Zdání klame - 2.část
Ráno při snídani si Chodec všiml, že Wina předala své paní tu zvláštní provázkem opletenou lahvici, a všiml si též jejich krátkého, tichého rozhovoru, z něhož ovšem nezachytil jediné slovo. Také mu neušel spokojený princeznin úsměv i její lehké pokývnutí, když lahvici převzala a položila ji mezi své pokrčené nohy a ohniště. Přesto tomu nevěnoval větší pozornost. V klidu dojedl, a potom pořád ještě trochu kulhavě odkráčel do přiděleného stanu. Tam si sedl na lůžko, zamyšleně se zadíval na skrovnou hromádku svých věcí a po chvilce zklamaně vzdychl. Moc mu toho nezbylo. Vlastně jen opasek s nožem, boty, které měl na sobě, a gimtský medailon. O ostatní po té bitce přišel. Sedlo, uzda, brašny i jejich obsah zůstaly na chudáku Raulovi, meč od Roberta na bojišti a oblečení mu zničilo krvácení. Teď nosil náhradní věci těch dvou princezniných mužů.
„No, aspoň že mám tebe,“ vzdychl si znovu a přes látku košile sevřel přívěsek šperku v dlani.
Ne, musí se vrátit. A to co nejdřív.
„Chodče,“ vyrušila ho z úvah Wina, která v tu chvíli vešla k němu dovnitř. „Převážu ti rány.“
Mladík se na ni usmál, beze slova si stoupl, svlékl košili, hodil ji na lůžko, kalhoty si stáhl ke kolenům a lehce se rozkročil, aby se mladá žena k jeho obvazu lépe dostala. Wina před ním poklekla a v napjatém tichu mu zkontrolovala, namazala i převázala ránu na stehně. Pak se postavila, a zatímco si Chodec znovu natahoval a upravoval kalhoty, smutně se na něj dívala.
„Stalo se něco?“ nevydržel ten žalostný pohled mladík.
„Ne, ale brzy stane,“ odsekla mu tlumeně a nezvykle roztřesenými prsty začala zápasit s obvazem rány na boku. Nakonec za něj docela vzala, pruh plátna povolil, Chodec sykl bolestí a ona naléhavě pokračovala: „Musíš odejít. Hned teď. Valeria poslala oba muže někam pryč, máš tedy jedinečnou a dost možná také jedinou příležitost.“
„Proč mám odejít? Proč právě teď a kam?“ upřímně se podivil mladík.
„Musíš pryč, protože…“ hlesla tiše žena. Ustala v práci a v duchu znovu zápasila se svým svědomím. Po chvilce se však rozhodla pokračovat. V ošetřování i ve vysvětlování. „Protože princezna tě chce odvézt s sebou na Morcii.“
„Na Morcii? Mě? Co by se mnou dělala?“ vůbec tomu nerozuměl Chodec.
„Nevím, co s tebou zamýšlí, ale odveze tě. Třeba i proti tvé vůli. Takže se nezdržuj a běž. Než se muži vrátí, musíš být už daleko.“
„Ale, Wino, oba víme, že ještě nejsem ve stavu, kdy bych mohl před někým utíkat,“ s povzdechem pronesl mladý Gimt. „Až toho schopen budu, určitě odejdu.“
„Žádné příště nebude,“ rozzlobila se. „Valeria tě odveze nejspíš už dnes. Musíš…“
„No tak, Wino, netrap se tím. Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ pokusil se ji trošku uklidnit Chodec, dosáhl však pravého opaku.
„Snažíš se mě uchlácholit?! Jako děcko?!“ prskla se slzami v očích, přitom se ovšem dál starala o jeho zranění. „Myslíš, že si to vymýšlím?! Zradila jsem kvůli tobě svou paní a ty mi nevěříš?!“
„Věřím a nechci tě chlácholit. Taky vím, že nejsi žádné děcko, ale pořád nechápu…“
„A to je právě ta potíž. Nechápeš. Ani já to nechápu, ale Valeria tě odveze ať tak nebo tak. A nebude ji zajímat nic. Odejdi. Prosím…“ teď už nezakrytě vzlykla Wina. Skončila s ošetřováním a pohlédla mu přímo do očí. Gimta přemohlo dojetí i její slova. Něžně ženu pohladil po vlasech a částečně i po tváři, povzbudivě se na ni usmál a už se chystal slíbit, že ji poslechne, když se od vchodu do stanu nečekaně ozval hlas. Ostrý a chladný jako čepel meče.
„Ty zrádná zmije!“ zasyčela nenávistně princezna a oba přistižení ztuhli v dokonalém překvapení. Valeria zatím pomalu došla až těsně k nim. Tvář měla ztvrdlou zlostí a oči zamračené.
„Běž od něj!“ poručila Wině, a když vyděšená žena odstoupila, obrátila se k Chodci: „Varovala tě, že ano…? Ale pozdě. Ty odtud neodejdeš, Gimte. Dlužíš mi sedmnáct dnů zpoždění a také jsem ti zachránila život. Takže mi teď patříš.“
„Já nepatřím nikomu, a budu-li chtít odejít, odejdu. To mi věř,“ řekl značně sebevědomě Chodec, přesto jeho slova vykouzlila na tváři krásné rusovlásky pouze přezíravý a povýšený úsměv.
„Jak bys mě mohla zastavit?“ nevěřil tomu zjevnému, i když nevyřčenému nesouhlasu.
„Třeba tímhle?!“ odpověděla a nacvičeným pohybem vytrhla z pochvy za zády skrytou dýku. Namířila na něj její dlouhou, úzkou čepel a hrot zbraně mu opřela o hrdlo.
Mladík překvapeně polkl a usilovně přemýšlel, jak z toho ven. A tu si vzpomněl na svůj výcvik. Jeho nesčetnými souboji zocelené tělo vlastně samo přijalo princezninu výzvu. Bolest nebolest. Zranění nezranění. Gimt zlehka couvl, tím se dostal z dosahu dýky, otočkou se k Valerii vrátil a jedinou, dobře mířenou ranou jí vyrazil zbraň z ruky. Rychlost, s jakou to dokázal, byla ohromující vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Dýka skončila na zemi někde mezi lůžkem a plachtou stanu a odzbrojená princezna s očima rozšířenýma hněvem i úžasem.
„A teď mě dobře poslouchej, paní,“ vyrazil ze sebe, sotva trochu popadl dech. „Zachránila jsi mi život a za to ti patří můj dík, ale nenechám se od tebe věznit. Jsem rozhodnutý vrátit se ke svým a také to udělám… Nechci ti ublížit, jen v klidu odejít.“
Po tomto Chodcově proslovu zavládlo ve stanu hrobové ticho. Rozzuřená Valeria marně hledala vhodná slova nebo alespoň nějaké urážky, jimiž by mohla svého přemožitele počastovat, a mladý Gimt už řekl všechno, co říci potřeboval.
„Ty…!“ vysoukala ze sebe po nepředstavitelně dlouhých pěti vteřinách uražená rusovláska a přitom mladíka před sebou probodávala planoucím pohledem. On se na ni však jen usmál, sebral svůj opasek i nůž, beze spěchu to na sebe navěsil, ještě jednou se usmál na Valeriu, přátelským pokývnutím se rozloučil s Winou a se slastným pocitem zaslouženého vítězství vyšel ze stanu.
Venku se zhluboka nadechl svěžího jarního vzduchu i znovuzískané svobody a kulhavě zamířil k východu z údolí.
Neušel ale ani dvacet kroků, když se za ním ozval krátký výkřik.
„Stůj!“ velela Valeria a něco v jejím hlase donutilo Chodce poslechnout. Se zlým tušením se otočil zpět, přesto vůbec nebyl připraven na to, co uviděl.
Princezna stála za klečící a strachy úplně ochromenou Winou, levačkou si ji přidržovala za vlasy a pravačkou jí opírala o krk svou zapadlou dýku. Mladík strnul.
„Pojď zpátky!“ znovu zavelela Valeria a nespouštěla z něj zrak.
„To neuděláš?!“ už se docela vzpamatoval Chodec, stále však nějak nevěřil svým očím.
„Myslíš?!“ protáhla princezna se směsicí posměchu a pohrdání. „Ona mě zradila, takže ji rozhodně šetřit nebudu… Teď pojď zpátky!“
Chodec poraženě vzdychl a vykročil.
„Stůj!“ přikázala mu Valeria, když se ocitl u ohniště. „Odhoď zbraň!“
Chodec poslušně zastavil, škubl za přezku a pásek s jeho nožem mu spadl k nohám.
„Dobře,“ broukla spokojeně princezna, ale Winu ze sevření nepustila. „Teď seber tu opletenou láhev a misku, co leží vedle, a pojď sem.“
Chodec opět vykonal, co po něm žena chtěla, přitom se však usilovně snažil najít způsob, jak se z téhle neveselé situace dostat. Sám zpod té zatracené dýky vyklouzl, jak zpod ní ovšem zachránit nešťastnou zlatovlásku, to netušil.
„Obě věci dej Wině a o nic se nepokoušej,“ poručila mu a zároveň ho i varovala Valeria, sotva došel až k nim. On by se přesto velmi rád o něco pokusil, pořád ovšem nevěděl, o co. Proto bez jakéhokoli protestu poslechl i tentokrát.
„Nalej mu to,“ vyštěkla Valeria, jakmile Wina lahev s miskou převzala, a potom trochu povolila sevření, aby mohla uvězněná žena její příkaz splnit. Když se tak stalo, poručila Chodci, aby vše vypil.
„Proč?“ zeptal se mladík a s nedůvěrou si prohlížel nevábně páchnoucí tekutinu.
„Protože ti to nařizuji. Pij!“ znovu poručila Valeria a lehce přitlačila na dýku. Wina slabě vykřikla a Chodec zaklel.
„Tak bude to!“ zamračila se princezna a Gimt si opět poraženě vzdychl. Poražený však byl jen na pohled, ve skutečnosti už vymyslel obranu. Vyprázdnil misku, ale ten odporně hořký nápoj nepolkl. Podržel ho v ústech a čekal.
„Teď mi ukaž dno misky,“ chtěla se ujistit Valeria a Chodec bez zaváhání poslechl.
„Ne!“ hlesla nešťastně Wina a princezna se potěšeně usmála. Potom se nadechla, vydechla a prořízla nebohé Wině krk.
„To je odměna za tvou zradu, ty mrcho,“ zašeptala, štítivě pustila stále ještě krvácející tělo a pohlédla na Chodce.
Mladík stál jen dva kroky od ní a zděšeně i nevěřícně zíral na tu hrůzu. Pak vyprskl zadržovanou tekutinu, Valeria zbledla a on se sklonil ke své laskavé ošetřovatelce. Už nežila. Mladý Gimt pomalu vstal a podíval se té bezcitné krásce do očí.
„Ty krutá a šílená ženo,“ pronesl důrazně, ale nějak nevěděl, co dál. Nevěděl, co říct ani co dělat, a tak zmlkl a ani se nehnul. Přesto před ním princezna polekaně couvla. V příští vteřině však proti němu stála zase hrdě vzpřímená a s trochu povýšeným výrazem ve tváři. Než ale stačil zjistit příčinu této náhlé a bleskurychlé změny, dostal strašlivou ránu do hlavy, a pak už nebylo nic. Jenom tma.
***
Chodec se vzbudil bolestí. Jeho hlava hrozila, že se rozpadne na tisíc kousků, oba ještě nezhojené šrámy o sobě dávaly také vědět a navíc ho někdo oživoval dost nešetrným fackováním. Zasténal a otevřel oči.
Nad ním se skláněli tři lidé, díky značně rozostřenému vidění je však nedokázal poznat. Nicméně fackování ustalo. Několikrát prudce zamrkal a snažil se tak své vidění co nejrychleji zlepšit, zatím ovšem bez většího úspěchu. Místo toho mu čísi ruce pevně sevřely bolavou hlavu, jiné ruce mu ne právě jemně otevřely ústa a někdo třetí mu do nich hned potom nalil jakousi odporně hořkou a kupodivu i podivně známou tekutinu. Mladík se pokusil bránit, ale nemohl se pořádně hýbat. Zároveň mu jedny z těch cizích rukou ústa zase zavřely a následným ucpáním nosu ho donutily k polknutí. Chodec tekutinu pozřel a – nic se nestalo.
Tedy ne hned. Lektvar začal působit až po třech, čtyřech vteřinách. Mladík pocítil nejprve nepříjemné horko, pak ztratil vládu nad svými končetinami i celým tělem a nakonec mu nečekaně ztěžklá víčka zcela zakryla výhled. Než se tak stalo, podařilo se mu ovšem přiřadit k tajemným rukám i osoby. Hlavu mu držel jeden z Valeriiných průvodců, jeho ústa obsluhoval druhý a nápoj mu podala sama princezna.
***
Mladý Gimt se po Winině lektvaru ocitl ve velmi zvláštním rozpoložení. Svaly ho příliš neposlouchaly, takže se nemohl hýbat, a přestože docela vnímal, co se kolem něho děje, bylo mu to jedno. Celou cestu k pobřeží strávil v nosítkách zavěšených mezi dvěma koňmi a jenom jedl, pil a spal. Hlavně spal.
Když se po více jak deseti dnech z tohoto podivného stavu zase probral, ležel na boku na silné, tmavě hnědé dece, třásl se zimou, všechno se s ním houpalo a při větším soustředění slyšel jakési vzdálené šplouchání nebo žbluňkání.
S nečekaně velkou námahou se posadil, přetáhl přes sebe alespoň část deky, aby trochu zahnal protivnou zimu, a zvědavě se rozhlédl kolem. Nacházel se v neútulné, malé a až na jedno špinavé vědro úplně prázdné místnosti s jediným, teď otevřeným stropním oknem, které dovnitř vpouštělo denní světlo i čerstvý vzduch, a vůbec nevěděl, jak se do ní dostal. Zmateně si prohlédl sám sebe. Nohy měl bosé a na sobě téměř nic. Jen spodky a cosi na krku. Sáhl si tam rukou a nahmátl obojek. Měkký, kožený obojek s kovovým poutkem a malinkým zámečkem na přezce.
Copak jsem pes? Zarazil se v duchu a snažil se vzpomenout, co se s ním v poslední době dělo. Po krátkém přemýšlení se mu jasně vybavila bitka s lupiči i tábor v údolí. Tam se léčil, protože byl zraněný. Hodně zraněný, skoro zemřel. Znovu se podíval na své tělo, ale žádné obvazy už nenašel. Objevil pouze dvě čerstvé jizvy. Jednu táhnoucí se šikmo dolů přes celé levé stehno až ke kolenu a druhou křížící se na pravém boku s již dávno zhojeným, ošklivě zubatým šrámem od černých jezdců.
Ano, ta zranění měl a starala se mu o ně Wina… Ale ta je mrtvá. Stejně jako Raul, jeho věrný čtyřnohý… Medailon! Opět si sáhl na krk. Gimtský šperk však hledal marně. Neměl ho. Buď se někde ztratil nebo mu ho vzali.
„Sakra!“ štěkl polohlasem a v bezmocném vzteku praštil pěstí do podlahy. Pak smutně vzdychl a vzpomínal dál. Od okamžiku Wininy smrti si toho ovšem moc nepamatoval. Jen hořkou pachuť neznámého nápoje, příjemné kolébání, občasné koňské zaržání či zafrkání a neustálý šum lidských hlasů. Znovu si vzdychl, odhodil deku a pokusil se vstát. Sotva však zvedl zadek z poměrného bezpečí zbytku deky, nohy ho nějak neunesly a on se ne právě tiše zhroutil zpátky na dřevěná prkna pořád se houpající podlahy.
Jsem na lodi, došlo mu po tom pádu. Tak proto to šplouchání a houpání. Ani jedno z toho mě ale neporazilo?!
Než se však stačil nad slabostí svého těla řádně zamyslet, okno nad ním kdosi zastínil, ozval se výkřik, postava zmizela, okno se zase uvolnilo a Chodci došla další věc. Že se totiž ve skutečnosti nejedná o okno, ale o padací dveře.
Jsem v lodním podpalubí a ten obojek, co mám na krku, není psí, ale otrocký. Valeria mě prodala do otroctví, pomyslel si s jistým zděšením a přesně v tomtéž okamžiku spadl k němu dolů konec rozvinutého provazového žebříku a po něm začala ladně slézat morcijská princezna.
Chodci v té chvíli připomněla kočku. Stejně ladnou, mrštnou, nespoutanou a nádhernou. Bez ohledu na to, co udělala, se mu stále líbila. Prudce třepl hlavou, aby si ji trochu pročistil, a znovu se posadil na hnědou deku. Nechtěl být při příchodu krásné věznitelky rozplácnutý na zemi jako nějaký kobereček a snažil se tak zachránit alespoň něco ze své hrdosti a důstojnosti.
„Takže ses konečně vzbudil, Gimte. Vítej na mé lodi,“ pozdravila ho docela přátelsky Valeria, když opustila žebřík, a usedla proti němu.
Chodec jí na to neřekl nic, jen se zamračil, protože ho náhle silně rozbolela hlava. Jakoby se mu v ní v té stejné vteřině rozezněly tisíce kladívek. Přivřel oči ve snaze bolest zahnat, ale nepodařilo se mu to. Místo toho se mu před nimi začaly točit různě velké, tmavé kruhy. Několikrát rychle zamrkal. Opět bez výsledku. Roztřásly se mu ruce.
„Cos to se mnou udělala?“ zašeptal chrčivě, a potom ho zkroutila křeč. Zkřivil tvář a pokusil se ji rozdýchat, přišla však další, a pak ještě další. Mladík nevydržel. Zasténal, padl na bok a stočil se do klubíčka. Na hrdost či důstojnost přitom úplně zapomněl.
„To brzy přejde, Gimte,“ odpověděla se spokojeným úsměvem Valeria. „Tvé tělo se jen dožaduje další dávky lektvaru, který jsem ti dávala, abych tě během cesty udržela v klidu. Teď už ale nedostaneš nic. Potřebuji, aby ses co nejdříve vzpamatoval.“
Chodec se stále svíjel v bolestech, takže její slova k němu pronikala jakoby z hodně velké dálky. Vnitřnosti mu někdo snad trhal na kousky, hlava mu třeštila, strašně se potil a princezna ho sledovala pohledem člověka, který se dívá na jakési obzvlášť zajímavé divadelní představení. Určitě se dobře bavila.
Chodcovo utrpení skončilo až po nesnesitelně dlouhých čtyřiceti minutách. Křeče postupně ustaly a bolest pomalu mizela. Vyčerpaný mladík zůstal ležet a ztěžka oddechoval. Tvář měl mokrou od potu, vlasy slepené a pohled unavený, ale nezlomený.
„Promiň, Gimte. Tuhle podívanou jsem si prostě nemohla nechat ujít,“ řekla mu na vysvětlenou Valeria a mladíka v té chvíli napadlo, jak snadno se člověk nechá oklamat pouhým zjevem. Vždyť tahle kráska měla srdce nejspíš z kamene. Pokud ovšem vůbec ještě nějaké měla.
Nahlas to však nekomentoval. K tomu se mu nedostávalo sil a princezna to od něj stejně nečekala. Vstala a mluvila dál: „Teď musíš odpočívat. Za pár minut ti sem spustí jídlo i něco k pití. Takže se najez, a pak spi. Večer za tebou zase přijdu.“
Po těch slovech vykřikla nějaké jméno, v otvoru padacích dveří se objevila hlava, a potom k nim byl znovu spuštěn žebřík. Valeria mrštně vylezla nahoru a tam zmizela. Ona i žebřík. Chodec osaměl. Oči se mu zavíraly únavou, ale spánek nepřicházel. V hlavě mu vířilo množství otázek, na které nedokázal odpovědět. Celá tahle situace mu nedávala smysl. Proč to věznění? Co po něm kdo chce? Má být otrokem? Proč? A princezniným nebo…?
Z úvah ho vyrušilo tlumené žuchnutí. Otevřel oči a pod otvorem poklopu ležel proutěný koš. K držadlu měl pevně přivázaný provaz vedoucí kamsi vzhůru a linula se z něj velmi příjemná vůně. Mladík se s požitkem nadechl a až s tím nádechem si uvědomil, jaký má hlad. A žízeň.
S námahou polkl a po čtyřech se dovlekl ke koši. Usedl vedle něj, pohlédl dovnitř, znovu nasál tím libým pachem provoněný vzduch a pustil se do jídla.
Sám pak nevěděl, jak se to stalo, ale snědl všechno do posledního drobečku. Pořádný kus studeného pečeného masa, dva silné krajíce chleba i čtyři obilné placky namazané medem. Nakonec se ještě zhluboka napil a znovu ho roztřásla zima. To studená voda, zasychající pot i vlahý jarní vzduch vanoucí z otevřeného poklopu vedly k tomu, že mu naskočila husí kůže a chloupky se postavily do pozoru.
Se směsicí prosby, touhy a hněvu pohlédl vzhůru a někdo nahoře mu snad četl myšlenky. Sotva dvě minuty po tom pohledu přistál kousek od něj balík přikrývek. Chodec tomu neznámému někomu v duchu poděkoval, uložil se na hnědou deku, pečlivě se zabalil do darovaných přikrývek a okamžitě tvrdě usnul.
***
Uvězněného Gimta vzbudil velmi zvláštní zvuk. Jakési klapání a šustění. Otevřel oči, lehce přizvedl hlavu a uviděl Valeriu. Princezna držela v ruce větší lojovou lampu, která svým poměrně jasným světlem zaháněla okolní tmu do stínu ještě temnějších koutů, a slézala k němu. Po žebříku.
Ano, probudil ho rozvinující se žebřík. Mladík se usmál. To drobné odhalení ho potěšilo i pobavilo. Posadil se, potlačil zívnutí, třepnutím hlavou zahnal poslední zbytky spánku a upřeně se zadíval na krásnou návštěvnici.
„Přerušení tvého spánku mě vážně mrzí, Gimte, ale musíme si promluvit,“ spustila sladce, když opustila žebřík, položila lampu a sedla si proti němu. Chodec její omluvě příliš nevěřil, promluvit si však museli. To uznával a zároveň se na to i těšil. Konečně dostane odpovědi na své otázky.
„Zabilas Winu!“ začal tím méně důležitým, o to ovšem smutnějším.
„Ano,“ přiznala princezna a v její vážné tváři se přitom neobjevil ani náznak nějaké lítosti. „Ale varovala jsem ji. Několikrát v tom údolí a ještě i doma, když se mi snažila rozmluvit to povstání.“
„Jsi šílená.“
„Ne, to nejsem. A ji jen stihl spravedlivý trest. Nebo Gimtové snad zrádcům odpouštějí?“
„Ne,“ uznal tiše mladík a sklopil oči k zemi.
„Tak vidíš,“ usmála se s neskrývaným zadostiučiněním Valeria. Pak ovšem zase zvážněla. „A vůbec – měl bys mi za to být vlastně vděčný. Alespoň nevyzradí tvé tajemství. Bergone.“
To oslovení bylo tak překvapivé a nečekané, že mladík úplně ztratil sebekontrolu. Jen na okamžik, princezna ho v té chvíli však sledovala velmi pozorně. Jeho kratičké zapomenutí se jí tedy neuniklo.
„Nevím, jak jsi přišla k tomu jménu, ale říkají mi Chodec,“ pokusil se o nápravu mladík, přestože tušil, že je jeho námaha zbytečná.
„Chodec ti možná říkají, ovšem jmenuješ se Bergon,“ potvrdila mu to tušení Valeria. „A nesnaž se zapírat. Prozradil tě tvůj výraz před chvílí i tvé blouznění v horečkách.“
„Takže takhle ses to dozvěděla,“ pronesl zamyšleně a spíš jen tak pro sebe mladý Gimt a princezna se spokojeně usmála.
„Nemusíš se však bát,“ řekla potom blahosklonně. „Vím to jenom já a mohu ti slíbit, že si to nechám pro sebe.“
„Mé jméno je tedy důvod, proč jsem zde? Nebo má podoba s tím muzikantem?“ suše se otázal Chodec.
„Kdo ti řekl o Eranovi?“ zamračila se Valeria a tentokrát se úlohy obrátily. Ona byla nemile zaskočená, on naopak cítil jisté zadostiučinění. Neměl z něj však moc velkou radost.
„Wina,“ odpověděl po chvilce. „Ptal jsem se.“
„Ta mrcha,“ ulevila si princezna, a pak až nepřátelsky dodala: „Do mé minulosti ti nic není.“
„Dobře,“ nehádal se s ní mladík. „Ale docela mě zajímá, jakou mi chystáš budoucnost. A taky bych rád věděl, kde mám medailon.“
„Medailon?“ zeptala se zvědavě Valeria. „Jaký medailon?“
„Šperk. Ještě v údolí mi visel na krku,“ rychle vysvětloval mladík a neubránil se přitom jisté naléhavosti.
„A má pro tebe ten šperk nějakou zvláštní cenu?“ pokračovala ve vyptávání princezna.
„Je to gimtský šperk,“ odpověděl s hrdě vztyčenou hlavou mladík a tím prozradil víc, než mu bylo milé.
„Ach tak,“ spokojeně se usmála Valeria. „Ten medailon mám já, protože ty už ho potřebovat nebudeš. Ale neboj, zatím jsem ho přes palubu nehodila. Když mě však něčím rozzlobíš, udělám to.“
„Co se mnou zamýšlíš?“ znovu se zajímal Chodec a právě vyslechnuté výhrůžky si zatím příliš nevšímal.
„Tvůj úkol bude prostý, princi. Uděláš mi dítě,“ prozradila konečně a oči jí přitom zaplály. Pyšně zvedla hlavu a pohlédla přímo na naprosto překvapeného mladíka. „Ano. Zplodíš syna, jehož původ bude dokonalý. V jeho žilách bude proudit krev starých morcijských králů i krev dávných králů mocného a vznešeného Orrinoru. To on po mně jednou převezme trůn v Heldernu i vládu nad celou Morcií.“
„Nikdy se s tebou neožením,“ vyhrkl napůl zmateně, napůl stále ještě překvapeně Chodec.
„A ani já bych si tě nikdy nevzala,“ vrátila mu odmítnutí s pobaveným úsměvem Valeria. „Nechci, aby mě vlastnil nějaký muž. Oba však víme, že k plození dětí není svatba nutná.“
A nastalo ticho. Naprosté. Rušené jen syčivým zvukem plamínku v lampě a šploucháním vody venku.
„Jsi šílená,“ promluvil po chvilce toho oboustranného mlčení mladík. „Kvůli svému rozmaru a nenávisti jsi rozpoutala válku v Morcii a po mně chceš tohle? Co když odmítnu?“
„Už podruhé jsi řekl, že jsem šílená, a to se mi nelíbí. Ani trochu se mi to nelíbí, ale budu k tobě milostivá a znovu ti odpustím. Příště však už ne,“ varovala princezna, přesto Chodce nezastrašila.
„Celý ten tvůj plán je proti zdravému rozumu,“ rozvášnil se a nedbal přitom na následky. „Na ostrově se bojuje. Bratr tam jde proti bratrovi a nevinní lidé umírají, aby ses stala královnou. Se mnou chceš zplodit dítě s dokonalým původem, aby vládu převzalo po tobě. A přesto jsi slíbila držet mou skutečnou totožnost v tajnosti?!“
„Ano. A já ji opravdu v tajnosti podržím,“ celkem klidně mu sdělila princezna. „Nevzbudíš tak zbytečnou pozornost. Budeš jenom pohledný otrok, který uspokojuje potřeby své paní. Nic víc.“
„Mám se tedy stát tvým otrokem?“
„Už jsi mým otrokem,“ upřesnila vítězoslavně Valeria a nic jí v té chvíli nepůsobilo větší radost. „Orrinorský princ otrokem morcijské královny, jak zábavné.“
„K čemu ti to bude?“ zcela prostě se zeptal Chodec. „K čemu ti bude vědomí, že máš dítě s princem, když všichni ostatní v něm uvidí jen dítě pouhého otroka?!“
„O to se nestarej, otroku,“ zasyčela s důrazem na oslovení. „Já znát pravdu budu a ostatní mě nezajímají.“
„Jako královnu by tě ale zajímat měli. Jsou to pak totiž tvoji lidé,“ poznamenal napohled nevzrušeně Chodec a oplátkou zdůraznil slůvko tvoji. Pak lodní vězení znovu ovládlo ticho. Bojovné a jiskřící napětím. Každý z těch dvou teď zatoužil mít poslední slovo.
„Stejně jsou tvé naděje zbytečné,“ zaútočil Chodec a hrdě se v sedu napřímil. „Neudělám nic z toho, co chceš.“
Princezna se usmála. Místo hněvu a planého vyhrožování mu ukázala chladnou sebejistotu a tím jeho výpad skvěle vykryla. Hned potom přešla do protiútoku. „Jak jsi už poznal, můj princi, znám způsoby, kterými tě k poslušnosti donutím. Svou povinnost splníš!“
To důrazné a velmi přesvědčivě se tvářící ujištění Chodce odzbrojilo. Na okamžik nevěděl, co říct, a princezna toho rychle využila. Znovu se na něj usmála, vstala, sebrala lampu, přešla k žebříku a začala po něm stoupat vzhůru, zatímco mladík v duchu zuřil. Hrozně rád by se jí vysmál a zůstal tím silným a nezkrotným Gimtem, kterého nic nezlomí a nezdolá, uhodl však, že tak jednoduché to mít nebude. Valeria určitě nemluvila do větru, takže smát se jí rozhodně nemůže, a ostatní ukáže čas.
Bitvu jsi vyhrála, krásko, ale válka nekončí, pronesl beze slov sám k sobě. Navenek ovšem mlčel.
Princezna ne.
„Za chvilku ti sem zase spustí jídlo,“ řekla mu, když se ocitla nahoře. „Najez se a odpočívej. Zítra v poledne budeme v přístavu… Příjemnou noc, Gimte.“
Po tom posměšném přání mu zmizela z dohledu, pár vteřin po ní i žebřík, a pak kousek od něj dopadl již dobře známý košík. Chodec prudce vydechl, tím se zbavil většiny svého hněvu, najedl se, napil, ulehl na hnědou deku a široce otevřenýma očima se zahleděl do tmy, zatímco košík pomalu vystoupal k otvoru, tam se kamsi ztratil a poklop se uzavřel. Mladík unaveně vzdychl, spát se mu však ani trochu nechtělo. Hlavou se mu honily neveselé myšlenky a znovu se musel usmát nad nepředvídatelností osudu. Ten úsměv byl pobavený i trpký a on posmutnělý a rozčarovaný. Při svém prvním setkání s morcijskou princeznou toužil zalíbit se jí, být s ní a později s ní třeba i žít. Krása té ženy ho tehdy úplně zaslepila. A teď?
Teď prohlédl a pochopil, že vzhled člověka prostě není vždycky tím hlavním. To platilo dnes s Valerií stejně jako před časem s Merenou. Zdání tedy skutečně klame, on už se však nedá… A ta morcijská nádhera hodně brzy pozná, čeho všeho je schopný. Nejen že jí neposlechne, ale ještě navíc co nejdříve uteče. Nenechá se věznit. Nikdy a nikým!
S tím předsevzetím zavřel oči a do minuty tvrdě usnul.
***
Chodec spal zdravým a posilujícím spánkem, z něhož ho vytrhlo až slabé vrznutí a následné tlumené žuchnutí. Otevřel oči. Jeho vězení se topilo ve zlatavém světle slunného jarního dne, protože poklop byl opět otevřený, a opodál ležel košík se snídaní. Chodec tedy doufal, že se jedná teprve o snídani. O čase totiž neměl ponětí a po přístavu rozhodně ještě netoužil. Chtěl si všechno nejprve náležitě promyslet. Ale až po jídle. S plným žaludkem se přemýšlí zcela určitě lépe než s prázdným.
Posadil se, vymotal se z přikrývek a příjemně ho překvapilo, že se bez větších potíží postavil. Nezbytnou cestu k vědru a zpátky tak zvládl už po dvou a ne po čtyřech jako včera. Také ho potěšilo, že puch, který z vědra vycházel a který během noci zamořil celou místnůstku, pomalu nahrazoval chladivý průvan. Nastavil mu tvář a zhluboka a s požitkem se nadechl. Cítil se skvěle. Vydechl, z rozházeného lůžka sebral jednu přikrývku, přehodil ji přes sebe, sedl si ke košíku a zase snědl i vypil všechno, co mu se shora poslali. Pak s napětím čekal Valerii, ale ta se neobjevila. Zatím.
Úlevně vydechl a začal spřádat plány útěku. Nic moc však nevymyslel, protože z lodního podpalubí se bez žebříku či provazu utíká dost špatně. Navíc někde uprostřed věčně rozvlněného moře. Ne, tudy cesta nevede. Musí se obrnit trpělivostí a počkat na vhodnou příležitost. A ta první možná přijde už během přistávání.
Jenže co teď?
Znechuceně si vzdychl a popustil uzdu myšlenkám. Ty se mu stejně jako splašení koně rozletěly hlavou a bez jasného řádu mu v ní pak kroužily a vířily. Chodec se jim zcela oddal, a tak si znovu, postupně a v duchu dával dohromady vše, co prožívá nyní, i to, co prožil před měsícem. Začalo to stíháním těch zpropadených lupičů do Hifarských hor. Tam ztratili stopu, tam téměř zemřel Dan a tam skoro zabili i jeho. A proč? Protože díky dešti neplnili svěřený úkol tak, jak měli. Netušili, co ti lotři plánují ani kde je hledat, a to se jim stalo osudným. Tedy – vlastně jenom jemu. Chodec zadoufal, že jenom jemu. Zadoufal, že ostatní jsou na tom lépe…
A nejspíš opravdu jsou, protože z té docela početné bandy zůstali nakonec jen čtyři, a ti už by nemuseli být tak nebezpeční. Vždyť… Co to říkali? Že odjíždějí a že to přepadávání kupců sypalo. Přepadávání kupců…?
Chodec se zamračil a chvíli nad těmi dvěma slovy uvažoval. Ano, to bude ono. Ti lumpové využili příležitosti a krvavě řádili na kupecké cestě mezi městy Ethir a Darior.
„Hrom aby do toho!“ zaklel tlumeně, ale hned se zase uklidnil. Tohle on přeci řešit nemusí. To už jistě dávno vyřešili druzí. On se musí soustředit na něco zcela jiného. Na útěk. A má-li na něj být připravený, nesmí tu jen tak sedět. Musí se trochu rozhýbat a zjistit, co jeho ještě včera trpící tělo dokáže či nedokáže.