Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trápení se vztahy

   Bylo nádherné, i když ještě trochu chladnější ráno, vzduch voněl a ptáci na sebe vesele pokřikovali. Gimtové už měli sbaleno, Merena i všichni zajatci seděli v sedlech a koně netrpělivě hrabali kopyty. Nastal čas návratu do Ethiru. Chodec pokynul a o chvilku později se celá skupina pomalu hnula vpřed. Jeli krokem a v řadě za sebou, takže spolu moc nemluvili. To mladíkovi v čele zástupu vyhovovalo, Gimtům nevadilo a zajatci dostali na výběr – ticho nebo roubík. Nejhůř snášela tuto mlčenlivou jízdu Merena, které se stále ještě nepodařilo mít tolik obdivovaného Chodce pouze pro sebe. Modrooký Gimt totiž pořád někde pobíhal, něco řešil nebo velel a na ni mu prostě nezbýval čas. Dívku to mrzelo i zlobilo zároveň, protože na takové chování nebyla zvyklá. Její krása, půvab i důvtip jí zajistily plnou pozornost vždy a všech. Hlavně u mužů s tím nikdy neměla ani ty nejmenší potíže. Orner toho byl jasným důkazem. Už pár let se jí zamilovaný nešťastník snažil splnit každičké přání a jí to dělalo neskutečně dobře. I ona ho měla samozřejmě ráda, znali se přece od dětství, ale… Proč to prostě s Chodcem nešlo stejně jako s ostatními?

   Mladý Gimt o trampotách krásné zlatovlásky nevěděl nic. Řešil jinou potíž. Jídlo. K snídani snědli poslední zásoby, a jak se blížilo poledne, začal se ozývat hlad. Netrpělivě proto vyhlížel Dana se dvěma dalšími šikovnými lovci a doufal, že se nevrátí s prázdnou.

   Nevrátili. Měli štěstí a podařilo se jim zastřelit dobře rostlého srnce. Chodec skupinu ihned zastavil, a zatímco se on i většina ostatních starala o koně, o zajatce, o vodu a o dřevo, čtyři muži pod vedením Kolina si vzali na starost úlovek. Rozdělali dva ohně a za hodinu už se lesem linula libá vůně polévky a pečeného masa.

   V cestě pokračovali až po vynikajícím obědě, ale dost se tím zdrželi. Chtěli být ve městě před setměním, a tak museli výrazně zrychlit. Jinak jeli znovu mlčky a v zástupu. Chodec klusal v čele a opět se ztrácel v myšlenkách. Otázku jídla pro tolik lidí se mu nejspíš už podařilo vyřešit, protože ze srnce něco zbylo a na lov vyslal další tříčlennou skupinku. Jak se ale blížil konec téhle podivné výpravy, měl mladík čím dál neodbytnější pocit, že je vlastně žádný konec nečeká. S Merenou o případných vdavkách zatím nemluvil, tušil však, že dívka nadšená nebude. A pokud se ji nepodaří nějak přesvědčit, potom…

   To Merena si s budoucností hlavu nelámala. Pro ni byla daleko důležitější přítomnost. A ta se jí rozhodně nezamlouvala. Orner ji nudil a Gimtové ničím nezaujali, i když z jejich kradmých pohledů a občasných narážek poznala, že oni by zájem měli. Většina z nich, Chodec však… Ten mladík se jí líbil už tenkrát, když mu zachránila život. A protože na něj nemohla, a vlastně ani nechtěla, zapomenout, využila první příležitost, která se jí naskytla. Přivolala ho zpátky a on přijel. Stále stejně pohledný a odvážný, oproti minulosti ovšem o dost mužnější a také jako uznávaný velitel. Přitahoval ji. Neskutečně. Přitahoval ji jako dosud nikdo, přesto jí štěstí s ním zatím moc nepřálo. Chodec se mnohem více věnoval svým vůdcovským povinnostem a přátelům než jí a ona tak vůbec poprvé pocítila kruté a bolestivé ostny žárlivosti.

 

***

 

   Den pomalu končil, když se Chodcova skupina dostala do svého úplně prvního tábořiště na okraji lesa poblíž Ethiru. Tam se také setkali s trojicí lovců, která byla opět úspěšná. Chodec je pochválil a svěřil jim zpracování masa, ostatním předal do péče koně a zajatce, a pak se obrátil k dívce.

   „Brzy budeš zase zpátky doma, krásná Mereno,“ řekl dvorně. Než se však mohla z projevené pozornosti začít radovat, mladík se od ní odvrátil a oslovil Dana, Ornera a Kolina. Přizval je k jízdě do města, na ni už pak jen kývl a všichni se cvalem rozjeli k nedalekým hradbám. Na plácku před bránou zarazili koně a Chodec si vzal oba své nejlepší přátele kousek stranou.

   „My půjdeme dál pěšky a vy se vraťte k ostatním,“ sděloval jim tlumeně. „Když se neobjevím do půlnoci, v klidu se vyspěte a ráno odjeďte tak, aby vás všichni viděli. Miřte na sever k mostu, přejděte na druhý břeh, tak hodinku se držte cesty, a pak uhněte na východ do pustiny. Sejdeme se u soutoku Elly s Labutí řekou. A, Koline, zajatce s sebou neberte. Nechte je svázané v táboře. I s jejich věcmi a koňmi. Určitě je brzy někdo najde a pustí.“

   „Co má tohle zase znamenat, chlape?“ zlobil se blonďák. „Proč by ses neměl objevit a proč bysme se jako měli někde scházet?“

   „To jen pro případ, že by se dámě vdavky nezamlouvaly,“ spíš nevysvětlil, než vysvětlil Chodec, sesedl z Raula a předal jeho otěže Danovi. Potom vyzval Merenu i Ornera, ať udělají totéž a oni ho poslechli, ale ne příliš nadšeně a se spoustou zvídavých otázek.

   „Na odpovědi teď není čas,“ odbyl je vlídně, přesto důrazně. „Za chvíli zavřou bránu. Všechno se dozvíte v domě.“

   „Chcete dovnitř?!“ křikl na ně právě v tu chvíli, jakoby na dotvrzení předchozích vět, strážný.

   „Jo. Díky,“ odpověděl mu Chodec, kývnutím se rozloučil s přáteli, a pak se rozdělili. Dan s Kolinem a pěti koňmi zamířili zpět k Gimtům a Chodec, Orner i Merena spěchali k městské bráně.

   „Cos těm dvěma tak strašně tajného šeptal?“ chtěla se alespoň něco dozvědět Merena, když se za nimi s tupým bouchnutím zavřela velká, dubová vrata a zapadla těžká závora.

   „Jen pokyny pro dobu mé nepřítomnosti,“ krátce objasnil mladík, zvědavé dívce to však nestačilo.

   „Tak dlouho?“ podivila se, ale Chodec víc neprozradil, jenom se usmál.

   Odmítnutá kráska uraženě našpulila rtíky a rozhodla se potrestat nemluvného Gimta svou nepřítomností. Několika spěšnými kroky se od něj odpoutala a ujala se vedení. Chodec s Ornerem šli kousek za ní, mlčeli a následovali dívku ethirskými ulicemi až ke dveřím jejich domu, po schodech nahoru a do již dobře známého, přepychově zařízeného pokoje. Tam se Merena opět shledala s rodiči a bylo to shledání velmi radostné a dojemné. Všichni tři se láskyplně objímali a do veselého smíchu ukápla i nějaká ta slza. Oba mladíci stáli skromně opodál a nijak nezasahovali. Ozvali se, až když se k nim obrátili Bain s Johanou. Orner odbyl jejich díky mávnutím ruky a zdvořilou větou, že to přece nestojí za řeč, a Chodec se s projevovanou vděčností vypořádal podobně. Pak ho však čekala ta těžší část. Musel přetlumočit Ergothova výhružná slova a připomenout tak nepříjemnou skutečnost.

   „Bitvu jsme vyhráli, ale válka trvá,“ přirovnal nakonec, zmlkl a čekal, co mu na to řeknou.

   „Tys toho lotra nenechal zabít?“ podivila se Merena a i její rodiče vypadali překvapeně.

   Chodec se zděsil. Za koho mě mají?

   „Jsem Gimt, ne nájemný vrah,“ odpověděl po chvíli napjatého ticha a ve tvářích kolem sebe viděl nesouhlas. Jen Orner se na něj díval jaksi nezúčastněně. Ať už si o tom myslel cokoli, nechával si to pro sebe.

   „Ale on…“ chtěla se hádat Merena, pak si však uvědomila, že je to zbytečné. S Chodcem by stejně nepohnula, v tomhle ne. A tak mu místo toho pohlédla zpříma do očí, aby i on poznal, že svá slova myslí vážně, a řekla: „Toho panáka si ale stejně nevezmu. Nikdy! Všiml sis vůbec, jak ten chlap vypadá?“

   „Ergoth je bohatý a vlivný pán, který má moc si tě vzít. Po dobrém i po zlém,“ připomněl jí neradostnou pravdu mladík a zkřížil svůj pohled s jejím.

   „Říká přece jasně, že ho nechce, Gimte. Když jsi ho nedokázal zabít, tak něco vymysli. Vždyť proto tě přece zavolala, ne?!“ přispěchal dceři na pomoc Bain, zatímco v Chodci vzkypěl hněv a Johana opět usedla do svého křesla. Ruce složila do klína, sklonila hlavu a přitom neustále tlumeně opakovala: „Co s námi bude? Co s námi jen bude?“

   Orner pořád mlčel. Jen se vždycky díval na toho, kdo právě mluvil a v duchu doufal, že mladík z Aranhoru má v záloze nějaké řešení.

   „Jeden nápad bych měl,“ nezklamal ho Chodec a i ostatní na něj pohlédli s nadějí. Gimt mluvil klidně, ale stálo ho to hodně úsilí. „Merena si vezme Ornera.“

   A nastalo ohromené ticho. Všichni se snažili co nejrychleji zpracovat nabídnutou možnost i její důsledky.

   „No to tedy ani náhodou,“ vyhrkli o jedno nadechnutí později otec i dcera v dokonalé shodě a chudák Orner se cítil jako opařený. Chodec naopak něco podobného čekal, i když spíš jen od Mereny.

   „Jak se vůbec opovažuješ…“ utrhl se na nešťastného mladíka vztekle Bain a Chodec se rozhodl zakročit. Vysvětlit, že nápad se svatbou není Ornerův, ke slovu se však nedostal. Merena byla rychlejší a přerušila otce dřív.

   „Promiň, tatínku, ale já sama,“ řekla mile, přesto natolik rozhodně, že Bain poslušně zmlkl, a dívka pokračovala: „Nic ve zlém, příteli, vdavky jsou však teď to poslední, co bych chtěla.“

   Černovlasý mladík po jejích slovech trochu pookřál, i když oslovení „příteli“ se mu stále příliš nelíbilo. Toužil být něčím víc. A Chodec pustil zamýšlené vysvětlování z hlavy, protože nebylo důležité.

   „Je mi líto, ale jinou možnost nemáš. Buď Orner nebo Ergoth,“ upozornil dívku místo toho a upřímně doufal v nějakou pomoc. Když ne od Baina – toho měla krásná zlatovláska očividně dobře zpracovaného, tak tedy alespoň od Johany. Dívčina matka však mlčela a dceři do hovoru nijak nezasahovala.

   „Tak v tom se pleteš a pořádně,“ nepřestala mu oponovat kráska. „Nenechám se od nikoho zahnat do kouta jako nějaké divoké zvíře. A vůbec… Vážně si myslíš, že by mě sňatek s Ornerem zachránil?“

   „Ano. To si myslím,“ odpověděl nevzrušeně mladý Gimt a opět zadoufal v pomoc rodičů. A opět marně, promluvila zase Merena: „Tak to bys měl myslet ještě o něco víc… Tvrdíš, že Ergoth si mě může vzít i po zlém a věříš, že by ho zastavilo, kdybych byla vdaná?! Já tomu tedy nevěřím. Kdoví, co by s mým manželem udělal…? Ne, ne, tudy cesta nevede.“ 

   „Dobře,“ uznal její názor nahlas i v duchu Chodec. „Co tedy navrhuješ?“

   „Musím odtud odejít,“ pronesla kupodivu zcela klidně a Chodce to moc nepřekvapilo. Ostatní se zhrozili.

   „Opustit Ethir?“ vysoukal ze sebe Bain a v ohromení hleděl na dceru. „To nemůžeš myslet vážně, drahoušku?! Třeba by nám nějak přece jenom pomohl pán Finn?“

   „Pán Finn?“ zopakovala Merena a smutně se na otce usmála. Všechna bojovnost ji náhle opustila. „Tatínku, Ergoth patří k jeho nejlepším přátelům… Řeknu ti, jak by to dopadlo. Po vyslechnutí obou stran by Finn asi skutečně dal za pravdu nám. Rozhodl by, že pokud Ergotha nechci, nemusím si ho brát, ale tím by to pro něj skončilo. Rozumíš, tatínku? Dál by to prostě neřešil. Nehlídal by mě a Ergoth by si tak stejně dělal, co by chtěl.“

   Po tomhle dlouhém proslovu nastalo v pokoji ticho. Chodec tuto možnost zvažoval už dřív a došel ke stejnému závěru. Bain, Johana i Orner o tom přemýšleli nyní a i oni s dívkou postupně souhlasili.

   „Máš asi pravdu, holčičko,“ shrnul za všechny Bain. „Ale odejít? To ne. Ne, ne, ne…“

   Muž zavrtěl hlavou, prsty levé ruky si mnul ustaranými vráskami zvlněné čelo, jakoby z něho chtěl vyždímat nějaké jiné řešení, a přitom nepřítomně hleděl na nablýskanou parketovou podlahu. Jeho žena seděla zhroucená a pobledlá ve svém křesle a nedostávalo se jí slov a mlčeli i oba mladíci. Orner věděl, že mu nepřísluší o tomhle nějak rozhodovat, a Chodci bylo líto nešťastných rodičů, kteří se provinili jenom tím, že měli mimořádně hezkou a umíněnou dceru.

   „Tati, tatínku,“ ozvala se až Merena a prolomila tak dlouhotrvající, nepříjemné ticho. „Odjedeme odtud. Prosím… Já Ergotha opravdu nechci.“

   Žadonila se slzami v očích a v tu chvíli by se nad ní ustrnul snad i kámen. Milující otec tedy určitě. Láskyplně dívku objal, konejšivě ji hladil a ona tak poznala, že vyhrála. V její zlatovlasé hlavince se totiž už během přemlouvání zrodil báječný nápad: Opět využije nabídnutou příležitost. Opustí Ethir s Gimty, a tak bude moci znovu cestovat s Chodcem. Tentokrát ale ve větším klidu a mnohem déle.

   „No dobře, holčičko, tak už neplač. Odjedeme, když si to přeješ,“ potvrdil jí vítězství Bain. „Během týdne všechno sbalíme, prodáme dům a vydáme se na cestu.“

   „Pokud chcete skutečně opustit město, musíte to udělat ještě této noci,“ vstoupil Chodec zase do hovoru a svou připomínku hned vysvětlil: „Zítra v průběhu dne totiž Ergotha zcela jistě někdo najde a pustí a on začne Merenu okamžitě hledat.“

   „A to všechno jenom proto, žes ho nezabil, když jsi mohl,“ zasyčel na mladého Gimta nepřátelsky Bain a napadený Chodec se už už chystal podobným způsobem bránit, když zasáhla Merena.

   „Co se stalo, stalo se,“ řekla smířlivě. Rozhodně se postavila mezi oba rozzlobené muže a zcela jistě tím zabránila divoké hádce. „Gimt asi opravdu nemůže jen tak někoho zabít, tatínku. A taky má pravdu. Musíme odejít ještě této noci.“

   „To tady ale budeme muset skoro všechno nechat?!“ upřímně se zděsil Bain a Johana se v křesle rozplakala.

   „Kam jenom půjdeme?“ vzlykala nešťastně a Merena k ní rychle přispěchala. Klekla si vedle křesla, vzala matčiny ruce do svých, zadívala se do jejího utrápeného, lehce zarudlého obličeje a co nejpovzbudivěji odpověděla: „Odjedeme s Chodcem a jeho Gimty do Erindoru. Tam budeme v bezpečí.“

   Johana se po dceřině ujištění skutečně trochu uklidnila, ale Chodec se zamračil. Až do Erindoru?! Zopakoval si značně rozladěně. V duchu doufal, že postačí, když odvede ubohou rodinu do Rowanu.

   „Do Erindoru? Kde to je?“ divil se též Bain a překvapený byl i Orner, který smýšlel podobně jako Gimt.

   „Erindor je v Aranhoru, tatínku a maminko. Je to vesnice Gimtů,“ poučila dívka oba rodiče ochotně.

   „Vesnice? Já, obchodník s látkami, půjdu do vesnice?! Co tam budu dělat?“ opět se vyděsil Bain.

   „Nemusíte se mnou až do Erindoru,“ chytil se mužových slov jako záchranného pásu Chodec. Chtěl se tvrdohlavé zlatovlásky zbavit co nejdříve, protože se v její společnosti cítil značně nesvůj. Její krása ho občas okrádala o zdravý rozum a tím ho ovládala víc, než se mu líbilo. Navíc – Rowan byl velké město, takže tam by to pro obchodníka s látkami nemuselo být až tak zlé. Podle jeho názoru určitě lepší než Erindor. Přidal proto ještě krátký dodatek: „Třeba se nám podaří během cesty vymyslet jiné místo, kde byste se mohli v klidu usadit.“

   „Snad ano,“ zadoufal s unaveným povzdechem Bain a tím osud rodiny zpečetil. Merena skutečně vyhrála.

   „A jak vůbec pojedeme?“ nevydržel déle mlčet Orner a vyslovil nahlas otázku, kterou řešil už hodnou chvíli.

   „Použijeme loďku nebo prám a poplujeme po proudu řeky… Ty chceš jet taky?“ až dodatečně si uvědomil plný rozsah předchozího dotazu Chodec a udiveně se na ethirského mladíka podíval.

   „Jo,“ souhlasně kývl tázaný a Bain se na něj za to zamračil. Orner si ho však nevšímal a pokračoval: „Na té lodi budeš určitě potřebovat pomoct. Taky mě tu nic nedrží, a pak…“

   Nedopověděl, jen očima vyhledal dívku a jeho pohled větu dokončil za něj.

 

***

 

   Bain byl muž činu, a když se jednou pro něco rozhodl, jednal bez zbytečného otálení. Svou ženu i dceru poslal sbalit všechno, co se dalo takhle narychlo odvézt. Starému komorníkovi, hospodyni a kuchařce zaplatil a propustil je s ujištěním, že jejich služby už potřebovat nebude. Chodci doporučil, aby se vyspal, a potom spolu s Ornerem odešel zařídit pronájem plavidla.

   O sedm hodin později stáli všichni na břehu Labutí řeky nedaleko domu a se smíšenými pocity vyhlíželi Ornera, který se měl každou chvíli objevit s lodicí. Čekali v temnotě a mlčky. I přes teplé oblečení je trápil vlhký chlad a každý jejich výdech stvořil ve vzduchu bělavý, nadýchaný obláček páry. Minuty ubíhaly a noc se pomalu měnila v den, když se z mléčného oparu nad řekou vynořil tmavý obrys. Blížil se, mohutněl a za pár vteřin se proměnil ve středně velkou, nákladní pramici s plochým dnem, jednoduchým přístřeškem a s vyhlíženým mladíkem na palubě.

   Orner ovládal mohutné plavidlo zcela sám, takže přistání neproběhlo právě dokonale, to však nikdo z přítomných neřešil. Muži naložili nejprve zavazadla a rovnoměrně je poskládali kolem přístřešku, a pak teprve pomohli s nástupem ženám. Chodec s Ornerem se chopili dlouhých bidel, odstrčili těžké plavidlo od břehu a dál už jen hlídali směr. O pohyb vpřed se staral proud. Obloha na východě se zvolna projasňovala a na řece bylo čím dál živěji. Pramice s uprchlíky tiše míjela stejně tiché a podobně vypadající lodice obchodníků i drobné veslice rybářů a kolem ní pomalu ubíhal Ethir. Šedé zdi a střechy domů se nepravidelně střídaly s nárožími ulic, parčíky a zahradami boháčů. A pak z ranního šera náhle vystoupily mohutné hradby, skupinka je podjela, přitom bez potíží proplula právě otevřenou řetězovou zábranou, a opustila město.

   Nálada na palubě lodice nebyla vůbec veselá. Johana seděla zabalená v teplé, vlněné dece na jedné z beden, napuchlýma, lehce zarudlýma očima hleděla na vzdalující se hradby a opět plakala. Bain se usadil na podobné bedně a jen kousek od své ženy. Měl zachmuřenou tvář, pevně sevřené rty, na čele starostlivou vrásku a díval se někam do prázdna. A ani Mereně nebylo v tu chvíli do smíchu. Tuhle cestu si sice z velké části vynutila, i pro ni to však znamenalo krok do neznáma. V jejím nitru tak vládl podivný zmatek. Cítila samozřejmě smutek ze ztráty domova i obavy z nejisté budoucnosti, zároveň ji však příjemně vzrušoval příslib něčeho nového, dráždivého a tajemného. Co ji asi čeká? Život v Erindoru? S Chodcem? Nebo něco úplně jiného…?

   Plavba probíhala bez potíží a zvláštních událostí. Poměrně rychle projížděli lužním lesem, který lemoval řeku na obou jejích březích a který sestával převážně z olší, jilmů a topolů, a proud je unášel stále dál k jihovýchodu. Občas minuli husté trsy rákosu nebo osamělou vrbu, sklánějící k hladině své dlouhé, vlně visící a jakoby unavené větve zdobené teď na jaře drobnými, králičím ocáskům podobnými jehnědami či majestátní labutě s ladně prohnutým krkem a bojovně načepýřeným bělostným peřím. Hojně potkávali také různě velká hejna racků a kachen a každou chvíli sebou jen kousek od nich mrskla nějaká ryba v honbě za zatím ještě nepočetným hmyzem.

   Chodec stál na zádi, dřevěným bidlem upravoval směr a celou svou bytostí vnímal klid a mír okolní krajiny. Nebe nad ním bylo zatažené, vlasy mu cuchal mírný větřík a od řeky táhl chlad, ale nepršelo. Orner, Bain i obě ženy po probdělé a vyčerpávající noci spali a on si tak mohl krásu probouzející se jarní přírody užívat naprosto nerušeně.

   Až po poledni se k němu připojil Orner. Vystřídal ho u bidla a trochu si i popovídali. Tlumeně, aby nerušili ostatní, a o všem možném. Nejvíce však samozřejmě o odchodu z Ethiru, probíhající cestě a plánech do budoucna. Orner se přiznal, že po smrti rodičů stejně netušil, co by v rodném městě dělal, a chtěl ho proto opustit už dřív, ale nevěděl kam jít a také se bál loučení s Merenou. Svěřil se Chodci se svými city a potvrdil i jeho domněnku ohledně Bainovy náklonnosti. Dívčin otec ho skutečně neměl moc rád, protože podle něho nebyl pro Merenu dost dobrý. Chybělo mu prý bohatství, moc, a také smysl pro pořádek a zodpovědnost.

   Rozhovor obou mladíků přerušil asi po hodině právě Bain. Přisedl si k nim, Chodec ho zpravil o brzkém setkání s Gimty, doporučil mu k dalšímu životu město Rowan a společně pak probírali tuto možnost, dokud se nevzbudily i ženy. Matka s dcerou vyšly z přístřešku, hbitě připravily studené, přesto vydatné občerstvení a obsloužily hladové muže i samy sebe. Během jídla rozhovor poněkud vázl, po něm se však znovu plynně rozběhl. Hlavní slovo měl Bain. Chodcův nápad s Rowanem se mu docela zamlouval, a tak jej přetlumočil i zbytku své rodiny. Johana odevzdaně pokývala hlavou a řekla něco v tom smyslu, že pokud tohle město schválil on i ona souhlasí, ale Merena byla rozhodně proti.

   „Rowan je blízko Ethiru a Ergoth mě bude určitě hledat i tam,“ namítala.

   „Až tak blízko zase není a v Rowanu se Ergoth nepřátelí s místním pánem, takže jeho moc a vliv tam nebudou takové jako v Ethiru,“ vyvrátil její námitky Chodec, ale Bain přesto zaváhal. Nerozhodně se díval nejprve na mladíka, který opět řídil loď, a potom na dceru, která seděla kousek od něj a mračila se jako nebe před bouřkou.

   „Já myslím, že Gimt má pravdu, holčičko. Nemusíš se bát, v Rowanu budeme v bezpečí,“ pronesl nakonec nepřesvědčivě, ale povzbudivě se na dceru usmál. Dívka se však zamračila ještě víc a blýskla po Chodci rozhněvaným pohledem.

   „A já si myslím, že se nás ten Gimt chce co nejdříve zbavit,“ prskla jako divoká kočka a upřela své nádherné oči na otce. Zlost se z nich postupně vytrácela a nahrazoval ji smutek. Muž znovu znejistěl.

   „Tak to přece vůbec není,“ hájil se Chodec, ale věděl, že tak to je. Jen z části, ale ano. V duchu se zastyděl, sklopil oči a ten nepatrný pohyb vedl k tomu, že se Bain rozhodl ještě jednou si vše důkladně zvážit. Vždyť Gimt nejdřív nezabil, a teď tohle.

   Zrnko nedůvěry bylo zaseto.

 

***

 

   Chodec netušil, jak rychle jedou, a proto nedokázal odhadnout, kdy se dostanou k soutoku. Jen doufal, že to stihnou do tmy.

   Nestihli. Museli přistát, přenocovat v lodici a pokračovat zase ráno. Proplouvali teď otevřenou plání se svěže zelenou jarní trávou, kolem několika osaměle rostoucích keříků černého bezu a k tolik vyhlíženému soutoku dojeli za necelé dvě hodiny. Z levé strany přitékala Ella, v divokém tanci nebezpečných vírů a zrádných proudů se mísila s Labutí řekou, rozšiřovala ji a Chodec s Ornerem měli v těch místech co dělat, aby těžkou lodici zvládli. Drželi ji u pravého břehu, kde byla voda nejklidnější, přesto se plavidlo mockrát nepříjemně rozhoupalo a pohrozilo studenou koupelí. Vyděšené ženy přitom vždy hlasitě vyjekly a i Bain se tvářil dost ustaraně. Hrozivý úsek překonali až po nesnesitelně dlouhých deseti minutách a vedeni mocným tokem se prudce stočili k jihu.

   „Tady řeku opustíme,“ sdělil svým spolucestujícím Chodec. S vydatnou Ornerovou pomocí nasměroval pramici k levému břehu a za pár okamžiků s ní oba mladíci i úspěšně přistáli. Přivázali lodici, společně s Bainem z ní vynosili všechna zavazadla, utábořili se a čekali na Gimty.

   Od dívčiny nevhodné poznámky vládlo mezi Bainem a Chodcem zvláštní, tíživé napětí. Už spolu nic důležitého neřešili. Omezili se jen na krátká, nezbytně nutná sdělení či nicneříkající zdvořilosti a ani ostatní toho mnoho nenamluvili. Johana hodně spala a utíkala tak od drsné skutečnosti. Bain seděl opodál, hleděl kamsi do prázdna a o samotě uvažoval o dalším životě celé rodiny, také Orner přemýšlel o budoucnosti a Chodec se staral o zpestření jídelníčku. Nachytal nějaké ryby a sestřelil pár kachen. Jen Merena se odmítala poddat té všeobecně špatné náladě a rozladěnosti a vůbec si nepřipustila svůj díl viny na tom všem. Vlastně ho ani neviděla, takže ji nic závažného netrápilo. Věděla, co chce, a zatím se jí celkem dařilo. Toužila proto po společnosti. Každou chvíli se snažila s někým si povídat a občas se třeba i usmát, ale bez většího úspěchu. Rodiče se pokoušeli nějak vyrovnat s tím, co je potkalo, a Chodec si udržoval zdvořilý odstup. Pouze Orner ji nezklamal. V něm našla vždy přítele ochotného mluvit i naslouchat. Naneštěstí pro něj stále jenom přítele.

   Gimtové se připojili k ethirským uprchlíkům až nazítří v poledne a hned následující ráno se celá skupina vydala k severovýchodu. Putovali pomalu a převážně pěšky, protože většina koní nesla k sedlům různě přivázaná zavazadla. Chodec je vedl liduprázdnou, rovinatou krajinou a nejkratší možnou cestou k východní bráně velkého fallarského města Rowanu, postaveného na soutoku řek Elly a Hoe.

   Jeho spojení s trvalým bydlením už nikdo raději nepřipomínal, přesto tam museli kvůli zásobám a jiným nezbytnostem. Chodec Bainovi jen doporučil hostinec U žíznivého poutníka, a když muž po krátkém zaváhání souhlasil, Gimtové mu k němu odvezli všechna zavazadla. Potom se utábořili na volné pláni severně od města, čekali, co obchodník vymyslí, a krátili si čas, jak uměli nejlépe. Za světla odpočívali, hráli karty či kostky nebo se cvičili v boji a po setmění se všichni sesedli kolem ohně. Dan vytáhl píšťalu, hrál a někdo jen tiše poslouchal, jiný si s chutí zazpíval.

   Bain se mez nimi objevil až v podvečer čtvrtého dne. Přijel na statném hnědáku se širokou lysinou a doprovázeli ho Orner s Merenou. Mladík byl stále stejný i jeho obyčejná hnědá kobyla, ale dívka… Na sobě měla jednoduché modré šaty, které ovšem dokonale ladily s jejíma očima, matka ji hezky učesala a jemně ji nalíčila a na své zlatavé klisně seděla s půvabem a důstojností královny. Vypadala úchvatně a věděla to. Sebejistě a zároveň trochu koketně se usmívala na shromažďující se muže a dokonale si vychutnávala dojem, který na všechny udělala. Ve tvářích kolem stojících Gimtů se zračil obdiv a někde možná i něco víc. Dokonce i odtažitý Chodec ztratil řeč a chvíli mu trvalo, než byl schopen alespoň kývnutím hlavy odsouhlasit obchodníkovu velmi zdvořilou žádost o doprovod do Aranhoru. A než se spolu potom domluvili na podrobnostech odjezdu, stočil mladík své modré oči ke krásné dívce ještě několikrát.

   Mereně ty kradmé pohledy samozřejmě neunikly. Vyložila si je jako dobré znamení, a když se po dalších dvou dnech vydali opět na cestu, bez zbytečného zdráhání se k mladému Gimtovi připojila. Jela po jeho boku v čele skupiny a s dobře skrývanou netrpělivostí čekala, až ji osloví. Chodec se k tomu však neměl, a tak to po nesnesitelně dlouhých sedmi minutách udělala sama.

   „Odkud máš ten prsten?“ začala rozhovor otázkou, která ji trápila od chvíle, kdy si ozdoby jeho levého prsteníčku všimla.

   „Od matky,“ stručně odvětil mladík a téměř se na ni nepodíval. Zlatovláska si oddychla, protože matka její plány nijak neohrožovala, přesto ji jeho chování poněkud zklamalo. Takhle si vytoužené sbližování rozhodně nepředstavovala.

   „Nepamatuji se, že bys ho měl tehdy v Ethiru,“ nevzdávala se však a dál se pokoušela přimět Chodce k delšímu vyprávění.

   „Neměl. Dala mi ho před rokem,“ poučil ji odměřeně a stále upřeně hleděl na cestu před sebou.

   „Ale no tak, Chodče. Kam se poděl ten usměvavý a povídavý chlapec, kterého jsem zachránila před oprátkou?“

   „Dospěl a trochu zvážněl.“

   „Skutečně jenom trochu?“ dobírala si ho a zvonivě se rozesmála. Mladík však její veselí nesdílel.

   „Proč jsi to udělala?“ zeptal se chladně a konečně k ní otočil i podmračenou tvář. Její společnost mu nebyla vůbec příjemná, ani její pozornost.

   Dívku smích okamžitě přešel, přesto smysl otázky nechápala.

   „Co jsem udělala?“ zajímala se upřímně a tím Chodce zmátla.

   „Ta tvoje poznámka při plavbě. Že se vás chci zbavit,“ pronesl už mírněji. Nešťastná věta ho však pálila v paměti jako doruda rozžhavený pohrabáč.

   „Ach, tohle,“ protáhla rozladěně a roztomile přitom nakrčila nosík. „Vždyť to nic nebylo.“

   „Nebylo, říkáš?! Tvůj otec to tak nejspíš neviděl.“

   „To nejspíš neviděl,“ připustila pokorně a ta pokora jí nesmírně slušela. „Ale v Rowanu jsem mu všechno vysvětlila a on uznal, že ti ukřivdil. Teď se k tobě přeci chová slušně a s úctou, kterou si zasloužíš.“

   Rozzlobeného Gimta odzbrojil nejprve její půvab, a potom i slova. Byla totiž pravdivá.

   „Tak proč jsi to udělala?“ zeptal se ještě jednou. Tentokrát však bez hněvu a se zvláštní něhou.

   „Ty nevíš?“ hlesla nesměle. Tvář jí zrůžověla lehkým ruměncem a velké safíry jejích očí skryly dlouhé a dokonale prohnuté čárky hustých řas. Odpovědi se ale nedočkala. Chodec mlčel a díval se někam mezi Raulovy uši.

   „Nechtěla jsem ti ublížit,“ ozvala se proto po chvíli znovu a opět na něj pohlédla. „Jen jsem si přála zůstat s tebou co nejdéle a lépe tě poznat.“ A také dohlédnout, aby ses náhodou někde nezamiloval.

   Tento poslední důvod samozřejmě nevyslovila. Dobře věděla, že tohle se nahlas neříká. I tak Chodce svým přiznáním dost zaskočila.

   Mladík nechápal, proč se středobodem jejího zájmu stal právě on. Čím byl jiný než ostatní? Netušil, podle jakých měřítek hodnotí ženy muže, ale připadalo mu, že není lepší nebo hezčí než třeba takový Orner. Ten dobrý hoch Merenu očividně miloval, ona o něj ale nestála. Proč? On sám k ní určitě nic podobného necítil. Pravda – před pár lety mu zachránila život a za to jí byl vděčný. Také si až příliš jasně uvědomoval její tělesnou přitažlivost. Krásnější dívku zcela jistě ještě neviděl, ale… V tu chvíli ho vůbec nenapadlo, že právě tímhle ji přitahuje nejvíc. Touto svou odtažitostí. Nebyla na to totiž zvyklá.

   Proč jen jsou mezilidské vztahy takhle složité? Povzdychl si v duchu a rozhodl se věnovat raději jednodušším věcem. Třeba vůdcovským povinnostem. S rozpačitým úsměvem se proto své půvabné společnici omluvil, otočil Raula a vedl ho proti pomalu postupujícímu zástupu. Lehkým klusem minul Bainův velký vůz zakoupený v Rowanu a tažený párem silných ryzáků, na němž se kromě rodinných zavazadel vezla i Johana, postupně projel kolem dvou nebo tříčlenných skupinek Gimtů a až úplně na konci, u Kolina s Danem, obrátil vraníka do původního směru. Připojil se k oběma přátelům a zvolnil zpátky do kroku.

   „To už jsi s tím tokáním přestal?“ přivítal ho přátelským rýpnutím blonďák a pobaveně se přitom šklebil.

 

***

 

   Chodec jel opět v čele putující skupinky a tiše obdivoval divokou krásu Velké fallarské vrchoviny. S jakousi nevysvětlitelnou úctou hleděl na četná skaliska lišící se od sebe tvarem i velikostí a neuspořádaně trčící z rozvlněné travnaté pláně, nastavoval tvář příjemně hřejivým slunečním paprskům, které občas jako zlaté šípy vystřelily z šedobílé stěny mraků, a každou chvíli si shrnul z obličeje neposlušné prameny vlasů cuchané svěžím jarním větříkem. Vedl svou družinu k severovýchodu, až do podhůří Bílých hor. Tam opustili liduprázdnou pustinu, odbočili na sever a pokračovali dál po hodně používané obchodní cestě klikatící se mezi strmými, zalesněnými svahy. Po Horském mostě přejeli řeku Sněžnou a ocitli se v Aranhoru.

   Při jednom z mnoha večerních rozhovorů se Bain konečně vyjádřil a prozradil jméno města, v němž chce se svou rodinou začít nový život. Po dlouhém přemýšlení se rozhodl pro Tarlon a Chodec jeho volbu schválil. Přislíbil mu další pomoc a také ho pozval do Erindoru. Ve vesnici si budou moci odpočinout, hlavně tedy Johana, která celé to cestování snášela velmi špatně, a určitě tam budou moci i zůstat, než se v Tarlonu vyřídí všechny potřebné nezbytnosti.

   Po přechodu Bílých hor tak zamířili k severozápadu a už se těšili na konec úmorného putování. Jenom Kolina vyhlídka na klid domova nějak nelákala. Místo toho se chtěl znovu a co nejdříve setkat se svou Elinou. Na prvním rozcestí se proto rozloučil a vyrazil, kam jej srdce táhlo, zatímco ostatní se vydali přímo do Erindoru. Jeho jižní bránou projeli krátce po poledni dalšího dne a vesničané i právě přítomní Gimtové je vítali s radostí i neskrývanou úlevou, protože výprava se poněkud protáhla a jejich nepřítomnost tak byla delší, než se všichni domnívali.

   Když se společně postarali o koně, odvedl Chodec Baina, Johanu i Merenu za Vigarem, stručně mu převyprávěl jejich příběh a starší Gimt pak nabídl osudem těžce zkoušené rodině opuštěný domek v severovýchodní části vesnice, což Bain s vděčností přijal.

   Zpráva o ethirských uprchlících se potom rozlétla Erindorem rychlostí vichřice a několik místních mladíků se hned předhánělo v pomoci přeměnit dlouho neobývané stavení na obyvatelné. Úsměv, pozornost a případná další přízeň krásné zlatovlásky jim stály za jakoukoli námahu. Také Chodec, Dan a Orner přiložili ruce k dílu, takže rodina se mohla nastěhovat ještě před soumrakem.

   Večer ozářilo volné prostranství u hospůdky mihotavé světlo pochodní a tří velkých ohňů a každý si tam přinesl něco k sezení. Na počest nově příchozích Eluvir trošku zlevnil pivo, na rožních se pomalu otáčela tři prasátka, Dan, Mac, Fedor a Šilhavý Pet se chopili svých hudebních nástrojů a všichni se příjemně bavili. Jedli, pili, smáli se, povídali, zpívali a tančili.

   Chodec o tanec příliš nestál a raději seděl s Vigarem u plného džbánku a v klidu poslouchal novinky z vesnice i z různých koutů Erského poloostrova, přesto párkrát provedl Juditu. Přitom vůbec netušil, on ani nikdo další, že právě při této nevinné kratochvíli a právě této noci vznikne složitý vztahový propletenec, jenž ovlivní chování i jednání všech zúčastněných po mnoho příštích let. Půvabná hnědovláska v jeho náručí totiž tajně toužila po Ornerovi a ten zase po Mereně, kterou téměř nepustil z objetí světlovlasý ševcovský synek Erik. Zlatovlasou krásku ovšem stále zajímal on sám a jeho tanečky s Juditou nesla proto velmi nelibě. V duchu slibovala nic netušící dívce pomstu, když ji však chtěla provést, dozvěděla se, že Juditiny city k němu jsou spíš sesterské než milenecké. To ji upokojilo a obě dívky se nakonec spřátelily. Aby toho ale nebylo málo, tak stejně nenaplněnou touhou trpěla i na kluka ostříhaná Illa. Za jejím napohled drsným zevnějškem a až drzým chováním se skrývala citlivá duše a veliká láska k Danovi. O tom ale ještě nedospělý tmavovlasý mladíček nic nevěděl. Jen foukal do své píšťaly a vesele přitom podupával.

 

***

 

   Chodec se s Bainem domluvil, že trvalé bydlení v Tarlonu spolu odjedou zařizovat až po letním slunovratu. Johana na tom nebyla nejlépe a ani Mereně se z gimtské vesnice zatím nechtělo. Stále doufala, že konečně upoutá jeho pozornost, ale mladík si dál udržoval svůj odstup. To zlatovlásku neuvěřitelně zlobilo. Dobře věděla o své kráse i o tom, co jediný její pohled či úsměv dokáže udělat s muži, na modrookého mladíka ale nic z toho nepůsobilo. 

   Proč? Ptala se v duchu sama sebe a marně se snažila najít odpověď. Tu však neznal ani sám Chodec. Ne, že by se tím nějak hlouběji zaobíral, ale od většího sblížení ho odrazovala podivná směsice často i protichůdných pocitů. Merena byla krásná a silně ho přitahovala. Její zájem mu dělal dobře a její blízkost ho vzrušovala, přesto stále nechápal, proč si tak nádherná dívka vyvolila právě jeho. Také trochu soucítil s Ornerem a nechtěl tomu nešťastníkovi zbytečně ubližovat. Usoudil proto, že udělá nejlépe, když do slunovratu z vesnice zmizí. Osedlal Raula a vydal se za Waldorem, kterého neviděl už rok.

   Nejel k němu však přímo. Hned za bránou Erindoru se rozhodl zpestřit strýci jídelníček čerstvou zvěřinou. Na statek tak dorazil až pozdě odpoledne, ale bohatší o párek tetřívků a statného srnce. Waldor jej vřele přivítal a Chodci přitom neušlo, jak zestárl. Záda měl lehce nahrbená, vlasy prořídlé a šedivé, tvář zbrázděnou množstvím vrásek a oči posmutnělé, přesto byl stále stejně čilý a pracovitý a pořád se rád smál. Chodec mu musel podrobně vyprávět všechna svá dobrodružství, a když skončil, mluvil zase Waldor. Zmínil se i o Robertovi.

   „Prý jsi své dědictví odmítl, a tak jste se nerozešli právě v dobrém,“ řekl a zkoumavě pohlédl přímo na mladíka. Ten mlčel, rysy tváře mu však ztvrdly a oči se změnily ve dva kusy modrého ledu. Waldor proto přidal ještě rychlé, ale upřímné ujištění: „Já tě za to neodsuzuju. I já si myslím, že není dobré, když začátek něčí vlády lemují potoky krve. Zůstaň proto klidně dál Gimtem. Na svůj původ však nezapomeň. Možná jednou přijde den, kdy se budeš muset rozhodovat znovu.“

   Po těch smířlivých slovech se Chodec zase uklidnil. Tvář se mu opět rozjasnila a pohled roztál.

   „Jezdí sem Robert často? A jak se vůbec v Údolí všichni mají?“ zajímal se už bez hněvu a pamětí se mu nečekaně mihl obraz rozevláté a cválající Adriany.

   „Mají se naštěstí pořád stejně dobře. Robert se tu stavuje tak jednou do měsíce a pokaždé mě láká, abych odjel s ním,“ uchechtl se při té vzpomínce Waldor. „Prý by mi v Údolí bylo líp.“

   „A ty o tom uvažuješ?“ zeptal se se zvláštním napětím kdesi uvnitř Chodec.

   „Ani ne,“ skončil rozhovor o Robertovi Waldor a mladíkovi se podivně ulevilo. Dál už spolu probírali jen běžné radosti i strasti a samozřejmě také pracovali, protože na statku bylo stále co dělat.

 

***

 

   Chodec vydržel u strýce pět dní, pak znovu zatoužil po svých toulkách. Po volnosti, svobodě, slunci v očích, větru ve vlasech a cestě před sebou. Do slunovratu mu zbýval ještě týden a on toho s chutí využil. Celou tu dobu bezcílně bloumal rozlehlými aranhorskými lesy, a tak trochu si plnil už téměř zapomenutý dětský sen. Spal pod širým nebem, a když nemohl usnout, ležel na zádech s rukama pod hlavou, díval se na stříbrné tečky hvězd ledabyle rozhozené na černém sametu letní oblohy a pro zábavu je počítal. Přes den potom seděl v sedle věrného Raula a snažil se podle zpěvu či křiku poznávat druhy ptáků nebo stopoval zvěř. Většinou ale ne kvůli lovu, spíš ji jen z nějakého úkrytu pozoroval. A večery pak trávil u ohýnku. Hleděl do plamenů a přemýšlel. Však měl o čem. Pobyt na statku vyvolal vzpomínky – na matku, na jejich poslední rozhovor a na Nika, který zemřel, aby on mohl žít. Zopakoval si také všechno, co se naučil ze svitků s tmavě modrou stužkou. Potom se od minulosti odpoutal a zabýval se raději přítomností. Od Vigara se kromě různých jiných věcí dozvěděl i dost znepokojující zvěst z Dagerladu. Dareth svou válku prohrává a tentokrát prý opravdu a s konečnou platností.

   Co se stane, pokud skutečně prohraje? Spokojí se Argaana se svým vítězstvím a vládou ve své zemi nebo se pokusí získat i další království a nebo vymyslí něco úplně jiného? A co bude se samotným Darethem? Zabijí ho v boji nebo padne do rukou nepřátel a zemře potupně na popravišti a nebo se mu podaří nějakým zázrakem opět utéct a skrýt se? Chodec toho muže v životě neviděl, přesto mu v duchu držel oba palce a zadoufal ve třetí možnost. Pak však svou úvahu trochu poopravil. Vůbec nejlepší by totiž podle něj bylo, kdyby Dareth vůbec neprohrál. Vládl by Dagerladu jistě lépe než Argaana.

 

***

 

   Mladý Gimt se vrátil do Erindoru přesně v den slunovratu, aby splnil slib daný Bainovi a doprovodil ho do nedalekého Tarlonu. Místo plánované cesty na něj však ve vesnici čekala hned dvě překvapení. Prvním byl udivený dotaz jednoho ze strážných u brány: Proč prý není s ostatními? A o druhé se mu postarala Merena. Přiběhla za ním do stáje, s líbezným úsměvem a rozzářenýma očima ho vítala zpátky a upřímně se radovala, že se mu na té děsivé výpravě nic zlého nestalo. Také mu sdělila, že ona i její rodiče zůstanou v Erindoru až do podzimu, a pozvala ho na večeři. Potom odspěchala tu večeři připravit a nedala tak lehce zmatenému mladíkovi žádnou příležitost k zvědavým otázkám.

   Vysvětlení se Chodec dočkal, až když se postaral o Raula a vstoupil do Lauřina domku.

   „Všichni Gimtové jsou v pohotovosti,“ poučila ho ochotně po obvyklé výměně pozdravů. „Vigar je rozdělil na desetičlenné skupiny a společně s královými vojáky teď pročesávají Aranhor. Odjeli před třemi dny a je divné, že nejsi s nimi. Bratr říkal, že se pro tebe u Waldora zastaví.“

   „Jo, to je dost divný,“ potvrdila matčina slova Judita, zatímco si Chodec sedal ke stolu. „Mířil s Danem i celou svou skupinou k Urakiru a opravdu si tě chtěl cestou vyzvednout.“

   „Pokud opravdu chtěl, pak to určitě i udělal,“ usmál se na hnědovlásku nevesele mladík a kývnutím poděkoval za předloženou večeři – kus studeného bůčku, několik krajíců chleba a džbánek s pivem. „Ale vyzvednout si mě nemohl. Nebyl jsem tam. Toulal jsem se po lese.“

   „Sám?“ zděsila se upřímně Judita.

   „A tos nikoho nepotkal?“ zajímala se zase Laura.

   „Ano, sám a ne, nepotkal,“ nechápal jejich úlek ani otázky Chodec. Mnohem raději by se už konečně dozvěděl příčinu všeho toho rozruchu. Než se však stihl na cokoliv zeptat, znovu se ozvala Laura. Jako by mu četla myšlenky. „Celé tohle pozdvižení je kvůli uprchlému vězni ze Severního Sair Endrosu…“

   „Je prý strašně nebezpečný,“ přerušila matku důležitě Judita. „Na dvoře krále Centhora zabil ten muž sedm velkých pánů, tak ho odsoudili na doživotní práci v kamenolomu, ale podařilo se mu utéct. A teď se prý skrývá někde tady v Aranhoru.“

   Chodec pozorně poslouchal, přitom jedl a také vzpomínal. O nějakém vrahovi ze Sair Endrosu už totiž slyšel. Ale na podzim a to měl jiné starosti a jiná trápení, takže hrůznou zvěst o chlapovi s černou maskou přes horní část obličeje nevěnoval nejmenší pozornost. Ten zabiják prý napadal své oběti v noci a ve spánku a jeho krvavé řádění tenkrát zastavil králův pobočník. Mohlo by se teď jednat o stejného muže? Kdoví…?

   „Zabil několik lidí a oni ho odsoudili na práci v lomu?! Proč ho nepopravili?“ divil se nahlas mezi sousty.

   „Také nás to zajímalo,“ ujala se vysvětlování Judita. „Byl královým přítelem z dětství a proto neskončil na popravišti.“

   „Hm,“ pokýval zamyšleně hlavou Chodec a v duchu uvažoval nad tím, co asi vedlo králova přítele z dětství k tak zákeřným činům. Odpovědi se však samozřejmě nedobral.

   „Co uděláš?“ vyzvídala po chvilce ticha Laura. „Odjedeš?“

   „Jo,“ přikývl mladík. „Vyrazím hned zítra a pokusím se Vigara najít.“

   „Hlavně abys nenašel spíš toho vraha,“ poznamenala ustaraně Laura.

   „Nějak bych si s ním už poradil, neboj,“ uklidňoval ženu s úsměvem Chodec, pak se ale zarazil, zase zvážněl a přidal ještě dost důležitou otázku: „Jak bych toho darebáka vlastně poznal?“

   „Je mu asi čtyřicet let a jmenuje se William z Akillu,“ znovu se chopila příležitosti k vysvětlování Judita. „Má prý delší hnědé vlasy, šedé oči, štíhlou postavu a na hrudi vypálené velké písmeno L.“

   „L?“ podivil se mladík.

   „L jako Lysaren. To je ten lom, z kterého utekl,“ poučila ho tentokrát Laura, sklidila použité nádobí a Chodec si vzpomněl, že večeřet měl jinde.

   Ach jo, blesklo mu hlavou. To abych se šel Mereně omluvit.

 

***

 

   Svítalo a Chodec už byl sbalený. Právě vyvedl ze stáje osedlaného Raula a setkal se se čtyřmi ženami, které se s ním přišly rozloučit.

   „V pořádku se vrať,“ přála mu ustaraná Laura a podala mu vak s jídlem na cestu. Judita ho mlčky objala, Merena mu vtiskla malý, nesmělý polibek na ústa a každá pak ozdobila jeho pravé zápěstí koženým náramkem vlastnoručně spletený z několika tenkých řemínků. Prý pro štěstí. A nakonec k němu přistoupila Illa.

   „Dej na sebe pozor. I na Dana,“ šeptla stydlivě a Chodec jí lehkým pokývnutím obojí slíbil. Potom se na všechny usmál, vyhoupl se do sedla a krokem opustil vesnici. Vedl Raula na statek, protože bylo více než jisté, že tam na něj čeká vzkaz od Vigara, a nemýlil se.

   „Gimtové míří přes Suché stepi na sever. Další se dozvíš v Urakiru,“ tlumočil mu Waldor a Chodec hned zase odjel. Bez zbytečného zdržování chvátal udaným směrem a tentokrát si rychlou jízdu opravdu užíval a vychutnával. Nic důležitého jej netrápilo a ani uprchlý lysarenský vězeň mu starosti nedělal. Zabiják vraždící lidi ve spánku nebyl podle něj ve skutečném souboji až tak nebezpečný a útokem ze zálohy ho v této otevřené krajině ohrozit nemohl. Cítil jen lehkou zvědavost. Zajímal ho průběh návštěvy Urakiru, protože věděl, že za jeho vysoké zdi vstoupil málokdo. Místní páni totiž nikdy příliš netoužili po lidské společnosti, spíš se jí stranili a také proto si nechali postavit svůj hrad uprostřed rovinaté, travnaté pustiny. I o Gartanovi, nynějším vládci toho sídla, Chodec slyšel, že je stejný samotář jako jeho předkové.

   Blížil se večer a spěchající mladík pochopil, že za světla to ke hradu prostě nestihne. Ještě ho před sebou ani neviděl. S unaveným povzdechem zadržel Raula a dál jel pouhým krokem. Nechtěl vraníka zbytečně honit, i když byl pevně rozhodnutý v cestě pokračovat a k Urakiru se toho dne dostat. Věřil, že k němu už nemá daleko. Mohutné hradby svého cíle však zahlédl až o pěkných pár hodin později. Vlastně zahlédl spíš jejich obrysy. Temné, ale rýsující se zcela zřetelně proti hvězdnaté nádheře letní oblohy.  

   Chodec lehkým tahem za otěže zastavil Raula a uvažoval, zda skutečně dojede až ke hradu a zabuší na jeho bránu nebo to bušení nechá raději na ráno a vyspí se třeba právě tam, kde teď stojí. Slušné vychování mu velelo počkat, takže po chvilce sesedl. Sotva se ale dotkl nohama země, ozvaly se na tuto dobu velmi nečekané zvuky. Mladík okamžitě znehybněl a s rukama ještě stále opřenýma o sedlo soustředěně naslouchal. Klidným tichem panující noci se neslo hlasité vrzání otevíraných vrat, jejich následné zavírání, a potom i pomalu se vzdalující dusot koňských kopyt.  

   Jezdec? Z hradu? A teď? Divil se Chodec. Moc dlouho si s tím však hlavu nelámal a jednal. Z přikrývky odřízl přibližně čtyři stejné díly, chvatně s nimi obalil Raulova kopyta, aby nedělala takový hluk, pak znovu nasedl a opatrně se vydal za jezdcem. Neznámý zatím zrychlil do klusu. Mířil na sever ke Žlutým vrchům a očividně spěchal. Naštěstí se kolem sebe příliš nerozhlížel, jinak by si totiž Chodce zcela jistě všiml i přes zvláštní obutí vraníkových končetin. Mladý Gimt s ním bez potíží držel krok. Úplně zapomněl na únavu, smysly měl podivně zostřené a byl napnutý k prasknutí. Chtěl co nejdříve zjistit, kdo ten tajemný jezdec je i důvod jeho noční vyjížďky. Zejména teď, kdy se krajem toulal uprchlý vrah.  

   Krátce před půlnocí se před pronásledovaným i pronásledovatelem objevily první kopce a o čtyřicet minut později se už oba krokem proplétali mezi jejich téměř holými svahy, protože na žlutém jílu, podle něhož měly vrchy jméno, se dařilo jen velmi nenáročným rostlinám. Sledování kohokoli v takové krajině v noci, i když za svitu hvězd, nebylo vůbec jednoduché. Chodec musel vynaložit všechen svůj důvtip a um, aby se neprozradil nebo aby jezdce před sebou neztratil. Přesto se mladíkovi po projetí už kdoví kolikáté zrádné křižovatky zdálo, že mu neznámý přeci jenom ujel. Nikde ho neviděl ani ho neslyšel. A to ani potom, co zastavil. Jediný zvuk, který zachytil, bylo vzdálené hřmění vodopádu na nedaleké Žluté řece. To ho však při troše soustředění provázelo už dobrých deset minut.  

   „Sakra,“ ulevil si šeptem a s pocitem bezmoci a vzteku lehce bouchl pěstí do hrušky sedla.  

   Co teď? Uvažoval a usilovně pátral v okolní temnotě, ale ať se namáhal, jak chtěl, po jezdci ani památka. Přece se ten člověk nemohl propadnout do země?! Nakonec se rozhodl ještě kousek popojet a pobídl unaveného vraníka zase vpřed. Pokračoval dál tím stejným údolím a soustředěně hleděl přímo před sebe, když se svahy kolem něj náhle rozestoupily a odněkud zprava se ozvaly hlasy. Chodec slovům nerozuměl, přesto se okamžitě otočil za zvukem, a uviděl slabou, mihotavou záři vycházející z nedalekých křovin.  

   Oheň, blesklo mu hlavou a trhl otěží tak prudce, že překvapený Raul nezastavil, ale zacouval nejméně čtyři kroky zpátky.

   „Promiň, hošku,“ zašeptal omluvně mladý Gimt a chlácholivě pohladil černého valacha po krku. Potom sesedl, nechal koně stát a vrátil se na místo, kde prve zaslechl rozhovor. Tam zpomalil, odbočil doprava a opatrně postupoval k neznámým řečníkům. Už věděl, že to jsou dva muži, a už jim i bez potíží rozuměl.

   „Tak, Wille, teď víš všechno a my musíme pryč,“ končil v tu chvíli jeden z neznámých a Chodec se zamračil.

   Wille?! Tohle jméno nepatřilo v Aranhoru k nejběžnějším a navíc: Nejmenoval se tak náhodou ten uprchlý vrah?

   Ne, ten darebák byl William. William z Akillu, přesto… Zvědavý mladík se posunul ještě blíž, aby cizince nejen slyšel, ale i viděl, a pozorně si je pak prohlédl. První vypadal dost zuboženě. Seděl na silné přikrývce pod jednoduchým přístřeškem z větví a trávy a hltavě jedl. Před ním hořel malý ohýnek a opodál se pásl uvázaný a osedlaný kůň. Druhý z dvojice měl obyčejné cestovní oblečení, u opasku meč a nouzí ani ničím podobným očividně netrpěl. Byl také pod přístřeškem, ale obrácený zády. Klečel a skládal přikrývky, na nichž ubožák předtím nejspíš ležel. Chodec správně usoudil, že právě tohoto muže sledoval. Ale kdo to je? Nějaký sluha? Nebo snad ozbrojenec? A kdo je, sakra, jeho nemocný společník?

   Zatímco si takto lámal hlavu, ubožák dojedl, odložil prázdnou misku stranou a nešťastnou náhodou se pak podíval přímo k jeho skrýši.

   „Někdo tu je,“ zaskuhral, divoce se rozkašlal a prozrazený mladík v duchu zaklel. Díky své zvědavosti úplně zapomněl na opatrnost. Zapomněl, že v těchto kopcích je porost řídký a neduživý, posunul se moc dopředu a udělal tak přímo začátečnickou chybu. Vigar by mu za ni pěkně vynadal, Kolin by se mu vysmál a on sám by si nejraději nafackoval.

   Na podobné úvahy však nebyl ten nejlepší čas. Druhý cizinec se samozřejmě už otočil. Odhodil přikrývky, vyskočil na nohy a bleskurychle tasil meč.

   „Vylez ven! Ale okamžitě!“ poručil, a když zahanbený a nazlobený Chodec poslechl, zběžně si ho prohlédl a nepřátelsky štěkl: „Co jsi zač, chlape?“

   „Patřím k Gimtům. Říkají mi Chodec,“ představil se napohled klidně mladík a beze strachu hleděl na ozbrojeného muže. „A ty jsi kdo?“

   Neznámý si otázky nevšímal. Místo zdvořilých slov ukázal na Chodce hrotem meče a zlověstně zasyčel: „Takže Gimt. Co všechno jsi slyšel?“

   „Proč ta zbraň, pane? Nijak tě přece neohrožuju?“ podivil se upřímně mladík a na dotvrzení svých slov lehce pozvedl ruce. Zároveň však také pomalu vykročil vpřed.

   „Stůj, Gimte!“ zavelel až příliš hlasitě cizinec. „Stůj a odpověz!“

   Chodec ale nezastavil ani neodpověděl. Z mužova chování poznal, že si není zdaleka tak jistý, jak se snaží vypadat, a proto šel nevzrušeně dál. Jen si koutkem oka zkontroloval toho pod přístřeškem, aby neudělal další hloupou chybu, a když se ujistil, že nemocný sedí pořád na stejném místě, obrátil svou pozornost zase k muži s mečem. Dva kroky od něj zůstal stát a teprve potom promluvil.

   „Slyšel jsem zvláštní jméno,“ řekl a přitom z neznámého nespustil zrak.

   „Tak to je docela dost,“ nevesele se usmál ozbrojenec. Opřel napohled přemoženému mladíkovi hrot zbraně o prsa a už zase zcela vážně pokračoval: „Nedělám to rád, Gimte, ale jsem nucen odvést tě na svůj hrad a nějaký čas tě tam držet pod zámkem. Odevzdej mi tedy svůj meč i svůj nůž. A pěkně pomalu.“

   Takže žádný sluha, ale Gartan. Pán Urakiru osobně, ušklíbl se v duchu Chodec. Neměl však nejmenší chuť poslechnout a pomalu se zbavit zbraní. Ne. Místo toho sebou velmi rychle smýkl do strany a přitom ještě rychleji tasil.

   „Nevím, jakou hru tady se mnou hraješ, pane. Ale prosím, můžeme si hrát. Jen do toho,“ vyzval dokonale překvapeného muže a postavil se do střehu.

   Gartan se mezitím vzpamatoval a prudce zaútočil. Připravený mladík jeho výpad snadno vykryl a oba meče do sebe chvíli narážely ve složitém řetězci úderů. Potom však Gimt znatelně zrychlil a námahou funící hradní pán se bránil stále hůř. Netrvalo dlouho a udělal chybu. Jeho zbraň vylétla do vzduchu a ladným obloukem dopadla k přístřešku. Přímo k nohám nemocného a ten nezaváhal. S námahou se postavil a bez dlouhého uvažování se chopil nabídnuté příležitosti. Nepozorný Chodec si ničeho nevšiml. Stál k tomu místu zády, plně se soustředil na poraženého soupeře a stejně jako on zklidňoval dech.

   „Tohle mi budeš muset vysvětlit, pane,“ zavrčel podrážděně.

   „Nic nebude vysvětlovat. Zahoď ten meč!“ ozvalo se náhle za ním a mladík ucítil mezi lopatkami ostrý hrot. Překvapilo ho to, ale nevystrašilo. Nadechl se, vydechl a udělal téměř to stejné, co při svém prvním zdánlivém přemožení. Uhnul, ještě v obratu odklonil cizí zbraň stranou a ramenem pak do nečekaného útočníka strčil. Ani ne moc silně, přesto zesláblého muže povalil.

   Ubožák skončil na zemi se shrnutou košilí a dalším záchvatem dusivého kašle. Chodec stál nad ním, mečem mířil na jeho odhalenou, nahou hruď a ohromeně hleděl na dobře čitelné a hluboko do kůže vypálené písmeno L. Hleděl na ten usvědčující cejch a vůbec nevěděl, co si má myslet. Pán Urakiru ve společnosti hledaného vraha?! Proč? Také ho poněkud mátl zjev toho darebáka. Údajně děsivý a strašně nebezpečný William z Akillu mu bezmocně ležel u nohou, chrčel a chrchlal a budil spíš nechuť a odpor než hrůzu a strach. Byl hubený na kost, tvář měl strhanou, vlasy slepené špínou a potem a oči unavené a podlité krví. Takhle si mladík uprchlého zločince opravdu nepředstavoval.

   Když se nemocný konečně utišil a dýchal zase normálně, zahnal Chodec za vydatné pomoci meče oba přemožené pod přístřešek a donutil je usednout zády k sobě na rozházené přikrývky. Pevně je tam potom spoutal a neodradil ho od toho ani Williamův zubožený vzhled a kašel, ani hrozby a později i prosby pána Gartana. Udělat to prostě musel, protože se potřeboval vrátit pro Raula a také chtěl získat čas, aby se mohl v klidu rozhodnout, co dál. Očividně přátelský vztah těch dvou ho překvapil i mátl. Co může mít společného aranhorský hradní pán a vrah ze Severního Sair Endrosu?

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA