Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shledání - 4. část

   Štíhlé i silnější kmeny borovic, dubů a černobílých břízek dělaly putujícímu mladíkovi společnost i celý další den. Těšily ho stejně jako zpěv ptáků či jehličím a dřevem provoněný vzduch. Byly tu však také pařezy, kořeny, výmoly a neprostupné, často i trnité houštiny, které ho zase trápily. A cesta žádná. Pouze uzounké pěšinky vyšlapané zvěří.      

   Až pozdě odpoledne narazil unavený mladík na žulovými kostkami dlážděnou silnici vedoucí od severu k jihu nebo naopak. Záleželo na směru cesty. Chodec nechtěl jít vpravo do Fernaky ani vlevo do Lumirinu, zato si přál zůstat nespatřen. Po lidské společnosti rozhodně netoužil a už vůbec si nepřál někomu něco vysvětlovat. Vytušil totiž, že jeho zvláštní chování by vzbudilo zbytečnou pozornost a vyvolalo nežádoucí otázky. Využil proto nejbližší křovisko a z tohoto poměrně bezpečného úkrytu si silnici nejprve řádně prohlédl. Podle předpokladu na ní v tuto denní dobu už mnoho poutníků nebylo, nějací však ano.

   Mladík odevzdaně vzdychl. Po náročném pochodu se těšil na zasloužený odpočinek u malého ohýnku, na teplou večeři a mátový čaj. Místo toho se krčil v porostu. Znovu si vzdychl, z torny vylovil plátek skopového pro ukrácení dlouhé chvíle a trpělivě čekal, až se silnice zcela vyprázdní. Na druhé straně totiž stromy nerostly moc hustě a křoviny téměř chyběly. Nestačilo tedy silnici pouze nepozorovaně přeběhnout. Musel mít i dostatek času na to, aby se vnořil hlouběji do lesa.      

   Konečně se zadařilo. Silnice se vylidnila a ukrytý Gimt opustil houštinu. Spěchal k jejímu okraji, vkročil na žulové dláždění, ale neušel ani tři kroky a večerním tichem se rozlehlo nezaměnitelné klapání koňských kopyt. Sílilo a blížilo se nepříjemně rychle a Chodec strnul. Vpřed nebo zpátky?     

   Po dvou splašených úderech srdce znovu vyběhl a pokračoval dál, to rozhodnutí však přišlo pozdě. Jezdci se právě v tu chvíli objevili v dohledu a on je tak na sebe o to více upozornil. V duchu zaklel, ale nezpomalil. Doufal, že…     

   Neměl naději. Tři muži ze skupiny ihned pobídli koně a v řídkém porostu ho velmi rychle zastavili. Chodec si tak tak stihl uvědomit, že ho nehoní žádní lupiči, ale královská hlídka, a také ujasnit, co z toho je lepší.    

   Ani jedno!    

   „Tak,“ vyrazil ze sebe vedoucí jezdec trochu zadýchaně. „A teď se s námi hezky rychle vrátíš zpátky na cestu.“       

   Patřičnou váhu tomu pokynu dodal hrotem kopí, které svíral v pravé ruce stejně jako oba jeho společníci, a Chodci nezbylo, než poslechnout. Neochotně se vydal, kam chtěli, a přitom tušil, že tohle setkání nedopadne dobře.     

   Jezdci vedli své koně za ním a brzy ho takto dostrkali před svého velitele. Ten si ho zamračeně prohlédl od hlavy k patám a Chodec se také ujišťoval, s kým má tu čest. Stál v dosti nedbalém, přesto nepříjemném obklíčení sedmi jezdců královské stráže. Ti muži seděli na téměř stejných hnědých koních a ani výstrojí a výzbrojí se od sebe nelišili. Všichni měli černé jezdecké boty, tmavě zelené nohavice a červené kabátce lemované úzkou zlatou stužkou. Hrudníky jim chránily kovové kyrysy, hlavy přilby se zdviženým hledím a dlaně s prsty rukavice se železnými plíšky. U jejich opasků visely krátké, jednoruční meče a v rukou drželi kromě otěží i kopí. Tedy – až na jednoho, který nesl místo hrozivé zbraně červenozelenozlatou korouhev Jižního Sair Endrosu.      

   „Co jsi zač, chlape?“ začal po prohlídce s výslechem velitel hlídky.     

   „Jmenuji se Ellad a jdu do…“ mladík zaváhal a nějak nevěděl, kam by jako měl jít. Stejně tak netušil, proč si právě v této chvíli vzpomněl na své falešné jméno z dětství. Pravdu však prozradit nechtěl, protože…        

   „Vypadáš jako darebák, chováš se divně a nevíš, kam jdeš?“ přerušil Gimtovy úvahy s povýšeným posměchem velitel. „Navíc se potloukáš po lese… Proč?“     

   „Hluboce se omlouvám, vzácní pánové,“ neovládl svůj jazyk Chodec a odpověděl v podobném duchu. „Netušil jsem, že procházky po tomto lese jsou zakázány. Jinak bych se samozřejmě potloukal někde jinde.“          

   „Ty nejsi jenom podezřelý, ale i drzý,“ štěkl přísně velitel.     

   „Jestli ty náhodou nepatříš k těm uprchlým otrokům, co je hledáme již druhý den?! Docela na to vypadáš,“ přidal náhle jeden z jezdců za Chodcovými zády a škodolibě se přitom šklebil.

   „Jsem jenom prostý poutník,“ pokusil se už trochu uctivěji o obranu Chodec, ovšem velitel rozezleně vybuchl: „Lžeš! Prostí poutníci se drží silnice a vědí, kam jdou! Ty však… Cestou do Fernaky o tom můžeš přemýšlet, protože teď poputuješ s námi. Svažte ho!“     

   Zadržený mladík se ovšem rozhodně nemínil nechat odvést a už vůbec ne svázat. Na splnění rozkazu proto nečekal. Levačkou si jen chytil tornu, aby ji někde neztratil, bleskově proklouzl mezerou mezi jezdci a vyrazil po silnici k severu.      

   „Vy nemrcoulové! Neuhlídáte jednoho drbana?!“ slyšel za sebou velitelův vzteklý křik a v příští vteřině i klapot koňských kopyt. Ani se však neohlédl. Místo toho prudce odbočil vpravo a opustil silnici. V poslední chvíli. Pronásledovatele už měl v patách. Jenomže zatímco byl vyslýchán, docela se setmělo, a také při něm teď stálo štěstí. Podařilo se mu včas skočit za větší pařez a zmizet tak rozjetým strážím z dohledu.

   Hledali ho, samozřejmě, ovšem v rostoucí temnotě a navíc v lese to neměli jednoduché. Po chvilce hon vzdali a vrátili se zpátky na silnici. S nadávkami a výhrůžkami, ale těm se ukrytý Chodec mohl jen smát. Věděl totiž, že cesta-necesta, kterou se chystá jít, je pro jezdce naprosto neschůdná.  

 

***

 

   Po poněkud dobrodružném přechodu dlážděné silnice se Chodcův svět scvrkl na pouhé střídání odpočinku s pohybem vpřed a jeho pozornost se tak omezila jen na pár nejdůležitějších činností. Zahnání hladu, uhašení žízně a udržení správného směru. Zásoby od Giny už téměř snědl, proto se musel čím dál víc rozhlížet kolem sebe. Lov měl díky své nedostatečné výzbroji značně ztížený, přesto se mu se štěstím podařilo jednoho rána skolit zajíce. Jinak se živil sběrem nejrůznějších bobulí, hlíz, kořínků a také hub, což mu teď, v druhé polovině léta nečinilo výraznější potíže. Mnohem větší starosti měl s vodou. Někdy mu trvalo celé hodiny, než nějakou objevil, a občas nenarazil na žádnou. Hlavně tedy večer, kdy mu v hledání zabránila tma.      

   Byla to náročná cesta, přesto ji mladý Gimt vnímal jako něco o dost lepšího než ubíjející nicnedělání z doby svého zajetí. Budil se za úsvitu, vytrvale kráčel porostem, i když mu les často doslova házel klacky pod nohy, a pořád mířil na východ. Za soumraku se pak unavený, až vyčerpaný zabalil do pláště a stočený do klubíčka jako divoké zvíře usnul tvrdým a posilujícím spánkem beze snů.      

   A potom ráno se všechno zase opakovalo. Každý další den byl stejný jako ten předešlý. Měnilo se pouze počasí a krajina. Jednolitou šeď zatažené oblohy a občasné mrholení nahradilo bezmračné, azurově modré nebe celé rozzářené horkými slunečními paprsky a všudypřítomný les postupně ustoupil travnaté, jen lehce zvlněné planině. Za ní však už Chodec viděl hory. Ze zkušenosti i z map sice věděl, že pohoří Hifar je nejnižší na Erském poloostrově a že ho tvoří spíš jenom vyšší, převážně zalesněné kopce, ne skutečné hory, přesto ho považoval za asi nejtěžší část svého putování.      

   Než však opravdu vstoupil mezi strmé svahy Hifaru, čekalo ho ještě poměrně krátké, o to ale nepříjemnější odbočení k jihu. Musel totiž obejít rozlehlou oblast kolem toku nedaleko odtud zrozené Labutí řeky. Tedy kraj plný zrádných močálů, menších i větších jezírek, dlouhé, vlhkomilné trávy a nejrozmanitějších druhů vodního ptactva. Chodec jich viděl celá hejna a zatím je pouze neškodně sledoval. V hlavě se mu už ovšem rodil plán, jak si na nich i pochutnat.

   Vzpomněl si na neopatrného zajíce, rychle sesbíral několik větších kamenů, vyhlédl si početnou skupinku na břehu se zdržujících divokých kachen a zkusil své štěstí. Zasypal nebohé opeřence bleskurychlou kamennou palbou.   

   Překvapené kačeny se za hlasitého křiku vznesly do vzduchu, ale když se ten zmatek konečně uklidnil, zůstala na plácku ležet dvě nehybná tělíčka. Lov se podařil.   

 

***

 

   Chodec se teď držel toku Labutí řeky. Poměrně rychle postupoval proti jejímu proudu a stále více se přibližoval k horám. Hleděl na ně se zvláštní směsicí úlevy a obav a zároveň věděl, že přes ně prostě musí. Jiná cesta nebyla.   

   Vlastně tu nebyla žádná cesta. Tudy lidé nechodili. Na druhou stranu – pokud se mu podaří hory šťastně přejít, bude ve Fallaru, a to už bude mít ke splnění svého slibu pouhý krůček. Zatím pomyslný, ale…     

   Odsunul takové úvahy na později a soustředil se raději zase na pohyb vpřed a krajinu kolem sebe. A ta se dočista změnila. Zdrsněla a zdivočela. Z bažin se staly kopce, příjemnou rovinu nahradilo náročné stoupání, mokřady a jezírka vystřídala skaliska a místo rákosí tu rostly smrky. I ptáci zmizeli a Chodec se tak ocitl úplně sám uprostřed ponuré a nevlídné pustiny. Všeovládající ticho rušila svým žbluňkáním a bubláním jen řeka, která také prodělala jisté změny. Zúžila se, zrychlila a její hladinu rozvlnily peřeje a drobné vodopády. S jakousi hravou lehkostí přeskakovala kameny i jiné přírodní překážky a upocený Chodec jí to mohl jenom závidět. On zdolával strmý svah, vyčnívající kořeny, vyvrácené kmeny i pařezy s hlasitým funěním a neskutečnou námahou.      

   Přesto se nechal teď už spíš říčkou než řekou vést pořád dál do nitra hor a ladně tím vyřešil svou starost s hledáním vody. Potíže mu ale nastaly s jídlem. Zásoby v torně se povážlivě ztenčily a tento les nebyl tak bohatý jako ten předchozí. Zvěř plachá nebo žádná a poživatelných hlíz, boulí a kořínků jen málo. Gimtův tělesný výdej tak byl o dost vyšší než jeho příjem a to si na něm vybíralo daň. Mladík zhubl a cítil se stále unavenější a vyčerpanější. Zároveň mu ten přechod připadal čím dál obtížnější a snad nekonečný.     

   Vše se však ještě zhoršilo, když se Labutí řeka náhle stočila na západ ke svému prameni a on ji tak musel opustit. Často pak trpěl žízní a k náročným výstupům si přidal možná ještě náročnější sestupy. Přesto se vlekl dál. Pořád na východ a už se těšil, až ty prokleté kopce budou konečně za ním.      

   Zatím tomu však nic nenasvědčovalo. Vylezl nahoru a začal opatrně slézat. Blížil se večer a on se vysílením už sotva držel na nohou. Každou chvíli o něco zakopl a musel se přidržet nejbližšího stromu, aby neupadl. Tak se dostal až téměř dolů. Tam ale znovu klopýtl, jeho tápající ruce nyní sevřely pouhý vzduch a on se poroučel k zemi. Několika kotrmelci se skoulel o pár kroků níž, hlavou narazil do jednoho z četných balvanů a omdlel.    

   Když se po nějaké době opět probudil a otevřel oči, skláněly se nad ním tři známé obličeje. Robinův, Kolinův a Danův. Chodec nechápal. A vlastně chápat ani nechtěl. Bál se, že přátelé jsou snem a že se rozplynou, jakmile se nad tím více zamyslí. Spokojeně se proto usmál, oči zase zavřel a pokračoval ve snění. Tentokrát doopravdy.