Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zdání klame - 1.část

   Chodec bloudil ve tmavých chodbách hlubokého bezvědomí a nic kolem sebe nevnímal. Chvíli ho stravovala horečka, chvíli jím třásla zimnice a jeho duch se bezradně vznášel kdesi na rozhraní světla a temnoty. Jakoby nevěděl, pro co se rozhodnout. Vrátit se do bolestí zmučeného těla nebo odplout do blažené věčnosti?    

   Deset dní a deset nocí se takto nešťastně zmítal mezi životem a smrtí a až jedenáctého dne si konečně vybral. Horečka ustoupila a on se probudil. Otevřel oči a první, co uviděl, byla půvabná tvář naprosto neznámé ženy rámovaná prstýnkovitě zvlněnými zlatými vlasy sklánějící se nad ním a světle zelená látka nepravidelně se vlnící všude kolem.    

   „Ty… Jsi nějaká víla?“ zašeptal chraplavě.   

   „Ne, nejsem víla,“ usmála se mile a s jasně patrnou úlevou a sundala mu z čela vlhké pláténko sloužící jako obklad.       

   „Takže jsem nezemřel?“ opět zašeptal Chodec.     

   „Ne, nezemřel,“ usmála se znovu a tentokrát spíš vesele a pobaveně než úlevně. Potom odložila hadřík, vstala a podala si misku a lžíci.    

   „Kdo jsi?“ pokračoval ve vyptávání Chodec, sotva si k němu zlatovláska zase přisedla.     

   „Jmenuji se Wina,“ představila se teď už bez úsměvu a naprosto vážně pak ještě dodala: „Jsi slabý a těžce zraněný, proto musíš být v klidu. Taky musíš něco sníst a hodně spát, abys znovu nabral ztracenou sílu a uzdravil se.“      

   „Jsem Gimt z Aranhoru a říkají mi Chodec,“ oplatil ženě zdvořilost stále tím stejným, trochu chraplavým šepotem mladík, a potom už jen poslušně polykal. Nejprve pár doušků příjemně chladné vody z lahvice a po nich po lžičkách podávaný silný masový vývar. Polykal, prohlížel si soustředěnou tvář zlatovlasé Winy a přemýšlel. Nad ničím složitým samozřejmě. Jen nad svou současnou situací a nad tím, co vylovil z paměti. Jasně si vzpomínal na nerovný boj s lupiči, na jejich vítězství i odjezd a na nehybně ležícího Raula. Tehdy nepochyboval o tom, že zemře. A teď?      

   Teď leží nejspíš ve stanu, je slabý jako moucha, celé tělo ho bolí a ošetřuje ho nějaká cizí žena, ale žije. Zatím.      

   Chodec si unaveně vzdychl, nechal přemýšlení a věnoval se raději podrobnějšímu zkoumání záhadné Winy. Mohlo jí být tak třicet let, určitě ne víc. A obličej měla oválný, s jemnými rysy a jakoby ztracený v divoké záplavě neposlušných zlatavých kudrlin. Čelo jí zvlnily ustarané vrásky, šedomodré oči nahoře zdobily ladné obloučky černých řas a dole hyzdily tmavé kruhy únavy a nevyspání. Mezi nimi se nacházel trošku výraznější nos a pod ním ústa s plnými, krásně tvarovanými rty. Bylo to s podivem, ale připomínala mu matku. Ne podobou, ale něhou a laskavostí. Polkl poslední sousto a usmál se na ni. Lehce kostrbatě, přesto s upřímnou vděčností.     

   Také se usmála, misku a lžíci vyměnila za zvláštní, slabým bílým provázkem opletenou lahvici a dala mu znovu pít. Tentokrát však ne vodu, ale jakýsi slabě nasládlý lektvar, po němž Chodec ihned zase usnul. Spánkem hlubokým a posilujícím.  

 

***

 

   Při svém dalším probuzení se Chodec od Winy postupně dozvěděl, jak se jen pouhou náhodou nachomýtli k jeho nerovnému zápasu s lupiči i jak ho potom polomrtvého naložili na nosítka a odvezli z bojiště. Dozvěděl se i to, že Raul je mrtvý. A také to, že o jeho záchranu se zasloužila morcijská princezna Valeria.     

   Ano, ta stejná Valeria, kterou viděl v královském průvodu jejího bratra a která ho tehdy dokonale okouzlila. To ona dovolila Wině, aby se o něj postarala, a ona nařídila svým dvěma průvodcům, aby ho převezli do bezpečí a uložili do stanu, v němž se nyní nacházel. Právě ona se jim všem teď starala o čerstvé maso a vlastně hlavně díky ní ho vůbec našli.      

   Tomu Chodec moc nerozuměl, zbytek však pochopil. Zpráva o Raulovi ho upřímně zarmoutila a pomoc princezny překvapila. Možná mnohem víc než skutečnost, že je naživu. A nejspíš by to své starostlivé ošetřovatelce ani nevěřil, nebýt toho, že někde uprostřed jejího vyprávění se náhle rozhrnul vchodový závěs a krásná rusovláska vstoupila dovnitř.    

   Právě se vrátila z lovu, a tak vypadala úplně jinak, než jak si ji mladík pamatoval, přesto… Takhle nějak si vždycky představoval válečnici z dávných legend – štíhlou, hrdou a nádhernou. Princezna za sebou po vstupu nezatáhla, takže do stanu vnikl spolu s ní i čerstvý, příjemně vlahý jarní vzduch a více světla.     

   „Musíš tu víc větrat, hrozně to tady páchne,“ pronesla rozmrzele, roztomile přitom nakrčila nosík a popošla až těsně k nim.      

   „Venku je ještě chladno a on je pod přikrývkou skoro nahý, Valy. Bojím se, aby…“ začala se ospravedlňovat Wina, ale princezna ji netrpělivě přerušila.     

   „Dobře, dobře,“ řekla a mávla odmítavě rukou. Pak se obrátila k Chodci: „Jak se cítíš, Gimte?“           

   „Díky, paní. Už bylo i líp,“ odpověděl uctivě a v duchu proklínal svůj nevábný zjev i nemohoucnost. Kráska jakoby to však nevnímala. Dívala se přímo na něho a po tom krátkém hlášení se dokonce usmála.     

   „Wino?“ požádala pak o něco trochu delšího.    

   „Horečku nemá a rány se mu lepší, ale pořád je velmi slabý,“ ochotně poučila svou velitelku zlatovláska.     

   „Kdy bude schopen převozu?“ zajímala se hned potom Valeria.    

   „Co?“ nepochopila smysl toho dotazu Wina.    

   „Ptám se snad jasně?!“ lehce se zamračila princezna.   

   „To ještě nevím. Všechno záleží na hojení,“ hlesla zahanbeně Wina a sklonila hlavu.    

   „Tak se snaž, ať je to co nejdřív,“ poručila Valeria a bez dalších slov odešla. Stan za sebou nechala otevřený a v něm podivné, zaražené ticho. Svými posledními větami mladíka i ženu docela zaskočila. Co asi myslela tím převozem a proč musí být brzy? Hrozí jim snad nějaké nebezpečí?    

   Tyto dvě otázky si v duchu položili oba, ale zatímco Chodec je během chvíle zase pustil z hlavy, protože opět dostal pár doušků léčivého lektvaru z opletené lahvice a znovu po něm usnul, Winu trápily dál. Sotva se tedy ujistila, že mladík tvrdě spí, opustila jeho i stan a zašla za svou velitelkou. Než ovšem stačila něco říct, promluvila Valeria.       

   „Už bylo načase, aby se probral a zbavil té protivné horečky. Musíme odjet,“ svěřila se.     

   „Proč? Něco nám hrozí?“ zajímala se Wina.       

   „Ne,“ usmála se kráska. „Kolem není živá duše, ale už jsme se tu zdrželi až dost.“     

   „A co s tím má společného on?“ pořád nechápala Wina.     

   „To se ptáš vážně?“ rýpla si Valeria. „To on nás přece zdržuje a taky – pojede s námi.“     

   „Ale, Valy, jistě se bude chtít vrátit domů,“ namítla zlatovláska.    

   „No, snad si nemyslíš, že jsem ho zachraňovala proto, abych ho nechala běžet?!“ zeptala se kousavě princezna. „Mám s ním jiné plány.“    

   „Ale, Valy…“     

   „Už zase, Wino!“ rozzlobila se rusovláska a přísně na svou družku pohlédla. „Pořád platí to stejné: Buď jsi se mnou nebo proti mně. Tak se konečně rozhodni.“     

   „S tebou samozřejmě, ale…“     

   „Pak si nechej svoje ale a raději poslouchej, co říkám. Teď se nejvíc starej o to, aby trochu zesílil!“    

 

***

 

   „Musíš se umýt, Gimte. Ten zápach už je opravdu strašný,“ rázně přikázala Valeria, když o dva dny později opět vešla do světle zeleného stanu. „Venku je krásně teplo. Takže to určitě zvládneš.“      

   „Říkají mi Chodec,“ představil se, ale ona si jeho slov nevšímala. Místo dalších zdvořilostí zavolala dva statné muže, ti mu pomohli vstát, podepřeli ho a pomalu vyvedli ze stanu. Tam se Chodec zastavil, přivřel oči a s potěšením se nadechl čerstvého vzduchu. Potom oči zase otevřel a zvědavě se rozhlédl.

   Tábor morcijské princezny se nalézal v zadní části jakéhosi podlouhlého dolíku s již značně vypasenou trávou a jediným vstupem, který vedl někam k jihovýchodu, a rozhodně nebyl nijak veliký. Vlastně jen dva stany, ohniště a pět nedaleko se pasoucích koní. Z lidí Chodec kromě svých dvou průvodců a obou žen neviděl nikoho.

   Neměl však čas zkoumat to nějak víc, protože muži i Valeria už mu naznačovali, aby se hnul dál, a on se tak musel soustředit spíš na chůzi než na přemýšlení. Pomalu, kulhavě a z obou stran podepřený se sunul vpřed a tvář mu přitom křivila bolest. Rána na stehně i ta na boku mu dávaly pořádně zabrat, ale nakonec to opravdu zvládl. Došoural se i se svým doprovodem na břeh prudké a křišťálově čisté horské bystřiny a s úlevou usedl na již připravenou přikrývku.     

   Na sobě toho mnoho neměl, jenom spodky s o dost zkrácenou levou nohavicí a dva obvazy, takže s jeho úplným svléknutím nebyla velká potíž. Spodky si sundal sám a obvazy odmotala Wina. Potom se za pomoci mužů opět postavil a zlatovlasá žena začala s jeho očistou. Máčela, mydlila a splachovala jeho potem i různou jinou špínou znečištěné tělo od hlavy k patám, muži jej v případě potřeby podepřeli či přidrželi a Valeria se dívala. Naprosto nezakrytě a beze studu si ho prohlížela a Chodec si to uvědomoval. Uvědomoval si ale i svou nahotu, a tak mu to nebylo dvakrát příjemné. Cítil stud a rozpaky. Princezna však mlčela. Neříkal tedy také nic, jenom trpně držel.     

   Když Wina skončila, muži jej znovu posadili a ona přes něj přehodila kus čistého plátna, aby se mohl osušit. Pak Valeria poslala všechny tři pryč. Dala jim za úkol pořádně uklidit stan a přerovnat mu lůžko a teprve po jejich odchodu promluvila na Chodce.     

   „Příroda tě obdařila pohlednou tváří a nádherným tělem, Gimte,“ zhodnotila své předchozí pozorování a spokojeně se přitom usmívala.     

   Mladíka ta slova překvapila a nějak nevěděl, co na ně říct. Nechápal princeznin zájem ani její chválu a ani její spokojenost ne. A už vůbec nechápal, proč je tady.       

   „Proč jsi zde, paní? A kde ses vzala na místě té bitky? Jela jsi přece s bratrem do Uraskaru?“ zeptal se proto přímo, sotva se utřel a pod plátnem trošku skryl svou nahotu.     

   „Měl bys být rád, že jsem byla na místě té bitky a ne s bratrem,“ vlastně mu neodpověděla Valeria.       

   „To samozřejmě jsem a děkuji ti za to, přesto…“ krátce se odmlčel mladík. „Proč nejsi s bratrem?“      

   „Protože nechci,“ zasyčela zlostně a svůj půvabný obličejík proměnila v zamračenou masku. „Nechci za muže nějakého nastrojeného panáka z Fallaru a nechci ani žádného jiného muže. Chci sama vládnout své zemi… A to už brzy budu!“     

   Při té větě princezně maska hněvu zase spadla a nahradil ji výraz hrdé nadřazenosti. Tváře jí zahořely, v zelených očích zaplály ohníčky vzdoru a ohromenému Chodci znovu připomněla dávnou válečnici. Líbila se mu. Neskutečně. Přitahovala ho a cítil, že je jiná než všechny ženy a dívky, se kterými se zatím setkal. Díval se na ni proto s obdivem a možná… Pak mu ale došel smysl té věty.    

   „Takže jsi utekla, aby ses vrátila domů a připravila bratra o trůn?“ zajímal se poněkud zchlazen.    

   „Ano,“ přiznala bez vytáček. „Vše jsem vymyslela ještě za otcova života a teď jsem konečně dostala příležitost k uskutečnění.“      

   „To ti nemůže vyjít,“ suše okomentoval ten plán Chodec a jeho obdiv k ní pomalu mizel. „Tvůj bratr to nepřipustí a fallarský král taky ne.“      

   „Bratr mě nezajímá a král Rikan má jistě vlastních starostí dost. Nikdy bratra nepodpoří,“ pohodila vzpurně hlavou Valeria.      

   „Tak v tom se právě pleteš,“ pokusil se nastínit jí pravdu Chodec, ale v tu stejnou chvíli se od stanů vrátili muži s Winou, a tak zůstala jeho snaha bez odezvy. Valeria už nepromluvila.    

   A vlastně ani ostatní se s ním moc nevybavovali. Wina mu jen znovu ovázala rány a pomohla mu obléknout čisté, opět lehce upravené spodky. Muži ho pak odvedli zpátky do stanu, kde se zcela vyčerpaný Chodec s vděčností i úlevou svalil na přestlané lůžko a okamžitě usnul.   

 

***

 

   Když se mladý Gimt opět probudil, osvětlovala vnitřek stanu pochodeň a starostlivá Wina seděla vedle něj. Usmál se na ni, ona mu úsměv vrátila, a potom mu přinesla večeři. Už se krmil sám, přesto si k němu zase sedla a s trochu zamyšleným výrazem sledovala, jak si beze spěchu vkládá do úst lžíce s hustou bylinkovou omáčkou s kousky libového srnčího masa, kterou uvařila.      

   „Co má tvá paní proti svému bratrovi?“ zeptal se náhle mezi sousty Chodec.      

   „Nenávidí ho,“ odpověděla a po krátkém zaváhání přidala i vysvětlení. „Valeria nebyla vždycky taková. Ale v den jejích šestnáctých narozenin přijel k nám na hrad jeden mladý potulný muzikant. Starý král mu dovolil zahrát na večerní oslavě a… Líbila se mu a on jí. Nechtěla proto, aby odjel, a přesvědčila otce, aby ho přijal jako jejího učitele hudby. No, a během času… Stali se z nich milenci. Jenomže po roce to zjistil její bratr a mladíka jí před očima zabil. Valeria plakala a stěžovala si otci, ten se jí však vysmál. Schválil synovo počínání a ji označil za couru. Od té doby je jako vyměněná. Náladová a zatvrzelá proti všem mužům, nejen proti bratrovi.“    

   Hm, takže krásná, ale ne úplně normální. Kvůli nenávisti k bratrovi rozpoutá ve své zemi válku, pomyslel si s nepatrným úšklebkem Chodec. Zdání prostě někdy klame.       

   Nahlas ovšem nic z toho neřekl. Zachránila mu život a on jí byl vděčný, přesto se ze svého prvotního okouzlení docela vzpamatoval. Usoudil však, že nějak by se ozvat měl. Možná na to Wina i čeká a proto mlčí.     

   „To je mi líto,“ pronesl tedy tu nejprostší ze všech vět a věnoval se zase večeři.     

   Ve stanu tak zavládlo opět ticho rušené jen slabým ťukáním jeho lžíce o misku.     

   „Jsi mu podobný,“ hlesla po chvilce s pohledem sklopeným k zemi. „Tomu muzikantovi. Také měl modré oči a delší, hnědé vlasy. A to je, myslím, hlavní důvod, proč tě zachránila.“     

   Ten druhý, možná ještě důležitější důvod, o němž věděla a na nějž Valeriu sama upozornila, ten mu neprozradila, přestože by to ráda udělala. Strašně ráda by nic netušícího mladíka varovala. Tím by ale zradila svou přítelkyni. A zrada se neodpouští. Nikdy!    

   „Ten muzikant však nebyl tak statečný jako ty,“ snažila se odvést své úvahy jiným směrem. „Když ho princ našel, vůbec se nebránil. Nechal se podříznout naprosto bez odporu, ale ty… Tvůj boj s těmi lupiči byl úžasný. Já…“    

   „Ty jsi to viděla?“ vysoukal ze sebe překvapeně Chodec a už podruhé přerušil svou večeři.      

   „Ano. Já, Valeria a Bella. Krčily jsme se v nedalekém houští a doufaly, že si nás ti lumpové nevšimnou. Jak jinak myslíš, že bychom ti pomohly tak rychle…? A tam skutečně šlo o rychlost, to mi věř.“     

   „Věřím ti a zároveň ti děkuji,“ usmál se na ni Chodec a na znamení vděčnosti ještě mírně kývl hlavou. „Vím, že bez vás bych vykrvácel.“     

   „Je mi líto tvého koně i toho ukradeného prstenu,“ řekla potom Wina a pohlédla mu do očí. Chodec však po té zmínce zesmutněl a už nepromluvil. I jeho samozřejmě mrzela ztráta prstenu, vždyť to byl poslední dárek od matky a také pečetní prsten svobodného Orrinoru, mnohem více ho ale zasáhl odchod Raula. Neviděl v tom nádherném vraníkovi jenom koně. Ne. Viděl v něm přítele. Věrného a spolehlivého.     

   Ach jo, vzdychl si v duchu a mlčky dojedl už téměř studenou omáčku. Pak předal stejně tiché Wině prázdnou misku, napil se od ní vody, znovu si lehl, a přestože už nedostával lektvar z opletené lahvice, tak zanedlouho usnul.    

 

***

 

   Chodcův stav se teď překvapivě rychle zlepšoval. Mladík byl čím dál soběstačnější a kromě pravidelných převazů ran na stehně i na boku už žádnou velkou péči nepotřeboval. Wina se proto přestěhovala ke své paní a on ve stanu osaměl. Stále více času však trávil před ním a po dalších dvou dnech dokázal dokonce bez pomoci, i když pořád poněkud kulhavě, obejít tábor a také se sám umýt.       

   Chodec si tyto své obyčejné a naprosto samozřejmé činnosti dokonale užíval. Radoval se z nich, ze života i z prosté krásy okolní přírody. Plnými doušky vdechoval svěží jarní vzduch a celou svou bytostí si vychutnával hřejivé sluneční paprsky. Přitom se mu o společnost často starala Valeria a povídali si spolu o všem možném. Jen připravované povstání a svého bratra už princezna nezmiňovala a ani Chodec s tím raději nezačínal. Byl jí vděčný a nechtěl se s ní zbytečně hádat, přesto si v duchu předsevzal, že to tak nenechá. Až se uzdraví, půjde za princem i za králem Rikanem a řekne jim všechno o plánech krásné rusovlásky. Snad to bude k něčemu dobré…      

   Chudák mladík však pořád netušil, že se ho princezna chystá vzít s sebou. Zatím mu to tajila a Wina také. Neřekla mu nic ani při převazech, ani při vaření, s nímž se jí rozhodl občas pomoci. Cítil k ní totiž podivnou směsici vděčnosti, vřelého přátelství a ještě i něčeho víc. To něco ovšem neuměl pojmenovat. Jednalo se nejspíš o jakýsi zvláštní druh lásky. Wina mu svou laskavou péčí připomínala matku, zároveň si však mladý muž jasně uvědomoval, že je to půvabná a přitažlivá žena, i když poněkud starší než on.

   A Winou zmítaly podobné pocity. Jen místo té vděčnosti se nacházel smutek. Osud mladého Gimta jí nebyl lhostejný. Nevěděla sice, co přesně s ním Valeria zamýšlí, ale jak ji znala, nic příjemného to pro něj nebude.     

   Její obavy se naplnily hned následující den. Chodec se u říčky myl a zkoušel se i oholit a ona právě dodělávala oběd, když ji princezna vyhledala.       

   „Náš nemocný je na tom mnohem lépe, že?“ začala s výslechem.      

   „Ano,“ přiznala Wina a sklopila oči. Uhodla, kam tím princezna míří.    

   „A rány se mu hojí dobře?“     

   „Ano.“    

   „Takže už je schopen převozu?“          

   „Ano,“ musela souhlasit Wina a se zlým tušením očekávala další otázky.       

   „Ty jistě umíš připravit nějaký lektvar, který ochromuje svaly i mysl?“     

   „Ano,“ opět musela říct Wina, protože ten dotaz vlastně dotazem nebyl. Valeria výborně znala její umění.        

   „Tak mi ho připrav. Co nejdřív a v takovém množství, aby vydržel až na pobřeží,“ poručila princezna a tvářila se přitom nad míru spokojeně.    

   „Pro něj?“ téměř šeptem se ujišťovala Wina a stočila pohled k holícímu se Chodci.       

   „Pro koho jiného,“ nepěkně se ušklíbla její velitelka a s lehkým náznakem posměchu pak ještě dodala: „Dobrovolně s námi asi nepůjde. Nebo myslíš, že ano?!“     

   „Ale, Valy…“ pokusila se znovu namítnout Wina, znovu však byla velmi přísně umlčena.     

   „Jaképak ale,“ utrhla se na ni princezna. „Snad jsem ti to už vysvětlila jasně?! Doma i tady. Kdo není se mnou, je proti mně. Takže ještě jednou a vyložím si to jako zradu.“   

   „Ano, paní.“    

   „Wino?!“    

   „Jistě, Valy,“ rychle se opravila zlatovlasá žena a dokonce se přinutila i k úsměvu.  

 

***

 

   Chodec ležel sám ve svém stanu, levou ruku používal místo polštáře a nepřítomně hleděl do černočerné tmy nad sebou. Pomalu už táhlo k půlnoci, ale on nespal. A spát se mu vlastně ani moc nechtělo, a tak se věnoval klidnému rozjímání. Dovolil svým myšlenkám, aby mu volně táhly hlavou a občas některou z nich trochu rozvedl. Jako třeba vzpomínku na přátele a domov.

   Stýskalo se mu po obojím, i když si uvědomoval, že skutečně doma teď není nikde. Ani na Waldorově statku, ani v Erindoru ne. Přesto mu Erindor byl v tuto chvíli jako domov asi nejbližší. Zároveň si uvědomoval i to, že přátelé ho nejspíš mají za mrtvého. Nikdo z nich ho tady totiž zatím nenašel. To nešťastné bojiště i chudáka Raula však jistě objevili, takže…     

   Jenže on žil. Žil a zoufale teď zatoužil vrátit se k nim. Smutně vzdychl, ovšem hned potom se pousmál. Už brzy. Už brzy odtud odejde a znovu je uvidí, protože se cítí lépe a lépe.   

   A s touto radostnou myšlenkou konečně usnul.     

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA