Bez naděje - 2. část
Chodec strávil v podzemním žaláři šest dní a až sedmého dne ráno se dočkal tolik očekávané změny. Ještě před snídaní se u něj v cele znovu objevil Orkan se čtyřmi mladíkovi dosud neznámými ozbrojenci. Bez jediného slova ho upoutali na vodítko, vysvobodili mu ruce z okovů, obestoupili ho a vyvedli nádvoří. Tam se do jejich čela postavila princeznina blonďatá společnice z lodi a teprve za ní všichni vstoupili do obytné části hradu.
Nejprve tedy do jakýchsi lázní. Na jejich prahu Orkan odepjal Chodci vodítko, postrčil ho dovnitř a přitom mu velmi důrazně doporučil, aby se o nic nepokoušel. Zároveň se snažil zadržet blondýnku, která chtěla projít dveřmi s Chodcem a osobně tak dohlédnout na jeho očistu.
„Nedělej to, Bello, prosím. Ten chlap je nebezpečný a ty jsi příliš snadný terč,“ žádal ji naléhavě, ale dívka se na něj jen usmála a neposlechla. Bezstarostně vešla za tím údajně strašlivým mladíkem do místnosti a ještě si ho zvědavě prohlížela.
Chodec si byl jejího hodnotícího pohledu dobře vědom. I svého nevábného zevnějšku a Orkanova varování. V duchu také uznával, že obr má pravdu. Blonďatá dívka řečená Bella by mu možná jednou mohla pomoci. Ať už dobrovolně nebo jako rukojmí. Nyní ale ne. Nyní se chystal naplno si užít přeměnu ze špinavého a páchnoucího vězně v normálního člověka.
Do péče si ho v lázních okamžitě vzaly dvě mladé a jedna starší, trochu baculatější žena a i přes počáteční nepřehlédnutelné krčení nosíků mu pomohly zout boty i svléknout znečištěný oděv. A potom se objevila potíž. Obojek. Baculka trvala na jeho sejmutí, protože ta věc je stejně špinavá jako oblečení, pod ní se skrývá další vrstva špíny a zcela jistě i nějaká ta vyrážka. Bella byla proti. Valeria si prý v žádném případě nic takového nepřeje a ona od něj ani nemá klíček.
Baculka si však stála za svým, a tak vznikla docela prudká výměna názorů, kterou mohla ukončit jedině sama Valeria. Bella se za ní také po dvou minutách marného přesvědčování vydala, zatímco chudák Chodec stál celou tu dobu v místnosti úplně nahý. Rozpačitě skláněl hlavu a vůbec nevěděl, kam s očima. Vrchní lázeňská pro něj naštěstí měla pochopení. Po Bellině odchodu mu podala jeden už ne právě čistý ručník, aby se s ním alespoň trochu přioděl, a lehce napomenula své mladší společnice, aby se přestaly hloupě chichotat a raději se chopily nějaké práce.
Drobná blondýnka se od své paní vrátila až po nepředstavitelně dlouhé čtvrthodině, ale s potěšujícím rozhodnutím. Hlavně tedy pro Chodce. Obojek půjde dolů.
Hned mu ho přineseným klíčkem i odemkla a po sejmutí odhodila na hromadu s již odloženým oblečením. Potom šel dolů i ručník a Chodec vlezl do velké kádě. S nevýslovným potěšením se posadil do ne už horké, pořád však ještě příjemně teplé vody a naplno si užíval zaslouženou koupel. Když ho lazebnice řádně vydrhly a umyly mu vlasy, ukázalo se, že baculka měla pravdu. Chodcův krk skutečně hyzdilo několik sytě rudých skvrn s pupínky.
„Zkusím je potřít mastí a zavázat,“ pronesla po jejich pečlivé prohlídce Bella, ale baculatá lázeňská nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nic z toho není třeba. Stačí jen nechat jeho krk tak tři, čtyři dny odkrytý.“
„Hm,“ ušklíbla se nevesele blondýnka. „To se naší paní líbit nebude.“
Víc to však nekomentovala. Nechala Chodce, aby si oblékl čisté spodky, kalhoty, ponožky a jakési papuče, a pak opět přihlížela jeho další očistě. Následovalo totiž ještě holení, čištění a úprava nehtů, ošetření modřin i odřenin na zápěstí a samozřejmě také česání a zkracování vlasů. To se mladému Gimtovi příliš nezamlouvalo, ale měl smůlu. Valeria si přála, aby mu vlasy sahaly nejvýše k ramenům, a její přání bylo rozkazem. Nakonec na sebe Chodec navlékl světle modrou tuniku, která mu svým zbarvením skvěle ladila k očím, a všechny čtyři ženy se na něj v tu chvíli dívaly s nezakrytým zalíbením. Usmál se na ně a lehkým pokývnutím jim poděkoval za námahu. Cítil se teď jako znovuzrozený a sklízený obdiv mu dělal dost dobře.
„Opravdu se Eranovi podobáš,“ zhodnotila jeho zjev blondýnka a vybídla ho, aby ji následoval.
Chodec poslechl, vyšel za ní na chodbu a tam ho čekal tvrdý návrat do skutečnosti. Orkan i jeho čtyři chlapi mu okamžitě připomněli, že tu není za pohledného mladíka, ale za vězně. Když mu nemohli připnout vodítko, alespoň mu nasadili okovy.
„Tolik se mě bojíte?!“ vysmíval se jejich počínání a s hrdou důstojností si nechal svázat ruce před tělem.
„Ne, jen nechci mít potíže,“ klidně mu odpověděl Orkan, jeho muži ho znovu obestoupili a Bella se opět ujala vedení.
Skupinka za ní prošla několika chodbami, vyšlapala několikery schody a minula bezpočet zavřených dveří, až před jedněmi náhle zůstala stát. byly nízké, bytelné, opatřené závorou a také zavřené. Blondýnka je otevřela a všichni jimi pak postupně vstoupili do místnosti.
„Tak tady budeš nyní bydlet,“ poučila Chodce a kývla na Orkana. Obr na ten tichý pokyn sňal mladíkovi okovy, lehce se dívce uklonil, jeho ozbrojenci také a jeden po druhém zase vypochodovali ven. Bella šla poslední. Na prahu se však ještě na vteřinku otočila, usmála a v jejích pomněnkově modrých očích se přitom zračila směsice jakéhosi ostychu s obdivem.
Chodec jí úsměv vrátil a dveře se zavřely. Závora zapadla a Gimt osaměl. Trochu si protáhl ještě nedávno spoutané ruce a rozhlédl se po svém novém vězení.
Bylo poměrně malé a velmi skromně vybavené. Uprostřed stál stůl s prostřenou snídaní a dvě židle, podél levé zdi čistě povlečená postel a kousek vedle ní se nacházela úzká dvířka vedoucí nejspíš na jakousi toaletu. Podlahu zdobilo několik neuspořádaně položených, ručně tkaných koberečků béžovohnědé barvy a stěny tři vyšívané tapiserie s milostnými motivy. Mladíka však nejvíce zaujalo přímo proti vchodovým dveřím umístěné okno. Velké, obloukovité a zamřížované.
Takže jsem vyměnil páchnoucí díru za pozlacenou klec, pomyslel si se znechuceným úšklebkem, otráveně si vzdychl a obrátil svou pozornost raději k úplně jiné mříži. Zvláštní. Sbité ze silných dřevěných latí a tvořící jakési spojovací dveře mezi jeho pokojem a tím vedlejším. Hnán zvědavostí prošel kolem stolu, přistoupil k ní, podíval se skrz a uviděl Valeriu.
„Vítám tě v novém domově, otroku, a věřím, že ho shledáváš útulnějším než ten předešlý,“ zdravila ho s lehkým náznakem posměchu. „Pověz, jak se ti líbí?“
„Vězení jako vězení,“ odpověděl upřímně mladík. „Cítil bych se mnohem lépe na svobodě v Aranhoru.“
„Škoda,“ netajila své zklamání princezna. „Doufala jsem, že těch pár dní v řetězech tě přivede k rozumu. Přinese ti smíření a připraví o vzpurnost.“
„Tak proto jsi mě dala zavřít tam dolů?“ zajímal se bez sebemenší pokory Chodec.
„Vlastně také,“ přiznala po kratičkém zaváhání a vykročila k němu. „Tvé chování před přistáním si žádalo nějaký trest, ale hlavně – tahle místnost potřebovala určité úpravy… Toto jsou totiž mé soukromé pokoje, princi, a já tě tak budu mít neustále nablízku. Ty zase budeš moci lépe plnit své povinnosti.“
To oslovení i dodatek mu zašeptala z bezprostřední blízkosti. Tvář přitom měla téměř u té jeho a v té malé chvilce je od sebe dělily jen mříž a výška. Potom se od něj se spokojeným úsměvem odvrátila a beze spěchu mu odkráčela z dohledu.
On tak znovu osaměl a ponížený její poslední větou si v duchu už kdoví po kolikáté přísahal, že co nejdříve uteče.
***
V následujících dvou dnech si Valeria Chodce moc nevšímala. Plně se věnovala vladařským povinnostem a ve svých pokojích se příliš nezdržovala. Ani potupný obojek se mu zatím nepokusil nikdo z jejích mužů nasadit, takže se zdálo, že na něj zapomněla. To mu samozřejmě vůbec nevadilo. Právě naopak.
Poznal však, že i přes větší pohodlí, lepší stravu a žádná pouta, je to zde stejné jako v podzemí. Příliš mnoho volného času. Znovu tedy střídavě spal, jedl, přemýšlel a cvičil. Ale zatímco přemýšlení mu stále přinášelo pouze smutek a stesk, cvičení ho tak nějak zvláštně uspokojovalo. I když se při něm vždycky pěkně zapotil a namáhavě funěl.
A přesně v tomto stavu ho našla třetího dne v poledne Bella. Jako teď už pokaždé za ním přišla s tácem plným jídla a naneštěstí i se svou ozbrojenou stráží.
„Co to s tebou je?“ ptala se se zájmem hned, jak odložila podnos. Jeho prudké oddechování, upocená tvář a slepené vlasy jí neunikly.
„Nic. Jen si krátím dlouhou chvíli,“ odsekl mladík ostřeji, než měl v úmyslu, a podíval se jí přímo do očí. Blondýnka zvážněla, bez dalších slov se od něj odvrátila a vykročila zpátky ke dveřím.
„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ snažil se napravit svou příkrost Chodec, ale ona se ani neohlédla. Místo ní k němu obrátili pozornost ozbrojenci. Obestoupili ho a Chodec viděl v jejich podmračených tvářích i jakési podivné napětí.
Něco se bude dít, blesklo mu hlavou a tázavě pohlédl na Orkana.
Obojek! Obr ho svíral v levé ruce, pravačku měl volnou, kráčel k němu a upřeně ho přitom sledoval.
No, jen pojď, říkal si v duchu mladý vězeň a hrdě se napřímil. Asi mi ho nasadíš, ale snadné to mít rozhodně nebudeš.
A s tím se připravil na střet. I když věděl, že celkem zbytečně, protože prát se s takovou přesilou byl holý nerozum, přesto… Copak je pes, aby se nechal dobrovolně uvázat a ještě přitom zavrtěl ocasem?!
To tedy sotva! Nadechl se, vydechl a zaútočil. Prudce a bez zaváhání. Tím soupeře překvapil. Oni čekali potíže, ale spíš tuhou obranu než takovéto napadení. Nebyli proto na okamžik schopni pohybu a toho Chodec dovedl skvěle využít. Několika dobře mířenými ranami poslal dva ozbrojence k zemi a ladnou otočkou se dostal z obklíčení. Potom se ovšem jeho protivníci vzpamatovali a strhla se bitka, kterou nešťastný mladík opravdu vyhrát nemohl. Orkanovi muži i sám Orkan ho během tří minut a za vydatné pomoci svých pěstí donutili pokleknout, zkroutili mu ruce dozadu, za vlasy mu přidrželi hlavu a tu potupnou ozdobu mu připjali.
„Máš kliku, pse, že to neviděla naše paní Valeria. Biči bys neunikl,“ uzavřel potyčku obr, pak ho jeho chlapi ne právě jemně pustili a všichni společně odešli z pokoje.
Přemožený mladík v duchu zaklel, sklonil hlavu a v bezmocném vzteku praštil pěstí do podlahy. Po chvilce se ale zase sebral, vstal, usedl ke stolu a po další chvilce si se zklamaným povzdechem nabídl kousek z přineseného oběda. Jeho chuť však téměř nevnímal a moc mu nezáleželo ani na tom, co vlastně jí. Utržené rány ho bolely a také se zlobil. Na Orkana a jeho ozbrojence, na princeznu, na své vězení, na celý svět a nejvíc sám na sebe. Ať se totiž namáhal, jak chtěl, nedokázal vymyslet, natož udělat nic, co by ho dostalo z téhle bezútěšné situace.
***
Dveře Chodcova vězení se znovu otevřely až v podvečer. Objevila se v nich Bella a tentokrát měla ruce prázdné a ústa němá. Žádné jídlo, žádný zájem. Jen mlčky a s vážnou tváří ustoupila stranou, aby udělala místo svému ozbrojenému doprovodu. Orkan i jeho čtyři chlapi vešli do pokoje a okamžitě se na Chodce vrhli. Po předchozí zkušenosti ho napadli dřív, než to stihl udělat on, a podle toho to také dopadlo. Během několika vteřin byl mladík opět na kolenou a ruce měl zkroucené za zády.
„Nechtěl ses s námi zase prát, že ne?“ posmíval se mu Orkan, zatímco dva z jeho nohsledů připínali k obojku svá vodítka .
„Už vám nestačí jedna šňůra, abyste mě zvládli? Musíte jich mít víc?!“ s jistým zadostiučiněním vrátil obrovi posměch Chodec, ten chlap se však z klidu příliš vyvést nenechal. Přešel až těsně k němu, sklonil se a s tváří velmi blízko té jeho mu podal vysvětlení: „Jak jsem ti již řekl, pse, nestojím o potíže.“
Pak se opět narovnal, ozbrojenci pustili Chodci ruce, dovolili mu vstát a vyvedli ho z pokoje. Do čela hloučku se beze slova postavila Bella, za ní stejně tiše kráčel Orkan, kterého následovali muži s vodítky a vězněm mezi sebou, a průvod uzavírali zbylí dva strážní. Chodec snášel tohle nedůstojné zacházení s přezíravou nadřazeností. Záda měl rovná, hlavu vztyčenou a na jazyku otázku: Kam mě asi vedou?
Hrdost mu ovšem nedovolila, aby ji položil nahlas, a jeho průvodci zarytě mlčeli, takže to přestal řešit. A stejně musel naložit i s myšlenkou na útěk, protože ten teď opravdu nebyl možný. Jednoho chlapa s vodítkem by při troše štěstí třeba i zvládl, ale oba?!
Soustředil se proto raději na chodby a schodiště, jimiž procházeli, a po pěti minutách s údivem zjistil, že zastavili před jemu už známými dveřmi. Dveřmi do lázní. Docela se mu ulevilo a také ho to potěšilo. Řádná očista mu po tolika cvičeních udělá zatraceně dobře. Bez odporu se nechal odvázat a následně i postrčit Orkanem ke dveřím, a potom si všiml… Útěk! Konečně příležitost!
Obr i jeho ozbrojenci byli teď za ním, Bella a zavřené dveře před ním. Nečekal na víc a jednal. Vrhl se vpřed, chytil dívku pod krkem a naprosto plynule se i s ní otočil čelem zpět. To všechno zvládl bleskurychle a žádný z jeho průvodců nic podobného nečekal. Překvapení bylo tedy dokonalé.
Chodec využil té minutky navíc k menší úpravě své pozice. Ustoupil i s blondýnkou pár krůčků ode dveří a získal tak jistotu, že mu jimi nikdo nevpadne do zad. Také se tím ještě o něco více vzdálil od Orkana a jeho chlapů. Nyní tak stál přímo proti nim, Bellu držel před sebou a vědom si své výhody, pohlédl vůdci hloučku vyzývavě do očí. Než však stačil otevřít ústa a nějak se vyjádřit, promluvil Orkan.
„Zoufalé postavení tě nutí dělat zoufalé činy, pse,“ oslovil ho kupodivu úplně klidně. „Uškrtíš ji? A co pak?“
„Nechci ji uškrtit. Jen odtud odejít,“ řekl napohled sebevědomě Chodec, kdesi hluboko uvnitř však začínal chápat, že mu ta směna nevyjde.
„Nevím, co na tobě naše paní vidí, ale mám své rozkazy. Nesmím vyměnit ničí život za tvou svobodu… Takže ji pusť nebo zabij, výsledek bude stejný,“ potvrdil mu obavy obr a mladík poznal, že prohrál. Maličko zaváhal, ale tady se opravdu nedalo nic dělat. Vztekle se ušklíbl, odhodil Bellu stranou a ani se nebránil, když se do něj Orkan pustil svými ohromnými pěstmi. Zklamání z něj pro tu chvíli vysálo všechnu sílu. Obr ho proto bez nesnází a během pár vteřin srazil na zem, za vlasy mu přizvedl hlavu a obrátil ji tváří k sobě.
„Tohle zůstane mezi námi, ty šmejde,“ zasyčel výhružně. „Ovšem zapamatuj si, že jestli na tu malou ještě jednou vztáhneš svou špinavou pracku, zbiju tě tak, že nevstaneš.“
„Nemůžeš mi ublížit,“ připomněl mu s dalším, tentokrát trochu posměšným úšklebkem Chodec.
„Tak to se pleteš, čokle. Nesmím ti vážně ublížit nebo tě zabít. Ale pořádně zmlátit? To ano… A teď se zvedni!“
***
Po návratu z lázní našel Chodec uklizený pokoj, čistě povlečenou a ustlanou postel a bohatě prostřený stůl. Usedl k němu a s chutí povečeřel. Pobyt v horké vodě mu udělal neskutečně dobře a o hodně mu zlepšil i náladu. Už se svým neúspěšným pokusem o útěk tolik netrápil. Koneckonců byl první, příště se to třeba podaří.
Polkl poslední sousto a zívl. Jít spát ale nechtěl, takže se zvedl, pomalu přešel k oknu a vyhlédl ven. Moc toho však neviděl. Zapadající slunce ho nepříjemně oslňovalo, a tak se obrátil zpět do místnosti. Chvilku zklidňoval své oči, pak si sedl na postel a upřel zrak někam do prázdna. Znovu uvažoval nad svou neveselou situací a čas utíkal. Denní světlo se zvolna vytrácelo, a potom kdesi za zdí klaply dveře.
Valeria, blesklo mladíkovi hlavou. Vstal, stočil pohled k dřevěné mříži a skutečně. Morcijská královna stála uprostřed svého pokoje a kolem ní se jako stíny pohybovaly dvě komorné, které postupně zapalovaly svíce a vonné olejové lampy. Chodci to celé naprosto učarovalo. Mihotavá záře těch malých plamínků a mezi nimi nádherná mladá žena. Husté, dlouhé vlasy se jí volně vlnily po zádech i ramenou, dokonalé tělo halily jednoduché bílé šaty bez rukávů, hluboký a kulatý výstřih odhaloval dráždivou rýhu mezi plnými ňadry a štíhlý pas zvýrazňoval široký, bohatě zdobený pásek. Chodec nemohl od vší té krásy odtrhnout oči. Ani si nevšiml, že služebné zmizely. Zajímala ho jen Valeria.
Jako ve snu popošel ještě o pár kroků blíž k mříži a v tom okamžiku se na něj královna také podívala. Jejich pohledy se setkaly a ona se usmála. Chodec také. Potom si však vzpomněl na úkol, který pro něj ta žena vymyslela, a velice rychle zase vystřízlivěl. Znechuceně se odvrátil, zamířil k oknu a s naprosto zmatenými pocity se zahleděl do tmy venku. V duchu se proklínal za tu nečekanou slabost a snažil se vypudit Valeriu ze svých myšlenek i smazat z paměti její obraz, ale nemohl. Stále ho viděl před sebou a na pozadí černé noční oblohy zářil mnohem jasněji než ve skutečnosti. Po minutě začal až pálit a mladík nevydržel. Otočil se zpátky k mříži a shledal, že je otevřená dokořán. Rusovlasá kráska teď stála jen malý kousek od ní a pořád se na něj dívala. Chodec podlehl jejímu kouzlu a vykročil k ní. Těsně před vstupem do jejího pokoje se však zastavil. Opět ho zadržela vzpomínka na vnucený úkol.
„Pojď ke mně, můj princi,“ řekla náhle a svým tichým, sametově jemným hlasem strhla pozornost mladého muže zase na sebe.
Celá jeho mysl sice pořád přímo křičela, aby to nedělal, aby ji neposlouchal, on ale nyní vůbec nechápal proč. Proč by si měl nechat ujít takovou příležitost? Ta nádherná žena ho zve dál a on chce jít dál.
S konečnou platností odhodil všechny zábrany a s podivným rozechvěním a planoucíma očima prošel otevřenou mříží.
***
„Dobré ráno, otroku,“ vzbudil Chodce lehce posměšný královnin hlas. Oslovený mladík sebou překvapeně trhl, otevřel oči a rozespale mžoural do jasného denního světla. Ležel ve své posteli, Valeria stála na druhé straně teď už zase zavřené mříže a spokojeně se usmívala.
„Co se to se mnou…?“ snažil se upamatovat naprosto zmatený mladík a kráska mu ochotně napověděla.
„Svůj úkol plníš dokonale, Bergone,“ vysvětlovala vesele. „Budeš-li takhle pokračovat, otěhotním velice brzy.“
Ještě jednou se na Chodce usmála a odešla za svými vladařskými povinnostmi. Mladík osaměl. Posadil se, spustil nohy z postele a nepřítomně se zadíval na nepravidelnou kresbu dřevěných prken podlahy.
Už byl úplně probuzený a také zahanbený a vzteklý. Věděl, že Valeria nelhala. Skutečně s ní strávil noc, ale nechtěl. Určitě nechtěl. Jakoby se však před tím rozdělil na dvě různé bytosti – tělo a vůli. Bytosti, které spolu normálně skvěle spolupracovaly, teď ovšem…
Chodec v duchu zaklel a na chodbě zarachotila závora. V příštím okamžiku se dveře jeho pokoje otevřely a objevila se Bella. S tácem plným jídla v rukou, úsměvem na rtech a bez ozbrojenců.
„Dobré ráno, Chodče,“ pozdravila přátelsky a rychle odložila těžký podnos na stůl.
„Ty víš, jak se jmenuju?“ upřímně se podivil oslovený. „A kde máš své hlídače?“
„Nechala jsem je venku, protože… Protože už se tě nebojím,“ špitla nesměle a sklopila své pomněnkově modré oči k zemi.
„Ty ses mě někdy bála?“ nevycházel z údivu Chodec.
„Trochu, potom co… Vlastně ti chci poděkovat, žes mě nezabil, když jsi mohl,“ pronesla tentokrát zcela vážně dívka a zase na něj pohlédla.
„K ničemu by to nebylo. A taky – neměl jsem vůbec v úmyslu zabít tě. Jen vyměnit. Za svobodu,“ připomněl s nádechem smutku v hlase Chodec.
„Já vím, říkal jsi… Umíš číst?“
„Umím. Proč?“
„Uvidíš,“ slíbila mu s úsměvem a vyšla z pokoje. Dveře se za ní okamžitě zavřely, závora zapadla a Chodec si až teď uvědomil, že rozhovorem s blondýnkou možná promarnil další příležitost k útěku. Během celé jejich řeči byly totiž dveře otevřené. Kdyby…
Ale ne. Vždyť Orkan a jeho chlapi stáli na chodbě. Přesto… Unaveně vzdychl, znechuceně se ušklíbl a vrátil se zpátky ke svým úvahám o uplynulé noci. To tělo ho zradilo. Nedbalo hlasu vůle a rychle podlehlo obyčejnému chtíči. Valeria tak dosáhla svého. A on? Nejen že se nebránil, ještě ji velmi ochotně poslouchal.
Zatraceně! Přitom si toho ani moc nepamatoval. Jen horký a zrychlený dech, lehkou vůni jasmínu, spěšné doteky, tiché vzdechy, a potom – strmý let někam k výšinám, jakýsi slastný výbuch, následný pád a probuzení.
Sakra! Sakra, sakra! Zaklel znovu a umínil si, že příště bude bojovat. A jistě i zvítězí, neboť vůle je přece silnější než nějaké pochybné tělesné požitky.
Další ráno ho však ošklivě vyvedlo z omylu. V noci totiž znovu ztratil všechno své sebeovládání a znovu udělal přesně to, co po něm rusovlasá kráska chtěla. Tentokrát dokonce ještě ochotněji a rychleji než poprvé, protože už věděl, jak na to.