal po krátkém zaváhání Nia Rasev a povýšený úsměv z jeho tváře zmizel. „Ale není to jednoduché. Ty vůbec netušíš…“
   „Udělej to,“ poručil bez zaváhání Sao Hu a s potěšením se pásl na nepřehlédnutelných rozpacích očividně zaskočeného čaroděje. A mám tě, ty namyšlený šejdíři.
   „Ubohý lidský červe!“ zahřměl v tom okamžiku Nia Rasev a překvapenému veliteli se zdálo, jakoby se v jeho stanu náhle setmělo a čaroděj trochu povyrostl.
   „Ty vůbec netušíš, s čím si chceš začít!“ bouřil dál kouzelník, pak se však obdivuhodně rychle uklidnil a už normálním hlasem ještě dodal. „Tím zaklínadlem se ze mě stane zrůda. Budeš mě muset zabít.“  
   S největší radostí, pomyslel si nepříjemně vystrašený Sao Hu a byl rád, že ve stanu už je zase vše v pořádku – světlo i postava čaroděje. Také by velmi rád řekl svou myšlenku nahlas, ale včas si uvědomil, že Nia Rasev je hodně uznávaný a tím pádem i ceněný. Bez ohledu na jeho osobní pocity.
   „Dobře,“ uznal tedy napohled klidně. „Hned teď pošlu dopis slovutnému Huano Zingovi. Ať on rozhodne.“      
   A tak zatímco v táboře Veziů čekali na odpověď svého nejvyššího vůdce, v pevnosti Kuma nevěděli, co si mají o zdánlivé nečinnosti nepřátel myslet.  
   „Co je tohle za úskok?“ ptali se všichni jednotně, v odpovědích už se však různili. Prostí lidé a obyčejní vojáci doufali, že to znamená konec téhle otravné a zdlouhavé války. Jen je zaráželo, proč potetovanci neodcházejí.
   „Co je zdržuje?“ šeptali si mezi sebou.
   Orekovi velitelé by se rádi přiklonili k názoru svých podřízených, ale rozum jim říkal, že tomu tak není. Ti potetovaní bastardi to určitě nevzdají a neodtáhnou. Na co ale, sakra, čekají? Proč neútočí?
   Veleran říkal, že jde o klid před bouří a že jim nezbývá než utéct, jinak je potká něco strašného. Dak s Atrenem s ním samozřejmě souhlasili. A co na všechny ty otázky a odpovědi Orek?
   Harenský vůdce také tušil nedobrotu. Ale utéct? Kam? Po moři? Od obchodníků, kteří nedávno přijeli z Lenie, věděl, že dole v přístavu kotví pouze sedm větších lodí. Jak by se na ně všichni vešli? Nevešli, samozřejmě. A jak tedy rozhodnout, kdo odjede a zachrání se a kdo zůstane a zemře? A kam by vůbec měli plout?
   Orek nevěděl. Otázek bylo mnoho a odpovědí málo. Jisté, nebo téměř jisté bylo vlastně jen to, že potetovanci něco chystají. Něco velkého. Ale co? 
   Opět otázka.
   Nakonec dal alespoň z části na Veleranovu radu a vyslal do Lenie oba své syny – Sarika i Micela se skupinkou deseti ozbrojenců a také s Atrenem. Měli za úkol vyhledat v městečku muže jménem Eriak, což byl obchodník, pirát i pašerák v jedné osobě a právě jeho byly dvě ze sedmi lodí kotvících nyní v přístavu. Tenhle Eriak dlužil Orekovi za mnohé, především za svou svobodu, a tak se Harenský vůdce domníval – celkem oprávněně, že žádost jeho synů neodmítne a pomůže. Přesněji – postará se o to, aby se na všechny kotvící lodě, na ty jeho dvě i na ostatních pět, naložili potraviny, pitná voda a nejdůležitější nářadí a plavidla byla připravena k rychlému odplutí. Přitom měl ovšem také zajistit, aby žádné neodplulo. Ne dříve, než se alespoň trochu objasní podivné chování Veziů.
   A to se objasnilo nečekaně brzy. Pátého dne po odeslání posla s dotazem, to jest třetího dne po odjezdu Orekových synů a jejich skupinky, obdržel velitel Sao Hu tolik očekávanou odpověď.
   Každé vítězství něco stojí, psal slovutný Huano Zing a velitel Sao Hu si přečetl jeho slova pro jistotu dvakrát. Pak předal pergamen vedle stojícímu čaroději a jen těžko přitom ovládal své uspokojení. Konečně se toho nabubřelého chlapa zbaví. A dokonce vlastní rukou. Čeká ho hned dvojité vítězství.
   Nia Rasev přelétl ten jediný řádek očima a mírně pobledl. Byl to jeho rozsudek smrti. Přesto nezaváhal. Přání slovutného Huano Zinga mu bylo rozkazem. A začal připravovat vše potřebné k provedení kletby.
   Strážní na hradbách Kumy si všimli náhlého rozruchu v táboře Veziů a ihned upozornili Oreka. Veliký Haren se okamžitě dostavil, stoupl si mezi ně a pohlédl ke stanům potetovaných nepřátel. Stejně tak jeho žena Lilija, čaroděj Veleran a jeho mladý pomocník Dak.
   Takže teď to přijde, poznali všichni.
   A přišlo.
   „Vzdejte se! Teď máte poslední možnost zachránit si život!“ zakřičel směrem k pevnosti Sao Hu.
   „Ne! Vzdejte to vy a odejděte!“ zazněla Orekova odpověď. Stále stejně hrdá, ale už ne tak rozhodná. Co asi chystají? Táhlo Harenskému vůdci hlavou.
   „Dobrá. Vaše rozhodnutí,“ ujal se slova překvapivě klidný Nia Rasev. „Slyšte mě tedy a vězte, že z této pevnosti už neodejdete. Neutečete ani se nikam neschováte. Čeká vás pouze smrt… Nezapomeň, zabij mě hned, jak se změním. Nebo se otočím k vám a začnu zabíjet já,“ dodal ještě tlumeně k veliteli Sao Huovi.
   Ten lehce přikývl, uvolnil v pochvě svou šavli a Nia Rasev postoupil o několik kroků vpřed. Byl beze zbraně, bos, od pasu nahoru nahý a jeho holou hruď nezdobily mužné chloupky, ale spousta různě se kroutících, namalovaných čar.
   Celým tím divadlem ochromení Harenové nedokázali na tu dálku odhadnout, čím je pokreslený, všichni by však přísahali, že jde o krev. A měli by pravdu. Čaroděje Nio Raseva skutečně pomaloval jím osobně vybraný mladý válečník. Pomaloval ho přesně podle udávaných pokynů prstem, který si pro ten účel namáčel ve své vlastní krvi pomalu vytékající z mělké rány na boku. Potom mu čaroděj prořízl hrdlo, vytryskla další krev a její kapičky dotvořily už vzniklé „umělecké dílo“.
   Teď Nia Rasev stál před dlouhou řadou Vezijských válečníků a upřeně hleděl k pevnosti. Stál hrdě vzpřímený, s lehce rozkročenýma nohama a napnutými pažemi mířícími od těla šikmo směrem k jasné, horkým letním sluncem prozářené obloze.
   „Chystá se čarovat,“ šeptem popsala Lilija, co bylo zřejmé. Veleran s Dakem ani nečekali až tu krátkou větu dopoví, jen si vyměnili pohled, lehce na sebe kývli, zavřeli oči a spojili své mysli.
   Právě včas. Vezijský čaroděj už začal nepřirozeně vysokým hlasem odříkávat hrozivě znějící, nesrozumitelná slova. Během jeho řeči nebe postupně temnělo, přestože v okolí nebyl jediný mráček, a vzduch přímo jiskřil přetlačující se magií. Veleran s Dakem znatelně zbledli a jejich napjaté obličeje se leskly potem, zatímco Nia Rasev dál stál s rukama vztaženýma k nebesům a dál plynule odříkával hrůzostrašné zaklínadlo.
   A pak náhle ztichl. Zčernalou oblohu proťala klikatá čára blesku, ozvala se ohlušující rána a – nastalo ticho. Zlověstné a dusivé. Všichni
přítomní – Harenové i Veziové – strnule stáli, ohromeně a zděšeně zároveň zírali před sebe a nebyli schopni slova ani pohybu. Jen obloha se opět rozjasnila a čaroděj Nia Rasev spustil své paže zpátky podél těla. Potom lehce předklonil hlavu, pomalu se otočil ke svým lidem a někteří Veziové vykřikli zděšením. Jeho až dosud celkem pohlednou tvář křivil odporný škleb, cenil tesáky a žlutýma, jakoby hadíma očima přejížděl řadu nastoupených válečníků. Pak skočil. A přímo na hrot narychlo vytasené Sao Huovy šavle. Zemřel na místě a Veziové úlevně vydechli.
   Harenové samozřejmě nemohli na tu dálku vidět změnu vzhledu nepřátelského čaroděje, a tak jen bez dechu přihlíželi a nic z toho nechápali. Po Vezijském úlevném výdechu se však i oni vzpamatovali z právě prožité hrůzy a chtěli také volně vydechnout, místo toho je čekala hrůza mnohem větší. Začalo to ve skupince kolem Oreka.
   Strážní i sám Orek konečně odtrhli zrak od nastoupené řady nepřátel, rozhlédli se po sobě navzájem a opět strnuli. Dak už totiž mezi nimi nestál, ale ležel. Podivně zkroucený, nevidoucí oči vytřeštěné, pod nosem krev, oděv potrhaný, jakoby rozřezaný a tělo samou ránu. A neležel sám. Orekovi k nohám klesla i Lilija. Jeho milovaná Lilija. Ta ještě žila. Bylo však jasné, že nevydrží dlouho. Už nemohla mluvit, dýchala chrčivě a nepravidelně a krvácela z uší i nosu. Žalem zdrcený Orek padl na kolena vedle ní, objal ji, jejich pohledy se setkaly a nešťastná žena zachrčela naposledy. Přihlížející Harenové stáli tiše, neschopni slova.
   Po nepředstavitelně dlouhé chvíli Orek zvedl hlavu, rukou si otřel obličej, pohlédl na Velerana, a pak se podíval na svou ruku. Byla od krve. Veliký Haren krvácel z nosu a pravého ucha a i dalším se postupně spouštěla krev. Naštěstí ne všem. Přesto – pevnost Kumu ovládla smrt a nad ní se jako obrovský, černý mrak vznášel smutek a beznaděj.
   A právě tehdy Veziové znovu zaútočili. S divokým řevem a šavlemi v rukou se vrhli proti hradbám. A právě ten jejich řev Oreka probral. Setřel si vytékající krev, vyskočil na nohy, zavelel k obraně a jeho muži bez zaváhání poslechli. Vždyť přece právě tohle si vybrali – boj až do hořkého konce.
   Ač oslabení strašlivou kletbou Nio Raseva bojovali Harenové jako rozzuření lvi a donutili tak potetovance opět k ústupu. Sao Hu zuřil a Orek zjišťoval škody. Žal toho muže nezlomil. Naopak. Vlil mu do žil novou sílu a také touhu po pomstě.
   Veziové Kumu nedostanou, dokud budu živ, přísahal si v duchu a s Veleranem po boku se vydal na obhlídku pevnosti.
   Čaroděj sám zůstal kletby ušetřen stejně jako další tři stovky Harenských mužů, žen a dětí. Ostatní každou chvíli krváceli z nosu či uší, na těle jim postupně naskakovaly odporné, mokvající boláky a žádná Veleranova kouzla, jeho masti ani vývary – nic nepomáhalo. Jen oddalovalo nevyhnutelné.
   Nastal večer. Veziové se rozešli do svých stanů, takže bezprostřední útok Harenům nehrozil. I oni tedy usedli k jídlu a odpočinku.
   Orek také. Jen se přitom obklopil svými veliteli a od nemocných se vrátil i věrný Veleran. Mlčky pojedli a – na chodbě se ozvaly několikery rázné kroky. Muži unaveně vzhlédli a zvědavě i pohoršeně zároveň se podívali ke dveřím. Kdo se to opovažuje je rušit?
   Byli to Orekovi synové Sarik a Micel společně s mladým čarodějem Atrenem. Až v Lenii byl totiž vidět magický záblesk, a tak mladíci neváhali, nechali přípravy lodí na Eriakovi, vsedli na koně a uháněli zpět.
   Lodě. Ach ano. Záchrana pro ty, kteří zůstali zdraví. Orekovi se nesmírně ulevilo. Harenové nevymřou. Budou žít – jen někde jinde.
   „Ale,“ zarazil se náhle. „Ten cizí čaroděj říkal – neutečete. Takže to znamená…?“ Zoufale pohlédl na Velerana.
   Čaroděj se zamračil a zamyslel. Odpověděl až po chvíli a mluvil pomalu, vážil každé slovo. Jeho hlas se však vůbec nezachvěl, protože pevně věřil tomu, co říká. „Ti zdraví mohou skutečně odplout. Beze strachu, ale co nejdříve.“
   „Ale ten čaroděj…“ připomínal nedůvěřivě Orek.
   „Něco z jeho kletby se nám podařilo odrazit. Vždyť právě díky tomu zůstali někteří zdraví a právě díky tomu Dak zemřel,“ zakončil své krátké vysvětlení smutně Veleran, a pak se obrátil na příchozí mladíky – Atrena, Sarika a Micela. „Cesta z Harenie bude na vás. Už zítra odvedete všechny zdravé lidi dolů do přístavu, nalodíte se a odjedete. Navždy. Pamatujte však – musíte zůstat za každou cenu pohromadě a musíte na jih. Bude to dlouhá plavba, ale skončí dobře.“
    „A co ty? Ty s námi nepojedeš? Vždyť jsi také…?“ zeptal se svého učitele tiše Atren, starší čaroděj ho však nenechal domluvit. „Ne, synku. Já zůstanu zde. Zde je moje místo. V Harenii po boku přítele.“
   „Ale,“ namítl značně nepřesvědčivě mladík.
   „Žádné ale. Dost bylo řečí. Vy zítra odjíždíte, my zůstáváme.“
   „Ano,“ potvrdil rozhodně Orek a dlaní si setřel pramínek krve vytékající z nosu. „Tuhle pevnost ti psí syni nedostanou.“
   „Ne, dokud budeme žít,“ souhlasně a trochu i slavnostně přisvědčili všichni přítomní velitelé a tím bylo o dalším osudu Harenů rozhodnuto.
   Zatímco zdraví se balili, loučili a postupně odcházeli, nemocní pod vedením Oreka a Velerana čelili dalším a dalším útokům. Ale nevzdali se. Bojovali s takovou statečností a odvahou, s jakou ještě nikdo nikdy nebojoval. Válečníci sekali do Veziů svými meči a Veleran je sužoval svými kouzly. Zabíjet přímo nemohl, mnoho potetovanců však zemřelo na následky jeho kouzel. Třeba pod kopyty splašených koní nebo při zmatku, který vznikl při požáru několika stanů. Jiní sice nepřišli o život, ale o rozum, když je Veleran děsil hrůznými vidinami či divokým kvílením, a ještě jiní prostě utekli. Vezijským táborem se totiž jako morová nákaza šířila čím dál větší víra, že kletba Nio Raseva se nezdařila a že čaroděj vlastně zemřel zbytečně. A s tím souvisel i rostoucí strach a panika.
   Sao Hu zuřil, vztekal se, nadával, ale marně. Ztrácel muže po desítkách, požádat znovu slovutného Huano Zinga o posily se už neodvážil a bez čaroděje byl proti Veleranovi bezmocný.
   Velmi brzy se tedy síly obou vojsk vyrovnaly, a když se tak stalo, opustili beztak již umírající Harenové hradby své pevnosti, vyjeli proti Veziům a dokonale je tím překvapili. Přesto došlo ke strašlivé a krvavé bitvě, z níž se zachránilo jen pár Veziů. A to ti, kteří hned na začátku zahodili šavle a prostě opustili bojiště. Jinak zemřeli všichni. I Sao Hu, Veleran a Orek. Skvělý muž, který dokázal uvážlivě vést svůj lid v době míru i zatvrzele vzdorovat mnohonásobné přesile v době války.     

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA