Pravda a lež
„A teď budete vysvětlovat. Oba,“ začal s výslechem o hodinu později mladý Gimt. Jeho odsedlaný vraník se pásl opodál, stejně tak Gartanův hnědý hřebec Neil a on seděl na jedné z přikrývek. Vedle sebe měl hrnek s právě zalitým, bylinkovým čajem, na pokrčených kolenou položený obnažený meč, aby dodal svým slovům patřičnou váhu, a za zády dohořívající oheň, protože svítalo.
„Nejdřív ty, pane Gartane. Už vím, kdo jsi. Co ale nevím a nechápu, proč chráníš vraha ze Severního Sair Endrosu?“
„Je to můj bratranec. Naše matky byly sestry,“ odpověděl neochotně tázaný. „Musel jsem mu pomoct.“
„Ano, příbuzným je třeba pomáhat,“ souhlasil s hradním pánem Chodec. „Také si je člověk nevybírá, ale…“
„Já nejsem vrah,“ přerušil mladíkovy úvahy nečekaně pevným hlasem zubožený zločinec.
„Zabil jsi sedm lidí ve spánku a nejsi vrah?! Co si tedy myslíš, že jsi?“ zeptal se hodně nepřívětivě Gimt a podmračeně hleděl přímo na Williama.
„Jsem nevinný člověk,“ řekl bez nejmenšího zaváhání uprchlý vězeň a pohled Chodci beze strachu vracel. Očima neuhnul ani je nesklopil a to mladíka mátlo. Buď je ten muž skutečně nevinný nebo je zatraceně dobrý lhář, táhlo mu hlavou, zatímco nemocný mluvil bez přerušení dál: „Nikoho jsem nezabil. Nastražil to na mě Fallko, králův důvěrník a rádce.“
„Ten, co tě nakonec odhalil a přivedl před soud? Proč by to jako dělal?“ zjišťoval s nezastíraným posměchem Chodec a v duchu se přiklonil ke druhé možnosti: Ten chlap není jen dobrý lhář, je i lstivý a zákeřný. Ale na mě si nepřijde.
„Proč by to dělal? Proč myslíš, Gimte?“ oplatil mu se stejným posměchem William z Akillu. „Vždycky jde přece o to samé. O moc a bohatství nebo o ženu.“
„Hm,“ protáhl nerozhodně mladík, opět poněkud zaskočený drzým chováním přemoženého zločince. Aby zakryl rozpaky, významně se podíval na meč ve svých rukou, potom zpátky na svázaného darebáka a klidným, lehce pobaveným hlasem ještě dodal: „Dobrá, tak povídej. Rád se nechám poučit:“
„V tomhle boji šlo jen o ty první dva důvody – o moc a bohatství. Ale i tak to stačilo,“ uvedl své vyprávění bez stopy hněvu domnělý vrah a znovu se divoce rozkašlal. Prudce sebou zmítal v dusivých záchvatech a pouta mu to celé o hodně zhoršovala. Navíc se spolu s ním třásl a svíjel i chudák Gartan, protože k sobě byli oba zajatci stále přivázaní. Přesto se, samozřejmě, po nepříjemně dlouhých čtyřiceti vteřinách zase uklidnil, ulehčeně vydechl a pokračoval: „Už jako malý jsem si hrával víc a častěji v královském sídle v Nerubiru než na rodném Akillu a společně s Centhorem, jeho sestřičkou Elliniou a malým bratrancem Attalou jsem…“
„A co to dokazuje?“ utrhl se na něj podrážděně naslouchající mladík.
„Vůbec nic, Gimte,“ nedal se vyvést z klidu nemocný. „Jen se ti snažím říct, že Centhor a já… Vyrůstali jsme spolu a naše přátelství přestálo dětské hry i první rvačky, bouřlivou dobu dospívání, korunovaci i svatbu a…“
„Zkrať to!“ nařídil rozzlobeně Chodec. To cituplné žvanění o ničem ho k smrti nudilo.
„Dobře,“ přikývl William. Podivně zachrčel, pak ještě jednou, ale tentokrát se nerozkašlal. Pouze si odplivl a vyprávěl dál: „Jak už jsem řekl, šlo o moc a bohatství. V tomto případě o úřad nejvyššího králova poradce a důvěrníka. A Fallko moc chtěl ten úřad.“
„Kdo je nebo byl ten Fallko?“ zeptal se Chodec spíš pro pořádek než se skutečnou zvědavostí.
„Fallko pořád je,“ ochotně vysvětlil William. „Je to bratr naší královny a hned po Centhorovi nejmocnější muž v zemi. A to všechno díky té nešťastné volbě… Centhor chtěl mít po svém boku mě, jeho žena přála to místo bratrovi. Rozhodnout tedy mělo devět nejvýznamnějších pánů jakýmsi hlasováním. Fallko jich ale sedm podplatil a úřad vyhrál.“
Nemocný musel svou řeč přerušit, protože ho znovu přemohl kašel, a mladý Gimt si v duchu domyslel konec tohohle příběhu. Tak nějak tušil, jak asi dopadne, a byl z toho otrávený a znechucený. Zatracený boj o moc! Lidé se v něm neštítí opravdu ničeho. Ani vraždy…
„Za nějaký čas však začalo oněch sedm pánů své volby litovat,“ navázal William, když záchvat pominul, a vůbec nečekal, až k tomu bude vyzván. „Rozhodli se proto vše králi ve vhodnou chvíli přiznat a vynutit si nové hlasování. Fallko se o tomto jejich spiknutí ale dozvěděl a předešel je. V noci a ve spánku je nechal zabít, zatímco mě v těch dnech tajně držel v temném žaláři kdesi v podzemí královského hradu. Pak mě pustil. Nic jsem nevěděl, a tak jsem se bez špetky podezření a s úlevou vrátil do svého domu. On tam na mě však už čekal. Obvinil mě ze všech těch vražd a znovu mě uvěznil. Tentokrát ovšem na králův příkaz. Centhor mě ale neodsoudil k smrti, jak jsem se obával. Ne, jen k práci v lomu, a proto si myslím, že tomu obvinění ve skutečnosti nevěřil, jenom…“
„Jenom?!“ zopakoval mrazivě Chodec a jeho oči se změnily ve dva kusy modrého ledu. „Ve skutečnosti lžeš, pane z Akillu. Těch sedm mužů jsi zabil ty, protože pro tebe nehlasovali a tys tak nezískal vysněný úřad.“
„Ano, přesně tohle si mysleli i všichni ostatní. Ale není to pravda,“ tvrdohlavě trval na své nevině nemocný zločinec a jakoby za trest se zase rozkašlal.
„Nevěřím ti ani slovo, ty lumpe!“ vybuchl rozezleně Chodec, vstal a napřáhl proti němu svůj meč, ač bylo zřejmé, že William teď nebezpečný v žádném případě není. „Celý tvůj příběh je smyšlený. Král Centhor jistě velmi dobře ví, co se děje v jeho hlavním městě, a i když má nejvyšší úředník Sair Endrosu v rukou velkou moc, uskutečnit takový plán určitě nemohl.“
„A já věřím, že mohl,“ ozval se nečekaně až dosud mlčící Gartan. „Já věřím ve Willovu nevinu.“
„Tak to jsi jediný,“ pomalu a rozvážně se k tomu vyjádřil Chodec a sklonil svou hrozivou zbraň. „Je šlechetné bránit příbuzného, ale když se jedná o vraha, je to také krajně nemoudré. Každá pomoc takovému darebákovi se totiž podle královského nařízení rovná zločinu. Proto zůstaneš spoutaný a o tvém dalším osudu rozhodne můj velitel.“
„Je mi to líto,“ dodal ještě upřímně o chvilku později a obrátil se zpátky ke druhému ze zajatců. „A co se týká tebe, Williame z Akillu, ty budeš předán královským strážím, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.“
„Tak to uděláš moc dobře, Gimte,“ zachrčel jízlivě svázaný ubožák a odplivl si. Slina smíšená s hlenem letěla od Chodce dost daleko, takže bylo jasné, že nepatřila jemu, přesto to mladíka rozzuřilo k nepříčetnosti. Tohle, vyslovená věta i zpupné vrahovo chování. Ruka s mečem mu bleskurychle vystřelila vzhůru a ostrý hrot zbraně políbil drzounovo hrdlo. Gimt stál nad bezmocným darebákem a v duchu bojoval s touhou zabít. Prostě bodnout, přestože se muž nemohl bránit. Díval se na něj zlostí zaslepenýma očima a William mu pohled beze strachu oplácel.
A to jej zastavilo. Zhluboka, unaveně vydechl, sklonil meč a rozhodným pohybem ho schoval do pochvy. Otočil se k zajatcům zády, vrátil se k přikrývce, na které ještě před chvílí seděl, jedním douškem dopil čaj, na němž si pochutnával během celého vyslechnutého příběhu, a vypláchl použitý hrnek. Potom ho zase naplnil a přešel zpátky ke spoutaným mužům. Dal Gartanovi napít, ale u Willa se zarazil: Co ten kašel?
„Můžeš mu tu vodu klidně dát, Gimte,“ pronesl tiše hradní pán, jakoby mladíkovi četl myšlenky. „Jeho nemoc není nakažlivá. Je to jen následek dlouhého pobytu v lomech.“
Chodec přesto ještě chvíli váhal. Věřit nebo nevěřit? Co je pravda a co lež? Nakonec se rozhodl to zkusit. S dalším unaveným povzdechem přiložil hrnek k vrahovým ústům, a když se zločinec napil, odložil prázdnou nádobu stranou. Muže od sebe pro větší pohodlí oddělil, dovolil jim ulehnout a sám se na to už také těšil. Zároveň však nezapomněl na opatrnost. Lidskou přítomnost v této nehostinné krajině sice neočekával, ale jistota je jistota. A tak před zaslouženým odpočinkem ještě pečlivě zkontroloval své okolí.
***
Chodce vzbudil hlad. A nebylo divu, vždyť díky pronásledování tajemného jezdce z Urakiru nějak zapomněl na večeři. S mohutným zíváním vstal, protáhl se, koukl na oblohu a zkontroloval i Gartana s Willem. Ani jedno se mu nelíbilo. Nebe nad ním se za těch pár hodin, co spal, odělo do různých odstínů šedi, takže to vypadalo na brzký déšť nebo alespoň bouřku, a jeho povedení společníci sice leželi stále na stejném místě, ale zase mu dělali větší starosti než nepříjemná změna počasí. Už také nespali. Dívali se na něj a Chodec věděl, že i oni mají hlad. A mají i jiné potřeby.
Znechuceně vzdychl. Nikdy ho však nelákalo někoho úmyslně týrat, proto se s dalším povzdechem postaral o zajatce, o koně i o sebe a připravil vše k odjezdu. Potom zbavil oba svázané muže pout, přikázal jim vsednout na hnědého Neila, sám se vyhoupl do sedla svému vraníkovi a krokem opustili místo s přístřeškem. Chodec jel první, pravou rukou řídil Raula, v levé držel otěže Gartanova hřebce, kterého vedl za sebou, a mířil do Velkého lesa. Doufal, že tam se konečně setká s Vigarem a jeho skupinou Gimtů. Hodně v to doufal. Trápil ho nedostatek jídla, protože zásoby sbalené původně pro jednoho mizely ve třech samozřejmě rychleji, lov v téhle nehostinné, jílovité pustině nepřicházel v úvahu a v lese se mu do něj zase moc nechtělo. Znamenalo by to totiž nechat zajaté muže třeba i hodinu bez dozoru. A co se za tu dobu může stát?
Hrom aby do toho! Ulevil si v duchu. Byl sám na dva všehoschopné, hledané chlapy s naprosto nepředvídatelným chováním, z nichž jeden byl sice urozený a vznešený pán, ale dopadený při ochraně uprchlého zločince, a ten druhý byl vrah. Ale zesláblý a na umření. Vždyť kvůli němu nemohli zrychlit ani do klusu, a i tak ho Gartan musel každou chvíli v sedle přidržet, aby nespadl.
Zatraceně! Zaklel znovu Chodec a se zakaboněnou tváří se ploužil dál.
Z kopců vyjeli krátce před setměním. V jejich stínu přenocovali – Gartan s Willem opět v poutech, ráno snědli poslední jídlo z mladíkových zásob a zase se vydali dál. Znovu krokem a se stále stejnou starostí. Alespoň že počasí se trochu umoudřilo. Zatím nespadla ani kapka. Obloha však zůstala ošklivě zatažená a citelně se ochladilo, na léto až nezvykle. Mladý Gimt vedl své nedobrovolné společníky pořád k severozápadu a v duchu se už smířil s tím, že ho lov a potíže s tím spojené neminou. Jíst se prostě musí…
Poledne se změnilo v odpoledne, opět se přihlásil hlad a oni pomalu projížděli prastarým lesem. Drželi se jakési úzké stezky a Chodec pátral v porostu po nějakém vhodném místě k táboření, když tu ho přímo praštila přes nos libá vůně pečeného masa. S požitkem nasál ten příjemný pach, zastavil oba koně a zpozorněl. Chystal se sesednout, svázat zajatce a z dobrého úkrytu si majitele lákavého pokrmu prohlédnout.
„Můžeš bejt klidně ještě chvíli v sedle, chlape,“ zadržel ho známý hlas a z houští po jeho levici se ne právě ladně vynořil Kolin. Krátce si prohlédl Neila i jeho dva jezdce, ale potlačil zvědavost, a rozhodl se raději pokárat mladíka na Raulovi. Už si o něj začal dělat starosti.
„To je dost, že ses vobjevil,“ houkl na něj docela ostře. „Kdes, sakra, vězel? Ztratil ses nebo co?!“
„Taky tě rád vidím, příteli, ale tohle je na dlouhý povídání,“ pousmál se s úlevou Chodec a blonďákova nevlídného hlasu si nevšímal.
„Nevadí. Teď, když ses konečně našel, máme času dost,“ odsekl hromotluk a kývnutím vyzval mladšího Gimta, aby jel za ním. Chodec poslechl, i se zajatci ho následoval a přitom pokračoval v hovoru.
„Ani nevíš, jak mě těší, že jsem vás takhle brzy potkal,“ svěřoval se.
„Potkal?! Prej potkal?!“ nešetrně ho přerušil nazlobený obr a hned potom na něj ještě nazlobeněji štěkl: „My tady na tebe čekáme, chlape!“
Na to Chodec neřekl nic, jen se znovu usmál, protože tohle byl celý Kolin – na povrchu hněv, uvnitř přátelská starostlivost.
Zatímco takto uvažoval, dovedl ho blonďák na malý plácek uprostřed křovin. Tam hořel oheň, nad ním se na rožni peklo maso, u něho stál Dan, pomalu točil zlatavou pečínkou a opodál se spokojeně pásli dva koně. Kolinův hnědák Wick a Danův šedý valach Myšák.
„Tak jak jsme na tom, kluku?! Vedu hosty!“ zahulákal teď už docela vesele světlovlasý hromotluk. Na chlapcovu odpověď však nečekal, místo toho plně popustil uzdu své zvědavosti a otočil se na Chodce s další rýpavou poznámkou: „Snad bys nás mohl představit, ne?!“
„To bych jistě mohl a za chvilku to i udělám. Věř mi ale, že ten humor tě pak hodně rychle přejde,“ pronesl zcela vážně oslovený mladík a zastavil Raula i Gartanova hnědého hřebce.
„Tak schválně,“ šklebil se pobaveně Kolin a sledoval přítele při sesedání. „Nechceš mi, doufám, tvrdit, žes chytil toho uprchlýho vraha.“
„Jo. Je to tenhle darebák,“ řekl Chodec, stáhl Willa z Neilova hřbetu a dal si záležet, aby se mu přitom shrnula košile.
„A sakra,“ ulevil si blonďák a upřeně hleděl na vypálené písmeno. Stejně jako Dan, který do hovoru nijak nezasahoval, přesto od rožně všechno pozorně sledoval. Will se sice pokusil potupný cejch co nejrychleji zase skrýt, ale Chodec ho držel a nedovolil mu to. Až když se Kolin vynadíval a obrátil svůj zrak ke druhému jezdci, povolil mladší Gimt sevření a nechal Willa, aby se upravil. Potom ho odvedl blíž k ohni a posadil ho. Jako hadrovou panenku.
„A tohle je?“ zajímal se mezitím blonďatý obr.
„Gartan, pán Urakiru a vrahův bratranec. Celou dobu toho lotra kryl a chránil,“ poučil ho vracející se Chodec. Pak pomohl na zem i unavenému a ztuhlému hradnímu pánovi, pro něhož nebylo vůbec snadné celou cestu před sebou přidržovat zesláblého příbuzného.
„Hm,“ zabručel podrážděně Kolin. Otočil se k oběma mužům zády, rázným krokem zamířil k Danovi a voňavému masu a přitom si polohlasem mumlal: „Tak to je fakt skvělá společnost. Úžasná. Hned mám lepší náladu.“
***
Stále ještě hodně rozladěný Kolin konečně oznámil, že je maso pečené. Odkrojil velký kus, podal ho Danovi a stejně obsloužil i Chodce. Pak se zamračil, podíval se na oba zajatce – nespoutané a usazené na přikrývce z přístřešku, zaklel a odřízl dvě porce i pro ně. Nakonec si vzal sám a všichni mlčky jedli. Ticho kolem ohně rušil jen občasný Willův kašel.
„Tak povídej,“ vybídl blonďák Chodce, sotva polkl poslední sousto a pečlivě si olízal mastné prsty, a oslovený mladík mu ochotně vyhověl. V krátkosti popsal vše podstatné, co se událo od jeho odjezdu z Erindoru, a Kolin s Danem mu zase sdělovali své zážitky, takže se ve vyprávění vlastně střídali. Dan mluvil o tom, jak se s Vigarem a jeho Gimty po krátké zastávce na Urakiru stočili k severozápadu a podél řeky Eory se přesunuli k Jezeru Na soutoku. Tam se zcela náhodou setkali s královskou hlídkou, společně s ní se obrátili k východu a postupně prohledávali tuto část Velkého lesa, když na ně šťastným řízením osudu narazil dnes brzy ráno Kolin.
Tady blonďák chlapce přerušil a pokračoval sám. Vrátil se tentokrát z Nurasu dříve než obvykle. – Proč? To nijak nerozváděl. – V Erindoru se stejně jako Chodec před ním dozvěděl o uprchlém vrahovi a stejně jako on hned potom vesnici opustil. Jel téměř v Chodcových stopách, jeho skutečnou stopu ale nesledoval, a tak nevěděl nic ani o mladíkově odbočení, ani o nějakém pronásledování. On prostě spěchal pořád dál a ráno se konečně připojil ke šťastně nalezené skupině. Promluvil s Vigarem a ten rozhodl, že oni dva tu počkají na záhadně zatoulaného přítele, případně se po něm podívají, a on s ostatními i s vojáky přejdou Žlutou řeku a propátrají krajinu kolem Etharie.
„Takže Vigar míří pořád na sever?“ ujišťoval se jen tak pro pořádek Chodec a Kolin si do něj hned s potěšením rýpl: „To máš teda postřeh, chytráku… Radši vymysli, jak ho dohoníme, když je náš vrahounek na umření a ještě ke všemu není sám.“
S těmi slovy loupl očima po zajatých mužích a čekal Chodcovu odpověď. Místo něj se však nečekaně ozval Gartan. „Chtěl bych vidět, jak bys vypadal ty, kdyby tě honili jako jeho. Štvali ho jako divou zvěř.“
„Nic jinýho si ani nezasloužil,“ zasyčel nepřátelsky až dosud mlčící Dan a prostořeký Kolin samozřejmě nemohl zůstat pozadu.
„Mluvíš mi z duše, kluku,“ souhlasil s chlapcem, a pak se netrpělivě obrátil zpátky k Chodci: „Tak co bude zítra?“
„Rozdělíme se. Ty odjedeš za Vigarem a já s Danem a oběma zajatci pojedu k Eoře. Tam se utáboříme a tam se za pár dní také sejdeme.“
„A co vojáci a muži z Urakiru? Určitě už svého pána hledají,“ připomněl Dan, zatímco Kolin pouze tiše přikyvoval.
„Vojáků se bát nemusíme, i když kvůli Gartanovi bych se s nimi setkal dost nerad. A ti z Urakiru?“ Chodec se pobaveně usmál. „Z těch si už vůbec nic nedělám. Moje a Gartanova stopa je zavede do Žlutých vrchů a tam ji zcela jistě ztratili. Takže nás možná hledají, ale daleko odtud.“
***
Ráno posnídali zbytek pečeně, osedlali koně a rozešli se přesně podle předchozí domluvy. Kolin odspěchal na sever a Chodec vedl své tři společníky na západ. Cesta k řece jim zabrala většinu dne a až krátce před západem slunce našli vhodné místo k táboření. Nacházelo se u jednoho z mnoha slepých ramen mohutné Eory, bylo chráněné dlouhým rákosím i hustými křovisky a dostatečně vzdálené od nejbližší rybářské osady. Chodec s Danem se postarali o koně, o oba zadržené muže i o sebe, a pak se v těch nejdůležitějších činnostech spravedlivě střídali. Jeden vždy hlídal zajatce, druhý zajišťoval přísun potravy. Chodili na lov do lesa, chytali ryby a třetího dne ráno Chodec dokonce vyslal svého mladšího druha do nepříliš vzdáleného města Tarlonu pro něco jiného než maso.
Unavený Dan se vrátil až za tmy, ale přivezl pět velkých bochníků chleba, čtyři vejce, cibuli, hlávku zelí, trochu brambor, nějakou mrkev a sáček mouky a hrachu. Chodec v duchu zajásal a ještě ten večer si všichni pochutnali na míchaných vejcích na cibulce. Hned další den dopoledne pak Chodec připravil z hromádky přivezených potravin vydatnou a velmi chutnou zelnou polévku a Dan zpracoval zbytek mouky, brambor i poslední vejce do jakýchsi dozlatova opečených placiček. Tím oba poněkud zpestřili jinak dost jednotvárný jídelníček a radovali se z toho jako malí kluci. Vtipkovali, smáli se, stříkali na sebe vodou a v tento jediný den si dovolili zapomenout na starosti a zodpovědnost.
Naštěstí se jim to nevymstilo. Nikdo je nijak neobtěžoval. Neobjevili se ani královi vojáci, ani muži z Urakiru hledající svého pána, ani Gimtové. Nezbývalo tedy, než dále čekat, což nejvíce vyhovovalo Willovi. Zajatý vrah se díky odpočinku a pravidelné stravě rychle uzdravoval. Zesílil, do tváří se mu vrátila barva a zlepšil se i jeho kašel. Začal tak být zase nebezpečný a Chodec si to dobře uvědomoval. Držel proto oba příbuzné většinu dne v poutech a společně s Danem je pečlivě hlídali. Jinak si krátili čas, jak dovedli nejlépe. Kromě lovu, vaření a běžných tábornických prací si povídali o všem možném, procvičovali se v šermu i lukostřelbě a prvních pár večerů se Dan dokonce pokoušel naučit Chodce hrát na svou píšťalu. Pak to ale vzdal a hrál raději sám.
Šestého dne ráno jim opět došlo maso. Zbylo jen pár krajíců okoralého chleba a tentokrát byla řada na Chodci. Modrooký mladík se tedy chopil luku a toulce se šípy, kývl Danovi na pozdrav a zmizel v porostu. Bez nějakého zvláštního důvodu si to namířil přímo k východu a šel. Nejprve poměrně rychle, potom pomaleji, ale stále dál. Šel a přemýšlel. Jeho myšlenky jakoby ten den měly křídla. Vířily mu hlavou bez pevného řádu a zpočátku se týkaly hlavně Vigara, tolik očekávaného příjezdu Gimtů a dalšího osudu obou zajatých mužů. Postupně se však stočily ke Kolinovi a jeho nezvykle krátkému pobytu v Nurasu. Že by se s Elinou pohádali? Nebo s jejím otcem?
Chodec si Holdvina okamžitě představil. Mohutného, zamračeného muže, kterému se Kolin od začátku moc nezamlouval. Pak se mu pamětí mihla Elina, a hned potom i Merena, Judita, Adriana, Illa a ještě několik dalších dívek z Erindoru.
Sakra, už aby tohle táboření skončilo! Zaklel v duchu Gimt a prudce třepl hlavou. Dívčí obrazy se rozplynuly a on se znovu vrátil ke svým povinnostem. Trochu se soustředil a o hodinu později už mířil zpátky s mladým, ještě nedospělým jelínkem přehozeným přes rameno. Byl už nedaleko, když jej náhle zarazil hlasitý hovor přicházející z míst, kde ráno opustil Dana. Slovům ale nerozuměl, tak opatrně odložil úlovek a tiše popošel blíž.
„Vydej vězně, Gimte. Nechceš přece, aby se tomu klukovi něco stalo?!“ říkal právě neznámý mužský hlas.
„Ne, to nechci, Fallko. Vydám ti toho zločince,“ zněla klidná Vigarova odpověď.
Vigar je tady, zaradoval se Chodec a postoupil ještě o několik kroků vpřed, takže teď i viděl, co se na plácku děje. A naskytl se mu velmi zajímavý pohled. Stály tam proti sobě dvě asi stejně početné skupiny ozbrojenců na koních. Jedné velel Vigar a tvořili ji jenom Gimtové. Královi vojáci už s nimi nebyli. Tu druhou, složenou naopak výhradně z vojáků, vedl snědý, asi čtyřicetiletý, černovlasý muž, jehož hruď i břicho chránil nablýskaný kyrys plátové zbroje. Jeho tvář byla docela pohledná, až na dvě kruté vrásky kolem úst a uhrančivé tmavé oči. Mezi oběma vůdci stál chlap, který levačkou svíral Danovy vlasy a pravačkou dýku opřenou o chlapcovo hrdlo. Zajatci, o nichž byla řeč, leželi tam, kde je před odchodem zanechal.
„Pro tebe jsem pán Fallko, Gimte,“ pokračoval mezitím povýšeně cizinec. „Chci i toho druhého darebáka. Vím, že pomáhal tomu bastardovi k útěku.“
„Ne,“ zavrtěl Vigar rozhodně hlavou. „Vydám ti pouze vraha. Druhý vězeň je z Aranhoru, a tak podléhá pouze aranhorským zákonům.“
Fallkova tvář nakrátko ztvrdla. Pak ale rychlým pohledem přelétl k boji odhodlané Gimty a výraz obličeje se mu okamžitě změnil.
„Dobře tedy,“ ustoupil a rty mu zvlnil neupřímný úsměv. „Pusť toho kluka!“
Oslovený muž poslechl a surově Dana odhodil stranou. Mladík upadl a jen s námahou se stavěl znovu na nohy.
„V pořádku, Dane?“ staral se Vigar a chlapec přikývl, zatímco ozbrojenec schoval dýku a s úšklebkem pohlédl na svého pána.
„Teď přiveď toho lotra!“ zněl další rozkaz a chlap se vydal k oběma zajatcům.
„Ne!“ ozval se v tu chvíli zoufalý Gartanův křik. „Nedělej to, Gimte, prosím! Will je nevinný! Slyšíš! Nevinný…!“
„Je mi líto, pane Gartane, ale tomu věříš jenom ty sám,“ rázně utnul ten nepříjemný povyk Vigar.
„Slyšels, co říkal Gimt, ty pse?! Spravedlnosti bude učiněno zadost,“ štěkl nešťastnému hradnímu pánovi do obličeje Fallkův ozbrojenec, opět vytáhl dýku, kterou prve ohrožoval Dana, a jediným krátkým říznutím uvolnil Willovi nohy. Nepříliš jemně ho na ně vytáhl, otočil si ho zády k sobě a doslova ho dostrkal ke stále se usmívajícímu Fallkovi. Převzal od něj delší, silný provaz, jedním jeho koncem několikrát omotal vrahovy vpředu spoutané ruce, pevně uvázal a volný konec předal zpět svému vůdci. Pak se vrátil ke koni a nasedl.
William z Akillu to celé snášel s kamenným výrazem v obličeji, hrdě vypjatými zády a bez jakéhokoli odporu. Vypadal přitom tak vznešeně, až si vše pozorně sledující Chodec začal v duchu říkat, zda tu přeci jenom není něco špatně. V dalším zlomku vteřiny si však skrytý mladík připomněl, že má před sebou několikanásobného vraha, a už mu to tak zlé nepřišlo.
„Tak se zase setkáváme, příteli,“ zahlaholil vesele Fallko, sotva přijal podávaný konec provazu. Potom s ním prudce trhl a ze zvráceným potěšením se díval, jak na něco takového zcela nepřipravený Will padá obličejem k zemi.
Ano, byl to zločinec toho nejhrubšího zrna, teď však už bezmocný, takže něco takového… Přihlížející Chodec semkl rty a nespokojeně se zamračil. Podobně jako ostatní Gimtové. Ani jim se nelíbilo zbytečné týrání vězně, nahlas ale neřekl nikdo z nich nic. Jen Gartan se dal opět do křiku.
„Nejsem tvůj přítel a nikdy jsem nebyl,“ odsekl Will, když se postavil zase na nohy a vyplivl pár stébel trávy, která se mu při pádu dostala do úst.
„Tvoje smůla,“ houkl na něj už bez úsměvu Fallko a znovu trhl provazem. Tentokrát ovšem mírněji, takže Will neupadl, jen zavrávoral, a on otočil koně k odjezdu. Po pár krocích ho však znovu zadržel, sehnul se v sedle, bleskurychle vytáhl skrytý vrhací nůž a téměř bez míření hodil. Zbraň prosvištěla vzduchem a Gartanovy prosby se okamžitě změnily v bolestivé sténání.
„Tady máš svůj zákon, Gimte. Ten nůž si můžeš nechat na památku,“ pronesl pak posměšně směrem k Vigarovi, pobídl koně do klusu a bezmocného Willa odváděl s sebou. Jeho muži jej ihned následovali, zatímco Gimtové se pomalu probírali z překvapení.
***
„Ne,“ zadržel Vigar několik svých mužů, kteří se pod vedením Kolina chystali pronásledovat Fallka.
„Ale to potom…“ snažil se namítnout blonďatý hromotluk, Vigar ho však domluvit nenechal.
„Řekl jsem ne,“ zopakoval o něco důrazněji. „To přesně totiž chtějí. Vyprovokovat nás, rozdělit a pobít. Takže ne. Ten vrah nám za to nestojí… Jak je na tom, Dane?“
„Hodně to krvácí. Ale Fallko se naštěstí netrefil, jak chtěl,“ zněla odpověď.
Oslovený mladíček přiklekl k tiše sténajícímu Gartanovi, sotva se vzpamatoval, a teď se ze všech sil snažil zastavit jeho životodárnou tekutinu. Vigar hned po své otázce sklouzl ze sedla a spěchal k němu, zatímco Kolin i ostatní Gimtové většinou také sesedli a více či méně hlasitě rozebírali právě prožité události. A stále ještě skrytý Chodec usoudil, že skrývat se dál už opravdu není nutné. Vrátil se těch pár kroků zpátky pro jelínka, znovu si ho přehodil přes rameno a vystoupil z porostu.
„Chodče!“ okamžitě si ho všiml lehce nazrzlý Gimt Zed. Všichni jako na povel ztichli a pohlédli na příchozího, jen Vigar s Danem dál pečovali o Gartana.
„No, to jsou k nám hosti,“ vítal mladíka hubatý blonďák a stejně kousavě i pokračoval: „Sakra, chlape. Ty teď poslední dobou nikdy nejsi tam, kde bejt máš. Dana skoro podřízli, odvedli ti jednoho zajatce a druhýho…“
„Já to viděl, Koline,“ poněkud rázněji přerušil přítele Chodec. Po tom, co se na plácku událo, nějak neměl na jeho obvyklé rýpavé žertování náladu. Mírným nadhozením si upravil úlovek do pohodlnější polohy a bez dalších slov prošel kolem skupinky trochu zaražených mužů a poklidně se pasoucích koní.
„Tys to vážně viděl? Celé?“ ujišťoval se Vigar a na chvilku vzhlédl.
„Celé ne, to podstatné však ano,“ objasnil mladík a s tlumeným heknutím složil své břemeno na zem vedle vyhaslého ohniště. Potom zamířil k nedaleké trojici.
„Jak mu je?“ zajímal se.
„Přežije to. Nůž sjel po žebru, a tak nenapáchal moc velkou škodu, ale rána je hluboká. Teprve teď jsme zastavili krvácení. Ten muž musí co nejdříve domů,“ poučil nejen jeho Vigar a otřel si znečištěné ruce do zbytků Gartanovy košile.
„A jeho trest za pomoc vrahovi?“ zeptal se Kolin.
„Myslím, že tohle mu stačí,“ odbyl ho Vigar a dál se věnoval ošetřování. Chodec si mezitím stoupl za Dana, dlaněmi se opřel o kolena a pohlédl na svého zraněného zajatce. Hradní pán už nesténal, jen tiše ležel. Oči měl zavřené, obličej pobledlý a pouze nepatrný pohyb jeho hrudníku svědčil o tom, že ještě žije. Náhle však oči prudce otevřel, nečekaně pevně sevřel Chodcovu paži a zašeptal: „Zachraň ho, Gimte. Prosím. Jeď za nimi a zachraň ho.“
Pak ho síly opustily. Ruka mu klesla zpět, zhluboka vzdychl, oči se mu zase zavřely a hlava se bezvládně pootočila tváří k zemi.
A je po něm, napadlo všechny a nad loučkou zavládlo mrtvé ticho, které po dvou vteřinách přerušil Kolin. Vyslovil předchozí myšlenku nahlas v podobě otázky.
„Ne. Jen ztratil vědomí,“ odpověděl mu po dalších dvou vteřinách pečlivého zkoumání Vigar a zvědavě se podíval na Chodce. Stejně, jako se na něj upřely zraky ostatních Gimtů.
Chodce vyslovená žádost poněkud zaskočila. I když po předchozích událostech ho vlastně až tak moc zaskočit neměla, vždyť Gartan prosil o milost pro Willa už předtím. Přesto se mu tohle zdálo jiné. Znělo mu to jako přání vyslovené těsně před posledním vydechnutím.
„Sakra!“ zaklel tlumeně, narovnal se a rozhodným krokem zamířil k Raulovi.
„Co chceš jako dělat?“ nedokázal jenom přihlížet Kolin, i když otázka byla zbytečná.
„Jedu za nimi,“ odsekl chladně mladík a spěšně připravoval vraníka k odjezdu.
„Proč?“ houkl na oplátku blonďák a rozzlobeně se vydal za přítelem. „Snad toho vraha skutečně nechceš zachraňovat?!“
„Ten Fallko se mi nelíbí,“ snažil se spíš sám sobě vysvětlit Chodec. Položil Raulovi na hřbet již zdvižené sedlo a otočil se čelem ke Kolinovi. Oba mladíci si tak najednou stáli tváří v tvář. Oba stejně nahněvaní a se stejně planoucíma očima. Chvíli se mlčky přeměřovali, pak ale Kolin nevydržel a pohled sklopil. Vybavil si totiž podobnou výměnu názorů. Tenkrát šlo ale o Vigara.
„Mně se ten chlap taky nelíbí, ale…“ pronesl potom smířlivě a větu nechal schválně nedokončenou.
„Já vím, Koline. Já vím,“ zklidnil se i Chodec, přátelsky stiskl blonďákovi rameno, obrátil se zpátky k Raulovi a dotáhl sedlový popruh.
„Chodče, nedělej to,“ snažil se ho zadržet i Vigar, který právě v té chvíli skončil s obvazováním Gartana, mladík byl však už rozhodnutý. Jen se na svého učitele krátce podíval a zavrtěl hlavou. Potom se od něj odvrátil, přešel k jelínkovi, vytasil nůž, zkušeně si z úlovku odřízl jednu zadní nohu a neméně zkušeně si ji připevnil k sedlu.
„Pojedu, ale budu opatrný,“ slíbil ještě a nasedl na již netrpělivě přešlapujícího vraníka.
„Chodče, oni tuší, že budou pronásledováni, takže se drž trochu stranou. Nejezdi přímo za nimi,“ neodpustil si krátkou radu na konec Vigar, a když mladík souhlasně přikývl a odjel, odevzdaně si vzdychl. Pořád si nějak nemohl zvyknout na to, že Chodec ho sice uznává jako velitele svého i ostatních Gimtů, ale občas si i přesto dělá, co chce.
„Jedu s ním,“ nečekaně pronesl Kolin, a než Vigar nebo kdokoli jiný stačil něco říct, ozval se i Dan.
„Pojedu taky,“ řekl prostě, ale rozhodně. Vstal od Gartanova stále ještě nehybného těla a bez dalšího zdržování se vydal k Myšákovi.
„Dobře, kluku,“ zasmál se pobaveně blonďatý hromotluk. „Počkám na tebe.“
A už také porcoval uloveného jelínka. Beze studu si nabídl druhou zadní nohu a stejně obratně jako prve Chodec ji naložil na koně, zatímco přihlížející Gimtové začali opět všechno komentovat a rozebírat. Vigar nad nápadem obou mladíků naopak jen mlčky kroutil hlavou. Částečně nesouhlasně a částečně s velkou úlevou.
***
Všude, kam Chodec pohlédl, rostly vysoké, možná i staleté smrky. Planinu, z níž před pár minutami odjel, zalévaly zářivě zlaté a horké paprsky letního slunce, tady v lese však vládlo šero a chladivý stín. Mladík ale nebyl na výletě, a tak si nevšímal ani počasí, ani okolního rostlinstva. Vedl Raula k severovýchodu a doufal, že ten směr odhadl správně. Stopu pronásledovaných jezdců totiž neviděl. Řídil se radou svého učitele a držel se pěkný kus vpravo od ní. Pokud tedy ovšem byl jeho odhad správný.
Hrom aby do toho! Zaklel v duchu. Že nemůže Fallka sledovat přímo, protože ten chlap pronásledování a trestnou výpravu za zákeřné napadení Gartana čeká, to věděl i bez Vigara, co však nevěděl, byl právě ten směr. Směr Fallkovy další cesty. Jeho cíl Chodec znal. Fallko vedl znovu chyceného vraha buď do Nerubiru, nebo přímo zpátky do Lysarenského kamenolomu. Obojí se nacházelo na severu Sair Endrosského království a bylo to daleko. Hodně daleko, takže Fallko a jeho muži mohli jet vlastně jakkoli. Přesto Chodec předpokládal, že míří k Etharii a hradu Doll, potom uhnou k západu, přívozem přes řeku Iar a pořád dál, až domů. Ale předpokládal správně?
Zatraceně! Proč se vůbec na tuhle šílenou cestu vydal?! Kvůli přání možná umírajícího muže? Kvůli spravedlnosti? Pravdě? Co je vlastně pravda a co je lež…? Pravdou totiž bylo, že jako darebák se choval spíš Fallko než William z Akillu.
Chodec si vzdychl a právě v tu chvíli ho dohonili Kolin s Danem.
„Víš vůbec, co děláš?“ zeptal se ho místo pozdravu blonďatý hromotluk.
„Nevím, ale cítím, že dělám dobře,“ klidně mu odpověděl Chodec, ale ve skutečnosti cítil spíš zmatek a zlost. Přesto ho přítomnost přátel potěšila. Už na to nebyl sám.
„Jo, tak dobře?!“ protáhl posměšně obr. „Hele, je to vrah.“
„Já vím, Koline. Kvůli tomu jsi za mnou nemusel,“ stále ještě mírně pronesl Chodec. Zastavil koně a upřel svůj pronikavý modrý pohled na nespokojeného mladého muže. Blonďák mu oplatil stejně, po chvíli však opět nevydržel. Uhnul očima a už se nehádal. Ani Danovi nebylo do řeči, a tak dál cestovali mlčky. Po asi stu krocích však Chodce napadlo, jak přítomnosti přátel využít a vyřešit tak potíž se správným směrem. Znovu zastavil, sesedl a zbavil se většiny svých zbraní. Nechal si jen nůž, ostatní zavěsil na sedlo.
„Co to, sakra, zase děláš?“ komentoval jeho počínání rozmrzele Kolin.
„Chci najít Fallka a zjistit, co má v plánu,“ téměř vesele odpověděl Chodec.
„To ho jako budeš sledovat, potom sám a beze zbraně napochoduješ mezi jeho vojáky a prostě se ho zeptáš?“ po svém zavtipkoval blonďák, do žertování mu však moc nebylo.
„To první ano, ostatní ne,“ zasmál se přítelově humoru Chodec.
„Ale to je strašně nebezpečný, vždyť…“ namítl ustaraně Dan.
„Ani bych neřekl,“ přerušil ho už trochu netrpělivý Chodec. „Fallko čeká skupinu jezdců, ne osamělého a opěšalého muže. Navíc jsem Gimt a v lese. Neboj, Dane, tohle zvládnu… My musíme vědět, kam jedou.“
Oba mladíci po chvilce váhání uznali, že má pravdu a svorně přikývli. Jen Kolin měl ještě dotaz: „A co máme dělat my?“
„Jeďte pomalu dál a pořád k severovýchodu. Já si vás pak najdu.“
„Jakoby tady šlo jet rychle,“ zabručel prostořeký hromotluk a Chodec se na něj pobaveně zazubil. „Taky se postarejte o Raula a dejte mi pozor na všechny věci.“
Potom zvážněl, kývl svým společníkům na pozdrav a zmizel v porostu. Mířil k západu, k tušené stopě pronásledovaných jezdců a zpočátku docela spěchal. Později zpomalil a zpozorněl. I přes zvýšenou opatrnost však téměř vlezl do náruče dvěma Fallkovým mužům. S překvapivou duchapřítomností se naštěstí ihned stáhl zpátky do křoví a z poměrného bezpečí této skrýše si místo před sebou pořádně prohlédl. Nejednalo se totiž o žádné tábořiště ani o žádnou loučku nebo snad mýtinu. Ne, ti dva chlapi seděli vedle sebe mezi křovisky a mlčeli. Kousek od nich byl ke stromu přivázaný Will s roubíkem v ústech a přímo proti němu, mezi dalšími křovisky, stálo neuspořádaně stádečko neodstrojených koní.
Asi hlídači, pomyslel si Chodec, když se dost vynadíval, a pokusil se nebezpečný plácek potichu a nepozorovaně obejít, ale dostal se pouze někam za Willova záda. Potom les před ním doslova ožil. Všude se to náhle hemžilo Fallkovými muži, kteří se nečekaně vrátili kdoví odkud a očividně neoplývali dobrou náladou. Vztekle se prodírali porostem, mračili se a občas padla i nějaká ta nadávka.
A sakra! Zaklel v duchu i Chodec. Co nejvíce se přitiskl k zemi a téměř se neodvažoval dýchat, aby na sebe neupozornil.
Muži se mezitím nahrnuli k těm dvěma čekajícím. Ti už samozřejmě dávno neseděli, ale stáli a živě se zajímali o důvod nespokojenosti svých druhů.
„Ále,“ mávl znechuceně rukou Fallko, když si předtím zjednal úplné ticho. „Ti Gimtové jsou buď zbabělci, nebo jsou chytřejší, než vypadají.“
„Takže ten přepad nevyšel?“ tázal se celkem zbytečně jeden z hlídačů. Fallko ho zpražil pohledem a vztekle odsekl: „Ti psi se vůbec neukázali… Asi měli dost práce s pohřbíváním toho jejich aranhorského pána.“
Při té představě se uchechtl a nálada v hloučku kolem něj se trochu zlepšila.
„A kudy teď dál?“ odvážil se zeptat druhý z hlídačů.
„Vlastně se nic až tak strašného nestalo, jenom jsme přišli o malé rozptýlení, takže jedeme pořád stejně. Musíme se dostat přes Žlutou řeku… A odjíždíme okamžitě,“ přidal ke své odpovědi Fallko a shromáždění muži se postupně rozcházeli. Naproti tomu Chodec se neodvažoval pohnout, přestože poloha, v níž se nacházel, nepatřila k nejpohodlnějším. Hrozba prozrazení visící nad ním jako černý bouřkový mrak totiž zdaleka nepominula. Většina Fallkových jezdců, včetně Fallka samotného, sice zamířila přímo ke svým koním, dva chlapi si ale ještě předtím přišli pro Willa.
„A nebylo by lepší, kdyby tenhle nešel po svých? Byli bychom rychlejší,“ zeptal se jeden z nich, když zajatce odvázali od stromu.
„Ne,“ rázně zamítl jeho návrh Fallko. „Nepospícháme a Will se určitě rád projde. Jen mu vyndejte ten hadr z úst.“
Chlap přikývl, vykonal vše podle příkazu a vyhoupl se do sedla. Jeho společník také a celá skupina se pak i s Willem vydala k severovýchodu. Přesně podle předpokladu a to skrytého Gimta potěšilo.
Chodec počkal, dokud mu poslední z jezdců nezmizel z očí a ještě o chvilku déle, a spěchal za přáteli. Představoval si, jak je bude pracně stíhat porostem, ale žádné dlouhé pronásledování se nekonalo, protože Dan s Kolinem bez něj moc daleko neodjeli. Už po pěti stech krocích zastavili, sesedli a pustili se do obvyklých tábornických prací.
„Proč?“ podivil se Chodec upřímně, sotva se s nimi setkal.
„To maso,“ začal s vysvětlováním blonďák a téměř nezvedl oči od kýty, kterou právě obratně stahoval z kůže. „Lezly po něm mouchy a to je škoda. Tak jsem tuhle mladýmu řekl, že s tím něco uděláme.“
Chodec se usmál. To byl celý Kolin – jídlo na prvním místě. Ale měl pravdu, maso skutečně potřebovalo nějak upravit. Tak proč ne teď a tady? Fallko jim díky Willovi určitě daleko neuteče.
Proč ho vlastně chci pořád ještě honit? Napadlo jej přitom, ale s odpovědí se neobtěžoval. Jen si vzdychl a chopil se druhé zadní nohy z uloveného jelínka.
„To udělám sám. Kluk se stará o koně, tak sežeň nějaký dřevo,“ rozdělil práci Kolin, natáhl se po kusu zvěřiny a Chodce ani nenapadlo odporovat. Poslušně předal nohu příteli a vydal se splnit přidělený úkol.
***
„Tak cos zjistil?“ zeptal se Chodce s lehkým nádechem posměchu Kolin, když o hodnou chvíli později seděli všichni tři u dohořívajícího ohně a téměř hotového pečeného masa. „Našels je vůbec?“
„Našel,“ klidně odpověděl tázaný. „Právě se vraceli z nepovedeného pokusu o přepad.“
„Takže Vigar měl pravdu,“ pronesl trochu zamyšleně Dan.
„Jo, to měl,“ souhlasil s ním Chodec a pokračoval: „Sebrali Willa a vedou ho k severovýchodu. Chtějí se dostat přes Žlutou řeku.“
„Řekls vedou, to tedy znamená, že ten lotr jde pořád pěšky?“ ujišťoval se se zájmem Dan.
„Snad ti ho není líto, kluku?“ okamžitě si rýpl blonďatý hromotluk.
„Ne, to není,“ usmál se na obra nejmladší člen skupinky, pak ovšem zase zvážněl. „Jen si myslím, že to Will dlouho nevydrží. Tak dobře na tom ještě nebyl.“
„Tak Will?!“ znovu si rýpl Kolin, ale jeho poznámka zůstala bez odezvy. Chodec odpověděl Danovi. „Will jde skutečně pořád pěšky, a proto je bez potíží ještě dneska dohoníme.“
„Dohoníme, dohoníme,“ prskal nesouhlasně blonďák. „A už aspoň víš, proč je vlastně honíme?“
„Nevím, ale doufám, že se alespoň něco dozvím dnes večer,“ poučil nespokojeného přítele bez stopy hněvu v hlase Chodec. „Vydrž to ještě, Koline. Tak den, dva.“
„Prej den nebo dva,“ odfrkl rozladěně hromotluk a zkontroloval maso. Bylo hotové. Vytáhl nůž, zručně z pečínky odřízl tři skoro stejně velké porce, rozdělil je a chystal se pokračovat ve svém nazlobeném mumlání, když jej zcela nečekaně předešel Daniel.
„Ach jo,“ vzdychl si utrápeně. „Hned teď vyměním tohle maso za hrnek studenýho mlíka a chleba s máslem.“
Chodec i Kolin se okamžitě rozesmáli. Vtipná jim přišla nejen slova černovlasého mladíčka, ale hlavně naprosto nešťastný výraz jeho obličeje.
„Jen se smějte,“ bránil se rádoby naježeně chlapec a po chvilce stejně hrané uraženosti se obrátil na Kolina: „A co ty? Povídej. Jak ses vlastně setkal s Vigarem? A kde zůstali královi vojáci?“
Oba posměváčci zase zvážněli a vyzvaný obr se dal do vyprávění. V krátkosti svým dvěma druhům pověděl, že Vigara našel asi hodinu rychlé jízdy od mostu přes Žlutou řeku. On i jeho skupinka už byli bez vojáků a na cestě domů. Den před tím prý totiž kdesi v pláních u Etharie narazili na královského posla, který jim sdělil, že se pátrání po uprchlém vrahovi odvolává a vojáci mají pohotovost u severní hranice. Hlavně tedy v lese u planiny Adamar.
„U planiny Adamar? Proč právě tam?“ divili se jednohlasně Chodec i Dan.
„Povstání v Dagerladu skončilo. Argaana vyhrála,“ vysvětlil zachmuřeně Kolin a své společníky tím vůbec nepotěšil.
„A co Dareth?“ zajímal se Chodec o vůdce povstalců.
„Prý ten masakr přežil a zase utekl do Tamaru,“ odpověděl blonďák, sotva polkl poslední sousto.
„Hm,“ zamyšleně pokýval hlavou Chodec a také už dojídal. „Takže se čeká, co udělá Argaana. A náš král Galdor se obává nějakého jejího útoku.“
„Darethovi jsou prý v patách její černozlatí psi,“ suše k tomu poznamenal Kolin. „A z toho kouká útok spíš na Tamar.“
„Ale tak malá zemička nemůže zvítězit ve válce s Dagerladem,“ ozval se i Dan.
„Normálně a sama samozřejmě ne, ale Dagerlad je teď vyčerpaný válkou a také má smlouvu o spojenectví s Gildarem,“ odsouhlasil a zároveň neodsouhlasil přítelovy obavy Chodec.
„Páni,“ žasl Kolin. „Jak víš o těch smlouvách?“
„Ale, Koline,“ unaveně vzdychl Chodec a očistil si olízané prsty o kalhoty. „Už jsem vám přeci několikrát říkal, že jsem se tohle všechno musel každou zimu učit.“
„Jo, tos říkal,“ potřásl hlavou blonďák. „Stejně by mě zajímalo, k čemu si tvoje máma myslela, že ti to v životě bude dobrý.“
„Třeba k tomuhle,“ napohled v žertu odpověděl Chodec, do smíchu mu však nebylo. Zmínka o matce zabolela a nevyřčené tajemství jeho původu tížilo, přesto ho přátelům ani teď neprozradil.
„Když Dareth zase utekl a zase do Tamaru, tak se třeba zase brzy objeví a zase bude bojovat,“ vyjádřil po chvilce ticha svou naději Dan, ale Kolin ho okamžitě vyvedl z omylu. „To teda asi těžko. Lidi v Dagerladu jsou už unavený tou nekonečnou válkou. Teď se k němu už tak snadno nepřipojí.“
„A jak zrovna ty tohle víš?“ rýpl si tentokrát Chodec.
„No, povídá se to,“ trochu rozpačitě řekl blonďák a po krátké odmlce ještě upřesnil: „V Nurasu.“
„Tak v Nurasu,“ uchechtl se modrooký mladík, a pak lehce popustil uzdu své zvědavosti. „To mi připomíná – jak vůbec bylo teď naposledy v Nurasu? Vrátil ses nějak podezřele brzy?“ zeptal se a čekal obvyklé mudrování a strojený hněv, Kolin však místo toho nečekaně zvážněl.
„Že by hádka s Elinou?“ zjišťoval dál s přátelským porozuměním Chodec.
„Ne, jen – řeči o svatbě,“ hlesl nešťastně blonďák a sklonil hlavu.
„Od Eliny?“ projevil upřímný zájem i Dan.
„Od ní zatím ne. Od tatíka,“ poučil oba Kolin a zase vzhlédl.
„A ty? Cos na to řekl?“ nepřestal vyzvídat Chodec.
„Hmmm,“ neurčitě zabručel obr, ale Chodec jeho chování uhodl.
„Tys ujel,“ téměř vykřikl. „Ujel jsi a neřekls nic. Jak jsi to mohl Elině udělat?“
„Á. Pán je teď odborníkem přes ženský,“ naježil se okamžitě blonďatý hromotluk a vstal.
„Ne, jen…“ poněkud chabě se bránil Chodec. Vždyť to nemyslel nijak zle, Kolin ho však nenechal domluvit.
„Radši se starej o svoje panenky,“ houkl nepřátelsky a začal sklízet kolem ohniště rozházené věci.
Jaký svoje? Podivil se zaraženě Chodec, ale jen tak pro sebe. Nahlas svou otázku už raději nevyslovil. Pochopil, že žertovat a rýpat může u Kolina do všeho – kromě Eliny.
„Tak pomůže mi s tím balením někdo?!“ přerušil jeho úvahy stále stejně rozzlobený blonďák a zamračeně se na něj přitom podíval. „Nebo sis to pronásledování snad rozmyslel?“
Samozřejmě že ne, vrátil se do skutečnosti Chodec a bez dalších zbytečných slov se připojil k nahněvanému příteli. Stejně tak Dan.
***
Žádné nečekané přepadení už jim teď nehrozilo, a tak se Chodec, Kolin i Dan poněkud odchýlili od svého původního směru, napojili se na stopu pronásledovaných jezdců a sledovali ji až do soumraku. Krátce před setměním zastavili stejně jako skupina mužů před nimi, v bezpečné vzdálenosti od nich sesedli, postarali se o koně a mlčky a bez ohně povečeřeli něco ze zbytků pečeného masa od oběda. Potom se Chodec vydal na průzkum, ač netušil, co chce vlastně zkoumat. A netušil ani to, že krátce po jeho odchodu se ze svého místa zvedl i Kolin. Nechal Dana u koní a také zamířil k cizímu tábořišti.
Fallko a jeho ozbrojenci se rozložili v místě, kde rostly jen dva vzrostlé smrky. Zbytek porostu tvořilo křoví, kterého se tábořící muži z větší části zbavili hned po svém příjezdu, a dlouhá lesní tráva, o níž se zase s chutí zajímali odstrojení koně. Asi uprostřed takto vyčištěného plácku hořel oheň, kolem něj seděli sledovaní chlapi a večeřeli. Zajatý Will byl pevně přivázaný ke kmeni jednoho ze stromů a nikdo si ho příliš nevšímal. Chodec zalehl do mělkého dolíku výborně krytého nízkým smrčím, Kolin se skrčil v hustém habroví na protější straně tábora a oba si v duchu stále dokola opakovali tytéž otázky: Proč tu vůbec jsem? Co si jako myslím, že se dozvím?
„Ty nemáš hlad, že ne, Wille?“ obrátil se náhle na zajatce téměř vesele Fallko. Právě si pečlivě očistil mastné ruce, hlasitě odříhl a s pobaveným úšklebkem ještě pokračoval: „Oh, promiň. Vlastně nic nezbylo.“
Zasmál se vlastnímu vtipu, několik mužů s ním a oslovený vrah zvedl únavou skloněnou hlavu.
„Myslíš, že mě dovedeš zpátky do Lysarenu, když mě budeš týrat hlady?“ otázal se klidně.
Falko se opět pousmál, vstal a sledován zvědavýma očima všech u ohně i těch dvou v porostu přešel pomalým krokem ke stromu s vězněm.
„Kdo říká, že tě vedu zpátky, ty pse?!“ zasyčel nenávistně, potom chytil Willa za vlasy, přidržel mu tak hlavu tváří k sobě a tlumeně pokračoval: „Ne, Williame z Akillu, ty už se do těch prokletých lomů nevrátíš… Zemřeš.“
„Chceš mě zabít? Tak do toho,“ provokoval svého věznitele beze stopy strachu spoutaný muž, ale Fallko se kupodivu nerozhněval. Jen pustil jeho vlasy a jakoby nepřítomně pronesl: „Ano, zemřeš a brzy. Už jsi mi způsobil dost potíží.“
„Způsobil sis je sám,“ drze odsekl svázaný vrah.
„Jak se opovažuješ!“ vybuchl až teď Fallko.
„Ano, sám. Začals to v den, kdy jste mě věznili v nerubirském podzemí…“
„Už dost!“
„Proč? Bojíš se svých mužů? Bojíš se, že uslyší pravdu?“
Fallko se po poslední vyslovené otázce naprosto nečekaně uklidnil a znovu se hlasitě rozesmál.
„Hlupáku,“ chrochtal rozjařeně. „Tys vůbec nic nepochopil. Prý pravdu… Oni ji znají. To oni tě na můj příkaz tenkrát unesli a celý týden drželi pod zámkem.“
Chlapi u ohně se pobaveně smáli společně se svým velitelem a oba skrytí Gimtové nevěřili vlastním uším. Takže to, co měli za lež byla ve skutečnosti pravda?! Ano, byla. Další Fallkova slova to jen potvrzovala.
„Ty pány tehdy jsem nechal zabít ve spánku, ale ty z toho tak lacino nevyjdeš, příteli,“ řekl sladce a znovu se chopil Willových vlasů. „Tebe si vychutnám. A začneme už dnes večer.“
S tím vězňovu kštici prudce pustil, zašel si k odloženému sedlu pro otrokářský bič a vydal potřebné rozkazy. Pak už si jen počkal, až je čtyři z jeho chlapů splní.
Nebohého Willa zbavili ti muži pout i košile, a přestože se zuřivě bránil, roztáhli mu ruce do rozpažení a každou přivázali k jednomu stromu. Byl bezmocný a nehybně visel mezi kmeny, ale pohled měl nezlomený. Přihlížející Gimtové ho za to obdivovali a Fallka to rozzuřilo. Široce se za ním rozkročil, prudce švihl rukou, bič zasvištěl vzduchem a hned potom nakreslil na vězňova holá záda dlouhou, tenkou a sytě rudou čáru. Zraněný ubožák sykl bolestí, ale nahlas nevykřikl. Rozvzteklený Fallko zvýšil úsilí a na Willa dopadlo dalších devět ran. Will však i tohle vydržel a Fallko se unavil. Přestal a opět se plně ovládal.
„Tohle, příteli, tohle byl pouhý začátek. Takové zahřívací kolo, řekněme,“ funěl udýchaně zbičovanému zajatci do ucha a odhodil zkrvavený bič zpátky k sedlu. „Zítra to bude mnohem zajímavější.“
„Chceš mě umlátit?“ zaskuhral spoutaný muž a divoce se rozkašlal. Pak zachrčel a odplivl si, zatímco Fallko trpělivě čekal, až si takto uleví. Sám se alespoň v klidu vydýchal.
„Ne, Williame. Vymyslel jsem něco lepšího. Víš, čím se bavili naši předkové?“ zeptal se téměř přátelsky, a potom trochu ztišil hlas, aby dodal svým dalším slovům patřičnou váhu. „Bavili se lovem, příteli. Ale ne obyčejným lovem zvěře. Ne. Oni lovili lidi. Takového člověka odvedli na předem vybrané místo, slíbili mu svobodu, pustili ho, a pak uštvali… Takže takový osud pro tebe chystám, Williame. Staneš se mou lovnou zvěří.“
„Tak to tě zklamu, Fallko. Já nebudu utíkat.“
„Ale budeš, Wille. Věř mi, že budeš,“ usmíval se sebejistě sám se sebou dokonale spokojený věznitel. Ještě chvíli se na zmláceného nešťastníka díval, jakoby se nemohl toho pohledu nabažit, pak se od něj odvrátil a křikl na své muže: „Sundejte ho. Ošetřete mu záda, oblečte ho, dejte mu napít a něco k jídlu. Taky ho svažte vleže, ať se alespoň trochu vyspí a zítra je to o to zábavnější.“
Co teď? Tázal se sám sebe v duchu Chodec. Jeho srdce i smysl pro spravedlnost volaly po Willově vysvobození, jeho mozek ho od toho naopak zrazoval. Jak by mohl nepozorovaně odvést někoho, kdo je spoutaný uprostřed nepřátelského tábora a navíc je ještě hlídaný, zbitý a vyčerpaný?
Poraženě vzdychl. Ne, tohle nejde. Musí vymyslet něco jiného. S tím opatrně vycouval z úkrytu, vydal se zpět k přátelům a cestou už se mu v hlavě rodil plán.
***
„No, tys asi přišel o rozum?!“ huboval Chodce už asi po sté na této výpravě Kolin. „Prej vysvobodit?! Jako by to bylo jednoduchý. Všiml sis vůbec kam a jak ho uložili na noc?“
„Je nevinný, Koline, sám jsi to slyšel,“ připomněl rozzlobenému blonďákovi co nejjemněji Chodec.
„Jo, nevinnej je. To jo,“ uznal o odstín klidněji obr, pak však zase vybuchl: „Ale vysvobodit ho?! Co mu dlužíme? Já, ty nebo tadyhle Dan? Nic, vůbec nic…! A jak by sis to vysvobozování jako představoval?!“
„Máš pravdu, že dnes v noci to nepřipadá v úvahu. Ani se k němu nedostaneme, natož abychom ho odvedli. Zbývá jedině zítřek,“ začal vysvětlovat Chodec. „Zítra ho vypustí, dají mu nějaký náskok, a pak vyjedou za ním. My musíme být rychlejší. Najdeme ho dříve než Fallko a jeho jezdci, lovnou zvěří se stanu já a vy dva odvezete Willa do bezpečí na Urakir.“
„Přišel o rozum,“ pokýval hlavou Kolin. „Chceš říct, že se v tom podivným lovu vyměníš s Willem a oni pak budou hledat místo něj tebe?!“
„Jo, tak nějak,“ potvrdil mladík. „Chce to jen dobře načasovat a trochu toho štěstí.“
„Tobě vážně přeskočilo!“ vybuchl znovu blonďatý obr a v zápalu rozhořčení se plácl dlaní do kolena tak prudce, až to mlasklo. „Myslíš, že ti to dovolím?! Sakra, chlape, pro mě jsi mnohem důležitější než nějakej zatracenej William kdoví odkud… Co když tě chytnou? Co potom, he? Zabijou tě…“
Hromotluk zmlkl a upřel planoucí oči na Chodce, i když ho pro tmu vůbec neviděl. A Dan se také podíval jeho směrem.
„Je to strašně nebezpečný,“ vmísil se také do hovoru.
„Ne až tak moc, pokud se vše povede, jak doufám,“ utěšoval přátele a trochu i sám sebe Chodec. Dobře věděl, že jeho plán nepatří k nejzdařilejším, nic lepšího jej však nenapadlo. „Podle mě je o dost těžší honit v lese zdravýho Gimta než zbitýho a nemocnýho Willa kdoví odkud. Taky nemají psy… Ne, Koline. Já se o to pokusit chci. Bez vás to ale určitě nezvládnu, takže se ptám: Pomůžete mi?“
A nastalo ticho. Oba oslovení v duchu sváděli svůj boj s pochybnostmi a strachem o přítele a Chodci nezbylo, než čekat. Jak se asi rozhodnou?
„Já s tebou půjdu,“ ozval se po nesnesitelně dlouhých třech minutách téměř šeptem Dan, a aby si trochu usmířil rozzlobeného Kolina, tak ještě rychle přidal krátký dodatek: „I když se mi to vůbec nelíbí.“
„Nelíbí?“ zopakoval nevěřícně blonďák, hned však zase zvážněl: „Ten nápad je šílenej a ty taky, Chodče, přesto – Co mám s váma dělat…? Ale jestli tě chytnou, zabiju tě já.“
„V tom případě se chytit raději nenechám,“ zavtipkoval Chodec.
„Ha, ha, ha,“ bez špetky humoru napodobil smích Kolin a zavelel ke spánku.
A Chodec s Danem poslechli, protože si i bez jeho rýpavé připomínky uvědomovali, že zítřek bude dlouhý a nepříjemně náročný. Všichni tři se zabalili do přikrývek, složili hlavy na sedla a s přáním dobré noci ulehli k odpočinku.
Chodec se pohodlně uvelebil na levém boku a zavřel oči, ale chystaná akce mu nedovolila usnout. Zatímco Dan vedle něj během chvilky klidně oddychoval a Kolin za ním už za pár minut tlumeně pochrupoval, on se v duchu stále zaobíral zamýšleným plánem, rozváděl ho a dolaďoval. Snažil se přijít na všechny možné potíže a nenadálé situace, a když ho něco napadlo, pokoušel se to hned i řešit. Spánek ho přemohl až o dvě hodiny později, přesto si ani tak příliš neodpočinul. Díky předchozím myšlenkám se mu zdál podivný a hodně divoký sen, v němž ho pronásledovala snad stovka nepřátel. On musel samozřejmě všem utéct, ale když se mu to konečně podařilo, přistála mu na obličeji veliká kapka. Pak druhá, třetí a on se probudil. Probudil se a okamžitě pochopil, že to mokré nadělení nebyl sen, ale skutečnost. Nad Velkým lesem se těsně před rozedněním přehnala krátká, ale prudká letní bouřka, takže nejen on, ale i Dan s Kolinem byli vzhůru až nepříjemně brzy.
„To to nemohlo ještě chvíli počkat?!“ huboval Daniel. Přehodil přes sebe plášť a mohutně přitom zíval. Znovu usnout se však už nepokoušel. Stejně tak Kolin. I on zabalil své obří tělo do pláště a posadil se na zmuchlanou přikrývku.
„Máš pravdu, kluku,“ odsouhlasil nejprve Danovi jeho výčitku, a potom se obrátil na Chodce s tou nejprostší ze všech otázek: „Tak co teď?“
Modrooký mladík se i přes neklidný spánek cítil pozoruhodně odpočatý a podivuhodně bdělý. V plánu měl jasno a teď jen doufal v trošku toho štěstí.
„Dane, ty se postaráš o koně a o naše věci. Co nejvíc všechno usušíš, a pak se pomalu vydáš po Fallkově stopě. Budeš se ale držet v bezpečné vzdálenosti. To znamená, že i kdyby ten lotr ztratil Willovu nebo mojí stopu a vracel se, na tebe prostě nenarazí. Jasné?“ Tázaný se usmál, kývl a Chodec pokračoval: „Ty, Koline, půjdeš hned teď se mnou za Fallkem a jeho jezdci, protože si myslím, že už také nespí. Budeme je opatrně sledovat a až Willa vypustí, uvidíme, kterým směrem se ten nebožák vydá. Velkým obloukem mu nadběhneme, chytíme ho a provedeme výměnu. Já se pak po jeho stopě kus cesty vrátím a vyrazím úplně jinudy. Tím od vás Fallka odlákám a ty tak budeš moct celkem bezpečně odvést Willa k Danovi. Pro úplnou jistotu jdi ale opět velikým obloukem. Ať je tam našich stop co možná nejmíň, nesmíme podcenit umění jejich stopaře.“
„Hm. A to je jako všechno?“ neudržel svůj ostrý jazyk na uzdě blonďák. „Co když se něco zvrtne?“
„Klidně mě pak můžeš zabít,“ pobaveně mu odpověděl Chodec a narážel přitom na jeho pozdně večerní výhrůžku. Kolinovi to však vtipné vůbec nepřišlo. Znechuceně se ušklíbl, odvrátil se a začal se místo dalších poznámek spěšně přehrabovat ve svých sedlových brašnách. Dan s Chodcem ho s lehkým údivem sledovali a po chvíli oba vyprskli smíchy. Hromotluk myslel zase na jídlo.
„Jen se smějte,“ bručel rádoby nahněvaně. „Však on vás ten humor brzy přejde.“
S tím strčil každému do ruky kus studeného jeleního masa ke snídani, sám si schoval ještě další dvě pečlivě zabalené porce do záňadří a Chodci předal všechen Ronel, který se mu podařilo najít.
***
Gimtové se připlížili k Fallkovu táboru právě v okamžiku, kdy on a jeho muži za doprovodu často i dost ostrých nadávek vzdávali boj s ne příliš hořícím, o to více však čadícím ohněm.
„Nechte toho,“ končil úsilí svých tří ozbrojenců Fallko. „To dřevo je mokré. Raději všechno zabalte a do sedel. Uschneme cestou, protože bude zase pěkně teploučko.“
V tom měl ten zabiják a lhář výjimečně pravdu. Nad jejich od křovisek vyčištěným pláckem i kus dál, kam jen oko dohlédlo, prosvítala mezi korunami stromů prvními slunečními paprsky pozlacená modrá obloha a po šedivých, dešťových mračnech už nebylo ani stopy.
Chodec s Kolinem, pečlivě skrytí mezi kapradím, sledovali přes nízké větve těsně vedle nich rostoucího černého bezu, jak cizí jezdci plní příkaz svého vůdce, a když pak o čtyřicet minut později zmizeli všichni v porostu, opatrně je následovali. A nemuseli spěchat, protože Will šel opět pěšky. Fallko se škodolibým úsměvem ve tváři prohlásil, že se zajatec potřebuje před svým závodem o svobodu pořádně rozhýbat, a tak ho teď vedl za sebou na provaze stejně jako včera. A Will, také stejně jako včera, zopakoval, že jim žádnou radost nedopřeje a nikam nepoběží. Fallko se tomu jen vesele smál, ale Chodci dělala ta naprosto vážně pronesená slova starosti. Když se totiž Will skutečně odmítne pohnout, bude po vysvobozování.
Sakra! Zaklel v duchu a doufal, že jeho tak pracně vymyšlený plán díky tomu neskončí dříve, než začal. Snad poprvé v životě si přál, aby padouch v podobě Fallka vyhrál a nějak toho zajatého chudáka k útěku donutil. Kolin byl naopak s vývojem situace naprosto spokojený. Stále se mu totiž příčila ta prokletá výměna. Bál se o Chodce. Strašně se o něho bál. Cítil k němu vřelé a upřímné přátelství i jakousi zvláštní směsici bratrské lásky a otcovské starostlivosti. Bez nejmenšího zaváhání by pro něj nasadil život, ale to teď nešlo. Tady byly úkoly jasně dány. On se svou vyšší postavou a větší silou mohl vyčerpaného Willa mnohem snáze dostat někam do bezpečí, naproti tomu Chodce mohl Fallko z dálky a navíc mezi stromy opravdu považovat za Willa. Už to před sebou zcela zřetelně i viděl. Fallko nemilosrdně štve Chodce porostem a pomalu ho dohání. Odřený a od větví poškrábaný Chodec nakonec padá k zemi vyčerpáním a Fallko ho takhle bezbranného a bezmocného zabíjí.
Blonďák se při té představě otřásl a v duchu zaklel. Jen tak po očku se podíval na vedle kráčejícího přítele a mladík mu pohled vrátil. Ještě se přitom povzbudivě usmál, i když o hrůzostrašných vizích svého staršího druha samozřejmě neměl nejmenší tušení, a Kolin v duchu zaklel znovu.
A pak náhle zůstali všichni stát. Oba Gimtové i sledovaní jezdci. Fallko zastavil svou skupinku na nevelké, prosluněné loučce s vesele bublajícím potůčkem, sesedl, přešel k Willovi a vytasil dýku. Všichni přihlížející, ti na koních na loučce i ti dva opěšalí v porostu, si mysleli, že se chystá osvobodit zajatci spoutané ruce, ale ten lotr ho jen odřízl od vodícího provazu. To nikdo nečekal. Nikdo však také nic nenamítal. Jezdci se po sobě jen udiveně podívali, Gimtové také a Fallko se vesele rozpovídal.
„Tak můžeš vyrazit, Williame. Díky té bouřce ti věnuji celé čtyři hodiny. Mám ale stopaře, ne psy, což je moje nevýhoda, takže zůstaneš svázaný. Doufám, že ti to nevadí?“ zeptal se s úlisným úsměvem, Will mu však neodpověděl. Snad z hrdosti, snad že nenašel vhodná slova. To ostatně Fallko neřešil. Obrátil se k němu zády a pokračoval směrem k jezdcům. „A vy dolů z koní, bando. Najíme se, přečkáme tu to největší vedro, a potom nás čeká zábava.“
Muži po tomhle téměř přátelském rozkazu sesedli, místo obvyklého odsedlávání, hovoru a vtipkování však chvilku hleděli na svého vůdce, a potom se v dokonalé shodě a s lehkým údivem ve tvářích zadívali k potoku. To Fallka překvapilo. Sledoval jejich pohled, trochu se i pootočil, aby lépe viděl, a nevěřil svým očím. Will, který se měl podle jeho příkazu teď pracně prodírat porostem v cestě za svobodou, v žádném porostu nebyl. A kdyby jenom to. Ten zatracený chlap klidně klečel na břehu potůčku, pil, a pak si začal nevzrušeně oplachovat obličej a máčet potem slepené vlasy. Fallko se zamračil a na zlomek vteřiny ho přemohla zlost, mihla se mu ve tváři, ale nevybuchla. Ten muž se ovládl a hlasitě se rozesmál. Jeho chlapi naopak mlčeli, Chodec v porostu klel a Kolina to nevšední divadlo pobavilo a velmi, velmi potěšilo. Ne, že by Willovi přál něco špatného, to vůbec ne. Raději by však viděl umírat jeho než Chodce.
„Běží ti čas, Williame,“ upozornil Fallko, když se trochu utišil.
„Už jsem říkal, že utíkat nebudu. Vždyť ani nemám kam. Domov jste mi ukradli a nemůžu ani na Urakir, protože Gartana jsi zabil,“ prolomil své dosavadní mlčení oslovený. Vstal a otočil se čelem ke svému vězniteli.
„Ale, Wille. Nech si ty výčitky nebo se tu rozbrečím,“ posmíval se mu oplátkou Fallko. „Místo toho ti radím naposledy po dobrém: Seber se a utíkej.“
„Ne,“ stál si na svém Will a nehnul se z místa. Jakoby tím chtěl svůj nesouhlas ještě zdůraznit. Fallkovi však došla trpělivost a znovu mu blýskla v očích zlost.
„Ne?“ protáhl nespokojeně a spěšně popošel směrem ke spoutanému muži.
„Tak ne?“ zopakoval ještě jednou, když se dostal až k němu, a silnou ranou své pěsti poslal Willa zpátky na kolena.
Nebožák podobný útok čekal, vůbec však neměl v úmyslu se bránit. Ze zkušenosti věděl, že by mu to stejně k ničemu nebylo. Jen doufal, že toho vraha vyprovokuje a on ho v hněvu zabije rychle a tím i bezbolestně.
Fallko ale tohle jeho přání dávno uhodl a opět se plně ovládal. Rty mu zase rozvlnil pobavený úsměv, pravačkou sevřel hrst vězňových vlasů a tím mu zvrátil hlavu dozadu.
„S tebou se člověk skutečně nenudí, Williame,“ přiznal s náznakem hraného obdivu. „Na svůj tajný plán však zapomeň. Ty teď rozhodně nezemřeš. Na tenhle lov jsem se těšil od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o tvém útěku. A nenechám se o něj připravit nikým. Nikým, rozumíš? Ani nějakým špinavým Gimtem, ani tebou ne. Takže teď se ztratíš v lese nebo tě odvedu na nejbližší planinu, předám vodící provaz i s tebou jednomu ze svých jezdců, a potom poběžíš, to mi věř. Poběžíš nebo se necháš uvláčet.“
S posledním slovem pustil Willovy vlasy a odstrčil mu hlavu tak prudce, že nešťastník téměř spadl na obličej. A pak znovu zavládlo ticho. Napjaté a plné očekávání. Fallko myslel svou výhrůžku smrtelně vážně, o tom nikdo z přítomných nepochyboval. Ale co udělá Will?
Spoutaný zajatec stále klečel u nohou svého věznitele, jeho klidná sebejistota však byla pryč. Pomalu si uvědomoval, že opět prohrál. Strašně moc si chtěl zachovat svou hrdost a alespoň zdání důstojnosti, chtěl zůstat statečný, ale nechat se vláčet za koněm?! Při té představě mu naskočila husí kůže. Podvědomě se otřásl a Fallko, tyčící se nad ním ve své plné výšce, tak znovu uhodl jeho myšlenky i jeho rozhodnutí. Díval se na něj a plně si vychutnával ten hřejivý a sladký pocit vítězství. Spokojeně se přitom usmíval a stejně spokojeně se tvářil i nedaleko schovaný Chodec. Vedle něj se krčící Kolin se naopak mračil a nálada v křoví se teď úplně otočila.
***
Osvobozený, ale stále svázaný Will už zmizel v lese, Fallko i jeho chlapi odsedlávali koně a hlasitě se spolu bavili a oba Gimtové opustili svůj úkryt. Vrátili se kousek zpátky, obloukem obešli loučku a ze vzdálenosti asi stovky kroků ubožáka sledovali. Přitom nešli samozřejmě za ním, ale spíš vlevo vedle něj. Will mířil kdoví proč k západu a kupodivu docela spěchal. Spoutané ruce ho však omezovaly, a tak se prodíral porostem dost neohrabaně.
„Jak dlouho ho chceš nechat takhle utíkat?“ zeptal se Chodce Kolin.
„Ještě chvíli jo, pořád jsou moc blízko. Ostatně – máme čas, Fallko mluvil o čtyřech hodinách.“
„Hm,“ odfrkl pohrdavě blonďák. „Ten darebák svůj slib určitě nedodrží.“
„Nejspíš ne,“ souhlasil s ním Chodec. „Nezkrátí ho však o moc, připravil by se tím o zábavu. Pojď, Koline.“
Pobídka ke zvýšení rychlosti se zdála být na místě, protože sledovaný muž náhle a zcela nepochopitelně změnil směr a ztratil se jim z očí.
„A sakra!“ zaklel tlumeně blonďatý hromotluk, když ho nezahlédli ani po pěti minutách velmi pozorného rozhlížení. Přiblížit se k němu příliš blízko nechtěli kvůli očekávanému stopování, takže co teď?
„Přece se ten chlap nepropadl do země?!“ vztekal se Kolin dál, ale nepřestával přitom sledovat okolní porost. Chodec neříkal nic, v duchu však nadával ještě o něco ostřeji než jeho prostořeký společník. Takhle hloupě to celé zkazit! Přesto se i on nepřestával snažit nešťastného Willa najít.
Bez výsledku. Uběhlo dalších deset minut a po vypuštěném zajatci jako by se slehla země.
„Zatracená práce!“ znovu si ulevil blonďatý Gimt. Předklonil se, dlaněmi se opřel o kolena a poraženě vrtěl hlavou. Hněval se naprosto upřímně, i když ani ne tak kvůli tomu, že se plánované vysvobozování nejspíš zruší. Vždyť právě to si až dosud přál. Ale zlobila ho skutečnost, že oni, dobře vycvičení a zkušení Gimtové, ztratí v lese chlapa a ještě navíc ho potom nejsou schopni najít. To byla v jeho očích do nebe volající ostuda!
Chodec se vztekal také, jen o to ohrožené vysvobozování víc. Přece to celé teď nevzdá? Kvůli němu by pak zemřel nevinný člověk.
„Hrom aby do toho!“ vyjádřil své pocity nahlas a právě v okamžiku, kdy se ozval i Kolin.
„Takže to odpískáme?“ zeptal se s dobře skrývanou nadějí a přitom se narovnal.
„Ne,“ odpověděl s povzdechem Chodec. „Musíme k němu stopy nestopy a rozdělíme se tak dříve, než jsem zamýšlel.“
Hromotluk souhlasně přikývl, v duchu však příliš nadšený nebyl. Připravovaná výměna se mu nelíbila čím dál víc.
Následné přibližování se k Willovi a pečlivá prohlídka procházeného porostu je pak připravila o dalších dvacet minut slibovaného náskoku. A nejsmutnější na tom bylo, že ho našli jen asi padesát kroků od místa, kde se jim ztratil. Vidět ani zahlédnout ho ovšem nemohli. Will totiž nejspíš nezvládl překonat se svázanýma rukama několik padlých kmenů, které mu nečekaně zkřížily cestu, zakopl, upadl a skoulel se přímo do rozbláceného rochniště divokých prasat. Tam zůstal ležet. Špinavý, v bezvědomí, a jak Gimtové velmi rychle zjistili i ošklivě zraněný. Při pádu se asi píchl o nějakou větev do oka a vypadalo to, že o něj s největší pravděpodobností přijde. V každém případě teď potřeboval ošetřit a odvézt co nejdříve pryč.
Gimtové to moc dobře věděli, a tak neztráceli čas. Kolin se věnoval zraněnému, zatímco Chodec ze sebe dělal Willa, což šlo kupodivu mnohem lépe a rychleji, než čekal. Původně chtěl vysvobozovaného muže zbavit košile i kalhot a obléci si je sám, aby bylo maskování co nejlepší, to si však teď kvůli všudypřítomnému blátu rozmyslel. Jen si své svršky trochu umazal, zkontroloval si nůž u opasku, přidělenou zásobu cestovního chleba Ronelu i stav vody v lahvici zavěšené na popruhu křížem přes prsa a byl připraven. Kolin už s tím největším ošetřováním také skončil.
Místo krátké věty na rozloučenou však mladík sevřel Chodcovu paži těsně nad loktem a zeptal se s pro něj nezvyklou naléhavostí: „Nerozmyslíš si to ještě? Willa už máme, tak ho prostě seberem a ztratíme se.“
Chodec zaváhal, ale jenom na chvilku a spíš díky překvapení než pochybnostem.
„Ne, Koline,“ řekl potom a hleděl přitom starostlivému příteli přímo do očí. „Jsme Gimtové a zodpovídáme se králi. Nemůžeme jen tak vysvobodit několikanásobného vraha a někam s ním ujet. Nejlepší bude, když Fallko uvěří, že je mrtvý. Zavedu je k jezeru. Jsou tam bažiny a uprchlý zločinec se v jedné z nich prostě utopí. Jak smutné…“
Ušklíbl se a pohledem sklouzl k nešťastnému Willovi. Zraněný ležel na zemi a byl stále v bezvědomí. Jenom ruce už měl volné a ovázané oko.
„Ještě boty. Málem bych na ně zapomněl,“ vyhrkl náhle Chodec a lehce se přitom ťukl do čela.
„Boty?“ nechápal Kolin.
„Jo. Teď si je obuju a na konci je nechám v tý bažině. Moje lest tak bude věrohodnější… A teď mi pomoz.“
Blonďák chápavě přikývl a společnými silami pak Willa zuli. Chodec se zul také, vyměnil obuv a spokojeně se na svého staršího společníka zazubil. „Přesně, jak jsem doufal. Jsou mi. Sice trochu větší, ale to nevadí. Hlavně že netlačej.“
S tím si své boty svázal k sobě a hodil je přes rameno podobně jako lahvici s vodou. Jen přes to druhé rameno.
***
Gimtové se rozdělili a Chodcův šílený nápad se proměnil ve skutečnost. Mladík se vracel po Willově stopě zpátky směrem k Fallkovi a jeho jezdcům a vracel se nepříjemně pomalu, protože se snažil své i Willovy otisky co nejlépe skrýt. Byla to piplavá práce, čas při ní letěl jako splašený kůň a jeho náskok se krátil.
Konečně usoudil, že se vzdálil dostatečně, a Kolin s Willem tak zůstanou nepovšimnuti. Na vhodném místě se stočil k severu a dal si záležet, aby jeho odbočení žádný stopař nepřehlédl. Postupoval teď o poznání rychleji a přitom přemýšlel, co asi dělá Fallko. Vydrží ještě chvíli nebo bude tak lačný téhle nevšední štvanice, že už se mu nebude chtít déle čekat a odpírat si to vytoužené potěšení? A jak dobrého má stopaře? Nechá se ten muž oklamat nebo si zakrývané stopy všimne? Odbočí nebo neodbočí?
Mladý Gimt spěchal porostem, na každém druhém kroku zlomil větvičku, odtrhl nějaké listí či šlápl do opravdu hodně rozměklé půdy, takže by ho dokázalo sledovat snad i děcko. Ale stačí to? Ta nejistota ho trápila přímo neskutečně. Pálila ho jako rozžhavené železo a proto svůj původní plán trochu poupravil. Rozhodl se na Fallka prostě počkat. Pustit ho k sobě na vzdálenost pouhých stovek kroků, vést ho takhle až do tmy, a potom zjistit pravdu. Věděl, že je to nebezpečné. Hodně nebezpečné, a jak by mu znovu zopakoval Kolin i šílené, ale musel mít jasno.
Zastavil, schroupal krajíček křupavého Ronelu, zapil ho vodou z lahvice a zkontroloval čas, protože právě správné načasování bylo pro zdar jeho nového plánu nejdůležitější. Možná na něm dokonce závisel jeho život. Podle sklonu slunečních paprsků, které tady v lese vypadaly jako zlatě zářící, dokonale napjatá lanka protažená mezi hustým větvovím všudypřítomných smrků, poznal, že je krátce po poledni. Na nějaké větší přibližování tedy času dost. Znovu se proto rozhýbal a pokračoval v cestě na sever. Odhadoval, že k Jezeru Na soutoku se dostane někdy v průběhu dalšího dne.
A hodiny míjely. Zlatavá lanka slunečních paprsků se pomalu prodlužovala a už docela unavený Chodec velmi pozorně hlídal jejich sklon, až došel k názoru, že ten správný čas konečně nadešel. Zpomalil, a jak postupoval dál a dál, dělal stále nenápadnější stopu. Chtěl tím trochu zbrzdit i Fallka, aby ho ten lotr nakonec přeci jenom nechytil. Na koni byl totiž rychlejší než on.
O další hodinu později zkřížil Chodci cestu mělký, kamenitý potok a mladík zůstal stát. Jen se schoval za propletené větve dvou těsně vedle sebe rostoucích smrků, nadechl se, vydechl a čekal. Únavu nejspíš někde ztratil. Byl napjatý jako tětiva k výstřelu připraveného luku a jeho představivost pracovala naplno. Přímo cítil, jak se jeho náskok zmenšuje a jezdci se přibližují. Zatím je sice vůbec neslyšel, o to byl ale neklidnější. V lese se stmívalo rychle a čas se krátil. A pak Chodec náhle zaslechl někde daleko za sebou výkřik, potom druhý a ticho. Mladý Gimt téměř zapomínal dýchat. Uběhla minuta, druhá, třetí a on už jasně rozeznával hlasitý hovor přibližujících se mužů, občasné odfrknutí některého z koní, praskot lámaných větviček i nezaměnitelný dusot kopyt tlumený měkkou vrstvou starého jehličí. Konečně.
Srdce mu tlouklo jako o závod, hrdlo měl sevřené a dlaně i čelo vlhké studeným potem, přesto cítil podivnou radost. Všechny smysly se mu zostřily a celou jeho bytost ovládlo zvláštní a velmi příjemné vzrušení. Nemohl si však dovolit tomu slastnému pocitu podlehnout. Vždyť mu šlo o život. Kdyby ho objevili, tak…
Chodec opustil svou skrýš, po kamenech přeskákal potok, na druhém břehu ušel asi patnáct kroků, znovu se schoval a doufal. Doufal, že Fallkův stopař to pro dnešek vzdá, a ten muž ho kupodivu nezklamal. Když dovedl své druhy k potoku, poukázal na stále větší tmu i dobré místo k táboření a Fallko mu neodporoval. Jen jeden z jezdců vyjádřil upřímný údiv nad tím, jak se zbitý a spoutaný chlap mohl dostat tak daleko. Fallko se té připomínce ale jenom zasmál, mávl nad ní rukou a poznamenal něco v tom smyslu, že Will vždycky věděl, jak překvapit. Vždycky to nějak dokázal.
Víc Chodec slyšet ani vidět nepotřeboval. Kolin, Dan i zachráněný Will byli v bezpečí a na ničem jiném mu teď nezáleželo. Probíhající lov tím pro něj ztratil na vážnosti a stal se jakousi zkouškou jeho schopností a dovedností. S dobrou náladou se mladík vyplížil ze skrýše a opatrně vyrazil po proudu potoka. V dostatečné vzdálenosti od nepřátelského tábora se napil, doplnil vodu v lahvici, trochu se i opláchl a spěchal dál. Chtěl co nejvíce využít posledních zbytků denního světla a svůj náskok zase zvýšit.
***
Další pronásledování mohl Chodec s čistým svědomím nazvat hrou. Náročnou, protože od té doby, co měl Raula, běhu lesem pěšky celkem odvykl, ale zcela jistě zábavnou, i když cena za nějakou chybu tu byla poněkud vyšší. Vlastně nejvyšší.
Chodci však nechyběl výcvik ani zkušenosti, také mu přálo štěstí, a tak dokázal svůj šílený plán dotáhnout do předem určeného konce. Bez větších potíží provedl Fallka i jeho bandu Velikým lesem k jezeru a v nejbližším bahnisku uprchlého vraha ze Severního Sair Endrosu utopil. Využil k tomu Willovy boty, Robertovu dávnou lest a své gimtské znalosti. Už od dob hledání ztraceného Vigara totiž věděl, že břehy Jezera Na soutoku jsou lemovány mnoha nebezpečnými bažinami, ale jen málo z nich je nebezpečných smrtelně. Fallko tohle netušil. Jak by také mohl. A proto uvěřil. Uvěřil nabídnutému podvodu, udělal z něj skutečnost a dobře skrytý Chodec ho přitom sledoval. Seděl v koruně nedalekého stromu, na nohou měl opět svoje boty a v duchu žasl nad tím, jak křehká je hranice mezi pravdou a lží a jak snadné je zaměnit jednu za druhou.