Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cena za svobodu - 1. část

   „Tak teď můžu doufat už jen v zázrak. A nebo v možnost, že až se zadaří, Valeria mě pustí sama,“ uvažoval nahlas Chodec třetího dne po své poslední prohře. Byl v tu chvíli v pokoji sám, ležel na lůžku, ruce měl složené pod hlavou a díval se směrem k oknu. Právě za ním zapadalo slunce a zářivá lanka jeho paprsků ho lehce oslňovala. Zároveň dávala jeho zlaté kleci skutečný zlatavý nádech.      

   Smutně vzdychl. Za normálních okolností by tu hru světla určitě obdivoval, teď ji však vnímal spíš jako trest a prokletí. Vyvolávala vzpomínky a připomínala mu hořkou skutečnost. Věděl totiž více než dobře, že se již ze své dobrovolné hladovky dostatečně zotavil, a tušil, že to stejné ví i Valeria. Jistě ho k sobě zase brzy povolá.      

   Zatracená práce! Ulevil si v duchu a ulevil si znovu, protože na chodbě přesně v tom okamžiku zarachotila závora. Hned potom se dveře jeho pokoje otevřely a vešla Bella.     

   „Pojď,“ vybídla ho krátce, přesto s úsměvem a Chodec uhodl. Je to tady. Čeká ho koupel, lektvarem znehodnocená večeře a noc s královnou. Otráveně se ušklíbl, ale vstal a následoval dívku ven.       

   Za dveřmi už stál Orkan se svými nohsledy a připravenými vodítky a po obvyklém připoutání ho celá šestice skutečně odvedla do lázní. Potom zase zpátky, a pak přišlo překvapení. Stůl byl prázdný a spojovací mříž otevřená dokořán.      

   Chodec nechápal.     

   „Povečeříš s královnou,“ poučila ho s úsměvem Bella a trochu tišeji ještě dodala: „Tak to nepokaz.“       

   „Jo, žádné hlouposti, šmejde,“ přitakal podmračeně Orkan a kývl na své muže. Dva z nich mu postupně odepli vodítka, následně ho i s ostatními obestoupili a pod vedením Orkana ho zavedli k Valerii. Bella je tentokrát nedoprovázela, protože tohle se jí nijak netýkalo. Jen se na odcházejícího mladíka ještě jednou povzbudivě usmála a opustila je i pokoj.     

   Morcijská královna už na ně čekala. Seděla za bohatě prostřeným stolem a vypadala nádherně. Jako ostatně téměř vždy. Chodec si na to již stačil zvyknout a snažil se to nevnímat, přesto mu její krása na okamžik skoro vzala dech.          

   Hned v příští vteřině si však připomněl, proč je tady, a velice rychle se vzpamatoval. Přitom si všiml, že ta žena není sama. Asi tři kroky za ní stálo v pravidelném půlkruhu pět statných, nepřístupně se tvářících mužů.       

   Osobní stráž. Takže má strach z mého útoku, blesklo Chodci hlavou a docela ho to potěšilo. Zároveň si ovšem moc dobře uvědomoval, že skutečně ji napadnout by byl holý nerozum a jen hlupák by se pokoušel zdolat takovou přesilu. Ne, musí se ovládnout a obrnit trpělivostí.     

   „Posaď se,“ vybídla ho kupodivu docela vlídně, sotva se k ní i se svými hlídači dostal, a ukázala na jedinou volnou židli, která tam byla. Stála přes stůl proti té její. Váhavě poslechl a kráska pokračovala: „Povečeříme spolu, a pak si promluvíme… A nemusíš se bát, v jídle ani v pití teď není žádný záludný lektvar.“     

   „Nebojím se,“ hned se naježil nepříjemně napjatý mladík, ale ona ho odzbrojila úsměvem.     

   „Já vím, že ne… A nechci se hádat, jen se v klidu najíst. S tebou. Takže…“ kývnutím mu popřála dobrou chuť, potom úplně jiným kývnutím poslala kousek dozadu Orkana a jeho chlapy a bez dalšího zbytečného zdržování se pustila do pokrmů na stole. Chodec zdráhavě následoval jejího příkladu a v duchu se ptal sám sebe: Co má tohle všechno znamenat? Co tímhle falešným přátelstvím Valeria sleduje? Chce se s ním snad dohodnout?     

   Odpovědí se mladík dočkal hned po večeři. Přesně podle slibu. Sotva služtičky sklidily použité nádobí a na stole tak zůstala pouze karafa s vínem a dva pohárky, usadila se Valeria o něco pohodlněji a začala: „Víš, Chodče, překvapils mě. Netušila jsem, že se budeš svému úkolu až tak moc bránit. Myslela jsem, že – že se ti líbím.“    

   „Jsi velmi krásná a žádoucí. Ale také – zraněná,“ oplatil jí upřímnost Chodec a dával si velký pozor na volbu slov. Když bude našlapovat obezřetně, třeba s tou šílenou ženou uzavře nějakou dohodu.      

   „Zdám se ti zraněná?“ zajímala se pobaveně.     

   „Ano. Na duši. A lékem na tuhle tvou bolest je láska a něha. To ti ovšem já dát nemohu… A už vůbec ne s tímhle,“ dodal ještě opatrně a ukázal si ke krku.       

   „Ten obojek ti nesundám. Máš ho proto, aby sis neustále uvědomoval, kde je tvé místo. Mohu ti však nabídnout něco jiného.“        

   Svobodu, už chtěl vyhrknout Chodec, včas se ale zarazil. Naštěstí. Vrácení svobody Valeria popřela, když mluvila o obojku, takže…   

   „Medailon?“ tázal se nevěřícně a překvapeně hleděl na drobný šperk, který mu královna nečekaně ukázala. „Tys ho nehodila přes palubu?“     

   „Ne,“ usmála se. „Přestože mě to napadlo. Po tom, co jsi předvedl před přistáním. Vrátím ti ho, když…“     

   „Když co?“ zeptal se krátce a rysy tváře mu ztvrdly.      

   „Když přijmeš své postavení a svou povinnost budeš plnit dobrovolně.“       

   „Proč?“ vyslovil Chodec raději tuhle prostou otázku než rázný nesouhlas, který měl na jazyku. „Už se ti to nelíbí jako na začátku?“     

   „Ne,“ přiznala s lehkým uzarděním a naklonila se přes stůl blíž k němu. Napodobil ji a ona pak téměř šeptem pokračovala: „Moc chvátáš a já… Nemám z toho prostě to pravé potěšení.“     

   „O tvé potěšení mi nejde,“ uklouzlo zcela mimoděk Chodci, ale kráska se kupodivu neurazila.     

   „To ani nemůže. S lektvarem. Bez něj však…“ Větu schválně nedopověděla, jenom se znovu narovnala a s dobře skrývaným napětím čekala na vyjádření muže před sebou.      

   A Chodec váhal. Zamyšleně se díval na medailon, matně se lesknoucí ve světle mnoha svíček a ležící na stole jen malý kousek od jeho ruky, a věděl, že bez vysněné svobody pro něho nemá tu správnou cenu. Zároveň ovšem tušil, že odmítnutím si rozhodně nepolepší. Přesto si nemohl pomoci. Hrdě se na své židli napřímil, pohlédl Valerii přímo do očí a pomalu zavrtěl hlavou.         

   „Ne,“ řekl, jak nejjemněji uměl. „Tvá nabídka je laskavá i lákavá, ale ať tak nebo onak, pořád zůstávám vězněm. A vězňové nespolupracují.“       

   „No počkej, otroku!“ odhodila kráska všechno své sebeovládání a vyskočila na nohy. „Těchto slov budeš jednou trpce litovat, to mi věř… Odveďte ho a udělejte, co je třeba.“      

   Chodec během její řeči také vstal a dál jí beze strachu hleděl do očí. A to až do doby, než ho obklopili Orkanovi chlapi a pod vedením obra splnili rozkaz.    

   Tím to však neskončilo. V pokoji ti muži Chodce překvapili naprosto nečekaným útokem. Vrhli se na něj a přes jeho zuřivou, i když poněkud opožděnou obranu ho dovlekli ke stolu. Docela tvrdě a obličejem dolů ho připlácli na jeho desku a následně ho na ní i úplně znehybnili. Chodec měl hlavu otočenou doleva, takže vůbec netušil, co se děje vpravo od něj. Neviděl, jak si Orkan do zvláštní, tenké jehlice natahuje trošku jakési čiré tekutiny. Cítil až její vpich kousek pod lopatkou, nepříjemné vtlačení té trošky do těla a samozřejmě bolest.       

   Znovu se pokusil o obranu, ale zbytečně. Chlapi ho pustili sami, bez slůvka vysvětlení odešli na chodbu, zavřeli za sebou dveře a závora zapadla. Chodec osaměl a jen těžko se vyrovnával s tím, co se teď stalo. Zamračeně se podíval k otevřené spojovací mříži a uviděl Valeriu. Stála pár kroků od ní a zářivě se na něj usmívala. Mladíka přemohl hněv. S touhou ublížit se vydal k té zákeřné a kruté krásce, než se k ní však stihl dostat, lektvar nad ním opět zvítězil.  

 

***

 

   Další dny Chodci tak nějak podivně splývaly, protože se od sebe nijak zvlášť nelišily. Jeden se podobal druhému jako vejce vejci a zotročený mladík tak naprosto ztratil pojem o čase. Svému úkolu se teď nebránil, ale po té nevydařené dohodě už nevěřil, že ho Valeria nechá jen tak odejít. I kdyby skutečně otěhotněla. A to ho hnětlo. Ta beznaděj a bezmoc. Nemohl nic, jen trpně snášet, jak si s ním každý dělá, co se mu zachce.      

   Byl proto věčně mrzutý a naštvaný a jedinou stálou útěchu mu v té těžké době poskytovalo cvičení. Námaha s tím spojená mu vždycky alespoň na chvíli dávala pocit síly a také mu dovolila zapomenout na to, kde je a čím je. Navíc mu nepomáhala jen takhle na duši, ale samozřejmě i na těle. Bez ní by se totiž díky vydatné a pravidelné stravě brzy pěkně zakulatil. To mu ostatně potvrdila i Valeria.     

   „Cvičíš, otroku?“ překvapila ho otázkou jednoho odpoledne, a než se celý zadýchaný a upocený zmohl na odpověď, spokojeně pokračovala a odpověděla si tak vlastně sama: „To je dobře. Nechci mít v posteli žok obalený sádlem.“     

   Touto lehce posměšnou poznámkou ho ta žena opět pěkně rozzlobila, přesto s tělocvikem neskončil. Nacházel v něm útěchu dál. Stejně jako ve společnosti Belly. Drobná blondýnka se o něj i teď starala a občas si s ním s chutí i popovídala. Nebavili se spolu sice o ničem důležitém, většinou jen o běžných věcech, případně o novinkách z venku, pro uvězněného Chodce se však staly tyto rozhovory jedinou opravdovou radostí.    

   A právě od Belly se dozvěděl i příčinu stále častějších výbuchů královnina vzteku, jichž byl díky přímému sousedství obou pokojů pokaždé svědkem. Dívka s tím samozřejmě nezačala sama. Zeptal se jí na to a ona mu po krátkém zaváhání prozradila, že vláda krásné Valerie vůbec není tak dokonalá, jak se zpočátku zdálo. Přátelé a stoupenci jejího bratra, kterým se během vzpoury podařilo utéct a skrýt se, své úkryty nyní opouštějí, sjednocují se a pobuřují. Zatím jenom slovně, ale to stačí. Přidávají se k nim další lidé a jejich počet roste. Podle posledních zpráv už je jich prý tolik, že nemohou jen tak někde tábořit. Stáhli se proto na západ ostrova, do těžko přístupných a divokých Červených hor a odtamtud se chystají škodit. Možná rozpoutat i válku.     

   Chodec vyslechl to vysvětlení s jistým zadostiučiněním a zároveň se mu vybavila slova, která ve své domovině slyšel z úst starších a zkušenějších snad desetkrát.         

   „Není až tak těžké nějaké území dobýt, ale udržet si ho,“ přetlumočil i Belle, dívka na to ovšem neřekla nic. Jen pokývala vážně hlavou, ustaraně si vzdychla a pro tu chvíli ho opustila.         

   Za dva dny se k tomu však vrátila a tentokrát sama od sebe mu sdělovala další novinky. Valeria prý za vzbouřenci poslala trestnou výpravu, ale nedosáhla tím ničeho. Její rytíři byli rozprášeni a přivezli velmi znepokojivé zprávy. Stále více prostých lidí prý opouští vesnice a odchází do hor. Ostatní pak vzbouřence alespoň zásobují potravinami, oděvy, zbraněmi a jinými nezbytnostmi. Královna tedy chystá novou výpravu. Větší a lépe vedenou.    

   „Takže se stalo přesně to, co nikdo nechtěl. Začíná válka,“ posteskla si na konci svého vyprávění, upřela smutný pohled kamsi před sebe a Chodec náhle zatoužil obejmout ji, utěšit a nějak povzbudit. Zdála se mu v tu chvilku strašně zranitelná a také s ní soucítil. Ani jeho netěšila představa války na ostrově, i když jistá část jeho já se docela radovala z královniných potíží. Přesto…         

   „A co princ?“ zeptal se pouze a neudělal nic z toho, co by si udělat přál. Vycítil, že objetí by dívku přivedlo do rozpaků, možná by jí bylo až nepříjemné, a slova útěchy prostě nenašel.   

   „Podle našich zvědů na pevnině se s králem Rikanem nerozešel právě přátelsky. Dává mu za vinu sestřino zmizení,“ odpověděla tiše a oči zase zvedla.    

   „On stále neví, co se tady děje?“ nechápal Chodec.    

   „Asi ne. Valeria se hodně snažila, aby se to hned tak nedozvěděl,“ opět ho poučila Bella.     

   „To se ještě nepokusil vrátit domů?“    

   „Ne. Dost dlouho hledal sestru, a potom… Valy je na něj připravená. Dopluje do přístavu a skončí…“    

   „V žaláři,“ dořekl Chodec, dívka kývla, a hned potom od něj odešla.  

 

***

 

   Druhá trestná výprava proti povstalcům dopadla stejně jako ta první. To Chodec poznal už z Valeriiny zloby. Bella mu tu domněnku pak jenom potvrdila. Krátce a bez podrobností. Nechtěla svou již beztak dost naštvanou paní ještě více hněvat, a tak se s ním teď raději příliš nebavila. A Valeria vlastně také ne. Už žádné posměšné poznámky, žádné slovní souboje. Mladík si u ní jen v noci odbyl své a přes den ji nezajímal. Až přišlo ráno, kdy Chodec náhle zjistil, že s krásnou rusovláskou tentokrát neležel. Spal sám a ve své posteli. A potom znovu. A zase.      

   „Co to znamená?“ ptal se s podivnou směsí údivu, napětí a naděje, sotva se mu naskytla příležitost.       

   „Zatím není nic jisté,“ odpověděla vyhýbavě Bella. Právě mu přinesla večeři, a protože se Valeria v tu stejnou dobu nacházela v lázních, kde její společnost nevyžadovala, na chvilku si k němu i sedla.    

   „No tak – co se děje?“ nedal se odbýt Chodec. S povzbudivým úsměvem se jí podíval do očí a přitom si všiml, jak moc jsou smutné.        

   „Všechno je špatně,“ přiznala po pár vteřinkách uvažování, a jakmile to udělala, popustila pak uzdu svému zármutku úplně. „Víš, jak ses mě posledně ptal na Erna? Tak… Je ve vězení.“     

   „A to tě trápí?“    

   „Ano,“ špitla. „Než se vydal na pevninu, požádal mě o ruku.“     

   „Cože?!“ upřímně se podivil Chodec. „A Valeria to ví?“     

   „Samozřejmě, že ne,“ se stejnou upřímností se zděsila Bella a zahanbeně sklopila oči.     

   „Takže ses musela rozhodnout, na čí stranu se postavíš, a zvolilas přítelkyni,“ zamyšleně pronesl Chodec a dívka mu to odkývala.    

   „Ern však nejspíš zemře a bojím se, že ty taky,“ zašeptala znovu s očima pořád sklopenýma. Na to pokýval hlavou Chodec a nastalo ticho.   

   „Ale to já nechci!“ vykřikla najednou tlumeně. S neskrývaným zoufalstvím pohlédla na mladého muže a on by ji velmi rád nějak potěšil, jenže na nic nepřišel. Vždyť ani jemu teď nebylo právě veselo. Koho by také nedchlo sdělení, že má zemřít?    

   Rozhodnutí královny on ovšem změnit nemohl a dávat dívce plané naděje… Zatracená práce! Zase ta prokletá bezmoc!       

   S velkou chutí by do něčeho nebo klidně i do někoho praštil, místo toho si však jen odevzdaně vzdychl: „Ano, ona vždycky zabije ty, co se jí postaví.“      

   V duchu se ale se svou případnou smrtí tak snadno nesmířil. Bude bojovat. A pokud skutečně zemře, pak jedině v boji…    

   „Proč to říkáš?“ skočila mu nečekaně do myšlenek Bella a její pohled se změnil. Smutek nahradilo nepřátelství.       

   „To nechceš vědět,“ pokusil se uchránit ji před zmínkou o Wině.     

   „To tedy vědět chci!“ rozzlobila se blondýnka. „Právě jsi totiž naznačil, že má přítelkyně je krutá a pomstychtivá mrcha.“    

   Ano, to opravdu je, už se chystal odseknout Chodec, v poslední chvíli se však zarazil. Bella s ním jednala vždy laskavě a nezasloužila si takové chování. Promluvil proto, jak nejjemněji uměl: „Je mi líto, jestli jsem se tě nějak dotkl.“    

   Tím dívku dokonale odzbrojil. Přestala se mračit a dívala se na něj opět přívětivě, přesto vyzvídala dál.     

   „No tak, Chodče. Nejsem přece malé dítě. Oba víme, žes neurazil mě, ale… Cos myslel tou poznámkou o zabíjení?“       

   „Viděl jsem Valerii trestat neposlušnost,“ prozradil neochotně.       

   „Tím myslíš sebe?! Ty sis to zasloužil. Snažil ses utéct a přitom jsi zabil nebo zranil několik lidí.“    

   „Ach ano. Jistě. Je tuze špatné odmítat okovy a prát se za svobodu.“     

   „Okovy nemáš a také se tu nemáš až tak zle.“       

   „Pořád jsem vězeň, Bello… Ale ne, svůj trest jsem na mysli neměl. Viděl jsem jiný.“        

   „Jiný…? Jaký jiný? Kde?“ vyhrkla dívka a její půvabná tvářička se změnila v otazník.     

   „Ještě na pevnině. V jednom údolí,“ svěřil se a doufal, že tím ten nepříjemný výslech skončí. Zároveň děkoval prozřetelnosti za nyní zavřené dveře, protože jinak by jejich místy i dost vypjatá rozmluva určitě přitáhla nevítanou pozornost na chodbě hlídkujícího Orkana.       

   „Na pevnině?! V údolí?!“ opakovala si zatím zamyšleně blondýnka a paměť jí u toho pracovala na plné obrátky. „To mluvíš o Wině…? Ta jediná totiž tehdy zemřela.“      

   „Dobře,“ rozzlobil se tentokrát Chodec. Jeho míra trpělivosti právě přetekla. Když ta zvědavá osůbka vedle něj tolik touží po pravdě, má ji mít. „Ano, mluvím o Wině. Mluvím o chvíli, kdy ji tvá nemilosrdná přítelkyně bez mrknutí oka odsoudila za zradu a během následující vteřiny podřízla jak ovci.“     

   „Lžeš!“ vykřikla dívka a vstala od stolu tak prudce, že téměř porazila židli, na níž dosud seděla. „Winu jsi zabil ty!“      

   „Já? Proč bych to jako dělal?“ ptal se ohromeně i lehce otřeseně Chodec.     

   „Tenkrát jsi chtěl také utéct a vzal sis Winu jako rukojmí.“    

   „Ach, tak,“ posměšně protáhl Chodec, i když do smíchu mu rozhodně nebylo. To, že na něj svedli vraždu ženy, na které mu záleželo, si bral velmi osobně a v duchu za tu nehoráznou lež slíbil Valerii stejně nehoráznou pomstu. Velmi osobně si to však brala i Bella. Oči jí plály a znovu z ní doslova sálalo nepřátelství.    

   „Bavila jsem se s tebou. Dokonce ti i odpustila, tak proč to nepřiznáš?!“ křičela na něj se slzami na krajíčku. „Vždyť jsi ji zabít nechtěl. Já vím, že ne. Stalo se to nešťastnou náhodou. Už jsi ji pouštěl, když ti sjel ten prokletý nůž.“     

   „Tohle ti řekli?“ pronesl zase normálním hlasem Chodec. Hněv ho při pohledu na ni okamžitě přešel. Teď cítil spíš lítost a smutek. „Mrzí mě tvá ztráta, ale… Věř si, čemu chceš, já Winu nezabil. To Valeria připravila tvou kamarádku o život, ne já.“    

   „Wina nebyla má kamarádka, ale sestra,“ poučila ho s pláčem, a pak od něj utekla.