Shledání - 2. část
Cvakl zámek, dveře se otevřely a v nich se objevil Brant s úsměvem od ucha k uchu.
„Vstávej, příteli, nebo zmeškáš odliv,“ zahlaholil vesele.
„Příteli?! Necháš mě zavřít do téhle díry, a pak se tváříš, jakoby se nic nestalo?!“ ohradil se zamračeně Chodec. Už dávno nespal, jenom se z nedostatku jiné činnosti jen tak povaloval.
„Mohli jsme projevit trochu slušnosti, to je pravda,“ připustil mladík a úsměv z tváře mu zmizel. „Ale já o tom nerozhodoval a můj otec je starý, nedůvěřivý voják. Kdyby tu záležitost řešil on, strčil by tě za mříže jako špeha a za Rikanem poslal někoho jiného. A vůbec – jako Gimt jsi jistě spal i na horších místech, než je tohle. Nebo ne?“
„Jo, to asi jo,“ uznal Chodec. Další výčitky spolkl, vymotal se z přikrývky a vstal. Jeho první cesta vedla k vědru a hned potom se vydal za Brantem.
„A cože jsi to říkal, že zmeškám?“ zjišťoval ještě zvědavě, když za ním kráčel lampami osvětlenou chodbou.
„Odliv,“ zopakoval mu mladík, ale ani se přitom neohlédl. „Našel se rybář, který je ochotný vzít tě na pevninu. Ovšem musíme si pospíšit.“
S tím oba zmlkli a o vteřinku později vyšli z věže do příjemně vlahého letního rána. Bez dlouhého rozhlížení a zbytečného zastavování zamířili přímo dolů k lodím a Chodec se tak nestihl ani pořádně vzpamatovat. Radost ale měl. Vždyť se vracel domů.
Na zpevněném nábřeží už je čekali. Brantův otec, dva ozbrojenci a drobný, hubený mužík se širokou pleší na temeni hlavy, zbytky vlasů vzadu a za ušima, neobyčejně živýma, světle modrýma očkama a rozježenými, prošedivělými vousisky.
„To je Berka. Slíbil, že se pokusí dostat tě do Fernaky,“ krátce mužíka představil Brant a Chodcův pohled se střetl s tím jeho. Zamračeným a nevlídným.
„Moc nadšenej z toho nejsem. Tak sebou radši hejbni, mladej, než si to rozmyslím,“ zabručel netrpělivě rybář a obrátil se k odchodu.
„Ještě počkej, Chodče. Tady – něco na cestu,“ zadržel už nakročeného Gimta Brant a podával mu věci, které předtím převzal od jednoho z ozbrojenců. Plášť, opasek s mečem a nožem, váček s penězi a vak s jídlem. A když Chodec vše přijal a poděkoval pokývnutím, o něco naléhavěji pokračoval: „Teď běž, příteli, a spěchej. Kéž tě provází štěstí.“
„Ano, kéž by,“ přidal se k synovi i otec, pak se oba otočili a společně s ozbrojenci vyrazili zpátky k věži. Chodec je sledoval pohledem a znovu cítil zmatek. Jak je dnešek o tolik jiný než včerejšek. A to teprve začíná…
„Chceš tu stát a civět nebo se konečně pohneš?!“ ozval se rozzlobeně Berka a mladý Gimt odsunul své úvahy na později.
Následoval rybáře na okraj celé řady k jeho lodi a pozorně si ji přitom prohlížel. Jmenovala se Milenka a moc důvěry v něm nevzbuzovala. Odhadoval, že má tak osm kroků na délku a tři na šířku. V její přední části byly pečlivě složené sítě, střed zabíral jakýsi dřevěný přístřešek a jediný stěžeň se dvěma napůl skasanými bílými plachtami a na zádi se nacházelo sedátko s pákou kormidla.
„Přestaň zírat a nastup!“ štěkl další povel Berka a Chodce ani nenapadlo neposlechnout. Dobře věděl, že jiné plavidlo není a nebude. Také se trochu utěšoval zjištěním, že tohle patří mezi největší ze zakotvených. Takže staň se, co se stát má.
S tou větou přelezl na palubu, a potom už jen sledoval starého rybáře, jak zručně odvazuje poslední lano poutající Milenku ke břehu, i s ním skáče mezi sítě a ještě přitom odráží loď na hloubku.
„Umíš to s plachtama?“ zeptal se, když ho míjel na cestě ke kormidlu.
„Jsem Gimt, ne námořník,“ odpověděl Chodec a Berka se nespokojeně ušklíbl.
„Tak se naučíš,“ houkl potom a na vysvětlenou ještě dodal: „Normálně vyjíždím na moře se synem, ale ten tu teď není. Jsi tu ty.“
***
Byli na moři. Už třetí den a pořád mířili k jihovýchodu. Na bezmračném nebi nad nimi žhnulo slunce, hladina kolem se vlnila, vítr se opíral do plachet a docela rychle je hnal kupředu. Zároveň je však také neustále nepříjemně nakláněl na tu či onu stranu podle toho, jak právě pluli. Chodce to zpočátku děsilo, protože se bál, že se převrhnou, teď už mu to pouze vadilo. Přesně tohle a nikdy nekončící houpání lodi mu působilo ošklivé žaludeční potíže, takže ani druhá plavba po moři nesplňovala jeho dávné představy z Awarského přístavu. Upřímně doufal, že toto cestování už ho nepotká, a stejně upřímně se těšil i na okamžik, kdy se zase ocitne na pevné zemi a znovu usedne do bezpečí koňského sedla.
Na nějaké větší přemýšlení, případně bližší zkoumání vlastních pocitů ale moc času neměl. Zatímco se Berka věnoval kormidlu a řízení lodi, on musel obsluhovat plachty. Přesně, jak mu starý rybář slíbil při vyplutí. Řekl, že se naučí, a on se naučil.
Už věděl, že větší trojúhelníková plachta je hlavní, že té menší se říká kosatka, a na pokyn dokázal kdykoli a bez váhání změnit jejich nastavení. Jinak spolu mnoho nemluvili. Berka byl nespolečenský morous, který nejspíš každou chvilku litoval, že s touhle plavbou vůbec souhlasil, a Chodce trápily nevolnosti. Přesto se Gimt odpoledne odhodlal k té čím dál neodbytnější otázce.
„Jak dlouho ještě poplujeme?“ zeptal se a s neskrývanou nadějí pohlédl na rybáře. Hodně si přál, aby konečně přistáli.
„Zítra ráno se otočíme k východu, a potom ještě tak dva dny… Záleží na větru,“ neochotně, ale přece jenom odpověděl tázaný a nazítří, hned po skromné snídani skutečně změnil směr.
Chodec podle jeho příkazů lehce poupravil plachty a na palubě Milenky se pak znovu rozhostilo ticho rušené jen nepravidelným šploucháním a tlumeným ševelením větru.
„Zatracený klouby! Bolej, jako by se mělo co nevidět zkazit počasí,“ ulevil si náhle a o hodnou chvíli později Berka, rozmrzele si poposedl a Chodec se na ten popud znepokojeně rozhlédl po obloze.
Předpovídané hrozbě však zatím nic nenasvědčovalo. Horké letní slunce nad nimi pražilo nemilosrdně dál a dávalo jinak krásně modrému nebi nepřirozený bělavý nádech. I vítr vanul stále stejný.
„A sakra! Ještě toho trochu!“ opět zaklel rybář a tentokrát o dost ostřeji i hlasitěji.
„Co se…?“ vyhrkl Chodec, ale nedopověděl.
„Máme společnost,“ odsekl rybář a ukázal kamsi na levobok. Mladík pohlédl naznačeným směrem a také je uviděl. Na obzoru se zcela jasně rýsovaly bílé plachty.
„Co uděláme?“ zajímal se a pravačka mu naprosto podvědomě sjela k opasku do míst, kde se měl nacházet meč. Místo jílce však sevřela pouhý vzduch. Zbraň mu totiž překážela při práci s plachtami, a tak ji odložil do přístřešku. Berkovi jeho bezděčný pohyb ovšem neušel. Pobaveně se zašklebil.
„To párátko je ti k prdu, mladej, protože jestli nás ta loď dojede… U vykuchaný makrely! Doufal jsem, že se jim tou zajížďkou k jihu vyhneme.“
„Co jsou zač?“
„Brant a jeho táta ti neřekli, že moře je hlídaný? Valeria se tě nemíní jen tak vzdát. Takže kdo tě chytí, dostane odměnu, a kdo ti pomůže, zase oprátku.“
„A tebe to neláká?“
„Ta odměna? Ale jo, láká. Jenže já Valerii za královnu nechci. Navíc – povstalci už mi zaplatili.“
„Můžeme ujet?“ zeptal se po kratičkém mlčení Chodec.
„Jedině zázrakem,“ zavrčel vztekle rybář. „My jsme sice pohyblivější, ale to je tak všechno. Oni jsou větší a mají víc plachet, takže jsou mnohem, mnohem rychlejší… Hrom aby do toho!“
S tou kletbou Berka zmlkl a Chodec také. Po chvíli však stočil Milenku k jihu, zavelel k úpravě plachet, a pak už se jen snažili o co největší rychlost, přičemž s napětím sledovali cizí plachetnici.
„Přibližují se,“ shrnul několikahodinové pozorování Chodec a zklamaně vzdychl.
„Jo, pomalu, ale jistě,“ zamračeně přikývl Berka. „Nezbývá nám, než počkat na tmu, potom prudce změnit směr a zmizet. Třeba to vyjde.“
Nevyšlo. A jak zjistili ráno, spíš si uškodili, než pomohli. Nejen že té cizí plachetnici neujeli, ale měli ji o dost blíž než večer. Už rozeznali, že má dva stěžně a pluje pod plnými plachtami.
„U žraločího ocasu, mladej. Koukni na to,“ upozorňoval Berka s pohledem upřeným na nádhernou loď a mladík si nemohl nevšimnout jistého pobavení v jeho hlase.
„Jo, přibližují se,“ vyslovil zřejmé a ne právě klidně. „Takže…“
„Ále – ta ať spolkne mořskej ďas. Koukni se za ně,“ upřesnil rybář, Chodec upřel svůj pronikavý zrak k obzoru, a pak ho uviděl. Úzký tmavý pruh těsně přiléhající k bílým hřebenům vln.
„Co to znamená?“ zajímal se a ani se nesnažil nějak skrývat své obavy.
„Bouřku, chlapče. Bouřku. A podle tý barvy pořádnou… Jó, moje klouby, ty se nikdy nemýlí,“ vysvětlil stařík a poslední větu řekl až jakoby vesele. Chodec nechápal. On z toho má snad radost?
Hned potom však Berka ošklivě zaklel a Chodec pochopil. Radost tedy v žádném případě neměl.
Tmavý pruh mezitím zesílil a zmohutněl. Už se táhl od obzoru k obzoru. I vítr se utišil a plachty tak na stěžni jen schlíple visely.
„Co budeme dělat? A co ta loď?“ odvážil se po chvilce mlčení zeptat Chodec.
„Oni jsou mi teď ukradený a my se pokusíme přežít!“ odsekl rybář v odpověď.
***
Během následující hodiny zastřela černá mračna celou viditelnou část oblohy a slunce zmizelo. Nepřirozeně se setmělo, a pak se náhle, z úplného klidu zvedl prudký vítr. Takový Chodec ještě nepoznal. Divoký a nespoutaný vichr, který v jediném okamžiku roztrhl hlavní plachtu na dva kusy, serval větší část kosatky a odnesl ji neznámo kam. Zároveň vyrazil překvapenému Gimtovi dech, ohlušil ho a nešetrně s ním smýkl po palubě. Mladík tvrdě narazil do stěžně a tak tak neztratil vědomí. Byl otřesený a v zádech cítil tupou bolest. Skrčil se u paty stěžně, objal ho a snažil se popadnout dech. Přitom pohlédl na Berku a neubránil se obdivu. Stařík seděl na svém sedátku, oběma rukama svíral kormidlo a obličej měl napjatý hlubokým soustředěním. Jeho si vůbec nevšímal. Svou pozornost teď dělil výhradně mezi Milenku a rozběsněný přírodní živel.
A potom se přihnala první mohutná vlna. Berka navedl loď proti. Příď se strmě zvedla a vlna vynesla malé plavidlo vzhůru. Nahoře si s ním pohrála jako s ořechovou skořápkou a už padali dolů. Obrovskou rychlostí se řítili do hlubin mezi dvěma vlnami. Chodci se zatočila hlava a zhoupl se mu žaludek. Dál se však pevně držel stěžně. Berka využil krátké chvíle v závětří druhé vlny a provedl obrat. Loď se otočila téměř na místě a vlnám i větru tak nastavila záď. Museli být rychlejší než bouře, která je teď hnala před sebou. Stačilo, aby rybář jedinkrát chybil, a oba by skončili na mořském dně.
Přes palubu se přelévaly vlny a mladý Gimt měl co dělat, aby ho nesmetly do moře. V krátkých časových odstupech ho zalévalo ohromné množství vody. Na jeho těle už se nenašlo jediné suché místečko. Sůl ho pálila v očích, v ústech cítil odpornou pachuť a dlouhé vlasy se mu nepříjemně lepily k obličeji.
Jen se nepustit, běželo mu hlavou, když se přes něj převalila další vlna. Loď praskala a sténala a Chodec pochyboval, že zápas s rozběsněným živlem vydrží, přesto stále křečovitě svíral drsné dřevo. Síly jej ale pomalu opouštěly. Kolem panovala černočerná tma. Najednou se však prudce rozjasnilo. Oblohu rozčísl blesk, mocně zaduněl hrom a spustil se liják. Zmáčenému mladíkovi už to bylo jedno. Vodní příval teď ani na okamžik neustával a on cítil, že slábne. Unavené svaly na pažích krutě bolely a vodou nasáklý stěžeň začal klouzat.
Blesk znovu na chvilku osvětlil nerovný souboj Berky s bouří a Chodec v tom zlomku vteřiny zahlédl vysokou šedou zeď, která se na ně strašlivě rychle řítila. Přes loďku se převalila vlna větší než všechny předchozí. Odervala Chodcovy prsty od dřevěného sloupu a vzala nešťastného mladíka s sebou. Gimt vykřikl hrůzou, ale zvuk jeho hlasu zcela zanikl v dunění hromu a řevu vichřice. Objala ho chladná vodní náruč a několik minut si s ním rozverně pohazovala sem a tam, zatímco Chodec zoufale bojoval o každou sebemenší možnost k nadechnutí.
A pak jej ta studená mrcha nemilosrdně stáhla dolů. Voda se nad ním zavřela a přísun vzduchu se ztratil. Napůl utopený Gimt sebral poslední zbytky sil, prudce kopl nohama a vystřelil vzhůru. Když už se zdálo, že mu snad prasknou plíce, prorazil hladinu a s nesmírnou úlevou se nadechl. Téměř zázrakem udržel hlavu nad vodou a snažil se zjistit, co se děje kolem. Nic však neviděl. Všude byla neproniknutelná tma a oči mu navíc neustále oslepoval nekonečný vodní příval.
Tohle moc dlouho nevydržím, táhlo mu hlavou. Kde asi teď jsem? A kde jsou oni – Berka s Milenkou? Nebo ta cizí loď? Aby ho tak ještě vytáhli… Rybář by se ovšem hodil.
Oblohu znovu rozčísl blesk a v tom zlomku vteřiny Chodec shledal, že Milenka ani žádná jiná loď nikde poblíž není. Netušil, co se s ní stalo, a neměl nyní čas ani sílu nějak to řešit. Něco však přeci jenom objevil. Kus od něj plaval neznámý tmavý předmět.
Záchrana! Napadlo ho okamžitě a ihned k němu zamířil, ale neměl to jednoduché. Bouře sice zcela jistě ustupovala, vlny již nebyly tak vysoké a vítr také ustával, přesto se vysílenému mladíkovi zdálo, že k té záhadné věci plave snad věčnost. Až po neskutečně dlouhé době Chodec naposledy hrábl před sebe a jeho roztřesené prsty konečně nahmátly něco pevného. Podařilo se mu je zaháknout do neviditelné skuliny, přitáhnout k tomu vratkému ostrůvku znavené tělo a pevně ho obejmout i druhou rukou. Díky temnotě zatím netušil, co vlastně ulovil, ale i tak se o to opřel. Svěsil hlavu, zavřel oči a vyčerpaně oddechoval.
Jak dlouho takhle visel, nevěděl a ani ho to v tu chvíli moc nezajímalo. Bouře se však mezitím úplně přehnala. Přestalo pršet, vítr se utišil a mořská hladina se zvolna zklidňovala. Na nebi, mezi roztrhanými cáry mraků zazářily hvězdy a zakrátko vykoukl i dorůstající měsíc.
Žiju, ulehčeně si vzdychl Chodec. Otevřel oči, pořád ještě zarudlé od té slané lázně, a zvedl hlavu. V měkkém, stříbrném světle poznal, že se drží mohutné dřevěné fošny, a raději ani nedomýšlel, kde se tu vzala. Jen zadoufal, že není z Milenky. Pak se na ní co nejvíce vytáhl a hlavu zase svěsil. Bolelo ho celé tělo a cítil neuvěřitelnou otupělost. Zavřel oči a upadl do zvláštního stavu mezi spánkem a bezvědomím.
***
Chodec se probudil a uvědomil si nejprve tvrdé, místy i dost ostré hrany, které ho nepříjemně tlačily do prsou, břicha i spodní části pravého boku, a potom bolest, chlad a mokro. Byl promočený na kost a voda ho vlastně smáčela stále. V pravidelných časových odstupech se přes něj převalovaly drobné vlnky, ale jeho tělo se již nehoupalo.
Kde to jsem? Položil si tu nejprostší ze všech otázek a otevřel oči.
Ležel ne šedavém pobřežním skalisku, kus od něho se válely trosky velké dřevěné desky a nad ním se klenulo ošklivě zamračené nebe. Pokusil se zvednout hlavu, aby se ještě více rozhlédl kolem, neměl na to však sílu. Snažil se tedy alespoň vzpomenout, co se s ním v poslední době dělo, a to se mu po chvilce podařilo. Vybavilo se mu všechno, až na… Pořád nevěděl, kde je ani jak se sem dostal.
„Matko! Otče!“ zvolal náhle nedaleko něj dětský chlapecký hlas. „Tady někdo leží! Nějaký chlap!“
Chodce se zmocnila zvědavost a pomohla mu sesbírat síly. Mladík zaťal zuby, aby přemohl tupou bolest v zátylku, a otočil hlavu za zvukem.
„A hýbe se!“ ozval se klučina znovu a Chodec pak jen bezmocně sledoval, jak se otáčí a upaluje pryč.
„Počkej!“ pokusil se ho zadržet, ale jeho výkřik byl tak tichý, že ho chlapec zcela jistě neslyšel. Bez ohlédnutí zmizel za nízkým skaliskem a on zase osaměl.
„Žiju, jsem zpátky na pevnině a někde poblíž tu bydlí lidé,“ zašeptal sám k sobě a pocítil neskutečnou úlevu. Unaveně vydechl a zavřel oči. Po chvilce však opět sáhl po zbytcích svých sil a rozhodl se vstát, následovat chlapce, najít jeho rodiče a zjistit, kde přesně se nachází. Ovšem tělo ho neposlouchalo. S obrovskou námahou se mu podařilo pouze vzepřít na rukou a odplazit se po kamenitém pobřeží kousek dál od moře. Tam už na něj vlnky příboje nedosáhly a tam se také dočista zhroutil. Vysíleně padl na bok, hlava mu klesla na loket pravé ruky, prudce oddechoval a oči se samy zavíraly. Dovolil jim to a obklopila ho tma. Černočerná, hluboká jako propast a podivně uklidňující. A on cítil ten klid. Vnímal ho celou svou bytostí, nechal se jím prostoupit a postupně ovládnout. A pak náhle padal. Padal do té bezedné hlubiny a zvláštní na tom bylo, že vůbec neměl strach.