Útěky a návraty - 2. část
Sakra! Sakra, sakra! Nadával Chodec při cestě ze síně zpět na nádvoří. Toužil po návratu do Erindoru, ne na ten prokletý ostrov. Jen se štěstím se mu odtamtud podařilo utéct a teď se tam má vrátit? Proč?! Kvůli Ernovi? Co tomu princátku dluží?
„Jemu nic, ale dlužíš Belle,“ šeptal tichý hlásek v jeho hlavě a mladík věděl, že má pravdu. Pojede zpátky, ať se mu to líbí nebo ne, protože dluhy se splácet musí.
Poraženě vzdychl. Jak to jen vysvětlí přátelům? Pochopí to? Těžko. Už je slyšel. Sto a jeden důvod, proč ne, ale… Sakra! Vždyť on všechny ty důvody zná…
„Chodče! Počkej, Chodče!“ přerušil mu to tiché rozjímání svým výkřikem Elamir. Téměř za nimi běžel, přesto je dohonil až na nádvoří.
„Jedete teď domů?“ zeptal se mezi prudkými výdechy.
„Jo,“ odpověděl bez zaváhání Kolin.
„Ne,“ ozval se ve stejnou chvíli i Chodec a lehce zmatený velitel se udiveně podíval z jednoho na druhého. Začal u Kolina, skončil u Chodce. A podobně překvapeně pak hleděli i Dan s Robinem. Také na Chodce. Blonďák ne, ten se nedivil. Ten se rovnou zeptal.
„Můžeš mi, teda nám, říct, co má tohle všechno zase znamenat? Svůj slib jsi přece splnil, ne?! Tak jedem domů.“
„Ne. Já… Ještě ne,“ trochu se zakoktal Chodec, protože s pravdou ven se mu moc nechtělo.
„Ještě ne…? Máš v úmyslu tu přespat?“ už docela podrážděně zjišťoval Kolin, zatímco ostatní, včetně Elamira, jen mlčky přihlíželi a čekali, co se z toho podivného výslechu vyvine.
„Ne,“ opět nesouhlasil Chodec, než se však zmohl na něco dalšího, obr vztekle vybuchl: „Tak se konečně vyžvejkni, chlape. Leze to z tebe, jak… Jak… No, prostě pomalu.“
„Nepojedu domů, ale na Morcii.“
A bylo to venku. Krátce a výstižně.
„Ty chceš zpátky? Proč?“ nechápal nikdo, ovšem znovu pouze Kolin to poskládal do slov.
A tak jim Chodec řekl, proč. Řekl jim to a čekal rozmlouvání a přesvědčování, ale nedočkal se.
„Ani mně se nelíbilo, co Rikan o Ernovi řekl,“ rozvážně a s náznakem pochopení pak pronesl Kolin. „Přesto…“
„Strýc Erna neodepsal,“ zastal se krále Elamir a přeměřil si každého v hloučku značně nepřívětivým pohledem. „Ale Valeria…“
„A v tom to právě je!“ štěkl netrpělivě Chodec. „Já nechci čekat, co Valeria udělá či neudělá. Přijedu tam ještě před vojskem a prince vysvobodím.“
„Lepší nápad nemáš?“ poněkud kousavě houkl Kolin.
„Zatím ne,“ odsekl Chodec. „Cestou však bude času dost.“
„Můj strýc Erna neodepsal,“ zopakoval o hodně důrazněji Elamir a chystal se pokračovat, ale Kolin ho předešel.
„Už jsi říkal. A dál?“ rýpl si podle svého zvyku.
Velitel na to odpověděl znechuceným úšklebkem, potom však zase zvážněl a mladíky kolem sebe poučil: „Král Rikan mě posílá napřed a proto jsem vás honil. Mám se s třiceti muži vydat na výzvědy. Pomůžete mi?“
***
K Elamirovi se nakonec připojil nejen Chodec, ale i ostatní tři. I když Kolin zpočátku váhal mezi láskou k Elině a touhou po dobrodružství. Tentokrát nejspíš už opravdu posledním. Také chtěl na znovunalezeného přítele osobně dohlédnout, aby se svou zbrklostí nedostal zase do potíží. Jeho nerozhodnost rázně ukončil až Elamir. S napůl chápavým, napůl vítězoslavným úsměvem mu nabídl služby dvou poslů. Jeden prý odveze zprávu o jejich osudu do Erindoru, ten druhý do Holdvinova hostince v Nurasu a to už se odmítnout nedalo. Blonďák kývl, a tak vzniklo spojenectví velmi přátelské i oboustranně výhodné. Fallarská výprava získala čtyři dobře vycvičené zvědy, stopaře i bojovníky a aranhorští mladíci zase poznali výhody, které poskytuje přímá služba králi.
Toho dne však ještě ne. Zbytek odpoledne i večer strávili společně s Elamirem v malé, zapadlé hospůdce a noc potom v jednom z nemnoha prázdných pokojů na hradě.
Na cestu tedy vyrazili až ráno a nezamířili kupodivu na západ k Hifarskému pohoří, ale na jihovýchod do Darioru. Velkého fallarského města i přístavu, kde se jen sami, bez koní nalodili na dvoustěžňovou obchodní plachetnici jménem Dorea. A teprve na její palubě, v poměrném klidu a zdánlivém nicnedělání se snažili vymyslet nějaký lepší plán než ten Chodcův. O jeho „přijet před vojskem a osvobodit“ nemohla být v tomto případě řeč, protože nikdo z nich pořádně nevěděl, jak to právě teď na ostrově vypadá. Od jeho odplutí už přeci jenom nějaký ten týden uběhl, a když odjížděl, schylovalo se tam k válce. Takže kdoví? Třeba je v Morcii nyní všechno úplně jinak, než si všichni myslí.
Proto se zatím dohodli jen na několika základních věcech. Za prvé – Dorea je obchodní loď a obchodní lodí musí i zůstat. Posádky ostatních plavidel, na které mohou kdykoli narazit, či případné jiné vyzvědače nesmí ani napadnout, že tomu tak není. To znamená plout po obvyklé trase kolem Sair Endrosského výběžku do Fernaky, tam se pár dní zdržet, pak pokračovat nejkratší možnou cestou do Belfu, nenápadně okouknout situaci, zjištěné dát vědět králi a teprve potom případně doplánovat zbytek. Za druhé – oni se budou celou tu dobu vydávat za prosté námořníky a za třetí – Chodec trochu zapracuje na úpravě svého zevnějšku. Nikdo přece nechce, aby ho někdo na ostrově poznal.
Mladík si tedy nechal narůst vousy, všechny vlasy schoval pod černobíle pruhovaný námořnický šátek a levé oko skryl páskou. Takto pozměněn přistál spolu s ostatními nejprve ve Fernace a o pár dní později bez nejmenších potíží i v Belfu. Tím měla výprava tu jednodušší část úkolu šťastně za sebou.
***
Průzkum. To byl hlavní důvod, proč přijeli, a právě na něj se teď soustředila většina jejich myšlenek i činů. V přístavu zakotvili krátce po poledni a hned potom vyslal Elamir na břeh tři výzvědné skupinky. Jedné z nich velel sám, druhou tvořili mladíci z Aranhoru a třetí dostal na starost jeho zástupce Renek.
Skupinky se okamžitě po vylodění vydaly rozličnými směry a všichni měli uši nastražené a oči otevřené. Jen Chodec se díval kolem sebe okem pouze jediným, což mu neskutečně vadilo. Stále ještě si na toto bezpečnostní opatření nezvykl a zároveň s ním nesouhlasil. Silně totiž pochyboval o tom, že by si ho někdo z prostých obyvatel ostrova pamatoval. Podle něj ho mohlo skutečně poznat jenom několik lidí pohybujících se v nejtěsnější Valeriině blízkosti. Ale co by ti dělali jen tak v ulicích? Navíc v Belfu?
Elamirův rozkaz však zněl jasně: buď páska nebo zákaz vstupu na pevninu. Chodec tedy uvěznil raději své oko, než aby se nechal věznit celý. Poraženě vzdychl, ustoupil a přitom se mu pamětí mihla dávná Vigarova rada: Chceš-li jednou velet, nauč se poslouchat.
Na něho i jeho přátele připadl jakýsi pomyslný prostředek města a oni pouhou náhodou už od přístavu kráčeli jenom pár kroků za trojicí opravdových námořníků. Rozhodli se jich nenápadně držet a ti muži je brzy dovedli až ke Krčmě U rezavé kotvy. Tam naprosto samozřejmě vešli dovnitř a mladíci je po kratičkém zaváhání následovali.
Ocitli se v zakouřeném, spoře osvětleném a téměř plně obsazeném lokále a okamžitě se na ně upřely zvědavé zraky všech přítomných. Ale jenom na malou chvilku. Potom už se muži, podle vzhledu výhradně námořníci a přístavní dělníci, věnovali zase zpátky přerušenému rozhovoru a popíjení. Případně některé z asi deseti polonahých, ne moc čistotných žen. Zcela bez ostychu je objímali, hladili i líbali a ony jim tu přízeň často velmi vřele oplácely.
Dan s Robinem se při tom pohledu nezakrytě červenali, čehož si díky zhoršené viditelnosti naštěstí nikdo nevšiml, naproti tomu o dost zkušenější a také mnohem bezprostřednější Kolin se nad tou podívanou jen pobaveně zašklebil. Bezostyšně se rozhlédl po místnosti, za vteřinku našel jakoby zázrakem dosud neobsazený stůl a hned k němu své mladší, životem ještě nezkažené společníky odvedl.
Chodec šel poslední a tentokrát byl za pásku vděčný. V tomto snad až příliš uvolněném prostředí se necítil dobře. Nějak mu to připomínalo úkol, kvůli němuž ho sem Valeria přivezla. Přesto se nutil ke klidu a nedával na sobě nic znát. Vždyť právě teď měl plnit úkol úplně jiný.
Hodil proto své nemístné úvahy za hlavu a raději zabral volnou židli. I ostatní si mezitím posedali, duchapřítomný Kolin objednal pivo, které k jejich překvapení chutnalo o dost lépe, než kdokoli z nich čekal, a snažili se tak nějak splynout s davem. Což se jim kupodivu docela dařilo. Nikdo z mužů už o ně neprojevil zájem a naštěstí ani žádná z žen. Jejich pozornosti naopak neuniklo skoro nic, takže po vypití druhého piva mohli s čistým svědomím putyku opustit.
***
„Valeria stále válčí kdesi na západě. V Heldernu tedy není teď ani ona, ani většina jejího vojska a to svědčí o dvojím: povstalci svůj boj ještě nevzdali a útoku z této strany ostrova se princezna v žádném případě nebojí,“ zahájil poradu Elamir a rychlým pohledem přeběhl po shromážděných mužích. Toho večera se jich v tichém bezpečí jedné z kajut na palubě Dorei sešlo celkem sedm. Chodec a Kolin mezi nimi.
„A něco o Ernovi?“ odvážil se zeptat mladší z Gimtů.
„Ani slovo,“ krátce mu odpověděl velitel, a potom už se všichni zabývali výhradně úkoly na příští den.
Určitě museli podat zprávu králi, čehož se bez námitek ujala posádka Dorei, a zároveň bylo třeba pokračovat ve výzvědné činnosti. Elamir a někteří z jeho mužů se proto v převleku za kupce pokusí dostat do hlavního města a Gimtové udělají to, co jim jde nejlépe. Na pronajatých koních a v čele desetičlenné skupinky Fallarských odjedou na západ, kde vypátrají, případně zajmou morcijskou princeznu.
Vyrazili hned ráno a čtveřice z Aranhoru si jízdu krajinou opravdu užívala. Těšila se z prostého posezení v sedle i pobytu na čerstvém vzduchu a Chodec se dokonce i tak nějak smířil s nenáviděnou páskou. Uznal, že při této výpravě je jí zapotřebí. Vždyť kdoví, na koho cestou narazí a kdy se střetnou se samotnou Valerií…
Potkali ji dříve, než se jim líbilo. Slunce měli přímo nad hlavou a ještě ani neopustili zemědělskou oblast ostrova, když ji před sebou uviděli. Tak tak se jí stačili odklidit z cesty a alespoň částečně se skrýt za nedalekou stodolou.
Princezna seděla na svém nádherném ryzákovi a tvářila se nepřístupně. Po boku měla nepostradatelnou a očividně velmi smutnou Bellu a za sebou zástup asi pěti set jízdních i pěších vojáků doplněný vozy. A právě ty vozy upoutaly postupně pozornost nejen Chodce, ale i ostatních a než je průvod minul, zodpověděly hned několik otázek najednou. Jeden z nich totiž připomínal klec a vezl téměř k nepoznání zbědovaného Erna a ve druhém už normálním se zase místo předpokládaných zásob tísnilo možná i deset zajatých mužů.
Chodec jadrně zaklel a někteří z jeho společníků také, ovšem krutou pravdu znali všichni. Přijeli pozdě. Valeria nad povstalci už zvítězila a jejich výprava tak ztratila smysl. Bez dlouhých řečí proto obrátili koně a s neskrývanou rozladěností se vydali zpátky k Belfu.
Tam se dozvěděli, že jen hodinku před nimi vpluly do přístavu tři dvoustěžňové plachetnice, které se sice stejně jako Dorea vydávaly za lodě obchodní, ve skutečnosti však patřily k pomalu se blížící flotile krále Rikana, a na jejich palubách se skrývalo přibližně tři sta vojáků s úkolem připravit již během této noci vše potřebné pro příjezd a vylodění zbytku fallarského vojska.
Takže je konec a Valeria se ze svého vítězství moc dlouho radovat nebude, pomyslel si s uspokojením i jistou úlevou Chodec a ostatní to cítili podobně. Ale i jejich radost trvala jen chvíli. Vlastně pouze do okamžiku, než se krátce po setmění vrátil z Heldernu Elamir s nejnovější zprávou: Zítra přesně v poledne budou Ern i všichni zajatí povstalci veřejně popraveni.
***
Takže žádná úleva, žádný konec, ale teprve teď to všechno doopravdy začne, uvažoval Chodec, zatímco nedaleko něho stojící Elamir udílel tlumeným hlasem rozkazy. Tolik toho totiž bylo třeba vykonat a tak málo času na to měli. Už nyní museli jednat a pozdržet příjezd krále Rikana i následné obsazení Belfu, aby lidé, kteří během následujícího dopoledne odejdou či odjedou do Heldernu, o ničem z toho nevěděli a nemohli tak Valerii varovat. A potom je čekal den plný námahy, boje a napětí.
Od samého rána se fallarští vojáci i s Elamirem po malých skupinkách nenápadně a v přestrojení postupně mísili s davem hrnoucím se do hlavního města. Zbraně nesli pečlivě ukryté a jako každý kolem spěchali na popravu. Na rozdíl od ostatních jí však chtěli zabránit, ne jenom přihlížet. A jednu takovou skupinku tvořil i Chodec s přáteli. Vyrazili přibližně vprostřed dopoledne převlečeni za prosté poutníky. U opasků si nechali pouze nože a své meče i nezbytnou Kolinovu sekeru nesli na zádech schované v tornách. Stejně jako Danův toulec se šípy. S lukem ovšem nastala potíž. Byl moc dlouhý a nikam se nevešel, přesto ho potřebovali. Bez něj by Dan nemohl splnit přidělený úkol a to by… Raději nedomýšlet.
Mladíci to nakonec vyřešili vypůjčenou kratší zbraní, ze které sejmuli tětivu, a pak z ní udělali součást obyčejné hole. Danovi tak nezbývalo, než předstírat kulhání, a Chodce zase zdobila povinná páska i jakýsi klobouk, takže se oba stali snadným terčem několika nevybíravých Kolinových vtipů. Oba však prostořekého blonďáka znali natolik dobře, že je to nepřekvapilo ani neurazilo. Jen se tomu sborově zasmáli a věděli, že toho dne nejspíš naposledy.
K bráně Heldernu došli asi hodinu před polednem. Našli ji otevřenou dokořán a službu konající strážní sice stáli na svých místech, ale procházejícím zástupům příliš pozornosti nevěnovali. Vůbec je totiž nenapadlo, že by se teď, když jsou povstalci poraženi, snažil do města vniknout někdo nebezpečný. Chodcova skupinka se tedy stejně jako ty Elamirovy bez potíží dostala dovnitř, držela se již zmíněných zástupů a ty ji dovedly až na Orikovo náměstí. Největší náměstí v Heldernu a brzy i dějiště plánovaných poprav.
Mladíci se zvědavě rozhlédli kolem, pro velké množství lidí toho ovšem moc neviděli. To podstatné však ano. Patřičně zdobené, ze dřeva sbité stupňovité hlediště s plátěnou stříškou proti slunci a před ním silnými lany ohraničené prostranství se dvěma vyvýšenými, také dřevěnými stupínky. Na tom nižším, ale delším se nacházela řada devíti šibenic a devět prázdných beden, na tom druhém pak mohutný špalek.
„Takže stětí a oběšení,“ pronesl téměř šeptem a spíš pro sebe Chodec.
„Jo, právě tohle Valeria chystá… A jestli tu budem ještě chvíli stát a zírat, tak to i udělá,“ docela kousavě se přidal Kolin a měl pravdu. Poledne se kvapem blížilo. Kolem nich už zněl vzrušený hovor připomínající rozzlobené bzučení většího hmyzu a vojáci samozvané královny zaujímali svá místa.
Mladíci si proto popřáli štěstí, a pak se rozdělili. Robin s Danem se vydali hledat nějaké vyvýšené stanoviště s dobrým výhledem na hlediště i stupínek se špalkem a Chodec s Kolinem zamířili postranními uličkami ke hradu. Spěchali, mlčeli a zastavili se až ve stinném podloubí jednoho z domů, odkud mohli poměrně nerušeně sledovat nedalekou bránu. Její mohutná, dvoukřídlá vrata byla otevřená dokořán, někde za ní zněly bubny, ale zatím se nedělo nic.
A potom se náhle objevili. Nejprve šestice bubeníků, která zručně a v obdivuhodné shodě ovládala své nástroje, za nimi trojice slavnostně oděných jezdců na ušlechtilých tmavých koních, z nichž ten prostřední nesl červenožlutou korouhev Morcie, a po nich následoval otevřený kočár tažený párem dokonale bílých běloušů. V něm seděla nádherná a zářící Valeria vedle nápadně pobledlé Belly a průvod uzavírali jezdci princezniny osobní stráže vedení Orkanem.
Chodec se při pohledu na všechnu tu okázalost neubránil jistému znechucení, protože v popravě deseti lidí žádnou velkou slávu neviděl, a obě ženy v něm vyvolaly hotový propletenec nejrůznějších pocitů. Hořkost ze vzpomínek, soucit s laskavou blondýnkou i smutek za Erna se v něm naprosto zmateně mísily s bezděčným obdivem nad krásou rusovlásky. Tedy s něčím, co považoval za dávno překonané…
„Vrať se zpátky, chlape,“ šťouchl do něj najednou Kolin a tím ho docela bolestivě přivedl zase do skutečnosti.
„Co… Cože?“ uklouzlo mu přitom bezděčně.
„Myslíš na ženský a jseš úplně mimo,“ tlumeně huboval blonďák.
„Tak moc je to poznat?“ napůl zažertoval, napůl se zděsil přistižený mladík a obr se pobaveně zašklebil.
Pak však oba zvážněli a znovu se soustředili na bránu. Právě z ní totiž vyváděli odsouzence. Dvacet plně ozbrojených vojáků střežilo devět často ještě z boje zraněných, přesto očividně nezlomených povstalců s rukama pevně spoutanýma za zády a Chodce nepřekvapilo, když mezi nimi spatřil Branta, Marka a Sorbena. Jenom Ern chyběl. A právě na něho tu on i Kolin čekali.
A dočkali se. Po chvíli klidu a skoro až opuštěnosti brána opět ožila a vpustila do ulic statnými hnědáky taženou káru s princem a dalšími dvaceti ozbrojenci.
„Sakra! Těch je moc!“ ulevil si polohlasem Kolin, sotva je vůz i stráž minuly, a Chodec mu to mlčky, ale se stejným zklamáním odkýval.
Měli Erna vysvobodit a chtěli to udělat tady. Pěkně v ústraní a bez zbytečného rozruchu. To ovšem netušili, že ten nebožák bude tak dobře hlídán.