Úvod
Ellad otevřel oči. V jeho pokoji vládlo zlatavé přítmí právě zrozeného dne. Hoch se protáhl, vstal, spěšně se oblékl, ze skoby na zdi sundal starou brašnu s popruhem a sáhl pod polštář pro svůj nový, v kožené pochvě schovaný lovecký nůž. Vložil jej do brašny a nehlučně opustil pokoj. V prázdné kuchyni sebral kousek sýra a pár krajíců chleba z předchozího dne, strčil tu malou zásobu jídla k noži a s dobrou náladou vyšel ven do příjemně chladivého rána. Už se těšil. Právě dnes chtěl totiž uskutečnit nápad, který již delší čas zaměstnával veškeré jeho myšlenky. Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, rychlým pohledem přelétl bezmračné, azurově modré nebe, celé rozzářené prvními slunečními paprsky, a spěchal přes dvůr do stáje těsně následovaný velkým šedým vlčákem Doganem.
„Dobré ráno, hošku,“ pozdravil v ještě neuklizeném stání stojícího tmavého hnědáka Varra a odpověděl tak na valachovo tlumené zaržání. „Promiň, ale dneska se o tebe postará otec. Mě čeká dlouhá cesta.“
S těmi slovy několikrát pohladil hlavu, kterou k němu zvědavý kůň natáhl, a vzdychl. Zase pocítil výčitky svědomí. Ty ho ostatně pronásledovaly pokaždé, když se vydával na toulky, ale nemohl si pomoci. Ta touha jít dál a vidět víc, ta ho poháněla od doby, kdy se naučil chodit, a byla silnější než on.
Ještě jednou roztržitě podrbal hnědáka na čele, stejně posloužil i Doganovi, který mu žárlivě šťouchal do dlaně druhé ruky, a opustil stáj. Opět s vlčákem v patách. Několika rychlými kroky se dostal přes dvůr, odstranil těžkou závoru na vratech, pootevřel je a protáhl se ven. Zavřel za sebou a zklamaného psa nechal na dvoře. Dogan tlumeně kňučel, zatímco Ellad volně vydechl a s pocitem nesmírného štěstí vyrazil přímo vpřed. Za pár vteřin opustil cestu v podobě vyježděných kolejí, která vedla na Hlavní silnici, a vstoupil do lesa. Tráva byla ještě mokrá od rosy, ptáci zpívali jako o život, les voněl, ale hoch dnes nic z toho nevnímal. Bez povšimnutí míjel důvěrně známá místa a postupoval stále dál na západ. Dnes se nekochal krásou krajiny ani se nesnažil sledovat plachou lesní zvěř. Předsevzal si, že dojde co možná nejdál. Střídal rychlou chůzi s mírným poklusem a obratně se proplétal mezi stále hustším porostem.
Po třech hodinách mu cestu zkřížil mělký potok. Zadýchaný Ellad se na jeho břehu zastavil, usedl na suché, mechem porostlé místečko u jednoho z okolních smrků a unaveně opřel hlavu o mohutný kmen. Tvář měl zalitou potem a mokré hnědé vlasy se mu nepříjemně lepily na obličej. Na chvíli zavřel své pronikavé modré oči a zklidňoval zrychlený dech. Když se mu to konečně podařilo, znovu oči otevřel, zvedl hlavu, sáhl do brašny pro krajíc chleba a pomalu, zamyšleně ho žvýkal.
Vzpomínal na poslední návštěvu Roberta, tajemného, do stále stejné černi oděného rodinného přítele, který se ho pořád na něco vyptával nebo ho z něčeho zkoušel, a na jeho tlumený rozhovor s rodiči. Ellad z té rozmluvy přes zavřené dveře svého pokoje mnoho neslyšel, něco však přece. Robert omlouval jeho toulání a chtěl jej učit něco, s čím matka velmi důrazně nesouhlasila. Bavili se také o jeho, Elladově, budoucnosti, ale znovu se neshodli. Proč asi? A nakonec stočili řeč na jakousi Argaanu. Prý se osvobodila z dlouholetého vězení a přitom zabila svého věznitele. Chlapce to zvláštní, cizokrajné jméno zaujalo a hned si v duchu položil několik dalších otázek. Proč Robertovi ta žena dělá takové starosti? Kdo to vůbec je a proč byla ve vězení?
„Ach jo,“ vzdychl po chvilce. „Zase jen otázky a žádná odpověď.“
Dospělých už se ani nepokoušel ptát. Přímo nemohl, protože by tak prozradil, že poslouchá tajně za dveřmi. A když na ně šel oklikou? Nejprve se divili, proč ho to zajímá a jak na to přišel. Potom se vzmohli na nicneříkající, vyhýbavou odpověď, a pak to zamluvili nebo jej poslali něco dělat. Jó, tohle všechno už znal. Přesto nechápal, proč ty tajnosti. Dávno přeci nebyl malé dítě. Naopak. Vypadal dokonce na víc než na svých třináct let.
Znovu odevzdaně vzdychl a polkl poslední sousto. Kromě těch nešťastných otázek ho trápila ještě jedna věc. Podvědomě vytušil, že po Robertově zjevně špatné zprávě matku zcela jistě nepřemluví. Lea o jeho nocování pod širým nebem dál nechtěla ani slyšet. Přitom – kdyby tak věděla. Kdyby jen tušila, jak miloval všechny ty výlety do lesů kolem statku. Jak miloval tu svobodu, tu volnost. Proč to ale trvalo vždycky tak krátce? Jenom den. Ellad vzdychl potřetí a nespokojeně třepl hlavou.
„Když tu budu takhle sedět, nikam se nedostanu,“ vynadal si tiše. Prudce vstal, oprášil si kalhoty, opláchl si obličej studenou vodou z potoka, zahnal žízeň a vydal se opět na cestu.
Mířil pořád k západu, a když mu to příroda dovolila, tak běžel. Postupoval teď zcela neznámou krajinou. Potok, u kterého se tolik zdržel, tvořil jakousi přirozenou hranici již prozkoumaného území. Stále putoval tím stejným lesem a snažil se držet v přímém směru.
Poledne dávno minulo, když s jistým zklamáním usoudil, že pomalu nadešel čas návratu. Zastavil a v předklonu se vydýchával. Ruce přitom opřel o kolena a odhadoval, kolik asi hodin mu cesta trvala.
Docela dost, uzavřel a s unaveným povzdechem se opět narovnal.
Zpátky to zdaleka nepůjde tak rychle, usmál se pro sebe a protáhl náhlým zastavením ztuhlé svaly. Přitom se pozorně rozhlédl kolem, aby si místo návratu vtiskl do paměti, a náhle se zarazil. Porost už vůbec nebyl tak hustý. Zmizely staré suché stromy i všudypřítomná křoviska a Ellad věděl, že to značí jediné. Lidské sídliště.
Zaskočilo jej to. Až dosud si myslel, že jejich statek stojí na samotě a nejbližšími sousedy jsou obyvatelé města Tarlonu, kam s otcem pravidelně jezdili na trh.
No, zdá se, že jsem se mýlil, přiznal si v duchu a uvažoval, co to jen může být. Osamělé stavení, vesnice nebo snad město?
Nerozhodně pokrčil rameny. Vůbec si nevybavoval, že by se před ním někdy někdo zmínil, že by se tu měli nacházet nějací lidé. Úplně zapomněl na únavu, na návrat domů i na čas. Zvědavost jej naprosto ovládla. Pomalu, obezřetně postupoval vpřed a snažil se co nejvíce splynout s okolím, což se mu až neskutečně dařilo.
Po nějakých dvě stě, tři sta krocích les končil a přecházel ve svěže zelenou, mírně se svažující louku, na níž se páslo stádo krav hlídané několika kluky. Překvapený Ellad sebou rychle smýkl za kmen mohutného, starého dubu a teprve z poměrného bezpečí této skrýše se odvážil pokračovat v průzkumu. Za cizími kluky, jejich stádem i pastvinou se v mělkém, kruhovém údolí nacházela osada. Taková větší vesnice. Ellad odhadoval tak padesát obytných domů. Všechny byly ze dřeva a přibližně stejně velké, až na tři mnohem větší budovy, které stály uprostřed a jakoby obkličovaly nezastavěné prostranství, jímž procházela značně vyježděná, široká cesta vedoucí od severozápadu k jihovýchodu.
Nebo naopak? Hoch se usmál, a pak v soustředění stáhl obočí. Ale ne, ten plácek nebyl tak úplně prázdný. Chlapcovy bystré oči na něm zaznamenaly dvě drobné stavby, spíš stavbičky. Ale na tu dálku hoch nedokázal odhadnout, k čemu slouží.
Jedna z nich je určitě studna, uvažoval. Nad účelem té druhé však jen pokrčil rameny.
Schovával se v asi nejvyšším místě nad vesnicí a měl proto poměrně dobrý rozhled. Viděl tedy i obyvatele vísky jako pohybující se skvrnky na převážně zeleném pozadí a stejně malá se mu jevila i další domácí zvířata, klidně se pasoucí na přilehlých loukách. Všiml si také říčky, která se vinula kolem severní části vesnice a v jejíž hladině se třpytily odražené sluneční paprsky.
Ellad byl prostou krásou toho místa dočista okouzlen. Nedokázal od neznámé vesnice odtrhnout zrak, v duchu si kladl otázku, jak se osada asi jmenuje a čas běžel. Minuty míjely a nedaleko se pasoucí stračeny pomalu postupovaly směrem k němu. Tedy do lesa. To se samozřejmě nelíbilo chlapcům, kteří je hlídali. Vyskočili a s proutky v rukou vyrazili za nezbednicemi. Dostali se tak až téměř k Elladovi.
Hoch se co nejvíce přitiskl ke kmeni dubu, za nímž se skrýval, a skoro nedýchal, aby na sebe cizí kluky neupozornil. Pozorně si je však prohlédl. Byli čtyři. Asi stejně staří jako on. Hubení, vytáhlí, prostovlasí. Zkrátka - úplně obyčejní. Jen jeden se trochu lišil. Menší, nakrátko ostříhaný pořízek, který skupinku nejspíš vedl. Tak to alespoň Elladovi připadalo, když chlapci s křikem a hojným šviháním svých proutků hnali krávy tulačky zpět k ostatním.
Pak se pár minut nedělo nic a Ellad se konečně odhodlal k návratu domů. Jenže sotva se otočil k odchodu, přerušil kolem panující klid nepříjemný křik. Přicházel od vesnice a poměrně rychle se blížil. Ellad zpozorněl. I cizí kluci vstali a otočili se po zvuku.
„No, to je dost,“ řekl jeden z nich. „Už jsem myslel, že se dneska ani nepobavíme.“
Ellad neměl čas nad jeho slovy příliš uvažovat, protože právě v té chvíli doběhla na louku udýchaná, uplakaná, copatá holčička určitě mladší než on, a při pohledu na čtyři pasáčky zůstala vystrašeně stát. Za ní se ozývaly posměšné výkřiky a do svahu se namáhavě drápali ještě tři další kluci. Běžet se jim už očividně nechtělo.
„A hele, spratek je tady,“ poznamenal druhý z čekající čtveřice.
„Tak co, půjdeš zase žalovat mamince a strýčkovi?“ přidal se úlisně krátkovlasý, blonďatý pořízek. „Myslím, že po dnešku tě to už ani nenapadne. Dostaneš lekci.“
S těmi slovy chlapci holčičku obklíčili a začali do ní strkat.
„Že se nestydíte. Čtyři kluci na jednu malou holku,“ zastal se dívenky Ellad, který opustil svůj úkryt, a nyní stál proti dokonale překvapeným uličníkům. Tvář měl napohled klidnou, ale jeho modré oči zledovatěly a ztvrdly.
Kluci se během okamžiku vzpamatovali z překvapení, nechali holčičku holčičkou a společně se vrhli na Ellada. Došlo ke rvačce. Hoch dělal, co mohl, ale uličníci byli v převaze a on se dosud nepral. Nebylo s kým. Navíc konečně doběhli ti tři posměváčci a proti sedmi protivníkům by neměl naději ani zkušený a ostřílený rváč. Přemohli jej. Dva mu zkroutili ruce dozadu a vůdce, onen blonďatý pořízek, ho udeřil pěstí přímo do obličeje. Rána byla tvrdá a z pohmožděného rtu začala vmžiku téct krev.
„Ještě mu přidej, Eriku! Kdoví, co je zač?! Vo ňáký ušmudlaný tuláky tu nestojíme!“ povzbuzovali malého násilníka ostatní a Erik se nenechal dlouho pobízet. Se škodolibým úšklebkem se přichystal k další ráně.
Ta však nedopadla. Dívenka, která s napětím čekala, jak bitka dopadne, a na níž všichni v tu chvíli zapomněli, se náhle rozeběhla a vší silou vrazila do rozpřáhnutého kluka. Erik ztratil rovnováhu a upadl. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe, pak se ale vzpamatoval a vstal. Oprášil si kalhoty, vztekle pohlédl na dívenku a zasyčel: „Tohle ti přijde draho, ty spratku. Až si to vyřídíme s tímhle tady, přijdeš na řadu ty.“
Holčička před ním bojácně couvla. Erik se k ní otočil zády a znovu se napřáhl.
„Tak to by stačilo,“ ozval se od lesa hluboký mužský hlas a pěst ani tentokrát nedopadla.
Mezi stromy se nečekaně objevili další dva kluci doprovázení asi osmnáctiletým mladíkem. Uličníci se okamžitě stáhli. Pustili zajatce a utekli zpátky ke svým kravám. Ellad si setřel krev vytékající z rozbitých úst a zvědavě si příchozí prohlížel. Oba hoši byli asi stejně staří jako on. Jeden měl černé oči, orlí nos a rovné vlasy v barvě havraních křídel spadající na ramena. Ten druhý byl hnědooký, hnědovlasý a Ellad si všiml, že je mu trochu podobný. Nejstarší ze skupinky měl dobrácké modré oči, kučeravé, slámově žluté vlasy věčně stažené do ohonu, který mu sahal téměř do půli zad, a statnou, skoro obří postavu.
„Bránil mě, ale oni ho přeprali a ztloukli,“ žalovala holčička a utírala si uplakané oči.
„Zase se ti smáli?“ zeptal se laskavě mladý muž.
Dívenka přikývla a on se na ni přátelsky usmál. Pak se obrátil k Elladovi.
„Jsem Kolin. Ta malá se jmenuje Judita, tohle je Daniel a tohle Nik,“ ukázal na své druhy a nabídl Elladovi pravici.
Chlapec ji přijal a stiskl. Znovu si otřel krvácející ústa a s pohledem upřeným do mladíkových modrých očí se rovněž představil.
„Jmenuju se Ellad a jsem ze statku půl dne cesty odtud na východ,“ řekl a opět si setřel krvavou stružku.
„To bylo od tebe fakt hezký, že ses jí zastal,“ zazubil se na něj přátelsky hnědovlasý Nik.
„Smějou se jí takhle každou chvíli,“ doplnil Dan.
„Ale proč?“ chtěl vědět Ellad.
„Protože žije jen s matkou, nemá otce,“ začal vysvětlovat Dan.
„Zemřel?“ přerušil ho Ellad.
„To právě nikdo neví,“ pokračoval Dan tajemně.
Judita mlčela. Pokud o tom něco věděla, nechávala si to pro sebe.
„Nechci vás rušit, kluci, ale musíte zpátky,“ vpadl jim do hovoru netrpělivý Kolin a otočil se k odchodu.
Judita se na Ellada vděčně usmála a odběhla směrem k vesnici. Dan vzdychl a tázavě pohlédl na Nika. Hoch přikývl.
„Tak pojď s námi,“ pozval pak Ellada, ale ten s dobře skrývanou lítostí odmítl. I on si totiž při Kolinově výzvě uvědomil, že se musí vrátit. A to okamžitě.
Rozešli se tedy. Jen si vzájemně kývli na pozdrav. Kolin s Nikem a s Danem vykročili ze svahu k vesnici a Ellad se otočil k lesu. Pak si však vzpomněl na poslední ze svých nezodpovězených otázek.
„Jak se to tady vlastně jmenuje?!“ křikl proto ještě přes rameno.
„Erindor,“ odpověděl mu s trochu udiveným výrazem ve tváři Daniel, ale Ellad už ani jemu, ani jeho dvěma druhům nic nevysvětloval. Spěchal domů.