Bez naděje - 3. část
„Hrom aby do toho!“ nadával tiše Chodec, mračil se na celý svět a snažil se přijít na to, proč ho večer tělo neposlouchá. Jeho úvahy však stejně jako předchozí den přerušila Bella. Vešla k němu do pokoje s milým úsměvem na rtech a čtyřmi knihami v náručí. Za ní mlčky kráčel Orkan s obvyklým podnosem.
„Dobré téměř poledne, Chodče,“ zdravila ho přátelsky a zamířila přímo k němu, zatímco obr jen položil tác na stůl a odklidil se zase ke svým chlapům na chodbu.
„Nesu ti něco na zahnání dlouhé chvíle,“ pokračovala dál dívka a se zvláštním vítězstvím v očích i v celém obličeji předala ohromenému mladíkovi svůj docela těžký náklad. Chodec si ho umístil do klína, postupně bral do rukou jednotlivé knihy, vždycky si přečetl název, a pak je odkládal vedle sebe na lůžko. Zvědavá Bella si k němu přisedla z druhé strany a se zvláštní dychtivostí čekala na jeho vyjádření.
Mladík mezitím prošel všechny názvy a zjistil, že většina mu vůbec nic neříká. Doopravdy ho vlastně zaujal jen jediný. Legendy Dávnověku. Ta kdysi oblíbená a snad stokrát přečtená kniha v něm teď ovšem vyvolala pouze vzpomínky a stesk. Se smutným povzdechem ji znovu uchopil a dlouze se na ni zadíval.
„Nelíbí se ti?“ zeptala se zklamaně dívka. „Myslela jsem, že ti udělají radost.“
„Ne, já… Mám radost,“ obrátil k ní obličej Chodec a mírně se pousmál. „Jsi hodná, ale…“
„Ale?“ zopakovala se zájmem a hleděla mu přitom přímo do očí.
„Tahle mi připomíná domov,“ vysvětlil tiše mladík a pohledem se vrátil ke knížce ve svých rukách.
„Stýská se ti?“ ptala se dál chápavě a Chodec tak nějak vycítil, že i upřímně. Proto tentokrát neodsekl. Jen jedním krátkým slůvkem přiznal pravdu.
„To mě mrzí,“ řekla účastně a hned přidala i povzbuzení: „Nemáš se tu však až tak špatně, takže si jistě brzy zvykneš. A potom bude všechno zase dobré.“
S tím vstala, usmála se a Chodec také. Nejprve chtěl sice křičet, nadávat a objasnit té nešťastnici, že na některé věci se prostě zvyknout nedá a že tohle nebude dobré nikdy. Vždyť jak by se asi cítila ona, kdyby ji odtud odvezli pryč, zavřely do krásně zařízeného pokoje a nutili ji k…
Včas se ale zarazil a věnoval jí jenom lehké zvlnění rtů. Uvědomil si totiž, že ona nemůže za jeho věznění ani za potupný úkol, který musel každou noc plnit. Ona se mu naopak snaží ulevit a pomoct a touto svou laskavostí mu náhle strašně připomněla Winu. Se značným sebeovládáním ji proto vlídným pohledem vyprovodil až ke dveřím, a až když za nimi zmizela, popustil uzdu svým skutečným pocitům. Smutku a bezmocnému vzteku. Zaklel, odhodil Legendy k ostatním knihám, vstal a očima hledal něco, do čeho by se dalo pořádně praštit. Po chvilce nad jeho hněvem však zvítězil zdravý rozum a on v duchu uznal marnost takového počínání. Raději si sedl ke stolu, snědl přinesený oběd a po přibližně dvou hodinách čtení začal s pravidelným cvičením.
A právě tehdy na to přišel. V době, kdy se jeho tělo bez ohledu na námahu i jisté nepohodlí poslušně podřizovalo jeho vůli. Za ta noční selhání přece vůbec nemusel nést vinu on?! Že ho to, sakra, nenapadlo dřív! Vždyť Valeria už ho jednou omámila jakýmsi nápojem. Při cestě z údolí do přístavu. Proč by to neudělala i teď?
Zatracené lektvary! Proti nim je i ten nejlepší, nejstatečnější a nejsilnější bojovník úplně bezbranný. Do prkený vohrady!
Mladík docvičil, setřel si pot z čela a v předklonu se vydýchával. Zároveň dál rozvíjel svou původní myšlenku. Ten lektvar, který posiloval jeho tělesné choutky, mu museli nějak dávat. Nejspíš ve večeři. Zamíchaný v jídle nebo v pití. Možná dokonce v obojím.
No počkej, ty mrcho. Však já ti ukážu, že na mě si tak lehce nepřijdeš, pohrozil v duchu morcijské královně a ve večeři se pak jen nerozhodně přehraboval. Ani ředěného vína se zatím nedotkl. Místo toho zoufale uvažoval nad tím, jak se toho všeho nenápadně zbavit. Možná by se mu tím otevřela i další příležitost k útěku. Obezřetnost a důslednost jeho hlídačů by třeba nebyla tak velká a…
„Copak? Nechutná ti večeře, otroku?“ vrazila mu náhle do přemýšlení Valeria. Stála u dřevěné mříže, škodolibě se na něj usmívala a Chodce tím zase pěkně rozzlobila. To oslovení ho dohánělo k nepříčetnosti. Zamračil se a ona, jakoby přesně věděla, co se mu honí hlavou, pokračovala ve stejném duchu dál: „Můžeš to klidně všechno sníst, protože i tak uděláš, co budu chtít, otroku. Uvidíš.“
Pobaveně se svým slovům zasmála, a pak se odvrátila. Se spokojeným broukáním odešla od mříže a následně i z pokoje, jak pokořenému mladíkovi prozradilo tiché cvaknutí zavíraných dveří. Chodec vztekle odhodil lžíci, vstal a začal chodit po svém vězení sem a tam. Trochu se uklidnil až po chvíli. Poraženě vzdychl a vrátil se zpět ke stolu. Ta šílená žena se jeho zoufalstvím očividně dobře bavila a on by musel přestat jíst i pít úplně, aby něco zmohl. V opačném případě by zemřel. Pomalu a v bolestech. Na to se ale ještě necítil. Stále věřil, že se z téhle pozlacené klece dá dostat i jiným, méně drsným způsobem.
Celou svou porci tedy snědl, ředěné víno vypil a vše se opakovalo.
***
Chodec se myšlenek na útěk nevzdával a neustále čekal na vhodnou příležitost. Ta však nepřicházela. Dny plynuly, pomalu se začaly měnit v týdny a všechno bylo pořád stejné. Mladíka ta bezútěšná jednotvárnost ubíjela. Zoufale toužil po ztracené svobodě. A ta strašlivá a nenaplněná touha vedla k tomu, že se propadal do čím dál větší beznaděje. Cítil se jako divoké zvíře zahnané do kouta a podle toho se rozhodl jednat. Buď útěk nebo smrt.
Následující večeře se proto nedotkl. Jen se posadil na lůžko a čekal. V břiše mu kručelo hlady, protože na pravidelnou stravu se snadno zvyká, a jazyk se mu nepříjemně lepil na patro, protože od konce cvičení nepil. Přesto se tím jeho odhodlání nijak nezmenšilo. Dobře věděl, že zakrátko si pro něj přijde Bella, aby ho odvedla do lázní. Už chodila sama a své ozbrojence vždy nechávala na chodbě. On však teď potřeboval, aby alespoň dva muže zavolala k sobě dovnitř. Tím by jejich síly rozdělila a on by se tak snadněji probojoval ven.
Po dívčině příchodu se tedy ani nehnul, hleděl do prázdna a doufal ve štěstí.
„Stalo se něco, Chodče?“ ptala se Bella s obavou, ale mladík neodpověděl. Jen dál nepřítomně zíral někam před sebe. Znepokojená blondýnka se rozhlédla po pokoji a hned si všimla netknuté večeře. Okamžitě k sobě přivolala Orkana a oba se pak nerozhodně zastavili u podivně se chovajícího vězně. A právě to si Chodec přál. Jeho útok byl nečekaný a jeho rána tak silná, že se obr bez hlesu sesul k zemi, a ani Bella se nezmohla na slovo.
„Buď tiše, nerad bych ti ublížil. Ale udělám to, budu-li muset,“ varoval šeptem mladík a dívka mlčky přikývla. On se potom otočil k odchodu, ona ho však ještě chytila za loket.
„Neděláš dobře, příteli,“ špitla, pustila ho a Chodec se vyřítil z místnosti. Rychle, prudce a opět zcela nečekaně.
Několika ranami pěstí a pár kopanci vyřídil překvapené ozbrojence a rozběhl se k lázním. Tušil tam východ a také to byla jediná cesta po hradě, kterou znal. Rvačka za dveřmi jeho pokoje se ovšem neobešla bez hluku. I Bella už začala volat o pomoc a Chodec věděl, že nyní závisí všechno zase na štěstí.
Hnal se chodbou, za zády mu zněl pronikavý dívčin křik, dusot pronásledovatelů i vzteklé ječení krásné Valerie a před sebou měl čím dál větší počet zmatených sluhů a služek, které děsil stupňující se halas. Prchající mladík je spěšně odhazoval stranou a dál utíkal, jak nejrychleji dovedl. Jenže o patro níž už se mu do cesty nepletli jen sloužící, ale objevili se i další ozbrojenci. Chodec tak musel stále častěji bojovat. Pořád sice postupoval kupředu, protože se mu podařilo získat meč a touha po svobodě zdvojnásobila jeho síly, značně však zpomalil. Jeho naděje na útěk se tak povážlivě zmenšovala, počet ozbrojenců naopak rostl.
Zoufalstvím zaslepený a na několika místech už i zraněný a krvácející Chodec pevněji sevřel ukořistěnou zbraň a začal kolem sebe rozsévat smrt. Už se jen nebránil, ale bez milosti zabíjel. Zároveň doufal, že tím rozzuří své soupeře natolik, že zapomenou na královnin zákaz a případně zabijí jeho. Za žádnou cenu se nechtěl vrátit zpátky do toho prokletého pokoje.
V tom bojovém zápalu však nějak ztratil směr a vůbec netušil, kde je. Věděl jen, že musí ke schodům a dolů. Krátkým a rychlým bodnutím se zbavil nejbližšího dotírajícího protivníka a vrhl se první chodbou doprava, ale měl smůlu. Byla slepá.
Chodec pochopil, že prohrál. Odtud neuteče. Přesto mohl stále ještě zemřít. V boji jako správný Gimt. S tímto rozhodnutím doběhl na konec, tam se otočil a odhodlaně se postavil ohromné přesile blížících se mužů.
„Stát! Stát! Tak stůjte, sakra, vy hlupáci!“ zazněl náhle nad postupujícím zástupem Orkanův zvučný hlas a všichni ti muži ho kupodivu poslechli. Zastavili se dřív, než došlo ke střetu a obr úlevně vydechl. Mnozí si tak zcela jistě zachránili život. Nahlas to ovšem neřekl. Místo toho se protlačil davem dopředu a vybídl obklíčeného mladíka, aby se vzdal.
„Ne,“ řekl mu na to tiše, ale důrazně Chodec, podíval se mu zpříma a nebojácně do očí a postavil se do střehu.
„Nemáš naději vyhrát, ty šmejde, a víš to,“ snažil se ho přesto umluvit Orkan.
„Já tu chci zemřít, ne vyhrát, ty nemyslící hromado svalů,“ nedal se ve svém rozhodnutí zviklat mladík a ani se nehnul. Dál beze strachu hleděl na vůdce svých nepřátel a čekal na útok. Poslední a smrtící.
Obr ho sledoval stejně, na rozdíl od něj se však snažil útoku vyhnout. Tiše tedy uvažoval nad nějakou jinou možností. I jeho chlapi mlčeli, takže v chodbě na chvilku zavládl podivný klid.
A ten přerušil až Orkanův upřímný a hlasitý smích. Chodec nechápal a ostatní vlastně také ne. Co je tady tak zábavného?
Než se nad tím však stačil kdokoli řádně zamyslet, vyrazil ten chlap náhle vpřed. Beze zbraně, jen se svým hlučným smíchem se vrhl proti udivenému Chodci. Dva kroky před ním ztichl, odrazil se a skočil. Levačkou přitom odklonil mladíkův napřažený meč a pravačkou sevřenou v pěst mu silně narazil do hrudi. Na něco takového zcela nepřipravený Chodec se okamžitě poroučel k zemi. Obrův prudký úder ho připravil o dech a pád k jeho nohám i o meč. Byl konec.
***
Dva muži se na Orkanův příkaz sklonili k ležícímu Chodci, uchopili ho za ruce a ne právě jemně ho postavili na nohy. Vzali ho mezi sebe a zcela bezmocného ho vlekli zpátky. Orkan šel před nimi a ostatní se pomalu rozcházeli. Obr vedl skupinku až do chodby s mladíkovým vězením a královninými pokoji, a jak se k ní blížili, snažil se zoufalý zajatec vykroutit ze sevření svých strážců. Několik tvrdých ran pěstí však jeho pokusy spolehlivě zadusilo.
Přibližně uprostřed té chodby už na ně čekala Valeria. V jedné ruce držela krátký jezdecký bičík, netrpělivě si s ním ťukala do dlaně té druhé a její zelené oči metaly blesky.
„Máš se na co těšit, šmejde,“ šeptl s jistým uspokojením směrem k Chodci Orkan, když ji tam uviděl. Potom k ní došli, obr průvod zastavil a lehce se poklonil.
„Má paní,“ oslovil uctivě rozzlobenou ženu a ustoupil stranou. Jeho chlapi jí pak k nohám složili porážkou i pěstmi téměř omráčeného zajatce a krásná rusovláska popustila uzdu svému hněvu. Bič zasvištěl vzduchem a dopadl na Chodcův bok. Látka košile povolila a na kůži nešťastného mladíka se objevil bolestivý krvavý pruh. Tím se ale Valerii neulevilo. Právě naopak. Už se neovládala a na ležícího Chodce pršely nové a nové rány. Pudem sebezáchovy hnaný mladík se stihl pouze přetočit na břicho a chránit si obličej. Během několika okamžiků měl košili na cáry a na zádech množství krvavých šrámů, jejichž počet neustále rostl. Chodec snášel ten neřízený výprask nejprve tiše, s pevně stisknutými čelistmi a nezlomeným, až vzdorovitým výrazem v očích. Postupně nad ním však vítězila bolest a on po dopadu biče stále více křivil tvář a sténal, ale vzdor mu z očí nezmizel.
A potom jej náhle bolest přemohla. Ztichl a propadl se do blaženého bezvědomí. Ani to ovšem rozběsněnou ženu nezastavilo. Pravačku, v níž svírala bič, už téměř necítila, a funěla námahou, dál však zasypávala nehybné tělo ranami.
„Valy, dost! Prosím! Vždyť ho zabiješ!“ nemohla dál snášet tu podívanou Bella a vykřikla. Zoufale a se slzami na krajíčku.
Tím svou paní zadržela. Valeria se vzpamatovala, ruka s bičem jí klesla a oči se zklidnily. Jen prudce oddechovala. Nezastavily ji však dívčiny slzy ani projevený soucit, ale prostý význam těch vyřčených slov. Nechtěla, a vlastně zatím ani nemohla toho muže zabít. Ne, dokud nesplní svůj úkol, i když teď proměnil chodby jejího hradu v bojiště…
„Přiveďte ho k vědomí!“ poručila přerývavě, ale nikdo se nepohnul. Všichni nevěřícně zírali na zkrvaveného mladíka.
„Tak proberte ho!“ zopakovala nasupeně a muži kolem se konečně rozhýbali. Jeden odběhl pro vodu, druhý Chodce přetočil na bok a Orkan jemně odebral své velitelce bič, zatímco Bella poklekla vedle mladíkovy hlavy. Něžně mu odhrnula z obličeje vlasy, ze zničené košile utrhla kus nezakrvácené látky, a když se vrátil muž s vědrem plným vody, ten kus navlhčila a lehce s ním přejela Chodci po tvářích i čele. Zmlácený mladík sebou škubl a zasténal, ale k vědomí ho to nepřivedlo. Valeria se zamračila a nespokojeně se ušklíbla.
Oživování si tedy vzal na starost Orkan a ten se s tím rozhodně takhle nenimral. Sebral vědro a část jeho obsahu Chodci na hlavu prostě vylil. To zabralo. Mladík znovu zasténal a otevřel oči. Nesnesitelná bolest zad mu okamžitě připomněla všechno, co se stalo, takže svůj pronikavý modrý zrak upřel přímo na Valeriu a dal si záležet, aby ten pohled byl opět patřičně vzdorovitý. Královna se na něj podívala stejně, potom se s povýšeným úsměvem sehnula a přiblížila svou tvář těsně k té jeho.
„Nikdy se odtud nedostaneš, otroku,“ pošeptala mu sladce. „Ještě jeden takový pokus a nechám ti uřezat obě uši. To na tvůj výkon v posteli mít vliv nebude… A teď se dej do pořádku. Máš na to týden.“
Poslední dvě věty už řekla normálně. Po nich se zase narovnala a obrátila se nejprve na Orkana, pak na Bellu.
„Ty ho odnes na lůžko a ty se o něj postarej,“ poručila důrazně, otočila se a zmizela za dveřmi svého pokoje.
Po jejím odchodu Chodec oči opět zavřel a začal znovu ztrácet vědomí. Než ho však mdloby úplně přemohly, stihl ještě zaslechnout Bellin smutný povzdech a Orkanovu nechápavou poznámku. „Proč tohle všechno? Vždyť ten chlap je jako vzteklý pes. Kousne pokaždé, když k tomu dostane příležitost.“
***
Chodec se vrátil z temných hlubin bezvědomí až druhý den po obědě. S nezvyklou námahou otevřel oči a zjistil, že je zpátky ve svém pokoji. Ležel v posteli na břiše, bolela ho záda i celé tělo a trápila ho žízeň. S další, ještě větší námahou a zaťatými zuby zvedl hlavu a pokusil se přetočit na bok, ale Bella ho jemně, přesto dost důrazně zadržela.
„Moc se nehýbej,“ pravila měkce. „Jen by sis to zhoršil… Dám ti napít, a potom i něco sníš.“
Chodec souhlasně zamručel, vzdal svůj pokus o přetočení a raději obrátil tvář k blondýnce. Očima ji sledoval ke stolu i zpátky, a pak se udiveně podíval na misku s vodou a dutým stéblem slámy, kterou mu dívka postavila doslova pod nos.
„Vezmi slámku do úst a tu vodu s ní nasaj,“ poradila s úsměvem a Chodec opět poslechl. Tentokrát trochu váhavě a s nedůvěrou, ale ta věc skutečně plnila požadovaný úkol. K mladíkově překvapení i úlevě mu s každým nasátím proudila do vyprahlých úst příjemně chladivá, osvěžující tekutina.
„Pomoz mi odtud. Prosím. Sám to nedokážu,“ požádal tiše hned, jak se napil, zatímco Bella mu od stolu přinesla misku s polévkou.
„Nelíbí se mi, že tě Valy takhle ztloukla,“ řekla vážně, když usedla na židli vedle jeho hlavy, a začala ho pomalu, po lžičkách krmit. „Pomoct ti však nemůžu. Ty jsi její otrok, majetek a já přece nemůžu okrást svou paní… Navíc ti zachránila život, vzpomínáš?“
„Ne, ten život mi zachránila Wina,“ nesouhlasil mezi sousty Chodec.
„Ale se svolením. A vůbec! Winu už přede mnou nikdy, nikdy nezmiňuj,“ změnila náhle své chování Bella, téměř odhodila misku i lžíci na lůžko, vyskočila ze židle, utekla a úžasem ochromenému mladíkovi se zdálo, že přitom snad i plakala.
„Proč?“ zavolal za ní o malou chvilku později, ovšem nikdo se mu neozval a dívka se také nevrátila.
A tak si odevzdaně vzdychl, znovu se napil a chtěl se alespoň pokusit nějak dojíst zbytek polévky. Při představě té bolesti od toho úmyslu však hodně rychle zase upustil. Jen lehce odstrčil stranou misku s vodou, položil si hlavu zpátky na lůžko a s otevřenýma očima uvažoval nad tím, co mohlo milou a laskavou Bellu tak rozhněvat. Nebo dokonce rozplakat. Žádost o pomoc to určitě nebyla. Takže jeho nesouhlas spojený se vzpomínkou na Winu?
Nejspíš. I on měl tu ženu rád, ale ona jistě ještě o něco víc. V duchu zaklel, zavřel oči a během chvilky usnul.
***
Bella se Chodci věnovala s až dojemnou starostlivostí. Dvakrát denně mu pečlivě potírala všechny šrámy na zádech jakousi velmi výrazně vonící mastí, krmila ho a dávala mu pít. Přitom s ním občas prohodila i nějaké to slovo, až se spolu najednou bavili zcela plynně a o všem možném. Jenom útěk a Winu už ani jeden z nich nezmínil.
Dny ubíhaly, mladík se pomalu zotavoval a za přikázaný týden se již procházel po pokoji a jedl u stolu. Půvabná blondýnka mu přesto nepřestávala dělat společnost a spokojeně sledovala, jak se jeho stav lepší. Naneštěstí nejen ona, ale i Valeria
„Výborně, otroku,“ chválila ho přes dřevěnou mříž obvyklým, lehce posměšným hlasem. „Vidím, žes to stihl a cítíš se lépe. Takže dnes v noci…“
Nedopověděla. Pouze při té představě lehce zvlnila rty. Chodec se naopak zamračil a podíval se jí zpříma do očí.
„To radši umřu hlady,“ pronesl tlumeně, kráska tu větu však příliš vážně nebrala. Znovu se zářivě usmála a zmizela uvězněnému mladíkovi z dohledu.
Chodec v duchu opět zuřil a rozhodl se svou výhrůžku dodržet. Stejně mu nic jiného nezbývalo. Utéct za těchto podmínek nebylo možné a dělat dál postelového otroka nechtěl. Za žádnou cenu. Přestal tedy jíst i pít a chudinka Bella vůbec nevěděla, co si s ním má počít. Vůbec ji neposlouchal. Její domluvy i její prosby ho nechávaly naprosto chladným.
„Nechej ho. Však on přijde k rozumu,“ radila jí s mírným pobavením a nečekaně klidně Valeria. „On si nepřeje zemřít, to mi věř. Jeho touha po životě na svobodě a naděje na případný útěk jsou příliš silné. Nedovolí mu to.“
A v tom se naneštěstí nemýlila. Chodec byl tělem i duší válečník, ne mučedník. Když zemřít, tak v bitvě, ne potupně a bezmocně někde v posteli. Na druhou stranu i tohle se dalo nazvat soubojem. Soubojem vůlí a Chodec v něm rozhodně nemínil prohrát. Velmi dobře věděl, že Valeria ho jen tak zemřít nenechá. Určitě se to pokusí nějak řešit. Ale jak?
Co příslib svobody, odpovídal si na tu otázku neustále a vzdorovat nepřestal.
Vydržel to dva dny. Třetí den už byl tak zesláblý, že pouze ležel na lůžku. Měl skelný pohled, čelo rozpálené horečkou a občas ho trápily bolestivé křeče. Hlad téměř nevnímal, ale žízeň… Nesnesitelná. A domluva s Valerií nikde. Morcijská královna se o ni ani nepokusila. Kde se to, sakra, pokazilo?
Už se přichystal, že svůj boj vzdá, když se u něj krásná rusovláska přeci jen objevila. Sklonila hlavu k jeho obličeji a z této těsné blízkosti na něj promluvila.
„Už netrucuj, Chodče,“ řekla tlumeně a tentokrát zcela vážně a bez posměchu. „Stejně uděláš, co budu chtít, protože znám samozřejmě i jiné způsoby, jak ti do těla vpravit nejen vodu a nějaké to jídlo, ale i lektvar. Takže si vyber. Buď spolupráce nebo drsné násilí… Orkane!“
Oslovený obr a jeho ozbrojenci k němu poslušně napochodovali a on teď rozhodně neměl sílu se jim bránit. Poraženě vzdychl, vzal do úst již známou slámku, kterou mu i s miskou plnou slabého bylinkového čaje podala a přidržela Bella, a hltavě pil. Znovu ponížený a zoufalý a nyní ještě navíc také bez naděje. Mnohem jasněji než kdy předtím si totiž uvědomoval, že před svým potupným údělem prostě neuteče.
Pokud se tedy nestane něco nepředvídaného.