Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bez naděje - 1. část

   Příchod poledne ohlásil uvězněnému Chodci dobře známý košík s jídlem a po obědě i sama Valeria. Když košík opět zmizel kdesi nahoře, někdo mu shodil boty a hned potom se objevil žebřík i princezna. Slezla k němu dolů a beze slova mu předala látkový balík, z něhož se později vyklubala bílá tunika se šněrováním, čisté ponožky a tmavé, téměř černé kalhoty. Prohlížela si ho přitom zvláštním, jakoby hodnotícím pohledem, který se mladíkovi ani trochu nelíbil. Připadal si totiž v tu chvíli jako neživá věc. Majetek. Otrok.

   Hrdě zvedl hlavu a vzpurně se zahleděl na ženu před sebou.      

   „Ale no tak, Gimte,“ usmála se vesele. „Nejsme přece na bojišti… Přišla jsem ti jen říct, že za chvíli budeme v přístavu. Oblékni se a vylez nahoru.“      

   S tím ho zase opustila, žebřík tu však tentokrát zůstal. A Chodec neváhal. Hnán touhou po svobodě na sebe velmi rychle natáhl dodané oblečení, vklouzl do svých vlastních, nedaleko se povalujících bot a chopil se příček žebříku. Začal pomalu, rozvážně stoupat vzhůru a sotva se očima ocitl nad úrovní paluby, tak ještě zpomalil. Snažil se tím získat co nejdelší čas k prohlídce okolí. Věděl, že na tom nejvíce závisí jeho případný úspěch či neúspěch. Vždycky šlo o rychlost i o směr.      

   Svým spěšným průzkumem zjistil, že se plaví na středně velké, dvoustěžňové plachetnici, přístav už mají na dosah a téměř všude se pohybují nějací muži. Nemohl si také nevšimnout skupinky, která ho vysloveně očekávala. Valeria stála jen tři kroky od otvoru padacích dveří, vedle ní jemu zatím neznámá, drobná blondýnka a pět mužů. Statných a rozhodně zvyklých se prát. Dva z nich si ostatně pamatoval už z údolí.    

   A sakra! Zaklel v duchu, ale hned se tomu zasmál. Myslel si snad, že to bude snadné?!      

   „Tak polez, Gimte,“ vybídla ho Valeria také s úsměvem. „Vypadáš, jako by se ti z té díry ani nechtělo.“     

   Chodec se nad její dobrou náladou pouze ušklíbl. Zrychlil však a během několika vteřin se ocitl na palubě.    

   Teď nebo nikdy! Zavelel sám sobě a dal se na útěk. Pouhým přikrčením se vyhnul jednomu z rváčů, který se po něm na princeznin rozkaz vrhl, smýknutím do strany vyklouzl druhému, třetího srazil pěstí a cesta k lodnímu zábradlí byla volná. Vyrazil po ní a téměř nevnímal vzteklý jekot rozzlobené Valerie ani křik jejích pochopů. V té chvíli ho zajímala jenom svoboda skrytá za skokem do moře.    

   Jenomže k ničemu z toho se jaksi nedostal. Zpoza stěžně se totiž náhle vynořil menší, prošedivělý námořník a podrazil mu nohy. Rozeběhnutý mladík nic takového nečekal, takže se rozplácl jak široký, tak dlouhý. Než se k němu však přihnala smečka princezniných rváčů, stačil se naštěstí ještě překulit na bok a vstát. Víc nic. Chlapi ho dostihli a vrhli se na něj. Beze zbraní sice – ty jim Valeria použít zakázala, ale s o to větším odhodláním, a Chodec věděl, že dlouho bojovat nevydrží. Navíc proti přesile. V zoufalé snaze uniknout proto prudce skočil vpřed, tím své protivníky dokonale překvapil a cesta k lodnímu zábradlí byla opět volná. Mladý Gimt znovu vyběhl a zcela jistě by těch pár kroků i zvládl, kdyby ho nezastavila tvrdá rána zezadu do hlavy a on se pak v mdlobách nezhroutil na čistě vydrhnutá prkna paluby.     

   Pobral ho až nedostatek vzduchu. Vytřeštil oči a pokusil se zhluboka nadechnout, ale bez většího úspěchu. Někdo dost nešetrně svíral v ruce řemen jeho obojku a táhl ho za něj někam do neznáma. Chodec se tomu násilí zcela podvědomě vzepřel a snažil se uvolnit svůj uvězněný krk, dosáhl však pravého opaku. Chlap, co s ním tak hrubě zacházel, sevřel jeho obojek ještě pevněji a Chodec se začal dusit. Než ale stihl podlehnout zděšení, chlap s ním silně trhl a doslova ho hodil před svou velitelku.      

   Téměř uškrcený mladík ztěžka dopadl k jejím nohám a sevření jeho krku povolilo. S úlevou a zhluboka nasál tolik postrádaný vzduch a pár vteřin pak ještě dýchal jako po dlouhém a rychlém běhu. Přitom zmateně těkal pohledem kolem sebe. Nad ním se tyčila zamračená Valeria a z toho napětí dýchala podobně jako on. Vedle sebe měl na jednom koleni klečícího chlapa, který ho přemohl. Postavou i zjevem mu připomínal Kolina, stále mírně přidržoval řemen jeho obojku a za ním stáli v nepravidelném půlkruhu další muži. Zbylí rváči i zvědaví námořníci a všichni mlčeli.     

   „Dobrá práce, Orkane,“ pochválila obra princezna, když se úplně zklidnila, a potom obrátila pozornost k poraženému uprchlíkovi. I on už dýchal normálně a beze strachu se jí díval přímo do očí. Kráska se opět zamračila, sklonila se k němu a z nepříjemně těsné blízkosti mu vmetla do tváře svou výhrůžku.       

   „Tohle už nikdy nezkoušej, otroku,“ zasyčela nepřátelsky. „Ode mě se neutíká… A teď vstaň.“          

   Znovu se narovnala, obr připjal Chodci k obojku jakési vodítko, oba se postavili a k nešťastnému mladíkovi okamžitě přiskočili dva rváči. Jeden mu dost nevybíravě přidržel ruce před tělem a druhý mu je pevně svázal k sobě. Zklamaný Chodec se ani nesnažil nějak bránit. Jenom si pomyslel cosi nepěkného o celém osazenstvu plachetnice a v duchu si slíbil, že stejně uteče. A určitě už hodně, hodně brzy.   

 

***

 

   O patnáct minut později dvoustěžník ladně vplul do přístavu Belf, který se nacházel v jihovýchodní části ostrova. Potupně spoutaný a za krk uvázaný Chodec se bez zájmu díval na cizí město, kotvící lodě, čilý ruch na nábřeží i pilně pracující námořníky a hlavou mu opět táhly neveselé myšlenky.

   Vzpomínal na svou návštěvu Awaru, podobného města v Severním Sair Endrosu, a na prohlídku tamního přístavu. Tehdy hleděl s obdivem na moře i na vznešená a majestátní plavidla lehce se pohupující u kamenných mol a cítil podivnou chuť i touhu vyplout s některým z nich kamsi do neznáma. Teď měl svou první plavbu za sebou a jeho představy rozhodně nesplňovala. Celou cestu strávil zavřený v podpalubí jako vězeň a po výstupu na palubu se z něj stal otrok.    

   V duchu zaklel, ale na sobě nedal znát nic. Stál hrdě vzpřímený mezi svými vězniteli, tvář měl jako vytesanou z kamene a oči změněné ve dva kusy modrého ledu.        

   Jeho pojízdné vězení mezitím zcela přistálo. Námořníci ho přivázali ke sloupkům mola, vysunuli můstek a přibližně dvacítka na břehu čekajících ozbrojenců kolem něj udělala místo. Nejprve byli z lodi vyvedeni koně, a potom vznešeně a za ohromného jásotu shromážděných lidí vystoupila princezna s neznámou blondýnkou. Hned za nimi a pěkně ve dvojicích, jak se na správnou osobní stráž sluší a patří, pak vypochodovali rváči. V pěti se sice dvojice tvoří špatně, chlapi si však vypomohli s Chodcem. Obr Orkan předal vodítko a tím i Gimta jednomu ze svých podřízených a oba tak vystupující skupinku uzavřeli.      

   Sotva se všichni ocitli na pevné zemi, vsedli na částečně přivezené, částečně odkudsi přivedené koně, ozbrojenci je obklopili o něco těsněji a všichni se krokem vydali do jedné z ulic. Jen na Chodce jaksi žádný kůň nezbyl. Ať už schválně či nedopatřením musel Gimt prostě šlapat pěšky. Potupně jako pes nebo jako ten nejhorší zločinec. Celé jeho já se proti tomu bouřilo, ale opět se ovládl a nehnul ani brvou. Důstojně následoval své věznitele, díval se přímo před sebe a vůbec si nevšímal kolemstojícího davu, což platilo většinou i obráceně. Na něm spočinulo jen pár zběžných pohledů a nikoho přitom ani nenapadlo ptát se kdo je, odkud je nebo proč je vlastně v poutech. Všechny ty zvědavé zástupy zajímala hlavně princezna. Dívali se na ni s obdivem, uctivě jí i její družině uhýbali z cesty a zdravili ji jako královnu.     

   Vzpoura se tedy zdařila, pomyslel si s jistou trpkostí mladý zajatec a znovu si vzpomněl na přístav v Awaru. Vigara si tam tenkrát vyhlédla jako bojového otroka severská vůdkyně Roddaka. Chytila ho, odvlekla pryč a všichni Gimtové ho hledali. On je na tom teď podobně. Také ho hledají? A mohou ho vůbec najít?     

   Nad těmi otázkami se jenom ušklíbl. Odpovědi na ně byly neurčité a případná pomoc proto značně nejistá. Pokud chce skutečně utéct, bude se muset spoléhat spíš sám na sebe.       

   Neveselá představa, ale tak to v životě chodí, ukončil svou vnitřní samomluvu i své úvahy a soustředil se raději na dění kolem. Právě opouštěli město, před nimi se nacházela krajina rovná jako dlaň a daleko na severozápadním obzoru se k bezmračnému nebi vypínaly hradby a věže Heldernu. Hlavního města Morcijského království a zároveň také cíl jejich cesty. Vedla k němu přímá, pěknými kamennými kvádry dlážděná silnice, kterou i tady lemovaly početné davy zvědavců. A po stranách, za všemi těmi lidmi se nacházel ráj místních zemědělců. Pole se tu střídala s pastvinami a ovocnými sady a Chodce při pohledu na ně přepadl nevýslovný stesk a touha po domově, po svobodě, po přátelích…       

   Bránou královského hradu projeli někdy uprostřed odpoledne, a přestože putovali pomalu, měl toho zajatý mladík docela dost. Nezdařený útěk na lodi i tahle dlouhá a díky poutům a obojku s vodítkem i značně náročná procházka připravily jeho ještě ne úplně vyléčené tělo o většinu sil. Na nádvoří proto úlevně vydechl, ale ten pocit ho velmi rychle zase přešel. Jako strážci v čele s Orkanem ho totiž neodvedli do obytných částí hradu, jak očekával, nýbrž do podzemního žaláře. Na princeznin příkaz ho uvěznili v temné, páchnoucí kobce s hliněnou podlahou, pevnou železnou mříží místo dveří a malým, také zamřížovaným okénkem u stropu.     

   Chodec nechápal.       

   Proč mě Valeria dala zavřít sem, když se mnou chce…? Ptal se v duchu sám sebe a sotva osaměl, znovu si nevěřícně prohlédl nejprve své ruce, a potom i svůj nový domov. Jeho zápěstí vězela v okovech s asi krok a půl dlouhými řetězy, které ho poutaly ke studené a vlhké zdi, kousek vpravo od sebe měl hromádku špinavé slámy sloužící nejspíš jako lůžko a vlevo pak ještě špinavější vědro. Nic víc tam nebylo.       

   „To přece nemůže být pravda?!“ zašeptal s rodícím se zoufalstvím a prudce zaškubal oběma řetězy. Nedosáhl tím však ničeho kromě odřenin, bolesti a hlasitého řinčení. Kruh, k němuž jeho odporná pouta vedla, už sice lehce políbila slečna rez, ve zdi však držel pořád dobře.      

   „Sakra! Sakra, sakra!“ ulevil si po tom marném pokusu alespoň a i přes značnou únavu začal zamyšleně chodit sem a tam podél stěny, ke které byl přikován. Vždy šel tři kroky tam a tři kroky zpátky, protože víc mu řetězy nedovolovaly, a uvažoval, jak se z téhle nevzhledné díry dostat. Takto tvrdě ho ještě nikdy nikdo nevěznil, přesto věřil, že i tady se dá něco dělat. Jenom jde o to, vymyslet co.       

   Než však stačil na cokoli přijít, vyrušil ho příchod dvou starších, prostě oděných mužů. Ten menší a tlustší nesl tři silné krajíce okoralého chleba a džbánek s čistou vodou. Ten vyšší a štíhlejší měl v pravé ruce lopatu a na čtvrtiny složenou plachtu normálně používanou při úklidu hnoje ve stájích. Levačkou si přidržoval na rameni velký pytel smotaný ze čtyř už jistě dávno vyřazených koňských houní.    

   Beze slova odemkli vstupní mříž Chodcovy cely, vešli k němu a dali se do plnění svěřených úkolů. Hubeňour postupně přesunul starou slámu do plachty, na její místo vysypal z přineseného pytle novou, na tu odhodil už nepotřebné houně a z plachty vytvořil docela úhledný balík, který si zase hodil na rameno.

   Tlouštík zatím z bezpečné vzdálenosti hlídal, aby je uvězněný mladík náhodou nepřepadl. To Chodce zpočátku sice napadlo, po krátkém zvážení to ovšem velmi důrazně zavrhl. Přes tyto dva pohůnky jeho cesta ke svobodě určitě nevedla. Nic tu neznamenali a klíč od svých okovů by u nich nejspíš hledal marně.     

   A tak si jen zhluboka vzdychl a dál pouze stál a mlčel.    

   Hubeňour mezitím skončil, lehce kývl na tlouštíka a ten s až přehnaným spěchem odložil na houně chléb a na podlahu vedle i džbánek. Pak oba společně prošli mříží, pečlivě ji za sebou zamkli a podzemní žalář opustili.      

   Mladý Gimt znovu osaměl. Za přinesené věci byl vděčný, přesto stále nechápal, proč je právě zde. Změnila s ním snad Valeria plány?      

   Po chvilce přemýšlení usoudil, že teď s tím stejně nic nenadělá. Utéct nemohl a dál přemýšlet už vlastně také ne. Unaveně vzdychl, usedl na čistou slámu a s posledním denním světlem povečeřel. Potom si dvě houně rozložil pod sebe, zbylými se přikryl a téměř okamžitě tvrdě usnul.  

 

***

 

   Druhý den se Chodec vzbudil nečekaně brzy a necítil se moc dobře. Trápil ho hlad a žízeň a po první noci v řetězech už také nevěděl, jak si lehnout. Pouta tlačila, škrtila, tahala a navíc velmi nepříjemně a velmi hlasitě řinčela při každém jeho pohybu.     

   Ráno teprve začínalo, když se mladý Gimt vymotal z houní, použil vědro, zbytkem vody od večeře spláchl žízeň a znovu usedl na své nedokonalé lůžko.   

   Co teď? Zeptal se otráveně sám sebe a nepřítomně se zahleděl kamsi do prázdna. V jeho cele se rozednívalo mnohem pomaleji než venku, to ho však vůbec nezajímalo. Řešil daleko důležitější otázky: Proč je zde? A jak se odtud dostat?     

   Snažil se něco přijatelného vymyslet až do snídaně, kterou mu opět přinesl onen bázlivý tlouštík a která opět sestávala z pár krajíců ne právě čerstvého chleba a dalšího džbánku čisté vody, ale bez většího úspěchu. Napadlo ho vlastně jen to, že se ho Valeria pokouší tímhle způsobem trestat, a že ho tu tedy moc dlouho držet nebude. Proč by mu jinak nechala na krku ten protivný obojek…?      

   To se však kráska přepočítala. On se tak snadno nezlomí. Nesmíří se s údělem otroka. Nikdy! Stejně uteče! Jenom asi ne přímo odtud, protože z téhle prokleté díry se dostat nedá.      

   Zatracená práce! Ulevil si v duchu a nejraději by do něčeho praštil nebo alespoň kopl. Klidnější část jeho já mu ovšem napověděla, že tím by si rozhodně nijak nepomohl. Spokojil se tedy pouze s nazlobeným vzdychnutím a pustil se do skromného pokrmu. Potom se trochu napil, ulehl na houně a krátce si pospal. Po probuzení si však musel znovu zodpovědět otázku: Co teď?       

   Ve vězení se toho totiž moc dělat nedalo. Jenom jíst, spát a přemýšlet. Jenže – jídlo za mnoho nestálo a bylo pořád stejné a chlap, který ho nosil, také. Malý, tlustý, bojácný a nemluvný. Spát mladík nevydržel věčně a časté přemýšlení nevedlo k vysněné svobodě, ale k pocitu marnosti a smutku.     

   Chodec si proto zkoušel krátit čas i něčím dalším. Nejprve se rozhlédl po nejbližším okolí své cely a zjistil, že podobných ubytovacích zařízení je v téhle části podzemí ještě pět a všechny jsou nyní prázdné. Potom se rozhodl, že bude cvičit. Celkové protažení těla není nikdy na škodu a při případném útěku bývá dokonce výhodou.     

   To tělo při něm však nesmí být přikováno ke zdi!     

   Aby do toho hrom bacil! Ulevoval si Chodec pokaždé, když se k něčemu takovému přemluvil, a pak si místo té správné svalové námahy působil spíš bolest a odřeniny. Bylo to k vzteku. Jeho největším nepřítelem se zde stala nuda a on si s ní nějak nevěděl rady.      

   Utěšit se v těch chvílích mohl pouze vědomím, že tohle jeho trápení jistě brzy skončí. Valeria pro něj pošle své pochopy možná už zítra…      

   Jak se ale den střídal s nocí a nic se neměnilo, jeho víra pomalu mizela a on propadal čím dál větší beznaději.   

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA