Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nečekaný host

   Bylo pozdní odpoledne a Chodec seděl u Nikova hrobu zády opřený o jednu z mnoha břízek. S požitkem vdechoval vlahý jarní vzduch prosycený zvláštní, svěží vůní a svůj pronikavý modrý zrak upíral na krátké provázky jehněd volně visící mezi drobnými, zelenými střapečky mladých lístků. Ale nevnímal je. Nevědomky si pohrával  s modrým kamenem stříbrného prstenu, který mu zdobil levou ruku, a zcela se oddával vzpomínkám, které mu pomalu a v jakémsi podivném, neuspořádaném zástupu táhly hlavou.

   Nejvíce myslel na matku. Stále ještě se úplně nevzpamatoval z jejího odchodu, stále si ho dával tak trochu za vinu a cítil se stále více sám. Sám s tajemstvím svého původu a s nechtěným dědictvím. Ano, nechtěným, protože pochybnosti vyvolané pečlivým studiem svitků s tmavě modrou stužkou, s nimiž se potýkal na podzim, se během zimy strávené na Lorethu dokonale rozplynuly. Jakoby je odvál mrazivý severák. Mladík nechal prsten prstenem, zavřel oči a v duchu si znovu přehrál ty dlouhé měsíce ne právě dobrovolného pobytu na údajně nejstarším hradě Erského poloostrova.

   Zcela jasně slyšel v hlavě hlas Rollandova syna Olivera a jeho pozvání na výpravu za dřevem do Jižního lesa, slyšel rachot pádu mohutného kmene, praskot lámaných větví i výkřik. Nepozorného Olivera se mu tehdy podařilo odstrčit, ale sám to nestihl a zůstal uvězněn pod poraženým stromem. Tak strašlivou bolest dosud nezažil. I vzpomínka na ni způsobila, že stiskl čelisti tak silně, až ho chytla křeč do lícních svalů. Celé tělo měl tenkrát poseté různě velkými ranami a škrábanci od zbytků větví, nejhůře na tom však byla jeho pravá noha. Naštěstí nezlámaná, přesto ošklivě dobitá. Léčil se tedy na Lorethu a společnost mu přitom dělal nejen Oliver, ale i jeho sestra Orsana a sám Rolland. Za dlouhých zimních večerů spolu často hovořili o situaci v Orrinoru, o Northorově vládě, o názorech pánů té země, o jejích starých i nových zákonech i o životě obyčejných lidí. A právě tyto rozmluvy Chodce utvrdily v jeho úplně prvním rozhodnutí: Jednou se stal Gimtem a zůstane jím.

   Mladík úlevně vydechl, otevřel oči a třepl hlavou, aby zahnal další vzpomínky. Vždyť nemělo smysl otvírat stará trápení. Teď už věděl jistě, že nestojí ani o orrinorský trůn, ani o vládu a moc. Věděl, že je lepší tohle dobrovolné vyhnanství než válka.

   Znovu volně vydechl a očima zabloudil k místu, kam ukryl svitky s plánem hradu v Nurasu, a pak se podíval na prostý, kamenný náhrobek. Zdobil ho věneček ze sedmikrásek.

   Zase Judita, pomyslel si Chodec se smutným úsměvem a lehce se zachvěl. Večerní chlad ho donutil ukončit celé tohle rozjímání. Vstal, ještě jednou pohlédl na vadnoucí bílé kvítky věnečku, pak se otočil k hrobu zády a pomalým krokem zamířil zpět k vesnici.

   Laura právě rozdala večeři, když vstoupil do stavení. Kývl na pozdrav, zavřel za sebou a usedl ke stolu mezi Vigara a Juditu. S požitkem nasál libou vůni pokrmu, zaposlouchal se do veselého pošťuchování dospívající dívky a Gimta a okamžitě pustil z hlavy vzpomínkami stvořené chmury a černé myšlenky. S pobaveným úsměvem počkal na svůj talíř a už se chystal do té dobroty pustit, když se ozvalo hlasité zabouchání na dveře.

   Všechny zvuky u stolu rázem utichly. Vigar si vyměnil s ostatními udivený pohled, s odevzdaným povzdechem vstal, šel otevřít a o chvilku později už stál tváří v tvář neznámému, zablácenému mladíkovi s unaveným výrazem v obličeji.

   „Dobrý večer,“ pozdravil ten nečekaný host. „U brány mi řekli, že tu najdu Chodce. Zavoláte ho?“

   Vigar si ještě jednou změřil cizince dlouhým, zkoumavým pohledem, a pak ustoupil stranou.

   „Pojď radši dovnitř,“ pozval mladíka do domu, a když poslechl, zavřel za ním dveře.

   Sotva se neznámý ocitl v kuchyni, upřely se na něj čtyři páry očí a s neskrývanou zvědavostí si prohlížely jeho štíhlou, ale svalnatou postavu i opálený obličej rámovaný několikadenním strništěm a rozcuchanými, nakrátko střiženými černými vlasy.

   „Promiňte, ani jsem se nepředstavil,“ omluvil se rozpačitě tmavooký cizinec a nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. „Jmenuji se Orner a jsem…“

   „Z Ethiru,“ dopověděl za něj Chodec a povzbudivě se na svého dávného zachránce zazubil. Nezapomněl na něj, vůbec ho však nepoznal.

   To Orner věděl hned, kdo dokončil jeho větu. Gimt se za ty tři roky, co se neviděli, příliš nezměnil. Jen trochu vyrostl, zmohutněl a zesílil.

   „Stalo se něco?“ zjišťoval se zájmem Chodec.

   „Ano. Tedy – ještě ne, ale brzy stane. Ergoth z Baldoru si usmyslel, že se Merena stane jeho ženou, a…“

   „Ergoth z Baldoru?“ přerušil Ornerovo vysvětlování Chodec. „Není to ten chlap, co ho tenkrát Kolin tak pěkně pojmenoval? Ten, co poslal zprávu fallarskému králi Rikanovi a doufal, že se díky tomu stane pánem Ethiru?“

   „Jak Baldora pojmenoval nějaký Kolin, to nevím a nevím ani nic z toho ostatního, cos teď říkal, Chodče, ale pravdou zůstává, že tenhle chlap je pěkně nepříjemnej a podlézavej ničema. Stojí však vysoko v přízni našeho pána Finna, a tak… No, prostě chce Merenu a ona jeho ne. Doufá, že jí nějak pomůžeš,“ vysypal ze sebe jedním dechem Orner a upřel na mladého Gimta prosebný pohled. Potom zrak sklopil a tišeji dodal: „A vlastně doufám i já. Ani já nechci, aby se vdala, protože…“

   Zbytek věty zůstal nevysloven, všichni v místnosti si jej však domysleli.

   „Nejdřív si sedni, najez se, než to vystydne, a pak si promluvíme,“ vložil se do hovoru i Vigar a nabídl hostu volnou židli. Sám si přinesl jinou ze svého pokoje, usedl ke stolu vedle Ornera, Laura podala ještě jeden talíř s polévkou a všichni se s chutí pustili do večeře. Nikdo si v té chvíli příliš nevšímal Judity, která po posledních Ornerových slovech nápadně zesmutněla, ačkoli předtím okouzleně a s rozzářenýma očima sledovala každý pohyb ethirského mladíka.

   Po jídle sklidila Laura prázdné talíře a společně s dcerou se pustila do úklidu nádobí, zatímco muži pokračovali v přerušeném rozhovoru.

   „To, cos prve říkal, je smutné. Dnes se to však stává často,“ začal rozvážně Vigar. „Co rodiče té dívky? Dali ke sňatku souhlas?“

   „Nejprve měli radost, protože Merena by se tak stala něčím víc než jen obyčejnou dcerou obchodníka, ale po důkladnějším zvážení už se jim to tak nezamlouvá. Hlavně otci ne. Bojí se však přímo odmítnout Finnova oblíbence,“ přiznal s povzdechem mladík a pozorně naslouchající Chodec se v duchu otázal sám sebe: Proč? Proč si Merena vzpomněla právě na něho, když je z Fallaru a on z Aranhoru…? A také se nějak nemohl ubránit dojmu, že v tomhle případě těžko něco zmůže. Měl snad Ergothovi sňatek rozmluvit? Nebo se od něj čekalo, že pána z Baldoru zabije?

   Hned tu nevítanou představu zahnal a soustředil se raději na Vigarův názor.

   „Hm,“ zahučel zamyšleně vůdce Gimtů a další větou jen potvrdil Chodcovy úvahy. „Tady je každá pomoc těžká. Do těchto rodinných záležitostí je lepší se vůbec neplést.“

   Chodec dal svému učiteli v duchu za pravdu, přesto cítil, že by se měl do Ethiru podívat a přímo tam zjistit, co může či nemůže.

   „Asi tam pojedu. Dlužím jí to,“ promluvil konečně, a pak se obrátil na Ornera. „Za mnou tě poslala Merena nebo to byl tvůj nápad?“

   „No, vymyslela to ona, ale…“

   „Ale ty ses toho okamžitě a velmi ochotně chopil, že?!“ doplnil si spíš pro sebe Chodec a návštěvník z Ethiru souhlasně přikývl.

   „Je to nějak důležité?“ zeptal se potom s jen těžko skrývaným napětím.

   „Vlastně ani ne,“ odpověděl mladý Gimt a Orner úlevně vydechl. „Takže se mnou odjedeš?“

   „Ano, odjedu s tebou,“ potvrdil své rozhodnutí Chodec a Ornerovi spadl kámen ze srdce. Netrmácel se takovou dálku zbytečně.

   „Dobře. Jak myslíš, chlapče,“ neodpustil si ještě pár slov Vigar. „Vezmi si s sebou tak deset mužů, třeba je budeš potřebovat. A nezapomeň na opatrnost. To, že jsme Finnovi kdysi pomohli, nic moc neznamená. Tihle páni rádi a často zapomínají.“

   Rada staršího z Gimtů poradu ukončila. Chodec pomohl Ornerovi s ustájením koně, který se celou tu dobu spokojeně pásl pod jabloní rostoucí v těsné blízkosti Lauřina domku, a potom se mladý Gimt zastavil u Kolina a Dana. Sdělil jim vše potřebné, a když mu jeden i druhý přislíbil účast na výpravě, odběhl ještě do gimtské ubytovny. Tam oslovil další muže a brzy měl celou skupinku pohromadě. Bez dlouhého přemlouvání se k němu přidalo osm dobrovolníků ochotných vydat se na cestu, jejíž cíl i výsledek byl značně nejasný a nejistý.

 

***

 

   Výprava vedená Chodcem vyrazila z Erindoru hned druhý den ráno a zamířila nejkratší cestou k Ethiru. Počasí na to bylo jako stvořené, koně odpočatí, muži dobře naladění, a tak těch pár dní putování uběhlo v klidu a bez potíží. Když měli svůj cíl na dohled, předal Chodec velení Kolinovi a sám, jen s Ornerem se odpojil. Skupinka Gimtů tak pokračovala rovně na most přes Labutí řeku a dál, až k lesu kus jižně od města, zatímco oba mladíci odbočili vlevo a vedli koně k západní bráně Ethiru. Jak se blížili k městu, ovládly Chodcovu mysl vzpomínky. A ne moc příjemné vzpomínky. Cesta na popraviště s pouty na rukou, nenávistný řev přihlížejícího davu, krvavá bitka na hradě i v ulicích, řetězy uzavřené mosty, špína a puch chudinské části, nepředstavitelná bída tamních obyvatel a – Merena. Půvabná zlatovlasá dívka zářila na pozadí všech těch špatností jako osamělá hvězda na jinak zatažené noční obloze.

   Je stále tak krásná? Zasnil se mladý Gimt a vzdychl. Orner se na něj tázavě podíval, ale na slova nedošlo, protože k bráně zbývalo už jen pár kroků. Chodec zařadil Raula za Ornerovu hnědou kobylu, nechal se mladíkem vést k domu Mereny a jejích rodičů a cestou se zvědavě a pozorně rozhlížel kolem sebe. Na tomhle břehu řeky by však případné změny k lepšímu nebyly tak patrné, tak toho brzy nechal a soustředil svou pozornost raději na setkání s dívkou a šťastné vyřešení jejího trápení.

   „Už jsme tady,“ upozornil právě v tu chvíli Orner, zastavil hnědku před honosnou patrovou budovou a sesedl. Chodec jej následoval a s nádechem lehkého zahanbení si v duchu přiznal, že sám by svůj tehdejší úkryt asi nenašel. 

   Orner mezitím použil masivní klepadlo a za čtyři minuty už oba vcházeli do domu. Koně si odvedli dozadu do dvora, a potom se vydali za posmutnělým, starším sluhou, který jim otevřel. Vystoupali za ním po dřevěném, místy slabě vrzajícím schodišti do poschodí a vešli do přepychově zařízeného pokoje s ozdobným, příjemně hřejícím krbem, v jehož blízkosti seděla v pěkně vyřezávaném křesle uplakaná žena s nepřítomným pohledem. Kousek od ní stál dobře rostlý muž středního věku a sledoval je unavenýma tmavýma očima. Merena v místnosti nebyla.

   „Kde je?“ vyhrkl hned po pozdravu Orner a popošel směrem k muži. „Pane Baine, co se stalo?“

   „Merena před třemi dny zmizela,“ odpověděl tiše a nevýrazně oslovený. Potom se však zamračil a o něco ostřeji dodal: „A tys tu nebyl, abys jí pomohl. Kdes byl?“

   „Odjel jsem do Aranhoru. Na její přání,“ vysvětlil krátce a napohled klidně černovlasý mladík, ale výčitka dívčina otce jej zamrzela.

   „Do Aranhoru?“ houkl stále rozzlobeněji Bain. „Proč by tě moje sladká holčička posílala někam do Aranhoru? Vždyť je to lán světa?!“

   „Měl přivést mě,“ ozval se nevzrušeně až dosud mlčící Chodec.  

   Nešťastný muž si jej přeměřil pátravým, nedůvěřivým pohledem, a protože Gimt vypadal po dlouhé jízdě dost ošuntěle, nepřátelsky na něj vyštěkl: „A ty jsi kdo?“

   Chodce ta nevlídná slova ani v nejmenším neurazila. Uhodl, že za hněvem pána domu se skrývá spíš zoufalství, všeobjímající pocit bezmoci a strach o dceru než skutečná zloba. Představil se proto normálním hlasem, a potom se znovu pokusil zjistit, co se vlastně stalo.

   „Omlouvám se. Nevěděl jsem, že Merena někoho od vás zná,“ začal o hodně mírněji své vyprávění Bain. O Gimtech z Aranhoru už samozřejmě slyšel a přítomnost jednoho z nich mu dala naději. „V to proklaté ráno se šla má dcera podívat na velké trhy na druhou stranu řeky, jak to často dělávala, a už se nevrátila…“

   Na druhou stranu řeky?! To se ani nedivím, že se nevrátila, blesklo Chodci hlavou. V dalším zlomku vteřiny si však vzpomněl na vše, co se od Ornera dozvěděl během cesty, a tak ani nehlesl.

   „Pátrali jsme po ní, hledali ji, ale nenašli nic. Ani stopu. Jako by se po naší milované holčičce slehla zem. Netušili jsme, co se jí stalo, jen jsme doufali, že není mrtvá. Až do dneška,“ Bain se odmlčel, smutně vzdychl a sklopil zrak k zemi. Po chvilce však opět vzhlédl a unaveně pokračoval: „Byl tu Ergoth. Asi před dvěma hodinami. Říkal, že když se doslechl o záhadném zmizení své nastávající, nezaváhal, zapátral na vlastní pěst a…“

   „Ten úlisnej darebák,“ zaklel tlumeně, ale o to upřímněji Orner a vysloužil si tak od nešťastného otce pohled plný nesouhlasu a pobouření.

   „Pán z Baldoru projevil alespoň účast, zatímco ty…?“ pronesl jedovatě a nespravedlivou výčitkou zasažený mladík sklonil hlavu. Pak trochu zahanbeně, trochu vzdorovitě zamumlal svou omluvu a Chodce přitom napadlo, že Bain Ornera asi moc v lásce nemá. Upokojený muž zatím už mnohem klidněji navázal tam, kde byl přerušen. „Ergoth zjistil, že Merenu unesli nějací ničemové kvůli výkupnému, a nabídl mi pomoc. Prý ji zachrání a přivede v pořádku domů, musím však podepsat souhlas se sňatkem.“

   „Takže ta svatba bude?“ vyhrkl Orner s těžko skrývaným zoufalstvím a opět zcela neuctivě. Tentokrát mu však dívčin otec nic neřekl, jen ho počastoval dalším nepřívětivým pohledem. Pak pokrčil bezradně rameny, nevýrazně ukázal na zmíněný list pergamenu a zašeptal jediné slovo: „Nevím.“

   „A dopis s žádostí o výkupné jsi už dostal, pane?“ zeptal se Chodec.

   „Ne,“ odpověděl po chvilce ticha Bain značně udiven takovou otázkou.

   „A nezdá se vám to divné?“ rozvíjel své úvahy mladý Gimt. „Ti ničemové vězní Merenu už třetí den a ještě neměli čas říct si o výkupné?! Tak mě napadá, jestli v tom náhlém a tajemném zmizení nemá prsty spíš pán z Baldoru?!“

   „Proč by ten urozený pán dělal něco tak… tak odporného?“ zděsil se Bain.

   „Aby tě, pane, donutil konečně o té věci rozhodnout. Podepíšeš ten list, Merena se vrátí domů a on dostane přesně to, co chce. Tvou krásnou dceru a předpokládám, že i docela slušné věno,“ ušklíbl se Gimt a významně přelétl pohledem bohatě zařízenou místnost.

   Pán domu už se chystal vybuchnout zlostí nad troufalostí a v jeho očích i drzostí návštěvníka z Aranhoru, ale Orner ho předešel.

   „Možná máš pravdu,Chodče,“ pronesl s vážnou tváří. „Jak to ale dokážeme? Ergoth se jen těžko přizná a vysvobodit Merenu z Baldoru není možné. Ten hrad je pro nás nedobytný.“

   „Nemyslím, že dívku vězní na svém hradě…“ vyjádřil názor Chodec, ale Bain mu rozhněvaně skočil do řeči: „Vy jste se snad pomátli na rozumu?! Oba dva?! Pán z Baldoru je…“

   „Tak proč ses tedy tolik zdráhal dát mu svou dceru za manželku, pane?!“ ztrácel už trpělivost Chodec. Vůbec nechápal, proč se Bain Baldora tak zastává.

   „Ona ho nechce,“ nečekaně změkl dívčin otec a stal se zase tím zasmušilým a ustaraným mužem, jímž byl na počátku.

   Chodec pocítil lítost. K Bainovi i k jeho ženě Johaně, kterou ani místy dost vypjatá rozmluva nevytrhla z netečnosti. Stále nehnutě seděla ve svém křesle, uplakané oči upírala někam do prázdna a její myšlenky se toulaly kdoví kde. Mladý Gimt odevzdaně vzdychl a mírným hlasem dál rozvíjel svou předchozí myšlenku: „Pokud je pán z Baldoru skutečně únoscem Mereny, určitě ji nedrží u sebe na hradě, ale někde jinde. Nejspíš na nějakém ne moc vzdáleném, přesto však odlehlém a opuštěném místě.“

   „Zubové věže,“ vydechl sotva slyšitelně Orner, a když se k němu Chodec otočil se směsicí údivu a zvědavosti ve tváři, celkem ochotně mu prozradil, co si má pod tím tajemným a trochu i děsivým názvem představit. Starou, zarostlou zříceninu ukrytou kdesi v hlubokých lesích Hifarských hor, kterou prý asi před sto lety obýval jeden loupeživý rytíř a docela dlouho se tam skrýval před spravedlností.

   „Co mám tedy dělat? Mám podepsat ten list?“ ozval se hned po popisu Zubových věží Bain, nejistě kývl směrem ke svinutému pergamenu a nešťastně se na Chodce podíval.

   „Dal ti Ergoth čas na rozmyšlenou, pane?“ zjišťoval uvážlivě Gimt.

   „Ano, do večera.“

   „Potom…“ Chodec zmlkl a hledal vhodná slova. „Nepřísluší mi radit ti, pane, ale na tvém místě bych se pokusil dohodnout s Ergothem prodloužení té doby. Alespoň do zítřka, a potom bych listinu podepsal.“

   „Proč právě do zítřka?“ zeptal se Bain a vůbec poprvé za celý rozhovor zněl jeho dotaz spíš zvědavě než hněvivě.

   „Získáme tím víc času,“ objasnil krátce Chodec. „Já a mí muži se po Mereně podíváme a bude-li při nás štěstí, najdeme a zachráníme ji my, ne Ergoth.“

   „Tak proč mám ten list vlastně podepisovat?“ upřímně se podivil Bain a mladík měl co dělat, aby si nahlas nevzdychl. Místo toho se jen lehce pousmál a odpověděl: „Ten list se musí podepsat, aby Baldor nepojal nějaké podezření, a jak už jsem říkal – záleží na štěstí.“

   „Ať při vás tedy stojí to štěstí, o kterém ses zmínil, Gimte,“ popřál pán domu zdar celé výpravě a po kratičké odmlce ještě dodal: „Poslechnu tvou radu a zdržím Ergotha z Baldoru, jen mi přiveďte moji holčičku zase domů.“

 

***

  

   „Pojedu taky a ukážu vám tu zříceninu,“ nabídl se Orner, když se společně s Chodcem ocitl zase zpátky na dvoře.

   „My ale nebudem hledat Zubové věže,“ pronesl s vážnou tváří mladý Gimt a lehce tím svého druha zmátl. S pobaveným pousmáním proto přidal ještě jednu větu: „Jet s námi však můžeš, každá ruka dobrá.“

   Pak se otočil k Raulovi, dotáhl sedlový řemen, chopil se otěží a bez nějakého dalšího vysvětlování odváděl vraníka k východu. Orner učinil s hnědkou totéž, spěšně Chodce následoval a v duchu se doslova tetelil radostí – smí pomáhat při záchraně milované dívky.

   Oba mladíci vyšli před dům a zamířili k nedaleké řece. Vedli koně za sebou a živě spolu hovořili. Nejprve krátce shrnuli všechno, co věděli či nevěděli o Merenině zmizení, a potom dobře naladěný Orner už jen upozorňoval užaslého Chodce na novoty chudší části Ethiru. Mladý Gimt ale poslouchal ty poučné řeči jen na půl ucha, protože změny přímo bily do očí. Už na mostě zaznamenal chybějící řetězové zábrany i nepřítomnost ozbrojených strážců, a jak kráčeli dál, všímal si i dalších věcí. Kdysi křivolaké, úzké uličky byly lehce rozšířeny a trochu i narovnány, jejich věčně rozblácený povrch se proměnil v dlažbu a místo olezlých, beztvarých baráků vzhledem připomínajících spíš rozpadající se chlívky pro prasata stály teď řady úhledných, cihlových domků s prosklenými obloukovými okny a množstvím krámků a řemeslných dílen. Co se však aranhorskému mladíkovi líbilo nejvíc, byly usměvavé tváře kolemjdoucích lidí, jejich čisté, i když prosté oblečení a veselý křik pobíhajících dětí.

   Chodec se rozhlížel kolem sebe se zájmem a cítil zvláštní uspokojení. Také jej těšilo vědomí, že se tenkrát přiklonil na správnou stranu. Finn si vládu nad městem opravdu zasloužil.

   Zatímco takto uvažoval, opustil i s Ornerem Ethir. Hned za bránou nasedli oba na koně a cvalem vyrazili k jihu. Za Gimty.

   Našli je bez potíží. Na čerstvě vymýceném plácku, jen pár desítek kroků od okraje lesa. V tábořišti už hořel oheň, nad ním se pekly tenké plátky masa prokládané cibulí a odstrojení koně se pokojně pásli opodál. Muži byli naopak pěkně neklidní. Už se těšili na dost opožděný oběd a chtěli také co nejdříve vědět, co bude dál.

   „Moc se mi to nelíbí, chlapče. Něco tu hodně smrdí,“ zafuněl nespokojeně Kolin, sotva Chodec skončil s vyprávěním, a několik mužů souhlasně zamručelo.

   „Ani mně se to nelíbí, Koline, ale musím se o něco pokusit. Kdysi mi zachránila život.“

   „To si, sakra, dobře pamatuju,“ utrhl se blonďák, obrátil svou pozornost k ohni a velmi soustředěně kontroloval stále voňavější maso. Až příliš soustředěně a Chodec věděl, že přítel se právě tímhle snaží zahnat nejen starosti spojené s probíhající výpravou, ale hlavně ošklivou vzpomínku na jedno dávné dobrodružství.

   „Už je to hotový,“ zhodnotil své zkoumání konečně Kolin a odpovědí mu bylo téměř sborové: „No, sláva.“

   Pak si hladoví Gimtové spravedlivě rozdělili maso, zakousli si k němu pár křupavých krajíčků cestovního chleba Ronelu a po jídle si vzal opět slovo Chodec. Zavelel k odjezdu a o půl hodiny později seděli už všichni zase v sedle. Pomalu projížděli hustým, jehličnatým lesem a následovali napřed vyslaného Dana, který měl za úkol včas je upozornit na blízkost Baldoru. Chodec se chtěl totiž dostat k hradu nepozorovaně, kus od něj se i se svou skupinkou schovat a hlídat. Mladý Gimt věřil, že pokud je jeho tušení správné, pan Ergoth je za unesenou Merenou brzy dovede. Pokud je ovšem jeho tušení správné…

   Dan čekal na výpravu až před západem slunce a hlásil, že Baldor je vzdálen asi tisíc kroků v přímém směru. Tak sedm set kroků je to k okraji lesa a zbylých tři sta pak vede otevřenou, travnatou plání, která se rozkládá v nepravidelném kruhu kolem celého hradu. Nevelkého, ale dobře opevněného.

   Chodec poděkoval příteli lehkým pokývnutím a bez dlouhého rozmýšlení odbočil doprava. Kryti hustým lesním porostem tak Gimtové Baldor obešli a než se úplně setmělo, dostali se přibližně někam jihozápadně od hradu. Tak se na tom alespoň shodli, když už téměř neviděli na krok a Chodec dal pokyn k zastavení. Sesedli a utábořili se s tím, že ráno se případně přesunou na příhodnější místo, což druhý den skutečně udělali. Po Chodcově brzké průzkumné výpravě ještě trochu popojeli a svůj konečný úkryt našli na malé mýtince obklíčené z části téměř neprostupnými mladými smrčky a z části nehlubokým, rychlým potůčkem s čistou, ledově studenou vodou. Posnídali, Chodec rozdělil hlídky a hned odešel na první, zatímco ostatní si krátili čas, jak dovedli nejlépe – odpočinkem, kostkami, povídáním nebo lovem.

   Chodec nečekal, že by se teď na hradě něco dělo, ale potřeboval být na chvíli sám a utřídit si myšlenky. Stále víc jej totiž trápily pochybnosti. Co když se mýlí a Ergoth nemá se zmizením Mereny vůbec nic společného? On tady pak pouze marní čas a nešťastná dívka je tak déle a déle v moci nějakých ničemů. Co když jí ti chlapi nějak ublíží?

   „Sakra!“ zaklel tlumeně a vyhoupl se do koruny pěkně rostlého buku – jednoho z mála listnáčů v tomhle jinak naprosto jasně smrkovém lese. Obkročmo se usadil na silnou větev docela vysoko nad zemí, zády se opřel o kmen a podmračeně hleděl k nedalekému hradu. Baldor byl tichý a jakoby opuštěný a nebe nad ním stejně zakaboněné jako tvář hlídkujícího Gimta. Na nějaký déšť to však zatím nevypadalo, na hradě se také nic nehýbalo, a tak se Chodec vrátil zpět ke svým pochybnostem. Znovu si nechal všechno projít hlavou a ustaraně vzdychl, protože si přitom uvědomil ještě jednu důležitou věc. Zodpovědnost. Vůbec poprvé vlastně velel takhle početné skupině mužů. Co když…?

   Ne, ne, stokrát ne! Takhle uvažovat nesmím, vynadal si, obrátil svou pozornost zase k Baldoru a vzpomínal. Na Merenu, na Ethir a na rozhovor s Bainem.

   „Ergoth zapátral na vlastní pěst a zjistil…“ Poučoval je tehdy nazlobeně dívčin otec a on nad tím teď v duchu zajásal: To je ono! Pokud Ergoth nemá v únosu prsty, už jistě něco objevil. Ví alespoň přibližně, kde únosce hledat, takže je k nim dovede. V každém případě.

 

***

  

   Uplynul den a nic se nestalo. Jen v druhé půli odpoledne přiběhl muž, který byl právě na hlídce, se zprávou, že ke hradu dorazil osamělý jezdec na grošáku. Přicválal ze severu, tedy směrem od Ethiru, a bez dlouhého vyjednávání vjel dovnitř.

   „To mohl být klidně Ergoth,“ poznamenal po podaném hlášení zamyšleně Chodec. „Vrátil se z města s podepsaným listem v kapse.“

   „Snad máš pravdu,“ ozval se Dan a Kolin se samozřejmě hned přidal: „Jo, jak řek tady kluk. Takže zejtra to vypukne?!“

   „Nejspíš ano,“ povzdechl si Chodec a na okamžik jej znovu ovládly pochybnosti. Mávl nad nimi však v duchu rukou a s myšlenkou: Nějak to dopadne, doporučil svým mužům, aby se večer uložili k odpočinku co nejdříve.

   Poslechli ho bez výjimky, jen si ještě rozlosovali ranní hlídky. První vyhrál Daniel, a tak to byl on, kdo vběhl krátce po úplném rozednění do tábora s tlumeným výkřikem: „Jezdci!“

   Tohle jediné slůvko zapůsobilo na rozespalé a zívající Gimty jako nějaké zaklínadlo. Všichni okamžitě zapomněli na únavu, obklopili chlapce a pozorně poslouchali, co říká Chodci.

   „Hrad před chvilkou opustilo sedm jezdců s mužem na grošáku v čele a jedou na jih,“ vysypal ze sebe udýchaně a tázavě se podíval na svého modrookého přítele. A nebyl sám. I ostatní hleděli na Chodce plni očekávání a s napětím.

   „Tak proč tu stojíte, chlapi?! Na koně a za nimi!“ houkl na ně pobaveně mladík, odspěchal k Raulovi a zakrátko už vedl svou skupinku po stopách neznámých jezdců. Klusal v čele a opět jej trápily pochybnosti: Dělám dobře? Neměl bych raději hledat Merenu než se honit za nějakými cizáky?!

   Ze stopy ale neodbočil, nezastavil ani se neobrátil zpět. Ne. Sledoval jezdce dál jako dobře vycvičený lovecký pes a všichni jeho muži jej beze slova následovali. Jeli pořád na jih a tím stejným smrkovým lesem, který byl však čím dál divočejší. Jak se blížili k horám, míjeli stále častěji mechem hojně pokrytá skaliska nebo obrovské balvany, až se dostali mezi strmé svahy hustě porostlé silnými kmeny staletých stromů. Denní světlo se sem prodíralo jen velmi těžko, a tak Gimtové putovali dál v jakémsi nepříjemném, chladném šeru, které občas ještě více potemnělo, když jim „cestu“ zkřížila úzká rokle.

   Velké množství přírodních překážek donutilo obě skupiny jezdců zvolnit chod koní a proplétat se porostem pouhým krokem. Gimtové se navíc museli držet stopy, což nebylo jednoduché. Naštěstí většinou neměli díky křovinám kam uhnout a na sporných místech je vždy zachránily vynikající stopařské schopnosti Chodce.

   Před další roklí však přesto zůstali nerozhodně stát. Ta divoká končina vůbec nevypadala na to, že tudy nedávno projeli nějací jezdci.

   „Dolů z koní,“ zavelel mladý Gimt a hned také sesedl. „Schovejte se. Kdyby se ti cizinci vraceli, ať vás nevidí. A buďte ve střehu.“

   „A ty?“ zajímal se Kolin.

   „Jdu dál a pokusím se najít ty muže,“ vysvětlil Chodec. Předal Raulovy otěže Danovi, Kolinovi strčil do ruky svůj meč, luk a toulec se šípy, otočil se k nim zády a během minuty se ztratil v porostu. Stejně tak chvíli po něm i ostatní Gimtové, takže prostor před roklí byl opět zcela opuštěný.

   Chodec obratně a poměrně rychle pokračoval v pronásledování. V téhle zarostlé a členité krajině se pohyboval mnohem lépe než hledaní jezdci, takže netrvalo dlouho a dohonil je. Srovnal s nimi krok a neslyšně je sledoval.

   Ne daleko. Jen asi sto kroků, pak les náhle končil. Vystřídala ho nevelká planina s hodně zarostlou a naprosto neudržovanou zříceninou.

   Zubové věže, blesklo Chodci hlavou, odbočil stranou a snažil se najít pohodlný úkryt co nejblíže starému hradu. Po krátkém hledání zalehl v téměř neproniknutelném mladém habroví a pozorně sledoval, co se bude dít.

   Cizinci mezitím vjeli na planinu, rozestoupili se do nepravidelného půlkruhu a zadrželi koně. Ze zbytků brány hned potom vyšel dobře oblečený muž s černými, mastnými vlasy na ramena, pichlavýma tmavýma očima, nepřiměřeně velkým nosem a ústy rozšklebenými v jakési zvláštní podobě úsměvu. Byl ozbrojen mečem a dýkou, ale zbraně neškodně odpočívaly v pochvách, takže určitě neměl žádné nepřátelské úmysly. Přesto ho doprovázel statný chlap v drátěné košili s helmicí na hlavě, mečem u pasu a kopím v ruce.

   „Rád tě konečně vidím, Ergothe. Že sis ale dal načas,“ hlaholil a následovaný svým podmračeným strážcem beze spěchu kráčel přímo k jezdci na grošáku. „Něco se zvrtlo?“

   „Ne, jen – ten starej trouba chtěl kdoví proč prodloužit čas na rozmyšlenou,“ vysvětlil oslovený a ukrytý Gimt si ho prohlédl pozorněji. Na ušlechtilém černošedobílém koni seděl spíš menší, poměrně štíhlý muž, kterému se však pod drahým kabátcem už docela pěkně klenulo rostoucí bříško blahobytu a slastného nicnedělání. Mohlo mu být tak pětatřicet let a měl kulaťoučký, dohladka oholený obličej rámovaný delšími pramínky řídnoucích hnědých vlasů, v němž zářila malá, jakoby věčně přimhouřená očka.

   No, tak to je pro krásnou Merenu skutečně ten pravý ženich, napadlo Chodce po provedené prohlídce. Potom ale mladík zase zvážněl a znovu se soustředil na probíhající rozhovor.

   „Jako by bylo o čem přemýšlet,“ chechtal se právě pobaveně mastný vlas. „Takže to podepsal?“

   „Jo, nakonec jo,“ odpověděl nevzrušeně Ergoth a mastný vlas stále stejně vesele zavýskl: „Ruka bude teda brzy v rukávu.“

   „Co dáma dělá?“ zajímal se pán z Baldoru a rádoby vtipné poznámky svého společníka si nevšímal.

   „Pořád stejný,“ mávl otráveně rukou mastný vlas a úsměv se mu z tváře vytratil.

   „Ale věří vám?“

   „No tak, Ergothe. Nemá důvod nevěřit,“ vrátil se k lehkému pobavení muž na zemi. „Na tebe však vůbec nevzpomíná.“

   Jezdec přešel to zlomyslné rýpnutí opět bez zvláštního komentáře a raději navázal na předposlední pronesenou větu.

   „To je dobře. Překvapení bude tedy dokonalé,“ pochválil spokojeně vývoj situace, a pak přidal ještě pokyny pro příští okamžiky. „Holku svažte, řekněte, že tatíček se až teď uráčil zaplatit, a co nejrychleji odsud odjeďte. My vás přepadneme hned za první zatáčkou, předvedeme dámě krásnou bitku a to divadlo skončíme.“

   „Jo, a slečinka pak svým rodičům vylíčí pravdivou a dojemnou historku o své záchraně a tvé statečnosti, Ergothe z Baldoru,“ zavtipkoval mastný vlas a s tlumeným pochechtáváním dodal ještě čtyři slova: „Stane se, jak pravíš.“

 

***

 

   Chodec si ve svém úkrytu úlevně oddychl. Jeho domněnka se potvrdila. S radostí a jen těžko zvládanou netrpělivostí počkal, dokud jezdci vedení Ergothem nezmizí v lese, a vrátil se zpátky ke Gimtům.

   „Kdes tak dlouho vězel?“ přivítal ho se starostlivou výčitkou Kolin, když se celý udýchaný objevil mezi nimi. Přátelsky se na blonďáka zazubil a sotva se mu podařilo trochu zklidnit dech, v rychlosti převyprávěl vše, co viděl a slyšel.

   „Tak jsi měl pravdu,“ poznamenal Daniel a podal mu lahvici s vodou. Mladý muž vděčně kývl a zhluboka se napil.

   „Co uděláme?“ hned se zajímal Orner.

   „Koně uvážeme ještě o kus dál a můžeme je odsedlat,“ udílel rozhodným hlasem pokyny Chodec a rovnou je začal i plnit. Odvázal Raula, odvedl ho pryč a ostatní se řídili jeho příkladem. Když spěšně vykonali tuto první část vydaných rozkazů, pokračoval velící mladík částí druhou: „Teď se rozestavte po obou stranách cesty a připravte se na přepad. Já si prohlídnu ten jejich a zase se vrátím.“

   „A stihneš to?“ zapochyboval Orner.

   „Určitě,“ usmál se sebejistě Gimt a otočil se k odchodu.

   „Je vůbec nutný, aby ses tam trmácel? Proč tu jednoduše nepočkáš s náma?“ zadržel ho nespokojeně Kolin.

   „Chci vědět, co udělají s těmi přemoženými,“ krátce vysvětlil Chodec a zmizel v porostu. Znovu obratně a hlavně rychle kličkoval mezi přírodními překážkami, ale přišel pozdě. Bitku nestihl, viděl pouze její výsledek. Pět falešných únosců už bylo přemoženo, přivázáno u stromů a dívka osvobozena. Příliš radosti však neprojevovala.

   „Čekala jsi snad někoho jiného, má paní?“ posmíval se jí Ergoth.

   „Ještě jsi nevyhrál,“ dupla zlostně nožkou, otočila se k nechtěnému zachránci zády a zamířila přímo ke své zlatě zbarvené klisně.

   V nedaleké houštině skrytému Chodci se při pohledu na ni lehce zatajil dech. Byla totiž ještě krásnější než v jeho vzpomínkách. Zcela omámen třepl hlavou, aby zahnal podobné myšlenky a soustředil se raději na prováděný průzkum. Na obdivování zlatovlasé dívky bude mít jistě dost času i později. Teď víc vědět ani vidět nepotřeboval, otočil se k odchodu, ale hned v příštím okamžiku se zarazil. Všiml si totiž významného kývnutí, které si vyměnil Ergoth s přivázaným velitelem únosců, a všiml si také naditého váčku s penězi, který pán z Baldoru vyndal kdoví odkud a nenápadně ho zavěsil na sedlo jednoho z opodál uvázaných koní.

   Proč? Ptal se sám sebe mladý Gimt, zatímco Ergothovi muži se i s Merenou řadili k odjezdu. Proč ty peníze? Nic není samozřejmě zadarmo, ale proč už teď? Vždyť přece musí ještě někdo přijít a ty spoutané osvobodit?! Nebo snad ne? To by pak ovšem znamenalo, že zajatci u stromů nejsou skutečnými zajatci. Zjistit se to však dalo jen jediným způsobem. Chodec váhal a Ergothova skupinka krokem opouštěla místo bitky.

   Sakra! Ulevil si v duchu Gimt. Věděl, že musí okamžitě zpátky nebo nestihne přepad. To se pak ovšem domnělí zajatci nejspíš osvobodí, utečou a budou škodit.

   Hrom aby do toho…! Zaklel znovu už rozhodnutý. Nedá se nic dělat. Snad to Kolin nějak zvládne.

   S tím počkal, až poslední z Ergothových jezdců zmizí v porostu a ještě o chvilku déle, a opustil svůj úkryt. Spěchal k únoscům a vůbec přitom neřešil opatrnost, nenápadnost ani hluk. Šlo mu pouze o rychlost. Zajatci si ho tak samozřejmě velmi brzy všimli a dali se do křiku. Kleli, nadávali, později dokonce volali o pomoc, ale Ergoth už je neslyšel a Chodec neposlouchal. Nespouštěl pohled z jejich vůdce a díky tomu poznal, že se nemýlil. Muž s mastnými vlasy nevydal ani hlásku, jen se podivně kroutil. Chodci zbývalo k jeho stromu tak pět kroků, udělal ale jenom dva, zbytek skočil a skluzem se dostal vůdci do zad. Právě včas. Mastný vlas si v tom stejném okamžiku uvolnil levou ruku.

   Následoval krátký a poměrně nerovný zápas, v němž Chodec bez velkých potíží zvítězil. Znovu svého protivníka svázal, tentokrát pořádně, spěšně prohlédl a upravil pouta i zbylým mužům, zkontroloval opodál stojící pětici koní, a co nejrychleji uháněl zpátky k přátelům. Obával se toho, co bez něj udělali či neudělali, ale zbytečně. Kolin odhadl jeho úmysly přesně. Také nevelel prvně a i ostatní už nějaký ten přepad zažili. Takže když celý udýchaný vyběhl z rokle, naskytl se mu zajímavý a ne nepříjemný pohled. Ergothovi jezdci stáli na místě, ve tvářích měli směsici překvapení a vzteku, a kolem byli Gimtové s luky připravenými k výstřelu.

   Chodec úlevně vydechl, spokojeně se usmál a zatím nezpozorován sledoval, co se děje.

   „Ty shniješ ve vězení, darebáku!“ zařval právě dost rozezleně Kolin.

   „A za co? Z čeho mě obviníš, ty burane?“ posmíval se mu na oplátku Ergoth a Chodec poznal, že je čas zakročit. Nijak netoužil po rvačce ani krveprolití.

   Zvážněl, obešel posledního z jezdců a vydal se podél nepravidelné řady Gimtů k blonďákovi. Kráčel těsně za jejich zády, a jak je postupně míjel, zdravily ho přátelské úsměvy, lehká pokývnutí a – nenávistné pohledy. Jeho přítomnost totiž samozřejmě zaznamenali i zadržení jezdci a jakýmsi šestým smyslem v něm poznali vůdce nevítaných lučištníků. Jeden z nich, podsaditý a v obličeji zjizvený chlapík se dokonce pokusil využít oslabené pozornosti střelců a hodit po Chodci drobnou vrhací dýku, ale zadržel ho šíp vypuštěný z Danova luku. Zasažený chlap vykřikl bolestí, chytil se za zraněnou paži a Chodec zrychlil přesun, protože výměna urážek mezi Kolinem a Ergothem se stupňovala.

   „Byl jsi spolčený s těmi únosci a pán Ethiru se to dozví,“ slyšel blonďákovu vzteklou výhrůžku a hned potom i povýšenou odpověď pána z Baldoru.

   „Dokaž to, lotře,“ usmíval se sebejistě Ergoth. „Jsem přítelem pána Finna a stát bude moje slovo proti tvému. Komu myslíš, že uvěří…? Koukej proto odvolat svý špinavý kumpány a nech nás projet!“

   „I já jsem Finnovým přítelem. Bude tedy stát tvoje slovo proti mému,“ vložil se do řečnického souboje konečně Chodec a v poslední chvíli tak zadržel rozzuřeného Kolina, který se už už chystal předvést tomu namyšlenému panákovi sílu svých pěstí.

   „No, to je dost,“ ulevil si místo zamýšlené rvačky blonďák a přivítal příchozího podmračeným pohledem.

   „Chodče!“ vykřikla hned potom radostně Merena. Její úlek z útoku neznámých lukostřelců se okamžitě změnil v hřejivý pocit převahy a vítězství. Naproti tomu Ergoth se po mladíkově nečekaném objevení, jeho smělé poznámce a hlavně po dívčině nadšeném výkřiku zatvářil značně kysele. Přeměřil si neupraveného a zpoceného Gimta od hlavy k patám a teprve potom promluvil: „Tak Chodec. Tajemný hrdina a toužebně očekávaný zachránce… No, já vidím spíš ušmudlanýho a možná i trochu zbabělýho ničemu, který se schovává za záda svých mužů, ale budiž… Zdá se, že teď jsi vyhrál. Z té výhry se však dlouho těšit nebudeš. Až mě pustíš, najdu ji a bude moje. Ona i celé její tučné věno.“

   Pán z Baldoru na chvíli zmlkl, aby se ujistil, jaký dojem jeho slova udělala. Mladý Gimt se však tvářil pořád stejně klidně, a tak pokračoval. Už ne tak rozvláčně a o odstín ostřeji. „Pán Finn ti nikdy neuvěří, trhane. Budeš mě muset pustit a víš to.“

   V tom okamžiku došla Chodci trpělivost. Měl těch jalových urážek právě tak dost.

   „Konec řečí,“ zavelel. „Dolů z koní, zbraně sem a spoutat. Koline, Ornere, ujměte se toho, než bude tma.“

   „Co si to dovoluješ, ty křupane?!“ vybuchl Ergoth už jenom zlostně. Pohrdání i posměch se mu z hlasu i z obličeje zcela vytratily. „Musíš mě pustit! Slyšíš! Musíš…!“

   „Mám ho praštit?“ zeptal se tlumeně, s ústy téměř u Chodcova ucha Kolin a bylo na něm znát, že by to udělal s opravdovou chutí. Přerušit stále se opakující výhrůžky a křik pána z Baldoru se ani nepokusil, jen je oba přestali vnímat.

   „Ne, příteli, i když by si to zasloužil. Ale zkus mu pohrozit roubíkem,“ odpověděl s unaveným úsměvem tázaný.

   Blonďák s jistým zklamáním přikývl, odkráčel k nadávajícímu jezdci a jako hadrového panáka ho stáhl ze sedla. Potom k němu tiše promluvil a hned bylo ticho. Ergoth vyměnil zlostný křik za přezíravé a hrdé mlčení. Bez dalšího odporu odevzdal zbraně, nechal se odvést kus od koní a svázat. Stejně tak jeho muži. Všichni byli postupně odzbrojeni, odvedeni ke svému veliteli a spoutáni. Chodec mezitím vyhledal v tom pracovním zmatku Dana. Vděčně mu položil ruku na rameno a lehce pokývl hlavou. „Díky za ten šíp, příteli.“

   Chlapec se usmál. V odpověď i na znamení, že nic až tak zvláštního neudělal, a zeptal se: „Co teď?“

   „Je pozdě. Přečkáme tady noc a ráno se uvidí,“ objasnil Chodec a za paměti ještě dodal: „A, Dane, toho postřelenýho je určitě třeba ošetřit. Dohlídni na to.“

   „A ty?“ zjišťoval dál nejmladší člen erindorské skupinky, když v odpověď tentokrát kývl.

   „Přivedu ty únosce,“ krátce vysvětlil mladík, a pak se obrátil k nejbližším Gimtům: „Hile, Arate, Zidane, pojďte se mnou.“

   Oslovení muži se k němu ihned ochotně přidali a společně zamířili zpět k rokli. Neušli ale ani pět kroků a zastavil je naléhavý dívčí výkřik: „Chodče!“

   Všichni čtyři Gimtové se jako na povel otočili a uviděli Merenu. Dívka už dávno sesedla ze své klisny a od té doby se snažila ke jmenovanému mladíkovi dostat, ale podařilo se jí to až teď. Chvátala k čekající skupince a Chodec tak měl konečně možnost prohlédnout si ji pořádně. Už jako holčička byla Merena půvabná a okouzlující, teď však… Mladíkovi se obdivem znovu téměř zatajil dech. A jeho společníkům také. Se zalíbením hleděli na tu nedávno dospělou a ne příliš vysokou, přesto nádhernou ženu. Její výjimečnou krásu nepoznamenalo ani skoro pětidenní věznění, ani ušmudlané a na několika místech dokonce roztržené šaty, ani neumyté a jen nedbale učesané vlasy. Ne, protože i přes své nedostatky skrývaly šaty dokonalé tělo, přiměřeně zaoblené na těch správných místech a neposlušné lokýnky v barvě roztaveného zlata rámovaly rozkošný srdčitý obličej zdobený drobným, tupým nosíkem, jemně tvarovanými ústy a velkýma, sytě modrýma očima.

   „Díky. Díky, žes přijel a zachránil mě,“ řekla, když konečně stanula před Chodcem, a trochu stydlivě sklopila oči. Hned potom však zase vzhlédla, stoupla si na špičky, vtiskla mu nesmělý polibek a dvěma prsty něžně pohladila jeho pichlavým strništěm zarostlou tvář.

   Zmámeného mladíka polibek překvapil a dotek úplně ochromil. Připomněl mu totiž pohlazení jiné. Stejně jemné a směřující od šrámu nad okem přes lícní kost až dolů na bradu. „Zůstane ti jizva,“ řekla tenkrát Adriana a na jeho čele skutečně zůstala po zhojení rány drobná ozdoba.

   „Tak půjdem?“ ozval se náhle a jakoby z veliké dálky Aratův hlas a zasněný mladík se vrátil zpět do přítomnosti. Přikývl a otočil se k odchodu. Merena ho však znovu zastavila.

   „A co já?“ zeptala se s jemnou, ale nepřehlédnutelnou výčitkou.

   „Zachránili tě i Orner s Kolinem. Předám tě tedy na chvíli do jejich péče. Vrátím se brzy,“ ujistil ji, rozloučil se lehkou úklonou a ve společnosti tří Gimtů odešel za falešnými únosci.

 

***

  

   Gimtové na místě přepadu skutečně zůstali. Rychle se setmělo, a tak jim nic jiného ani nezbývalo. Postarali se o koně, své i cizí, zapálili tři strážní ohně, zhotovili skromnou večeři pro sebe i pro zajatce shromážděné přibližně uprostřed tohoto narychlo zbudovaného tábořiště a Chodec za vydatné pomoci Ornera s Danem postavil pro krásnou zlatovlásku jednoduchý přístřešek, který poskytoval dívce trochu toho soukromí. Merena jim byla za projevenou starostlivost vděčná, ale zatímco Danovi s Ornerem pouze s okouzlujícím úsměvem poděkovala, k velkému zklamání ethirského mladíka, s Chodcem se snažila mluvit. Chtěla mu vyprávět o všem, co právě prožila, o svých dojmech i pocitech a vynaložila nemalé úsilí k upoutání jeho plné pozornosti, mladík se na ni však soustředit nedokázal. V hlavě mu zběsile vířily myšlenky a on se jim díky upovídané a svůdné krásce marně pokoušel dát nějaký řád. Předal proto po chvíli dívku zamilovanému Ornerovi a sám odešel do lesa. Pečlivě prozkoumal okolí tábora a ujistil se, že jim nic zlého nehrozí. Přitom ale také příliš přemýšlet nemohl.

   Odevzdaně si vzdychl, rychlým pohledem přelétl plácek plný lidí, a potom se pomalu vydal k jednomu z ohňů. Usedl na místo s výhledem na zajatce, a zatímco ostatní Gimtové se postupně ukládali k zaslouženému odpočinku, on nepřítomně sledoval divoký tanec plamenů a naplno se věnoval svým úvahám.

   V duchu si znovu přehrál vše, co se v posledních dnech událo, a došel k závěru, že budoucnost příliš vesele nevypadá. Ne pro něj, ale pro Merenu. Ergothova pohrdavá slova byla naneštěstí pravdivá. I jeho slib zněl opravdově a mladík si až nepříjemně jasně uvědomoval, že ethirský pán proti svému oblíbenci nic nepodnikne. Ne bez jasných důkazů. Ty neměl a jeho slovo by pro Finna asi nic moc neznamenalo. Na to ho ostatně před odjezdem upozorňoval i Vigar. Takže co?! Bude muset Ergotha pustit?!

   Do toho se mu vůbec nechtělo. Jak se tomu vyhnout, ale nevymyslel. Po chvilce usilovného hloubání jej napadl pouze způsob, jak to tomu zpupnému a namyšlenému panákovi alespoň znepříjemnit. Rozhodl se nechat jeho i ostatní zajatce svázané někde v lese. Na hradě budou mít o svého pána jistě strach, začnou ho hledat a pustí ho tak vlastně oni. Tím ovšem vyvstává otázka: Co s Merenou? Osvobozený Ergoth ji být nenechá a on ani nikdo jiný od Gimtů nemůže dívku neustále hlídat. Navíc ten lump stále vlastní Bainem podepsaný souhlas se sňatkem, schovaný teď někde za silnými zdmi Baldoru, takže v ohrožení je vlastně celá obchodníkova rodina. Hrom aby do toho!

   „Něco se stalo, Chodče?“ skočil mu do rozjímání Daniel, který se u něj nečekaně objevil a bez vyzvání se k němu i posadil.

   „Jo. Co tě žere?“ doplnil chlapce se zájmem Kolin. Přišel totiž také a ani on nečekal na nějaké zvláštní svolení. Bez dlouhých průtahů si k Chodci přisedl z druhé strany a rozjařeně ještě dodal: „Holka je volná, tak jsme vyhráli, ne?!“

   „Tím si právě nejsem moc jistý,“ zchladil jeho nadšení zakaboněný mladík a seznámil oba přátele se svými starostmi.

   „Tak ať se Merena vdá,“ navrhl po minutce tichého uvažování Dan. „Ať se vdá za svýho skutečnýho zachránce.“

   „To jako za něj, jo?“ rýpl si blonďatý obr a ukázal na Chodce, který zatím jen mlčky poslouchal.

   „Ale ne,“ hned uváděl svůj nápad na pravou míru Daniel. „Za Ornera přece. To on nás přivedl. Když bude Merena vdaná, tak už si ji Ergoth nebude moct vzít, ani kdyby chtěl.“

   „A to zas jo, kluku,“ nadšeně souhlasil Kolin a vesele se pochechtával. „Myslím, že panenka není tomu chlapci úplně lhostejná.“

   „Nápad je to dobrý, Dane,“ chválil rozvážně Chodec, blonďák na něj však okamžitě vyčítavě štěkl: „Tak proč se dál tváříš, jako bys žvejkal šťovík.“

   „Nápad je to dobrý,“ zopakoval umíněně a nevzrušeně Chodec, zatímco Dan se pobaveně usmíval a Kolin mračil. „Jen aby se líbil taky Mereně.“