Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shledání - 3. část

   Teplo. To byl první pocit, který si Chodec po probuzení uvědomil. A také sílu. Vítanou a osvobozující. Spokojeně vydechl a bez sebemenšího pohybu si vychutnával tu chvilku dokonalé blaženosti. Chvilku, kdy ho netrápila únava, bolest ani žádná starost, a přál si, aby to nikdy neskončilo.     

   Nic však netrvá věčně. Se znovu nabytým vědomím se mu vrátily vzpomínky. Neúplné a spojené s množstvím otázek. A ty otázky si žádaly odpovědi. Otevřel oči a se zájmem se rozhlédl po malé místnosti, v níž se nacházel. Ze stropu visela nevelká lojová lampa, podlahu kryly dva menší, hnědobílé, ručně tkané koberečky a denní světlo sem dopadalo jediným, teď zavřeným oknem. Pod ním stála velká truhla z borového masivu a u stěny naproti viděl úzkou, dřevěnou postel. Nyní prázdnou a bezchybně ustlanou. Vedle ní pak obyčejnou židli s tmavě hnědým podsedákem a téměř stejnou židli zaznamenal i kousek od svého obličeje. On sám ležel ve druhé posteli, nejspíš hodně podobné té protější, krylo ho několik silných vlněných přikrývek a na sobě neměl vůbec nic.     

   To zjištění ho překvapilo. Stejně jako skutečnost, že se nikde nepovaluje jeho oděv ani ostatní věci.       

   Kde to všechno je? A jak dlouho jsem vlastně spal? Den? Dva? Nebo víc…?    

   V místnosti však nebyl nikdo, koho by se mohl zeptat, a sám si odpovědět nedokázal. S odevzdaným vzdychnutím tedy oči zase zavřel a pokusil se znovu oddat blažené bezstarostnosti, ale už to nešlo. Otázky v jeho hlavě mu to nedovolily a také se již necítil zdaleka tak pohodově jako při probuzení. Rty měl suché a popraskané, jazyk nepříjemně přilepený k patru a břicho bolavé hlady.      

   Hrom aby do toho! Kdyby alespoň…        

   A v tu chvilku slabě vrzly dveře. Chodec se okamžitě podíval tím směrem a jeho modrý pohled se střetl s černýma očima drobnější, snědé ženy středního věku s dlouhými rovnými vlasy v barvě havraních křídel, která zvědavě nakukovala k němu dovnitř.      

   „Tak už jsi vzhůru, mladíku,“ pravila s uspokojením v hlase a přátelským úsměvem na rtech. „Hned zase přijdu.“      

   S tím zmizela. Ovšem než se stihl Chodec řádně zamyslet nad tím, co to jako mělo znamenat, tak se opět objevila. Tentokrát vešla do místnosti celá, v pravé ruce nesla misku se lžící a v levé hrnek. Chodec se vděčně usmál a posadil. Jedna z přikrývek se mu přitom shrnula a on tak byl najednou od pasu nahoru dočista nahý. Chuť k jídlu v něm však zcela jasně vítězila nad nějakým falešným studem. Vždyť ta žena už ho stejně viděla, když ho svlékala. A všude.

   Pokrývky si proto nevšímal a s poděkováním přijal přinesené pohoštění. Nejprve se chopil hrnku a na jedno nadechnutí vypil vlažný bylinkový čaj. Potom hrnek vrátil a sáhl po misce a lžíci. S požitkem a lehce přivřenýma očima nasál libou vůni jejího obsahu a v dalším okamžiku se do něj i pustil. Až téměř hltavě pojídal hustou, načervenalou omáčku s kousky masa, brambor a zeleniny, zatímco žena odešla s prázdným hrnkem, vrátila se s plným, na chvilku ho odložila, a pak mu starostlivě urovnala shrnutou přikrývku kolem ramen. On jí tu laskavost oplatil významným pokývnutím, protože v pokoji bylo kupodivu docela chladno, a ona se posadila na židli u jeho lůžka. Pobaveně, přesto nevtíravě se přitom usmívala a trpělivě čekala, až dojí.       

   „Ještě jednou ti děkuji, paní. Za jídlo, za přístřeší i za to, že jste mě nenechali na tom pobřeží,“ pronesl trochu slavnostněji mladý Gimt, sotva spolkl poslední sousto. Potom vydechl, zase se nadechl a už normálně se zeptal na tři otázky, které nejvíce zatěžovaly jeho mysl.      

   „Jsi v domě rybáře. Necelý den cesty od Fernaky. Spal jsi přibližně sedm hodin a tvé odění jsem musela po svlečení přebrat. Košile byla na cáry a už se nedala spravit, takže jsem ji spálila, a kalhoty a spodky jsem trochu přeprala, takže se teď vedle v kuchyni suší. Proto jsi…“ nedopověděla. Místo toho se pousmála a sklopila oči.        

   „A ostatní mé věci?“ pouze zvědavě se zajímal Chodec, sotva vypil hrnek čaje, který mu žena podala těsně před svou odpovědí.      

   „I tvůj opasek s nožem a boty se ještě suší. Obojí jsem totiž také opláchla ve sladké vodě, aby je dál zbytečně neničila sůl,“ ochotně a se znovu zvednutými zraky vysvětlila žena.    

   „Měl jsem ale i meč a váček s penězi,“ až nepříjemně ostře ze sebe vyrazil Chodec a upřeně se na ženu zadíval.      

   „Nic jsme ti nevzali,“ ohradila se. Zvážněla a mladý Gimt si náhle uvědomil, že se nezachoval moc slušně. Jeho obavy ze ztráty jmenovaných věcí a z toho plynoucí ohrožení, ne-li dokonce přímo znemožnění další cesty se daly snadno zaměnit s obviněním.     

   „Omlouvám se, paní. Tak jsem to nemyslel. Opravdu. Já jen…“ snažil se o nápravu.       

   „Ještě ses ani nepředstavil,“ vytkla mu jemně, ale důrazně. V obličeji však měla znát, že odpouští.    

   „Říkají mi Chodec a jsem z Aranhoru,“ spěšně napravoval už druhou nevychovanost mladík a v duchu se upřímně styděl, zatímco žena v údivu zvedla obočí. Aranhor měl s mořem jen málo společného. Nahlas se k tomu ovšem nevyjádřila. Místo toho mu zdvořilost oplatila. „A já jsem Gina. Na pobřeží tě našel můj mladší syn Gir a až sem tě pak přinesl můj manžel Gorn společně se starším synem Gornem.“     

   „Tvůj prvorozený se jmenuje po otci“ podivil se tentokrát Chodec. To nebylo běžné.    

   „Ano,“ usmála se. „Je to taková zvláštnost naší rodiny… A teď tě zase opustím. Mám ještě práci.“     

   „Pomohu ti a rád,“ ihned se nabízel Chodec. „Hýbat se už můžu bez potíží.“     

   „Takhle?“ podívala se na něj a s pobaveným úsměvem zvedla obočí. Mladík si tak znovu uvědomil svou nahotu, lehce se začervenal a oba se tomu zasmáli.    

   „Dobře,“ přijala potom. „Ale nejprve ti vyspravím alespoň spodky.“     

   S tím odešla.  

 

***

 

   Chodec osaměl. Opět se natáhl, zavrtal se do přikrývek a přemýšlel. Přežil cestu přes moře a snad zázrakem se ocitl zpátky na pevnině, přesto měl k radosti daleko. Stejně jako domů a ke splnění svého slibu.    

   Zatracená práce! Co se teď poslední dobou mohlo pokazit, to se prostě pokazilo! Meč nechal zastrčený v přístřešku na Milence a peníze nejspíš utopil při své nedobrovolné koupeli, takže… No, bez meče se zcela jistě obejde, i když ho ta ztráta mrzela. Ale peníze? Bez nich si těžko koupí koně…     

   Sakra! Jeho původní plán tak šel do kopru. Bude muset pěšky. Celou tu dlouhou cestu. Navíc přes hory… Sakra, sakra!     

   Jeho bezhlasé klení přerušila Gina. S úsměvem k němu nakoukla, hodila po něm vyspravené spodky a zase zmizela. Chodec si vzdychl, odhodil přikrývky, oblékl se a vydal se za tou usměvavou ženou. Byl připraven dělat cokoli. Od pomocných prací v kuchyni, přes jakýkoli úklid až po štípání dřeva a opravu střechy.      

   A skutečně pak tohle všechno dělal. Lépe řečeno od všeho trochu a pomáhal tak nejen Gině, ale i jejímu manželovi Gornovi. Muži přibližně čtyřicetiletému, ne moc vysokému, hubenému a černovlasému. Pracoval a přitom pokračoval ve svých neveselých úvahách. Jak se tak totiž občas rozhlédl kolem sebe, pochopil, že tihle dobří lidé mu koně nepůjčí, protože žádného nevlastní, a nepůjčí mu ani peníze, protože jich sami mnoho nemají. Takže pokud bude chtít putovat dál, bude muset po svých. Na chvilku sice zvažoval i tu možnost, že se nechá Gornovou lodí dopravit do Fernaky a tam si koně půjčí od některého z rybářových přátel, ale pak ji zavrhl jako neproveditelnou. Chudý rybář má jen těžko kamarády, kteří mohou jenom tak půjčit kdekomu koně.        

   Hrom aby do toho! To tedy skutečně půjde pěšky… vzdychl a v tu chvilku si uvědomil, že se ho tu zatím nikdo na nic neptal. Gorna ani Ginu jakoby vůbec nezajímalo, kde se tady vzal. Jak ho mohlo vyplavit moře, když říká, že je z Aranhoru…    

   Přišlo mu to zvláštní.  

 

***

 

   Všichni už byli po večeři, přesto dál zůstávali u stolu. Celá rodina i znovu plně oblečený Chodec. Zaraženě seděli, rozpačitě po sobě pokukovali a mladý Gimt po chvilce uhodl, že příčinou toho poněkud zvláštního chování je on. Což mu ostatně potvrdila hned první věta pána domu.           

   „Žena říkal, že prý jsi z Aranhoru,“ začal rozvážně Gorn.

   „Ano, to jsem,“ potvrdil Chodec a Gorn pokračoval: „Víš, my všichni tady věříme, že nejsi zlý člověk a mluvíš pravdu, přes je více než divné, že tě vyplavilo moře, a jizvy na tvých zádech... Jsou od biče, a tak se trestají jenom zločinci nebo otroci.“      

   „Nejsem zločinec a mluvím pravdu,“ ohradil se bez hněvu mladík. „Na jaře jsem na fallarské straně Hifarských hor padl do rukou morcijské princezny Valerie. Odvezla mě na ostrov a já se stal otrokem na jejím hradě v hlavním městě Heldernu. Ty jizvy na zádech mám od výprasku za pokus o útěk… O ten jsem se ostatně pokoušel mockrát a nakonec se mi opravdu podařil. Ale jen náhodou. Podobnou náhodou jsem pak našel i loď, jejímž majitel byl ochoten vzít mě na pevninu. Při té bouři mě však doslova spláchla z paluby vlna a zbytek už víte.“     

   „Hm, takže jsi uprchlý otrok,“ znovu promluvil Gorn. „Nemáš však vypálenou žádnou značku?!“        

   „Ještě toho trochu…“ uklouzlo Chodci a rybář se zamračil.       

   „Víš, mladíku,“ pronesl po kratičkém mlčení a tvář se mu zase rozjasnila. „Myslím, že je těžké takhle utéct, a nejspíš jsi měl obrovské štěstí… Já osobně otroctví neuznávám, ale v celém Sair Endrosu je povoleno. Proto se už nikdy a před nikým v této zemi nezmiňuj o svém zotročení ani o svém útěku. Uprchlí otroci jsou velmi tvrdě trestáni a to, že nemáš značku, by tě nezachránilo. Sebrali by tě, ocejchovali jako uprchlíka a na pár dní uvěznili. Pak by tě veřejně zbičovali a nakonec znovu prodali.“      

   „To je ovšem hrozné,“ upřímně se zděsil Chodec.    

   „Možná,“ poněkud váhavě připustil Gorn, a potom o dost rychleji pokračoval: „Jistě si proto pospíšíš domů?“     

   „Samozřejmě,“ lehce zmateně odsouhlasil Chodec. Nějak nechápal, co tou otázkou rybář mínil. Vždyť…         

   „Výborně, jsme tedy dohodnuti. Ty zítra ráno odcházíš a já i Gorn se tak můžeme bez obav a starostí vydat opět na moře,“ uzavřel spokojeně rybář a vesele se na Gimta zazubil.   

 

***

 

   Chodec nocoval v té stejné místnosti, v níž se krátce po poledni probudil. Byla to sice ložnice chlapců, ale o tom, že by on jako host spal v kuchyni na podlaze, nechtěl nikdo z domácích ani slyšet. Co tedy mladíkovi zbývalo? Poděkoval, odkráčel do přiděleného pokoje, ulehl na lůžko a docela rychle usnul.      

   Probral se za úsvitu. Dokonale odpočatý a opět plný síly. Ložničku ještě ovládalo šero a on hádal, že je vzhůru první. Zmýlil se. Ve skutečnosti vstal poslední. V prázdné kuchyni ho však čekala snídaně, a když po jídle vyšel ven, téměř se srazil se zívajícím Girem.      

   „Kde jsou všichni?“ zeptal se chlapce.      

   „Otec s bratrem před chvilkou odpluli do Fernaky na trh, matka je v tamtom chlívku a dojí a já jsem tady,“ zakřenil se pobaveně klučina.      

   „Oni odjeli na trh?“ podivil se Chodec.      

   „Ano. Cestou do města něco uloví, na trhu to prodají a odpoledne se vrátí domů,“ ochotně vysvětlil Gir.       

   „Aha… Díky,“ kývl Chodec a vydal se za Ginou.     

   „Dobré ráno,“ pozdravil ji hned, jak vstoupil dovnitř.     

   „Dobré,“ odpověděla. „Už jsem hotová.“     

   A byla. Naposledy potáhla za struk, pohladila a pustila kozu, vstala a sebrala putýnku s mlékem.      

   „Můžeme jít,“ usmála se na Chodce a vyšla ven. Mladík ji následoval a rty měl také zvlněné. Úsměv té drobné ženy jakoby byl tak nějak zvláštně nakažlivý. I její věčně dobrá nálada. Chodec se teď cítil o mnoho lépe a dokonce se přistihl při myšlence, že se těší. Podivné.     

   „Omluv, prosím, včerejší poněkud strohá slova mého muže,“ spustila Gina, sotva se oba ocitli zase zpátky v kuchyni a ona odložila plnou putýnku. „Mluvil z něho strach. O nás. Víš, otrokáři a někdy i královští strážní jsou nemilosrdní a často se stává, že s uprchlým otrokem jsou potrestáni i ti, kteří mu údajně pomáhali. A když říkám údajně, myslím to doslova. Oni to totiž moc nezjišťují. Stačí pak maličkost a…“     

   „Neomlouvej se, paní,“ zastavil příval jejích slov Chodec. „Jste milí a laskaví lidé. Ty i Gorn a já vás nechci přivést do nějakých potíží. A ani nepřivedu. Pomohli jste mi a já na to nezapomenu. Díky.“       

   Kývl jí na pozdrav a otočil se k odchodu.     

   „Počkej,“ zadržela ho tiše, ale důrazně. „Napij se mléka a já ti zatím…“        

   Nedopověděla. Jen se na něj usmála a místo slov se měla k dílu. Chvíli na pohled zmateně pobíhala po domě a než lehce udivený mladík ochutnal ještě teplý nápoj z putýnky, stála už zase u něj. V jedné ruce držela už jistě postarší, napůl plnou tornu s popruhem a v té druhé teplou vestu sešitou z ovčích kožek..      

   „To máš ještě na cestu. K té haleně a ponožkám,“ usmívala se spokojeně a nabídla všechny ty věci dokonale překvapenému mladíkovi.     

   „Ale to… To si přeci nemohu jen tak vzít, vždyť…“ poněkud koktavě odporoval Chodec, ovšem Gina se odmítnout nenechala.      

   „Neodmlouvej a nezdržuj,“ poroučela přísně, úsměv jí přitom však ze rtů nezmizel. „Ty musíš jít domů a já pracovat. Tak hybaj, hybaj!“       

   Chodec tedy s vděčností, patřičným poděkováním a nezbytným úsměvem nabízené dary přijal. Vestu si oblékl, tornu hodil přes rameno a se slibem, že se určitě někdy vrátí, se rozloučil. Dojatá Gina ho vyprovodila až na práh, jemně ho vystrčila z domu, naposledy mu popřála štěstí a dveře za ní zapadly.    

   Chodec volně vydechl a pozorně se rozhlédl kolem. Nejprve se podíval na zataženou oblohu, potom svým pronikavým modrým pohledem přeběhl po prostém dřevěném stavení, přilehlém chlívku, ovčíně i kamenném molu, u kterého obvykle kotvívala Gornova loď, a vše si uložil hluboko do paměti. Pak si shrnul z tváře neposlušný pramen vlasů, kývl na pozdrav malému Girovi, obešel dům a odhodlaně vykročil na svou dlouhou, osamělou pouť.   

 

***

 

   Chodec si to namířil k východu. Během čtvrt hodiny přešel nízkou trávou porostlou louku rozkládající se za Gornovým stavením a vnořil se do řídkého, převážně borového lesa. Kráčel poměrně rychle a zatím si to kupodivu docela užíval. Po nekonečně dlouhé nudě v zajetí i obou plavbách mu tělesná námaha dělala dobře a on se cítil skoro dokonale. Naneštěstí jenom skoro. K naprosté blaženosti mu totiž chyběl kůň. Protože jet na koni je vždycky lepší, než se trmácet po svých. V duchu si vzdychl a zavzpomínal na Raula. Na nádherného vraníka, kterého poznal za velmi neradostných okolností, se kterým však později zažil mnoho šťastných chvil i nespočet dobrodružství. Jenže Raula už si neosedlá. Nikdy…        

   V době věznění měl vážnější starosti, takže si ztrátu černého valacha neuvědomoval tak bolestně. Ale teď?! Na svobodě?! Nesnesitelné… I když  - to zas ne, protože bude mít určitě jiného koně. Přesto…       

   Hrom aby do toho! Topím se tu v lítosti jako nějaká ubrečená ženská. Umírají lidé, tak do kopru s koňmi! Přesto se neubránil smutnému povzdechu. Tím ovšem udělal za svými neveselými vzpomínkami jakousi pomyslnou tečku a soustředil se raději zase na přítomnost a budoucnost.       

   Jižní Sair Endros dosud nenavštívil, ale z prostudovaných map si pamatoval, že musí do lesa, potom na pláň a pak přes hory. Les, jímž právě prošel, však nejspíš tím správným lesem ještě nebyl, protože teď se sice ocitl na jakési planině, ovšem žádné hory před sebou neviděl. Jen pustou travnatou a na pohled nekonečnou placku. Z klidu se tím ale vyvést nenechal a pokračoval v cestě. Dobře věděl, že když půjde stále na východ, namůže pohoří Hifar minout.       

   Šlapal proto neznámou plání, dokud ho nepřemohl hlad. Zastavil, bez dlouhého přemýšlení se i posadil, rozepnul tornu a pozorně si prohlédl, cože mu to Gina vlastně zabalila. Kousek kozího sýra, několik plátků uzené skopové kýty, sedm obilných placek, potřeby na rozdělání ohně, pár náhradních ponožek a dva malé sáčky. Zvědavost v něm rychle zvítězila nad hladem, takže je postupně oba otevřel a prozkoumal jejich obsah. V prvním našel nádherně vonící lístečky máty a ve druhém směs soli a sušených bylinek.        

   „Hm,“ pokýval zamyšleně hlavou a s úšklebkem se zadíval na poslední pytlík. „Ta dobrá žena myslela na všechno. I na to, že jako správný Gimt určitě něco ulovím… S pouhým nožem těžko, ale pokusím se.“       

   Usmál se, pouklízel sáčky a konečně se pustil i do jídla. Snědl jednu placku a ke slovu se přihlásila žízeň. Voda však nikde v dohledu nebyla, a tak se vydal dál. K dalšímu lesu, který před ním doslova vyrůstal z travnaté roviny a který působil dojmem jakéhosi nekonečna. Táhl se totiž od obzoru k obzoru a mladík při pohledu na něj uhodl, že tohle už je ten správný les.        

   Vstoupil do něho o hodinu a půl později a pevně doufal v rychlý nález nějakého zdroje vody. A nezklamal se. Až zázračně brzy objevil malou studánku a svět byl zase o něco krásnější.    

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA