Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cena za svobodu - 3. část

   Tmavovlasý Brant vedl svou skupinu na západ, mlčel a docela spěchal. Chodec šel přibližně uprostřed. Ze všech stran ho obklopovali cizí ozbrojení muži, ale on si s tím velké starosti nedělal. Tušil, že se jedná o vzbouřence. Mnohem více ho trápily únava, hlad a žízeň. Na ty si však stěžovat nemohl, protože nechtěl vypadat jako slaboch.      

   A tak jen zaťal zuby a držel krok. Až do večera.       

   Už během odpoledne se dostali do hor a krátce před západem slunce dorazili do jednoho podlouhlého, kamenitého údolí. Tam tábořilo a peklo maso asi třicet mužů, kteří se s Brantem a jeho společníky přátelsky pozdravili. Na Chodce hleděli spíš opačně, přesto ho nikdo z nich nenapadal ani jinak neobtěžoval. Dokonce se s ním podělili o večeři a mladík úlevně vydechl. Potom se jim pokusil zdvořilost vrátit a alespoň Brantovi prozradit všechno, co ví o Valerii a jejích plánech, tmavovlasý velitel o to však kupodivu nestál. Zadržel Chodce mávnutím ruky a sdělil mu, že si své zprávy má schovat na později. Zároveň mu doporučil, aby se rozhodně nesnažil někam od nich utíkat. Pak se od něj odvrátil a Chodec v tom množství lidí tak nějak podivně osaměl. Nezbylo mu, než mlčet a věnovat se sám sobě. Naštěstí nad ním brzy zvítězila únava a on se uložil ke spánku.       

   Ráno se vzbudil za svítání. Stejně jako ostatní. Skromně s nimi posnídal a opustil je i jejich tábor. Následoval Branta dál do nitra hor a společnost i stráž mu teď dělali pouze čtyři muži. Ježatý a stále zamračený Mark byl mezi nimi.     

   Pořád mířili k západu, převážně mlčeli a po náročném celodenním putování načervenalou kamenitou pustinou i hustým lesním porostem, který pokrýval většinu svahů tohoto zvláštně zbarveného pohoří a který je také chránil před horkými paprsky letního slunce, se dostali na okraj prudkého skalnatého srázu tvořícího severovýchodní břeh nevelkého kruhového jezera.       

   „To je jezero Nereth,“ poučil Chodce Brant a mávl rukou kamsi na západ. „A támhle je náš cíl. Hrad Nardol.“      

   Oslovený mladík se zadíval naznačeným směrem, a hned zmíněnou stavbu uviděl. Nacházela se ale pěkný kus před nimi a hluboko pod nimi. Vlastně vypadala, že přímo vyrůstá z jezerní hladiny.       

   To už je ovšem Brant vedl k ní. Po úzkém, kamenném chodníku jakoby přilepeném k pobřežnímu srázu, takže měli po pravé ruce čím dál vyšší a téměř kolmou skalní stěnu a po levé tu stejnou stěnu klesající někam do bezedných hlubin jezera. Chodec si při tom často i dost krkolomném sestupu připadal jako nějaká horská koza. Dobře si však všiml, že po druhé straně by se nejspíš nedalo jít vůbec. Svah tam sice nebyl tak příkrý, zato úplně schovaný dlouho neudržovaným lesem.        

   Pokud by do těch míst snad někdo i vkročil, pak jedině s pořádnou sekerou, pomyslel si s úšklebkem a unaveně šlapal mezi svými podobně unavenými průvodci až k bráně hradu.       

   Sotva se u ní Brant prokázal zašeptáním jakéhosi tajemného hesla, strážní zvedli těžkou železnou mříž a oni mohli vejít dovnitř. Ocitli se na nevelkém, kamennými kvádříky dlážděném nádvoří, které mělo tvar nepravidelného čtyřúhelníku. Po stranách i za nimi se do večerního šera zvedaly vysoké, zubaté hradby a před nimi stála mohutná, kulatá věž s obytnou budovou.       

   Chodec se se zájmem rozhlížel kolem sebe a jeho bystrým očím neunikly jisté drobné nedokonalosti svědčící o tom, že o hrad se v poslední době nikdo příliš nestaral. Drolící se zdivo, shnilá nebo úplně chybějící prkna, plevel a mech. To všechno mladík viděl a přitom se neubránil vzpomínkám. Přesně takovýmto dojmem na něj před mnoha lety zapůsobil Loreth. Byl tehdy také studený, vlhký a neudržovaný. Jedním slovem nehostinný a on tam tehdy také vkročil jako poloviční zajatec. Teď však…      

   S lehkým trhnutím se vrátil z minulosti do přítomnosti a následoval své společníky k tomu nejzachovalejšímu, co zatím objevil. K masivním, nejspíš dubovým dveřím s úzkými kovovými pásky a ozdobnými hřeby. Ty je vpustily do přízemí obytné budovy hradu, kde je čekal výstup do prvního poschodí. Teprve tam se všichni zastavili.    

   „Zůstaňte tady,“ zavelel tlumeně Brant a po dvojím krátkém zaťukání zmizel v místnosti nejdále od schodiště. Oni na chodbě osaměli a Chodec věděl, že už brzy se rozhodne o jeho dalším osudu.   

 

***

 

   Brant vykoukl ze dveří, významně kývl a otevřel dokořán. Byla to výzva ke vstupu.     

   „Tak se hejbni, ty šmejde!“ neodpustil si Mark a drsně Chodce postrčil vpřed. Mladík měl sto chutí ho o tu povýšenou nadřazenost připravit, ale ovládl se a nechal se bez odporu odvést do místnosti za Brantem. A to doslova, protože doprovod mu dělali dva muži. Po pravici mu kráčel zamračený nespokojenec Mark a po levici jeden z jeho kumpánů, jehož jméno Chodec neznal. Oba ho upřeně sledovali a byli připraveni okamžitě zakročit, kdyby snad chtěl někoho napadnout.       

   Něco takového však samozřejmě neměl v úmyslu. S naprostým klidem a hrdě vzpřímený postupoval skromně zařízeným pokojem ke stolu a za ním sedícímu muži. Asi třicetiletému, se zasmušilým obličejem, strništěm tmavých vousů na bradě i tvářích, oříškově hnědýma očima a vlasy stejné barvy, které mu v neposlušných vlnách spadaly k ramenům. Ten muž si ho zkoumavě prohlížel a on mu pohled bez ostychu vracel.       

   Když se i se svou stráží dostal přibližně doprostřed místnosti, muž je zastavil ostrým „Stát!“, potom se zvedl ze svého křesla, obešel stůl, ráznými kroky se vydal k nim a cestou vytáhl z pochvy u opasku nůž.    

   Chodci zatrnulo. V příští vteřině se však zase vzpamatoval. Brant se s ním jistě nevláčel takovou dálku jenom proto, aby ho tady jeho velitel beze slova podřízl. Nebo ano…?      

   Ne, určitě ne. Bez výslechu ho nikdo nezabije. A tak jen o kousek zvedl hlavu a s kamenným výrazem ve tváři čekal na muže s nožem. Hleděl přímo před sebe a nepohnul se ani v okamžiku, kdy se cizí zbraň dotkla jeho krku. Pouze polkl a vzápětí ucítil, jak se ostří nože sune pod kožený řemen obojku. Pak následovalo pár krátkých říznutí a potupná památka na jeho otroctví se ocitla na zemi. Mladík se neubránil úlevnému výdechu a muž zasunul nůž zpátky do pochvy.       

   „Jsi velmi odvážný a velmi důvěřivý, mládenče,“ zhodnotil přitom a po chvilce ticha ještě dodal: „Myslím, že takhle je to lepší.“      

   Chodec výrazně kývl na znamení díku i souhlasu a muž se usmál.     

   „Pojď se tedy posadit,“ pozval ho přátelsky, ukázal na jednu z židlí a obrátil se na ozbrojený doprovod. „Vy tři teď můžete odejít. A vezměte to přes kuchyň, mají tam pro vás připravenou večeři.“    

   Při zmínce o jídle měl Chodec náhle ústa plná slin a navíc mu hlasitě zakručelo v břiše. Ten zvuk se však naštěstí úplně ztratil v halasu kroků odcházejících mužů.      

   „Řekli mi, že jsi z Aranhoru,“ začal neznámý rozhovor, sotva spolu osaměli a posadili se. Úsměv z jeho tváře už dávno zmizel a nahradil ho opět vážný, až zasmušilý výraz.    

   „Ano, pane. Jmenuji se Chodec a patřím k aranhorským Gimtům.“           

   „A já jsem Sorben. Asi nejlepší přítel prince Erna a díky jeho sestře nyní také nejvyšší vůdce takzvaných povstalců,“ představil se i muž a po krátké odmlce pokračoval: „Tvá země je odtud dost daleko, mladíku. Vyprávěj.“    

   A Chodec poslechl. Pověděl vše, co se událo od souboje s lupiči po současnost, a nezamlčel nic. Jen svou pravou totožnost a ponižující úkol, který byl nucen každou noc plnit, si nechal pro sebe. Zároveň mu připadalo, že nepopisuje pouhých pár měsíců svého života, ale celou věčnost. Vždyť poslední rozhovor s přáteli, Raulova smrt i Winino varování se mu zdálo tak neskutečně vzdálené…      

   Sorben ho poslouchal velmi pozorně a ani jednou nepřerušil jeho příběh otázkou. Jenom občas vážně pokýval hlavou. Promluvil teprve, když Chodec skončil, a jeho hlas zněl čistě zvědavě, bez jakýchkoli známek nepřátelství. „Takže Valeria zneužila tvého zranění a udělala z tebe svého otroka, dokonce přitom zabila mírnou a laskavou Winu. Proč? Co po tobě chtěla? Nějakou práci nebo snad pomoc v boji proti nám?“     

   „Ne, jen – potěšení,“ přiznal se stydlivým povzdechem a ne právě nadšeně Chodec. Zapírání by ovšem v tomto případě nemělo smysl.     

   „Potěšení?! Ty?!“ protáhl v nehraném údivu Sorben a povytáhl obočí. „Nic ve zlém, ale princezna je nejkrásnější ženou na ostrově. Může mít v posteli kohokoliv a dobrovolně. Nepotřebuje k tomu otroka. Takže se ptám znovu: Proč? Znáš ten důvod?“    

   „Prý se podobám jednomu muzikantovi, kterého milovala a kterého její bratr zabil,“ sdělil tentokrát pouze část pravdy Chodec.     

   „Ano, vzpomínám si na to,“ pronesl trochu zamyšleně Sorben. „Přesto mi právě tohle nepřijde jako ten nejlepší a nejpádnější důvod. Ale budiž… A teď se chceš nejspíš vrátit domů?“      

   „Jak pravíš,“ pokývl hlavou Chodec a s napětím čekal na vyjádření muže před sebou.      

   „Dostat se v této pohnuté době na pevninu není snadné. Falešná královna drží ve své moci jediný pořádný přístav na ostrově a tím ovládá i většinu lodí, které jsou schopné plavby po moři, ale…“ Sorben se významně odmlčel, Chodec však nedal nijak najevo, jak důležitá pro něj je ta zatím nevyřčená část věty, a tak ji bez dalšího zbytečného napínání dopověděl: „Ale je tu jedna cesta, jak tě dostat zpátky. Ty pomůžeš teď nám a my potom tobě.“       

   „Jak si tu pomoc představuješ?“ zajímal se napohled klidně Chodec, přestože odpověď tušil, a moc se mu nezamlouvala.     

   „Valeria se na nás chystá se všemi svými silami. Navíc vězní Erna. Má nad námi tedy několik výhod. Ty jsi však Gimt. Skvělý bojovník, zvěd, stopař i lovec. Přidej se k nám. Použij své výjimečné schopnosti pro naši věc a já ti slibuji, že pak se dostaneš domů bez potíží,“ rozvášnil se během vysvětlování Sorben, a aby si vytouženou pomoc u Chodce pojistil, přidal na závěr ještě toto: „Přesně tohle je naše cena za tvou svobodu.“      

   A nastalo dusné, tíživé ticho, které trvalo dlouhých deset vteřin.     

   „Za svou svobodu vám zaplatím jinak,“ ozval se pomalu a rozvážně Chodec. „Dostaňte mě na pevninu a já o tom, co se tu děje, uvědomím krále Rikana. Ten vám pomůže mnohem lépe než já.“     

   „Král Rikan?“ zamračil se Sorben. „Nehne pro nás prstem… I kdyby ty jsi naši dohodu dodržel, on co…? Neříkals náhodou, že se s naším pánem Ernem nerozešel právě v dobrém? Proč by mu měl pomáhat?“       

   „Protože je to ve smlouvách, které s ním váš princ podepsal,“ stále stejně klidně pronesl Chodec.    

   „Přesto se mi to nelíbí,“ nedal se jen tak přesvědčit Sorben. „Prosit o pomoc nějakého cizáka. Co jsme si tu upekli, to si tady sníme. A ty přijmi naši nabídku nebo ji nech být. Počítej však s tím, že v případě odmítnutí skončíš pod zámkem. Musíme mít jistotu, že když nebudeš pomáhat, nebudeš ani škodit.“      

   „Tvé výhrůžky se nebojím,“ mrazivě se ohradil Chodec a jeho oči se změnily ve dva kusy modrého ledu. „Ale uvažuj. Já jsem také cizák a jsem jen jeden muž, král Rikan jich má stovky. A navíc – vy potřebujete tuhle nesmyslnou, bratrovražednou válku skončit co nejdřív. A toho docílíte jedině úplnou porážkou Valerie. To znamená přímým střetem na bojišti. Máš na takovou bitvu dost mužů…? Nemáš, protože jinak bys už dávno zvítězil. Takže se budete dál skrývat a honit po lese?!“    

   „Tyhle skrývačky a honičky po lese, jak říkáš, nám zatím vycházejí a Valeria se nás už teď bojí,“ pořád oponoval Sorben a tvářil se nyní podobně jako mladý Gimt. To tam bylo jeho počáteční přátelské chování i zasmušilý výraz v obličeji. Nahradil ho nesouhlas a hněv.      

   „Valeria se vás rozhodně nebojí, jenom se vzteká. Viděl jsem to,“ nepřestával se snažit prosadit svůj nápad Chodec. „Podle mého to sami nezvládnete. A už vůbec ne, když je váš princ v princeznině žaláři.“    

   Po té neveselé připomínce nastalo opět ticho. A tentokrát ještě tíživější a dusivější.       

   „Pořád se mi to nelíbí, ale v něčem máš možná pravdu, Gimte,“ konečně přerušil nepříjemně se protahující mlčení Sorben a tvář se mu trochu rozjasnila. „Popřemýšlím o tvém návrhu a ty zase pouvažuj o mém. Máš na to celou noc… Teď odejdi v pokoji.“   

 

***

 

   Po studené a ne moc chutné večeři odvedl Brant Chodce do prvního poschodí věže, kde se ke spánku chystalo takových deset až dvanáct mužů. Potom ho opustil a Chodec si zklamaně vzdychl. Uznal však, že na takhle malém hradě může těžko očekávat přepych samostatné ložnice. Navíc mu Sorben příliš nevěří, takže nezbývá, než přijmout nezměnitelné. Znovu si vzdychl, očima si našel volný slamník a hned k němu i zamířil. Jeho spolunocležníci si ho přitom sice zkoumavě a podmračeně prohlíželi, ale ani jeden z nich ho neoslovil, a sotva si na vyhlédnutém slamníku rozložil už připravenou přikrývku a upravil polštář, přestali si ho všímat úplně. Chodci se tak docela ulevilo, protože si nějak neuměl představit, o čem by si s těmi muži mohl povídat. Nejspíš by ho jen zasypali zvědavými dotazy a on by si pak připadal jako u druhého výslechu.   

   Spokojeně se natáhl, přikryl se a pohodlně se uvelebil na levém boku. Unaveně zívl, zavřel oči a uvolněním mysli přestal vnímat tlumené hlučení ostatních, přesto nemohl usnout. Uvolněná mysl zaplavila jeho hlavu nejrůznějšími myšlenkami. Dávné i nedávné vzpomínky se mu v ní neuspořádaně mísily se skutečností a on se v tom zmatku snažil zcela podvědomě udělat pořádek. A to tak usilovně, že místo aby se poddal vyčerpání svého těla a pomalu odplul do blažené malátnosti, která je předzvěstí spánku, úplně se probral. Zatímco muži kolem něj postupně umlkali a usínali, on se stal obětí vlastních úvah. Přitom nemohl vymyslet nic převratného. V názorech měl jasno a o svém dalším osudu nerozhodoval. Tato výsada naneštěstí stále náležela jiným.      

   Hrom aby to spral! Ulevil si v duchu, přetočil se na druhý bok a znovu se pokusil usnout. Tentokrát úspěšně, jenže ani tak se mu nespalo právě nejlépe. Nejistá budoucnost i chrápání, hekání a převalování ostatních mužů vedly k tomu, že se nepříjemně často budil.       

   Za úsvitu už ležet nevydržel a vstal. Opatrně prokličkoval mezi spáči, nehlučně vyklouzl z místnosti a nohy ho tak nějak samy odnesly ven na nádvoří, kde se téměř srazil se zívajícím Brantem.     

   „Aaa… Právě pro tebe jdu,“ vyhrkl tmavovlasý muž a pokynul Chodci, aby ho následoval. Mladík poslechl, a přestože mezi nimi nepadlo už ani slovo, věděl přesně, že není veden na snídani, ale za Sorbenem. A nemýlil se.     

   Nejvyšší vůdce povstalců ho přijal v té stejné místnosti jako předešlého dne. Seděl za svým stolem a soustředěně něco psal na rozvinutý svitek pergamenu. Sotva však vešel – sám, protože Brant zůstal na chodbě, odložil brk a upřeně se na něj zadíval. Chodec v sobě pečlivě skryl všechno napětí a silou vůle se přinutil ke klidu. Pomalu kráčel pokojem, ten upřený pohled Sorbenovi vracel a přitom mu neunikl unavený výraz mužova obličeje.    

   Asi toho také moc nenaspal, pomyslel si a o vteřinku později se zastavil. Sorben kývnutím ukázal na prázdnou židli a on se posadil. Stále se tvářil klidně, až jakoby znuděně, napětí uvnitř ho však téměř bolelo.     

   „Nadšený z toho nejsem, ale máš pravdu nejméně ve dvou věcech, Gimte,“ začal bez úvodu nejvyšší povstalec. „Tak zaprvé: Valeria vězní našeho prince a to je její výhoda. Obrovská výhoda. A zadruhé: Hrozící válku je opravdu třeba zastavit co nejdříve. Pokud možno ještě dříve než skutečně vypukne… Takže musím co nejrychleji vybrat ze tří řešení to nejlepší.“        

   „Ze tří?“ neudržel svůj údiv na uzdě Chodec a Sorben se lehce pousmál. Ne ovšem příliš vesele.    

   „Ano, ze tří,“ potvrdil potom. „Můj včerejší návrh, tvůj včerejší návrh a pak – výměnu. Pověz, jakou cenu pro Valerii máš jako otrok?“    

   S těmi slovy vytáhl zpod stolu jeho starý obojek a položil ho vedle rozepsaného pergamenu, zatímco Chodci se hrůzou zatmělo před očima. Měl pocit, že snad špatně slyší. Tato možnost ho tedy rozhodně nenapadla. Jen stěží se ovládl.     

   „Ptáš se vážně?“ vysoukal ze sebe s námahou, ale na poslech naštěstí nevzrušeně.      

   „Smrtelně vážně, Gimte,“ pronesl Sorben a přitom Chodce podmračeně pozoroval. Vlastně ho spíš propaloval pohledem a mladík s odpovědí zaváhal. Nedokázal totiž odhadnout, čemu by Valeria dala přednost. Výhodě proti povstalcům nebo vytouženému dítěti?      

   Ta žena chtěla obojí. Ale kdyby musela volit? A byla by vůbec ochotná volit?       To prostě netušil. Jen cítil, že ať řekne, co řekne, všechno bude špatně. Když výměnu zavrhne jako nesmyslnou, Sorben mu neuvěří, a když její možnost připustí, odsoudí se sám.      

   Zatraceně! Zaklel v duchu, jinak ale mlčel, a ticho v pokoji se nepříjemně protahovalo.      

   „Nevím,“ přiznal nakonec, protože pochopil, že se nějak vyjádřit musí.     

   „Tak nevíš,“ vzdychl si Sorben. Neznělo to však ani nedůvěřivě, ani překvapeně a ani rozzlobeně ne. Spíš úplně normálně a úplně normálně znělo i pokračování. „Poučím tě tedy. Valeria výměnu odmítá. Prince Erna se prý v žádném případě nevzdá, a až nás porazí, získá prý zpátky i tebe.“     

   „Jak…?“ nechápal Chodec a muž za stolem se opět nevesele pousmál.       

   „Tu odpověď přinesl holub přibližně před hodinou,“ vysvětlil ochotně. „Takže výměna nebude a tobě se určitě ulevilo. I když tvé sebeovládání je obdivuhodné. I tvá upřímná odpověď… Teď ovšem zase k věci. Výměna padla. Díky princově věznění padá i můj návrh. Zbývá ten tvůj. Otázkou je, za jak dlouho to dokážeš? A zda to opravdu budeš chtít dokázat?“      

   „Já držím slovo,“ ozval se trochu dotčeně Chodec.       

   „Dobře. Takže ujednáno,“ uzavřel rozhovor Sorben a vstal. I Chodec se postavil a rukoudáním pak oba úmluvu stvrdili.   

 

***

 

   Chodec měl právě tak čas posnídat a Brant už ho vedl na nádvoří. Tam zabočil doprava, bez povšimnutí minul věž a mířil přímo k hradební zdi. Přesněji k nenápadné kovové mříži, která se nacházela přibližně uprostřed a normálně byla jistě zavřená i zamčená. Teď ji však našli otevřenou dokořán, a když oba takto vzniklým, dveřím podobným otvorem prošli, ocitli se na úzkém, věčně vlhkém schodišti. Chodec se znovu zařadil za Branta, protože jinak to tady ani nešlo, a po značně sešlapaném a nebezpečně kluzkém dláždění jednotlivých stupňů ho následoval dolů na jakési malé, kamenné molo. Provazy k němu poutaly několik loděk, kolem se rozkládala drobnými vlnkami zčeřená hladina jezera Nereth a mladíkovi při tom pohledu svitlo: K moři nepůjde ani nepojede, ale popluje.     

   „Nejrychleji se na pobřeží dostaneš po řece, Gimte,“ potvrdil mu hned v příští vteřince Sorben, který je na molu již očekával. Vedle něj stál ježatý nedůvěřivec Mark a opět se na Chodce nepřátelsky mračil. Naproti tomu vůdce povstalců se tvářil vážně, ale ne nevraživě. Plynule ještě přidal sdělení o Brantově doprovodu, Chodec souhlasně kývl a vydal se za svým tmavovlasým průvodcem k jedné z loděk, v níž už byla složena zavazadla. Přikrývky, pár lahví na vodu, pro každého plášť a dva vaky, nejspíš s jídlem.        

   Na Brantův tichý pokyn mladík přelezl do vratkého plavidla, usedl na přední sedátko, chopil se podávaného pádla, a potom se zájmem sledoval nastupování svého společníka. Brant loďku odvázal, přitáhl si k molu její zadní část, ladným skokem se dostal na palubu a přitom je ještě odrazil kus na hloubku. Pohodlně se uvelebil na druhém sedátku, sebral pádlo, vnořil ho do vody a Chodec ho o dost nešikovněji napodobil.     

   „Spěchejte a ať vás provází štěstěna,“ přál jim z mola na rozloučenou Sorben a po kratičké odmlce přidal i naléhavou připomínku, kterou si prostě nedokázal odpustit: „To platí hlavně pro tebe, Gimte. Nezapomeň, cos tady slíbil.“       

   „Nezapomenu,“ ujistil ho pevným hlasem Chodec, kývnutím vůdce povstalců pozdravil, a pak společně s Brantem uvedli štíhlé a lehké plavidlo do pohybu. Za chvilku obepluli věž a zmizeli zůstavším mužům z dohledu.      

   „Kolik času tomu chlapovi ta cesta asi zabere?“ zajímal se zamyšleně Mark a nepřestával hledět za loďkou.      

   „Určitě aspoň měsíc,“ odpověděl mu Sorben s očima upřenýma do stejného místa.      

   „A vydržíme tak dlouho?“ znovu se zeptal zrzavý pořízek. Odvrátil zrak od vodní hladiny a ustaraně se podíval na svého velitele.      

   „Uděláme, co budeme moci,“ co nejpovzbudivěji pronesl Sorben, v duchu si k tomu dodal, že jinou možnost ani nemají, a otočil se k odchodu.         

   „Jen jestli Gimt to své slavné slovo opravdu dodrží,“ upřímně zapochyboval ježatý zrzek a ta neskrývaná nedůvěra obrátila nejvyššího povstalce zpět.      

   „Nezbývá, než mu věřit, Marku.“