Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cena za svobodu - 2. část

   „Tak jak to podle tebe tehdy bylo?“ zeptala se chladně o hodinu později, když se k němu vrátila pro špinavé nádobí od večeře. „A klidně se rozpovídej. Valeria je na válečné poradě se svými rytíři, takže času máme dost.“      

   „Tohle jsem nechtěl, Bello. Opravdu,“ snažil se o usmíření Chodec, ovšem bez úspěchu.       

   „Já také ne, ale stalo se… Mluv!“ vybídla ho stále stejně odměřeně a usedla na jednu z židlí. Mladík si však dobře všiml jejích od pláče pořád ještě zarudlých očí. Nehádal se tedy, sedl si na postel a podrobně ji seznámil se vším, co se v tom nešťastném údolí seběhlo.     

   „Nevěřím ti,“ řekla tiše, když skončil, a podívala se přímo na něj.     

   „Jsem Gimt, takže nelžu. Nikdy!“ ohradil se důrazně a s čistým svědomím zkřížil svůj pohled s jejím.      

   „Gimtem už dávno nejsi,“ připomněla mu hořkou skutečnost dívka a očima neuhnula ani o kousek.      

   „Ne, díky tvé paní,“ odsouhlasil její slova Chodec, ale ani on svůj zrak nesklopil.     

   „Pokud připustím, že mluvíš pravdu, pořád nechápu, proč by dala Valy tobě přednost před Winou?! Tvá podoba s Ernem je nepřehlédnutelná, přesto… Wina byla přítelkyně. Velmi dobrá přítelkyně. Takže proč to všechno? Proč…? Určitě to víš.“     

   „Protože jsem princ. Orrinorský princ,“ jen nerad přiznal Chodec a svůj zrak sklopil.       

   „Zase lžeš. Ten je dávno mrtvý,“ namítla Bella.    

   „Není. Tehdy to byl podvod. Skrývali mě a teď se skrývám já.“   

   „Proč?“      

   „Pochop, Bello. Kdybych se přihlásil o svůj trůn, vyvolám dohady a rozpoutám válku,“ s povzdechem vysvětlil mladík a zase vzhlédl. „Navíc mi tohle dobrovolné vyhnanství vyhovuje. Jsem hrdý, že je ze mě Gimt.“     

   „Tomu nerozumím. Jak můžeš jen tak odmítnout být tím, kým jsi?“      

   „Někdy je to zatraceně těžké, to mi věř.“    

   „A zná tohle tvé tajemství ještě někdo další? Třeba tví přátelé?“      

   „Ne. Nikomu jsem to neřekl.“     

   „Tak jak se to dozvěděla Valy, když to až takhle tajíš?“    

   „Blouznil jsem v horečkách. Potom, co mě skoro zabili ti lupiči.“    

   „Hm… Stejně ti nevěřím,“ neústupně uzavřela dívka. Znovu mu pohlédla do očí a on jí oplatil stejně, takže se takhle mlčky a upřeně přeměřovali ještě několik dalších vteřin, až jejich tichý souboj rázně ukončilo tlumené klapnutí dveří vedlejšího pokoje.     

   Valeria se vrátila, věděli oba a podle hlasitého klení také poznali, že královna není v nejlepší náladě. Porada s rytíři nejspíš nedopadla podle jejích představ. Bella proto na víc nečekala, sebrala podnos s nádobím a spěchala ke dveřím. Chodec jí je dvorně přidržel a tentokrát se v pokoji zavřel sám.    

   „Asi už taky ztrácím rozum,“ zhodnotil to šeptem cestou k oknu a zamyšleně se zadíval do přicházející noci.  

 

***

 

   Ráno se Chodec probudil ve své posteli a věděl, že v noci opět k ničemu nedošlo. Že by Valeria byla opravdu těhotná? V tom případě zemře už velice brzy. Ale kdy přesně a jak?    

   Ta nejistota ho kupodivu trápila víc než skutečnost, že se mu chystají vzít život. Když mu však blondýnka přinesla snídani a on viděl její bledý obličej a tmavé kruhy pod očima, úplně se zhrozil a zeptal se na něco zcela jiného.    

   „Co se ti stalo?“ vyrazil ze sebe.     

   „Celou noc jsem přemýšlela,“ začala polohlasem a kupodivu docela ochotně vysvětlovat Bella. „Valeria připravuje válku s povstalci. Erna zatím ušetří, protože by jí prý mohl posloužit při vyjednávání. Potom ho ovšem usmrtí. Stejně tak tebe, protože tě nenávidí. Já ale nechci žádnou válku ani další zbytečné zabíjení… Takže ti pomůžu.“    

   „Proč?“ nechápal tu náhlou změnu jejího názoru mladík.    

   „Utečeš k povstalcům a budeš je varovat. Také jim řekneš o Ernovi. To je má cena za tvou svobodu,“ použila ho krátce, a potom mnohem jemněji ještě dodala: „Uděláš to?“     

   „To ti slibuji,“ odpověděl téměř slavnostně Chodec a byl zvědavý na další podrobnosti, dívka mu ale už nic jiného neřekla. Jenom kývla, nejspíš na pozdrav, a odchvátala za svými povinnostmi.     

   Mladík tak zůstal zase sám. Netrpělivý a napjatý k prasknutí. A musel to vydržet do oběda, protože až tehdy se dozvěděl o něco víc.     

   „Před večeří,“ špitla nenápadně blondýnka, zatímco odkládala na stůl těžký podnos. Hned potom odešla a měla k tomu velmi dobrý důvod. Valeria se totiž právě v té době zdržovala ve vedlejším pokoji, a dívka na sobě přímo cítila její zkoumavý pohled.     

   Chodec tedy znovu osaměl a znovu se jen těžko vyrovnával se svým vnitřním rozpoložením. Nejraději by o dost zrychlil běh času, ale jak už to v takových případech bývá, stal se pravý opak. Minuty se vlekly nesnesitelně pomalu a nedočkavému mladíkovi se zdálo, že večer snad nikdy nepřijde.     

   A pak byl náhle tady a další pokus o útěk mohl začít. Chodec se na něj cítil připravený po všech stránkách.    

   „Pojď,“ vybídla ho však Bella naprosto obyčejně a úplně stejně jako kdykoli předtím, když ho chtěla odvést do lázní.     

   Mladík zklamaně vzdychl a přesně v tom okamžiku si všiml první změny. Dívka na něj významně kývla a on pochopil. Něco se dít přeci jenom bude. S novou nadějí za ní vyrazil ke dveřím a tam ho překvapila druhá změna. Na chodbě ho očekávali jen tři strážci. Nepostradatelný Orkan a dva muži s vodítky.    

   Jak to Bella udělala, zůstalo Chodci záhadou. Pro samotný útěk zcela nepodstatnou. Mnohem důležitější pro něj byla skutečnost, že to dokázala. Tři chlapi se zneškodňují lépe než pět.   

   Přesto následovalo obvyklé připoutání a již známá cesta chodbami i schodišti k neméně známým dveřím. A pak se čas náhle rozeběhl, jakoby chtěl dohnat, co odpoledne zameškal. Po uvolnění z vodítek Bella na Chodce opět významně kývla a mladík zaútočil. Bleskurychle, prudce a naprosto nečekaně. Protože se už dlouho o nic podobného nepokusil, našel své strážce dokonale nepřipravené. Několik dobře mířených a tvrdých ran pěstí, pár kopanců a jeden náraz hlavou do zdi je spolehlivě poslalo do blaženého bezvědomí a před Chodcem se konečně otevřela cesta k vytoužené svobodě.       

   Zápasem zadýchaný mladík ještě svázal přemožené muže vodítky, zacpal jim ústa, vstupní dveře do lázní zavřel na závoru, a potom se svýma pronikavýma modrýma očima podíval na Bellu. Dívka stála celou tu dobu poněkud stranou, zděšeně sledovala probíhající bitku a nevydala ani hlásku. Pod tíhou toho upřeného pohledu se však zase ujala vedení.     

   „Běž tou chodbou až na křižovatku, tam se dej doleva, a pak pořád rovně. Dostaneš se k úzkým dveřím s kovovými pásky. Jsou odemčené a určené pro služebnictvo. Vedou přímo na dvůr u stájí. Hned v prvním stání je osedlaný kůň a pár sbalených nezbytností,“ popsala mu spěšně další postup a Chodec se na ni usmál. Přistoupil až těsně k ní, uchopil její dlaně do svých, vděčně jí je stiskl a levou dokonce jemně políbil.    

   „Děkuji ti, Bello. Za všechno,“ zašeptal a lehce zmatená dívka o krůček couvla. Zrůžovělá rozpaky vysvobodila své ruce a nepřirozeně přiškrceným hlasem mu odsekla: „Neděkuj. Jen splň, cos slíbil. Jeď na západ a najdi vzbouřence… A pozor, Chodče, ten kůň kouše.“     

   „Díky,“ zopakoval pobaveně a v očích mu vesele zajiskřilo.    

   „A teď mě uhoď. A pořádně,“ velela dál dívka a jiskřičky veselí vystřídal upřímný údiv.     

   „Cože?“ nevěřil svému sluchu mladík.      

   „Moc mě to netěší, ale udělat to musíš. Nebo mě Valy zabije,“ vysvětlila stručně a mladík chápavě pokýval hlavou. Bella měla pravdu.       

   „Promiň,“ šeptl omluvně a levačkou jí něžně přejel po tváři. Hned potom ovšem prudce vyletěla jeho pravačka. Zasáhla blondýnku pod levé oko a síla toho úderu ji odmrštila na zeď. Nešťastnice do ní narazila celou levou polovinou těla a pomalu se sesula k zemi.     

   „Tohle jsem nechtěl,“ lekl se Chodec při pohledu na sytě rudou podlitinu v půvabném obličeji i na krev řinoucí se z rozražené blonďaté hlavinky a naprosto zděšen vlastní surovostí přiklekl k dívce. Byla v bezvědomí. Nemohl pro ni v tu chvíli udělat vůbec nic a věděl, že s každou další vteřinkou zdržení roste nebezpečí odhalení. Pokud by ho i tentokrát chytili, už by se odtud nejspíš nikdy nedostal. Také by ji uhodil zbytečně.     

   Ani jedno z toho si samozřejmě nepřál, takže vstal a s odevzdaným povzdechem místo před lázněmi opustil. Běžel chodbou přesně podle pokynů, protáhl se dvířky, nikým nezpozorován se dostal přes dvůr a vklouzl do stáje. Prázdné, až na statného hnědáka osedlaného a uvázaného po jeho pravici.

   Mladík na zvíře tiše promluvil a vstoupil k němu, ale v okamžiku, kdy ze sedla stáhl jen tak přehozený černý plášť, sklopil kůň náhle uši dozadu a chňapl mu po ruce. Chodec v poslední vteřině ucukl a zuby ho minuly. Hnědák hned potom vysoko zvedl hlavu a očekával trest, mladík však neměl na nějaké bití čas. Jen tlumeně zaklel, oblékl plášť a zapnul sponu. Přitom si všiml naditého vaku s jídlem, který visel na hrušce sedla, a zároveň neustále po očku sledoval toho záludného tvora. Kůň se ovšem teď nijak nepřátelsky neprojevoval. A to ani po odvázání a vyvedení ven. Až při dotahování sedlového popruhu následovalo další rychlé chňapnutí. To bylo ale zcela běžné, proto očekávané a opět neúspěšné.      

   Chodec se vyhoupl na kousavcův hřbet, pobídl ho do kroku a bez potíží vyjel z hradu. Klusem se pak propletl ulicemi a stejně snadno opustil i město. Volně vydechl, spokojeně přivřel oči a nastavil tvář teplému vánku i horkým slunečním paprskům. Byl svobodný.  

 

***

 

   Už pár kroků za hradbami se Chodec vrátil zase do skutečnosti. Vytouženou svobodu sice získal, ale tím to rozhodně nekončilo. Musel si ji také udržet. to znamenalo ujet všem pronásledovatelům a spojit se s povstalci. Tedy ta těžší část útěku, která ho teprve čekala.       

   Přesto neztrácel naději. Zadoufal ve štěstí i v co největší náskok, místo do přístavu Belf stočil hnědákovi hlavu k západu a pobídl ho do cvalu. Za ním strážní právě zavírali městskou bránu a před ním ležela úrodná, zemědělstvím dýchající krajina i dlouhá cesta k horám. Po těch nekonečných týdnech v zajetí si plně vychutnával rychlou jízdu i tolik postrádané posezení v sedle, přesto nezapomínal na zdravý rozum. Nemohl koně hnát celou dobu cvalem. Také se blížila noc. A tak mladík zase zpomalil. Vedl hnědáka klusem a chvíli se vezl, chvíli vedle něj běžel. Denního světla ale rychle ubývalo a jet potmě, navíc zcela neznámou končinou se mladík neodvažoval. Nejprve zvolnil do kroku, a pak zastavil úplně. Stejně si potřebovali odpočinout. On i hnědák.    

   Sesedl, i přes občasné chňapnutí se o koně postaral, něco pojedl a složil unavené tělo na bok a hlavu na sedlo. Nespal však moc dobře. Každou chvíli se budil s trhnutím a s pocitem, že musí okamžitě vyrazit dál. Sotva se tedy obloha na východě zbarvila do bledě růžova, už ležet nevydržel a skutečně dál vyrazil. Pořád klusem a pořád střídavě v sedle a po svých.       

   Po třech hodinách si oba krátce odpočinuli, a potom zase. Chodec netušil, jak velký má náskok. Věděl však, že pronásledovatelé jsou už jistě kdesi za ním, a proto štval nemilosrdně sebe i koně. Bez povšimnutí míjel obdělávaná políčka, rozlehlé sady i louky s pasoucími se stády nejrůznějšího hospodářského zvířectva v té osídlenější části ostrova, později malé ostrůvky křovin v jinak travnaté pustině a nic z toho příliš nevnímal. Soustředil se výhradně na pohyb vpřed, odpočinek a pravidelnou výměnu jednoho za druhé. Na víc mu nezbývaly síly.       

   Svůj cíl před sebou uviděl až třetího dne za úsvitu. Daleko na obzoru se před ním z tmavě zeleného pásu lesa zvedaly k jasnému letnímu nebi Červené hory a on teprve tehdy pochopil, odkud se vzal jejich název. Byly opravdu červené.      

   Dojet k lesu se Chodci podařilo přibližně v půlce odpoledne. On už se však držel v sedle jen s neskutečnou námahou a vyčerpaný kůň sotva pletl nohama. Ztratil dokonce i chuť kousat. Mladík ho navedl mezi stromy, zpomalil jeho chod a dál pokračoval pouhým krokem. Hnědák se obtížně prodíral porostem a každou chvíli klopýtl o vystouplý kořen či o nějakou větev.           

   Při jednom takovém zakopnutí ho ale únava připravila o rovnováhu a skončil na zemi. Chodec nic podobného nečekal, takže vyletěl ze sedla a tvrdě dopadl asi o dva kroky dál. Na břicho, s obličejem zabořeným do mechu a starého jehličí, zavřenýma očima a velkým množstvím roztančených hvězdiček před nimi. Po chvilce přemlouvání zvedl hlavu, otevřel oči, vyplivl pár smrkových jehliček a lehce s ní třepl. Hvězdičky zmizely, touha po odpočinku však zůstala.

   S obrovským sebezapřením ji odsunul stranou a pokusil se přesvědčit své rozbolavělé tělo k další spolupráci. Nadechl se, vydechl, poručil a svaly poslechly. Vztyčil se nejprve na čtyři, o pár vteřinek později se postavil na nohy a ohlédl se po zvířeti. Kůň ležel na boku, zbrocený potem, hlasitě funěl a nejevil nejmenší chuť vstávat. Mladík tedy sebral vak se zbytkem jídla a vděčně hnědáka pohladil. Pak ho zbavil sedla i uzdečky, s povzdechem ho opustil a vydal se dál pěšky.       

   Pomalu se vlekl porostem a každý krok ho stál značné úsilí. Po hodině už to ale nešlo. Vyčerpaný uprchlík se doslova zhroutil do křoví a okamžitě usnul.    

   Vzbudil ho až hlad. Ještě trochu omámeně se posadil, z vaku si nabídl krajíc chleba, pustil se do něj a přitom se snažil odhadnout, jak dlouho asi spal. Podle sklonu slunečních paprsků to vypadalo, že mnohem déle, než by býval chtěl, takže jeho náskok se nejspíš povážlivě zmenšil.     

   „Zatracená práce!“ zaklel tlumeně, když polkl poslední sousto, a vyhrabal se na nohy. Musel pryč. Hned teď a co nejrychleji.   

 

***

 

   Díky tomu nepříjemně protaženému odpočinku se Chodec cítil příjemně svěží, a tak se téměř bez potíží prodíral houštím, obcházel pařezy nebo přelézal spadlé kmeny. U blízkého potůčku se osvěžil, uhasil žízeň a putoval dál.       

   Krátce před polednem, právě když se vyhýbal neprostupnému shluku trnitých křovisek, narazil na úzkou pěšinu vedoucí jeho směrem a bez váhání se po ní vydal. Postupovalo se mu teď mnohem lépe a také rychleji. Dokonce za chůze snědl další krajíček chleba z jídelního vaku. Ale po půl hodině tohoto poměrně pohodlného cestování za sebou náhle uslyšel hlasy.    

   Vzbouřenci nebo pronásledovatelé? S prvními se potřeboval sejít, druhým se chtěl vyhnout.        

   Moc dlouho nad tím nehloubal a skočil do nejbližšího houští. Skrčil se tam a čekal. Hlasy se blížily, stejně jako dusot kopyt, který je provázel, a za chvíli už skrytý mladík rozuměl i jednotlivým výkřikům. A podle nich to na vzbouřence nevypadalo.   

   Chodec v duchu zaklel a ve svém úkrytu zalehl, aby si ho snad z pěšiny náhodou někdo nevšiml. Jenže sotva se v poloze na břiše uvelebil, poznal, že výkřiky se neozývají jen z pěšiny, ale i z okolního porostu. A to bylo špatné. Hodně špatné.    

   Jezdec na koni by ho zcela jistě minul bez povšimnutí. Ovšem pravděpodobnost, že ujde pozornosti pěších mužů soustředěně prohledávajících všechna křoviska i houštiny, byla téměř nulová. Znovu zaklel, připravil se na rychlý útěk a přitom doufal, že k němu nedojde.    

   Marně. Vyhnali ho z houští jako divokého králíka z nory. Žádný hon se však nekonal. Když totiž mladý štvanec vyběhl z porostu, ocitl se v nepříjemně těsném obklíčení, protože od západu se po pěšině právě v té chvíli vracela předsunutá hlídka.      

   A sakra! Zhodnotil své neveselé postavení Chodec a usilovně se snažil vymyslet, jak z toho ven. Ale sám a beze zbraně…?        

   Těžko!         

   „Jsi v pasti, šmejde!“ potvrdil mu i vedoucí jezdec a znovu chyceného mladíka ani nepřekvapilo, že je to Orkan. „Já osobně bych tě nejraději zabil na místě. Za to, jak surově jsi zmlátil Bellu, i za to ostatní, ovšem královna tě chce živého. Takže se vzdej!“     

   A právě to Chodec v úmyslu rozhodně neměl. Vzdát se, nechat se svázat a bez odporu odvést zpátky do té prokleté pozlacené klece?! To tedy ani náhodou! Bude bojovat, a potom se uvidí.     

   S tímto rozhodnutím pohlédl obrovi do očí, postavil se do střehu a muž proti němu tu tichou výzvu pochopil. Už se chystal dát pokyn k útoku, když z okolního porostu zcela nečekaně vylétla sprška šípů. Téměř polovina jeho chlapů se po ní válela v krvi a on, Chodec i ostatní nezranění na dobu dvou úderů srdce úplně ztuhli překvapením.     

   Pak teprve došlo ke střetu. Valeriini ozbrojenci se vrhli na Chodce a na ně zase zaútočili neznámí lukostřelci.     

   To mladému uprchlíkovi velmi pomohlo, přesto se boji nevyhnul. V jeho průběhu se mu však podařilo získat meč, takže si to docela užíval. Po tom dlouhém věznění se cítil podivně šťastný, když stál proti svým nepřátelům se zbraní v ruce a nepředstavoval jen pouhou loutku v jejich moci.     

   Vyhrát ovšem nemohl, protože nepatřil k žádné z bojujících skupin. A nevyhráli ani muži královny Valerie. Po asi desetiminutové bitce se projevila početní převaha lučištníků. Orkan a čtyři jeho muži, kteří ještě měli sílu vzdorovat, byli vyzváni, aby se vzdali, a hned potom i odzbrojeni, vysazeni na koně a s ostudou posláni zpátky do Heldernu.      

   Stejně tak Chodec. I on po výzvě poslušně odevzdal svůj meč, místo potupné cesty do města ho však čekal výslech.     

   „Co jsi zač, chlape? A proč tě honili hlídací psi princezny Valerie?“ zeptal se ho středně vysoký, štíhlý muž asi jeho věku s tmavými, lehce zvlněnými vlasy staženými do culíku a zkoumavě si ho prohlížel.     

   „Jsem Gimt z Aranhoru a říkají mi Chodec,“ představil se tázaný. „Byl jsem princezniným osobním otrokem, ale podařilo se mi utéct. A díky vám mě znovu nechytili.“      

   „A co když je to lež?! Co když je to jen lest tý zrzavý mrchy a ty nejsi nic víc než prachsprostý špeh!“ vyštěkl jeden z okolo stojících mužů nepřátelsky, postoupil o kousek dopředu a opřel hrot svého meče Chodci o prsa. Měl menší, zavalitou postavu, krátké, ježaté vlasy nazrzlé barvy, bledě modré, pichlavé oči a na tvářích několikadenní strniště.      

   „Byl opravdu otrokem. Ještě má na krku obojek,“ ozval se znovu tmavovlasý a dříve, než k tomu stihl něco říct Chodec. Zároveň se na něj nepřestával upřeně dívat a sledovanému mladíkovi se zdálo, že mu jeho černé oči vidí až na dno duše.    

   „To nic neznamená!“ utrhl se zlostně ježatý nedůvěřivec a stále ohrožoval Chodce svou zbraní.      

   „Já mu věřím, Marku. A dokud tu velím, věříš mu i ty. Teď skloň ten meč!“ poručil po chvilce tichého přemýšlení tmavovlasý, a sotva nedůvěřivec poslechl, obrátil se zase na Chodce. „Já se jmenuji Brant a ty jdeš dál s námi.“   

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA