Jdi na obsah Jdi na menu
 


Útěky a návraty - 1. část

   Chodec otevřel oči a uviděl oheň. Ne moc velký, ale na rozdíl od něho zatraceně živý. Roztančené jazýčky plamenů olizovaly s podivnou směsicí něhy a dravosti přiložené dřevo, sálaly teplem a rozháněly okolní temnotu příjemným, lehce načervenalým světlem, zatímco on jen nehybně ležel na boku opodál, na sobě cítil tíhu jakési přikrývky a tiše obdivoval tu nevšední podívanou. Pak si však náhle uvědomil i další věci. Bolest hlavy i celého těla, žízeň, hlad a hlavně skutečnost, že není sám. Trhl sebou a tím prudkým pohybem na sebe upozornil.    

   „Teda, chlape… Tys nám dal,“ poněkud vyčítavě pronesl Kolin, ovšem jeho tvář doslova zářila nezastíranou radostí. „Vítám tě z říše mrtvých.“      

   „Jo, vítej zpátky mezi živé,“ přizvukoval mu se stejným nadšením Robin a málomluvný Dan neříkal nic. Jenom se usmál, popadl nedaleký hrnek a donesl ho Chodci. Přitom si ho významně prohlédl a vše potom shrnul do jediné krátké věty.     

   „Vypadáš strašně,“ prohlásil vážně, přitom se však vesele uculoval a Chodec se také potěšeně zazubil. S překvapivou námahou se posadil, s upřímnou vděčností převzal hrnek a s obrovskou chutí ho vypil. Byl v něm teplý, medem slazený bylinkový čaj a udělal mu překvapivě dobře.     

   „Díky,“ vyrazil ze sebe, když si před tím osušil ústa rukávem. „I já vás rád vidím, přesto nechápu…“      

   „To Robin,“ začal ochotně vysvětlovat blonďák. „Najednou se objevil v Erindoru a tvrdil, že žiješ a že nás budeš potřebovat. Tak jsme se sbalili, jeli s ním a jsme tady.“        

   „Spíš za to může má sestra Adriana,“ skromně upřesňoval černovlasý mladík z Údolí. „To ona…“      

   „Ale – tohle já vím,“ s lehkým údivem ho přerušil Chodec a pro ujasnění ještě dodal: „Zdálo se mi o tom.“      

   „Cože?“ téměř jednohlasně a o dost udiveněji se ozvali Dan s Kolinem, naproti tomu Robina to z klidu nevyvedlo.          

   „To Linhir,“ hlesl tlumeně a jakoby zamyšleně. „Tohle měl určitě na svědomí ten magický kámen.“     

   „V případě tvé sestry jistě,“ trochu váhavě uznal Kolin, potom ovšem pokračoval značně pochybovačně. „Ale v tom jeho těžko. Vždyť byl od toho šutru kdoví jak daleko?!“      

   „Ať je to, jak chce, hlavně že je zpátky a živý,“ po chvilce zaraženého ticha uzavřel úvahy o Linhiru Daniel a nedočkavě pak vybídl Chodce k vyprávění. Oslovený mladík se však nestihl ani pořádně nadechnout a slovo si vzal opět Kolin.      

   „Povídat se bude zejtra,“ rozhodl s nezvyklým důrazem. „Teď se náš znovunalezenej přítel už jenom nají a jde se spát.“      

   „No, to tedy ani náhodou,“ ostře nesouhlasil Chodec. „Já musím zítra dál. Musím co nejdříve splnit svůj slib.“             

   „Jsi po tý ráně do hlavy asi ztratil rozum, ne?!“ odbyl ho dost nevybíravě Kolin. „Kam si myslíš, že v tomhle stavu dojedeš? Spadneš z koně vysílením dřív, než opustíš tyhle hory. Ne, ne. Zejtra se dáš dohromady a dál vyrazíme pozejtří. A všichni.“       

   „Ale…“ chystal se k odmluvě Chodec, ovšem Robin mu ji hned v začátku utnul.    

   „Má pravdu, příteli,“ přidal se na stranu blonďáka a i Dan souhlasně přikyvoval. „Tvá cesta i slib budou muset počkat.“    

 

***

 

   Další den byl tedy přesně podle ujednání dnem všeobecně odpočinkovým. Včetně počasí. Polojasná obloha lehce mírnila rozpálené letní slunce stejně jako občasný závan vlahého větříku. Jenom Dan s Kolinem si trochu přivstali, aby opatřili něco k snědku. A potom už všichni jen pekli maso, vařili polévku i čaj a samozřejmě rozprávěli.       

   Nejprve popsal svůj až neuvěřitelný příběh Chodec, a když skončil, začali ti tři. Pěkně střídavě ho seznámili se vším podstatným, co se událo v době jeho nepřítomnosti. Vigar i vojáci krále Rikana se bez větších potíží dostali do hor a tam se pouhou shodou šťastných náhod setkali s Danem i Kolinem. Po počátečním údivu nad jeho zmizením se po něm vydali pátrat a přitom objevili bojiště, chudáka Raula i meč. Jeho však ne. Stopy už nestály za mnoho, přesto podle nich dokázali sledovat zbylé lupiče. Doufali totiž, že je k němu dovedou.  

   Ani ve snu je tehdy nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Lupiče našli v Severním Sair Endrosu a došlo ke krátké a početně značně nevyrovnané potyčce. Ti darebáci padli a oni nalezli jeho prsten. Jeho ovšem zase ne. Vrátili se tedy zpátky do Fallaru a chtěli začít znovu, když se dozvěděli o ztracené princezně. Brzy byli i požádáni o pomoc a to se neodmítá. Pátrali proto po ní i po něm, ale stopy už dávno sebral čas, takže opět bezvýsledně. Až Vigara náhle napadlo, že se Valeria třeba vydala domů a on možná také. Princ nelenil a ihned to odjel prověřit a s novou nadějí vyrazili i oni. V Erindoru ovšem zjistili, že je planá, a prohlásili ho za mrtvého. Vigar si na památku nechal jeho meč, prsten doručili společně se smutnou zprávou Waldorovi.       

   A potom se najednou objevil Robin. Nevěděl sice nic určitého, přesto sestře věřil. Oni až tak moc ne, ale ukázalo se, že měla pravdu. Po téměř desetidenním hledání ho opravdu nalezli.      

   Tady celé vyprávění pro tu chvíli skončilo. Každý si po tom několikahodinovém sezení potřeboval trochu protáhnout údy a Chodec ještě navíc důkladně umýt a oholit. Nutno totiž přiznat, že s očistou to na své osamělé pouti příliš nepřeháněl. Nyní však s jistým potěšením vlezl do studené vody potoka, u kterého tábořili, postupně ze sebe smyl pot i špínu, a pak se cítil jako znovuzrozený. Jeho přátelé netušili, v jakém stavu jej najdou, proto s sebou kromě náhradního koně, přikrývek a dalších drobností vzali i nějaké to oblečení, a to se teď vykoupanému mladíkovi náramně hodilo. S chutí se oblékl do čistého, odložené přepral a pustil se do boje s vousy. Přitom přemýšlel nad vším možným a hlavou se mu tak mihla i docela důležitá vzpomínka.     

   „A co tvoje svatba, Koline? Neměl bys náhodou už pár měsíců sedět v Nurasu a vést hospodu?“ zajímal se proto okamžitě.     

   „No, víš… Já se vlastně neoženil,“ přiznal s vážnou tváří a hlubokým povzdechem blonďatý obr. „Nějak jsem to… Nejdřív jsme honili ty lotry, co tě skoro zabili, potom hledali tebe a nenašli, a potom… Prostě jsem to nedokázal, sakra! Hned po tvým pohřbu se to…“    

   „A Elina?“ zvedl Chodec překvapeně obočí.     

   „Naštěstí to pochopila,“ s dalším povzdechem vysvětloval mladý muž. „Dohodli jsme se, že počkáme tak týden, dva, tři… Jenomže pak přijel Robin, hledání začalo znovu a…“      

   „Tak to se mnou zejtra ale nesmíš,“ zamračil se Chodec. „Teď už víš, že jsem v pořádku, takže musíš za ní! Nebo tatík…“     

   „Tatík sem, tatík tam,“ skočil mu lehce netrpělivě do řeči blonďák. „S Elinou jsme domluvený a s tebou zejtra pojedu, protože beze mě by ses určitě zase dostal do nějakejch potíží… A vůbec – jak si to vlastně představuješ?“     

 

***

 

   Hned ráno příštího dne se všichni čtyři mladíci vydali nejkratší cestou do fallarského sídelního města Uraskaru, kde se chtěl Chodec sejít s králem Rikanem a splnit svůj slib daný v Morcii. Teď, konečně po tolika dnech, seděl zase v sedle, ale obvyklou radost z jízdy mu kazily hned dvě věci. Stále neměl meč, protože ten mu přátelé nedovezli, a také opět myslel na Raula. Obyčejný hnědý valach Zefír se nemohl ušlechtilému vraníkovi rovnat v žádném směru a Chodec to vnímal více, než mu bylo milé. Přitom Zefír nedělal nic špatně, jen…     

   Mladý Gimt smutně vzdychl, třepl hlavou, aby vzpomínky zahnal, a raději se zabýval něčím příjemnějším. Třeba návratem domů. Jakmile si promluví s králem, obrátí se i s přáteli směrem k Erindoru, a potom možná… Což takhle vyjet na sever? Podle Kolina se tam nyní bojuje. Dagerladská královna Argaana prý napadla Tamar, ten se spojil s Gildarem a začala válka.       

   O tu však Chodci nešlo. Šlo mu o koně. Pokud tam totiž skutečně je Argaana, jsou tam i její černozlatí zabijáci a s nimi…      

   Šílený nápad! Dát v sázku život kvůli koni?! Přesto… Chodec tu myšlenku až tak úplně nezavrhl. Pouze ji pro tuto chvíli odsunul poněkud do pozadí a v duchu se spíš připravoval na nadcházející rozhovor. Také se soustředil na cestu, a protože už nebyl sám, i na přátele. I když toho spolu moc nenamluvili. Vše podstatné si již řekli a navíc spěchali.        

   Na dohled svému cíli se dostali o dva a půl dne později. Už od mostu přes řeku Hoe se drželi dlážděné kupecké cesty a míjeli tak stále více lidí, koní i vozů. Proplétali se tím různorodým zástupem pouhým krokem, takže měli dostatek času k prohlídce města i jeho nejbližšího okolí. Uraskar jim připomínal polovinu obrovského třípatrového dortu jen tak odloženou do téměř dokonale rovné planiny pozvolna přecházející v lehce zvlněnou Velkou fallarskou vrchovinu, kdy pomyslné první patro představovalo samotné město, druhé patro královský hrad postavený na jakémsi přirozeném skalním podstavci a třetí příkré svahy a oblé vrcholy nepříliš vysokých Holých vrchů. Ty byly ve skutečnosti tři a chránily Uraskar z jihu, jihozápadu i jihovýchodu. Z ostatních směrů mu ochranu poskytovaly mohutné hradby s velkým množstvím kulatých strážních věží, které tvořily obvod hradu i města a nacházela se v nich vždy jen jediná, dobře střežená brána obrácená k severu.

   První z těch bran mladíci projeli krátce po poledni a ocitli se v přelidněné změti ulic, uliček, náměstíček, parčíků, tržišť, hostinců, obchůdků, řemeslných dílen i obytných domů. Rádi by si vše patřičně prohlédli, ale neodkladná povinnost v podobě Chodcova slibu jim to nedovolovala. Mířili přímo k sídlu krále a nikde se zbytečně nezdržovali. Doopravdy se vlastně zastavili až před bránou hradu a to jenom na tak dlouho, aby se představili strážím jako aranhorští Gimtové se zprávou pro krále. Potom byli bez potíží vpuštěni dovnitř a zůstali stát podruhé. Na rozlehlém nádvoří, kde se o ně okamžitě zajímalo hned několik lidí. Dva starší štolbové, kteří se bez vyzvání chopili jejich koní a s ujištěním, že o ně bude dobře postaráno, je odvedli do nedalekých stájí, pár zvědavců, kteří se na ně jen podívali a zase si šli po své práci, a samozřejmě další strážní. Ti jim odebrali zbraně, a pak se začali vyptávat na důvod jejich příjezdu. Stačilo však padnout sotva pár vět, když Chodec náhle zahlédl známou postavu. Jen několik kroků od jejich skupinky procházel ve zbroji oblečený mladý muž s delšími plavými vlasy a Gimtovi bleskla hlavou vzpomínka na Ethir.     

   „Elamir?!“ napůl na něj zavolal, napůl se zeptal a přitom z něho nespouštěl zrak.    

   Muž se otočil, jejich pohledy se setkaly a Chodec věděl, že se nezmýlil. Usmál se, ale tehdejší velitel fallarských ozbrojenců ho nepoznal. Takže se naopak zamračil, podobně jako vyptávající se strážní, a rázným krokem se vydal k němu.     

   „Jak se opovažuješ?! Pokřikuješ na mě jako na nějakého…!“ vyrazil ze sebe zlostně, jakmile mu stanul tváří v tvář, a jeho dotaz zazněl souběžně s podobnými slovy rozhořčených stráží.      

   „A kdo vůbec jsi?“ vyzvídal dál. Teď už ovšem sám.     

   „Patřím k aranhorským Gimtům a…“     

   „Říkají ti Chodec,“ rychle doplnil mladíkovu větu muž a obličej mu rozzářilo poznání. „A tenhle hromotluk se jmenuje Kolin.“       

   Ukázal na blonďáka a ten přikývl.      

   „Veliteli?“ poněkud nerozhodně se ozval jeden ze strážných.       

   „To je v pořádku, Mate. Můžete jít,“ téměř laskavě je propustil Elamir a obrátil svůj upřímný bezvousý obličej zpátky ke Gimtům. „Pěkně dlouho jsme se neviděli, přátelé. Ale – slyšel jsem, že jsi mrtvý, Chodče. Prý tě zabili nějací lupiči.“     

   „Téměř,“ přiznal trochu zaskočeně oslovený.     

   „Téměř?“ s lehkým údivem zopakoval Elamir a na vteřinku se odmlčel, jakoby čekal, že k tomu mladík řekne i něco víc. Když se však nedočkal, už pouze vesele pokračoval: „No, těší mě, žes přežil. Stejně jako tenkrát v Ethiru… A co vás přivádí? Vzkaz od Vigara?“

   „Od Vigara ne,“ zůstal v úloze mluvčího Chodec. „Ovšem zprávu pro krále máme. Můžeš nám zařídit přijetí?“     

   „Čeho se to týká?“ živě se zajímal velitel.     

   „Morcie,“ bez zaváhání odpověděl Gimt a Elamir se zachmuřil.     

   „Tak to nevím,“ pronesl temně. „Ale pokusím se.“    

 

***

 

   Král Rikan mladíky díky Elamirově přímluvě přijal téměř ihned. Seděl na svém trůnu ve Velké síni a na sobě měl pohodlné černé boty, stejně zbarvené kalhoty, modrošedý kabátec a dlouhý, stříbrošedý plášť lemovaný hermelínem. Prsa mu zdobil masivní zlatý řetěz s nádhernou, kruhovou sponou z téhož kovu, který mu na ramenou přidržoval již zmíněný plášť, a na hlavě spočíval odznak jeho moci. Tento středně vysoký, stále docela štíhlý muž s delšími, už lehce prořídlými světlými vlasy, ostře řezaným obličejem, modrýma očima a pečlivě pěstěným, neúplným plnovousem vypadal i ve svých skoro padesáti letech stále dosti vznešeně. Na Chodce a jeho druhy silně zapůsobil. I přesto, že na ně nehleděl právě přátelsky. Podobně jako kousek od něho stojící Elamir a dalších pět mužů v místnosti.       

   „Mluv, Gimte,“ vyzval král Chodce po patřičné úkloně i nezbytné chvilce ticha a mladík poslechl.     

   „Říkají mi Chodec, můj pane, a přináším ti vzkaz z ostrova Morcia,“ začal vzletně a doufal, že dostatečně uctivě a slušně. Ještě nikdy s žádným králem nemluvil, a byl napjatý jako tětiva na luku. Nepříjemně se potil a srdce mu bušilo dvakrát rychleji než normálně. Přesto se snažil ze všech svých sil nedat na sobě nic z toho znát. Věděl dobře, že i na tom záleží. Nejen na vyřčených slovech.      

   „Trochu daleko od Aranhoru,“ suše, ale bez výsměchu poznamenal Rikan.     

   „Jistě máš pravdu, můj pane. Ale pokud laskavě dovolíš, vysvětlím to,“ opět velmi vybraně pronesl Chodec, a když král přikývl, pokračoval: „Koncem jara mě v podhůří Hifaru zajala princezna Valeria a jako svého vězně pak odvezla na ostrov.“     

   „Tebe, Gimta, přemohla žena?“      

   „Ano, můj pane. Našla mě polomrtvého na bojišti.“    

   „Na bojišti…? A s kým jsi bojoval?“     

   „S lupiči, můj pane. Přepadli mě.“      

   „A co po tobě chtěla ta princezna? Abys bojoval i pro ni?“    

   „To ne, můj pane.“    

   „Tak co?“    

   „To je – dost osobní.“    

   „Zapomínáš se, Gimte!“ zlostně Chodce okřikl král a zle se zamračil. Překvapivě rychle se však zase uklidnil a dál mluvil už mírněji. „Tenhle důvod si tedy ponechej, máš mé svolení. Ale prozraď ten, kvůli němuž jsi sem přišel.“        

   A přesně na tuto výzvu Chodec čekal a také se mu ulevilo, protože odpověď na poslední položenou otázku vnímal jako značně ponižující. S lehkou úklonou proto poděkoval, a potom stručně popsal vše, co se na ostrově stalo.      

   „Takže jsi přivezl žádost o pomoc,“ shrnul jeho slova do jediné věty Rikan a se zvláštním zadostiučiněním se rozhlédl po síni. „Tak to slyšíte, mí páni. Ta údajná chudinka princezna se neztratila. Ale utekla, aby připravila vlastního bratra o trůn a nejspíš i o život. Nemám pravdu, Gimte?“     

   „Jistě máš, můj pane,“ povinně a také popravdě odsouhlasil Chodec, ovšem moc dobře se přitom necítil. Už věděl, že se Ern s Rikanem kvůli Valerii nepohodli, dosud však netušil, že to bylo až tak nepřátelské.     

   „Samozřejmě, že mám pravdu,“ vzal si mezitím opět slovo fallarský vládce. „Nejprve jsem za všechno mohl a teď to všechno mám najednou zachraňovat.“    

   Tady se král odmlčel a Chodec se zarazil. Takže se spletl? Rikan je na Erna tak rozhněvaný, že nepomůže? Jak k tomu ale přijdou všichni ti nebožáci na ostrově? A co podepsané smlouvy? Už se je chystal připomenout, když se Rikan zase rozhovořil, a on si tak naštěstí včas uvědomil, s kým mluví. Své připomínky proto hodně rychle spolkl a raději se znovu plně soustředil na jeho řeč.      

   A král ho nezklamal. I bez něj si vzpomněl na svou podpisem stvrzenou povinnost a byl ochoten i připraven vyjet Morcijským na pomoc co nejdříve. Dokonce hned příští den.       

   Chodci i jeho tiše naslouchajícím přátelům se po tom prohlášení neskutečně ulevilo. On splnil svůj slib a všichni se tak mohli v klidu vrátit domů. Jenomže sotva si takto oddychli, upozornil Elamir na potíž s uvězněním prince Erna. Copak s ním Valeria asi udělá, až bude mít před branami fallarské vojsko?    

   Na tuto otázku byla odpověď poměrně jednoduchá, přesto ji nikdo nevyslovil. Ani král. Jen to mlčky odkýval a po chvilce přemýšlení se vyjádřil přibližně v tom smyslu, že zázraky sice neumí a ani na ně nevěří, ale i tak se pokusí nějak prince zachránit. Pokud by se to ovšem nezdařilo, bude muset najít někoho, kdo Erna nahradí. Což by ostatně nemělo být až tak těžké, když se ten muž jako král příliš neosvědčil.     

   A je to tady! Co se při tomhle hloupém dobrodružství může pokazit, to se prostě pokazí, pomyslel si znechuceně Chodec a hned potom zaklel. Pouze v duchu samozřejmě, o to však ostřeji. Rikan Erna odepsal bez mrknutí oka a určitě už teď uvažuje nad tím, koho posadí na jeho místo.        

   Hrom aby do toho! Zaklel podruhé, a pak i potřetí, protože si vzpomněl na Bellu. Na slzy v jejích očích, když mu říkala o princově uvěznění, na její strach o jeho život i na nevydařenou nabídku k sňatku.   

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA