Jdi na obsah Jdi na menu
 


Černí jezdci

 

   První podzimní měsíc zaen už začal. Na stromech dozrávalo ovoce, ptáci se chystali k odletu na jih a Ellad znovu přišel, či lépe řečeno přiběhl do Erindoru. Dana s Nikem našel na louce za říčkou Stříbrnou. Právě se proháněli na hřbetech vůdčích koní a působili tak v jinak klidně se pasoucím stádu zmatek.

   „Vem si taky jednoho,“ vybídl Ellada po pozdravu Dan a na chvíli zastavil svého ryzáka.

   Hoch se rozhlédl a vybral si statného grošáka. Pomalu se přiblížil ke koni, pak se náhle odrazil, prsty zapletl do dlouhé hřívy a ladným obloukem vylétl na neosedlaný hřbet.

   „Toho ne!“ vykřikli současně Nik i Dan, ale bylo pozdě, chlapec už dosedl.

   A sotva to udělal, sklopil grošák uši dozadu a vyskočil všemi čtyřmi do vzduchu. Ellad nic takového nečekal, ztratil rovnováhu a od potupného pádu ho zachránilo jen neskutečné štěstí. Grošák, nejspíš překvapen, že jezdec na něm pořád ještě sedí, okamžik zaváhal a to chlapci stačilo. Pevně se chytil nohama, lépe uchopil mechově šedou hřívu a neustále pobízel rozzlobeného koně vpřed. Věděl, že to jej alespoň trochu zaměstná, a tak nebude mít tolik času na svůj vzdor. I přesto grošák ještě několikrát nepříjemně poskočil, než se smířil se svou porážkou. Už nevyhazoval, ale svýma dozadu položenýma ušima dával jasně najevo, co si o Elladovi myslí.

  Dan s Nikem celé to divadlo sledovali s nedůvěrou a obavami. Když však poznali, že se jejich kamarád na vzpurném zvířeti udrží, rozjeli se znovu cvalem a všichni tři pak s nadšením sobě vlastním kroužili po pastvině a plašili ostatní koně.

   Nechali toho až po půl hodině. Nik i Dan bez potíží zastavili, sesedli a rozložili se v trávě. Ne tak Ellad. Grošáka sice zpomalil do kroku, ale nic víc. Kůň jen pohodil vztekle hlavou, svými zuby chňapl po jeho levé noze a znovu přešel do klusu. Ellad se ho tedy pokusil zase zpomalit a přivést k poslušnosti, ovšem opět bez úspěchu. Tvrdohlavý grošák klusal dál a rozzlobeně kýval hlavou nahoru a dolů.

   Bez uzdy a otěží ho k rozumu nepřivedu, usoudil nakonec Ellad a své pokusy vzdal. Stejně ladným obloukem jako při nasednutí a s jen malým zaškobrtnutím při dopadu na zem opustil koňský hřbet a zamířil k přátelům. Osvobozený grošák lehce vyhodil zadníma nohama a cvalem zamířil na opačnou stranu, aby se po několika skocích přeci jenom zastavil a začal se pást.

   „To bylo fakt dobrý,“ poplácal Dan uznale Ellada po zádech, když k nim chlapec konečně došel.

   „Na tom zatraceným koni může bez potíží jezdit jen Derek, Vigarův zástupce,“ doplnil Nik.

   „Zástupce velitele Gimtů?“ ujišťoval se Ellad.

   Nik přikývl a ve skupince zavládlo ticho. Kluci se uvelebili vedle sebe v trávě a mlčeli ztraceni v myšlenkách. Ellad se v duchu zaobíral Vigarem a jeho Gimty. Vigara zahlédl jen párkrát a ještě k tomu zdálky. A Gimtové? Ty muže sice vídal ve vesnici běžně, ale mnoho o nich nevěděl. Znal je vlastně pouze z vyprávění podobně tajemného Roberta a mladého blonďáka Kolina. Podle těch dvou byli Gimtové něco jako strážci pořádku. Neznali strach, ctili pravdu a spravedlnost a chránili obyčejné lidi před zlotřilci všeho druhu. Byli to prý skvělí zvědové, lovci, stopaři i bojovníci a zde, v Erindoru, měli něco jako základnu.

   Z úvah jej vyrušil Nik. Nejstarší ze sedící trojice nejspíš myslel na to samé, protože náhle poznamenal, že až vyroste, určitě bude Gimtem.

   „I já,“ přidal se nejmladší Dan a oba kluci se pak předháněli v plánování své dobrodružné budoucnosti.

   Ellad je se zájmem, ale většinou mlčky, poslouchal. A jak tak poslouchal, začal si v duchu pohrávat se stejným nápadem. No, a za pár hodin už měl jasno. Až dospěje, také se stane Gimtem. S tím se zahleděl na pasoucí se stádo a zalitoval, že jeho otec Waldor nechová koně, ale ovce a kozy.

   V podvečer chlapci zahnali svěřené stádo do vesnice a pomohli s krmením. Když se pak na plácku se studnou a zvonicí loučili, vyběhla z velké kuchyně Gimtů Judita a zamířila přímo k nim.

   „Pojďte se mnou zítra na houby. Prý rostou,“ zvala je místo pozdravu.

   Kluci se na sebe krátce podívali, a potom rázně přikývli. Ellad se na holčičku ještě navíc přátelsky zazubil. Viděl v ní svou mladší sestru a cítil, že ona ho zase bere jako staršího bratra.

   Tím bylo vše domluveno a děti se rozešly. Ellad se loudal širokou, vyježděnou cestou ke Kolinovu domku a myšlenky se mu znovu zatoulaly. Vrátily se o několik týdnů zpátky k rozmluvě jeho matky Lei a Roberta. K rozmluvě, která měla za následek to, že je dnes stále tady a nemusí běžet zpátky domů. Že prostě smí v Erindoru i přespat. U Kolina. 

   „Vítej, kluku!“ skočil mu do uvažování známý hlas. Kolin stál ve dveřích, vesele se na chlapce šklebil a Ellad se opět začal zabývat přítomností. Pozdravil, přidal do kroku a s dobrou náladou vstoupil do stavení. Už se těšil. Nejen na mladíkovu společnost a novinky z okolí, ale také na výbornou večeři, protože Kolin byl vynikající kuchař a vaření ho bavilo.

 

 

***

 

   Sotva se druhý den ráno rozednilo, Ellad už byl na nohou. Potichu vyklouzl z malé ložničky, kterou sdílel s hlasitě chrápajícím Kolinem, a upaloval ke studni. Tam se k němu připojili ostatní a s košíky v rukou se propletli mezi domky. V družném hovoru přešli pastvinu a vnořili se mezi stromy.

   V lese vládlo přítmí způsobené jednak brzkou ranní hodinou a v druhé řadě také šedivou, zataženou oblohou. Panovalo zde nepřirozené, hluboké ticho jen málokdy přerušené křikem nějakého nespokojeného opeřence. Děti se však tímto zdánlivým nepřátelstvím nenechaly odradit. S vyhlídkou na chutnou smaženici či voňavou omáčku se poněkud rozestoupily a daly se do plnění svého úkolu. A houby opravdu rostly. Košíky se uspokojivě plnily a děti si hledání ještě prokládaly pojídáním malin a ostružin, což bylo velmi příjemné zpestření, vezmeme-li v úvahu, že odešly z domovů bez snídaně. Jen cestou přes pastvinu sežvýkal každý krajíc suchého chleba, který přinesla Judita.

   Náhle tíživé ticho přerušil vzdálený hlas zvonu.

   Gimtové se svolávají, pomyslel si Ellad, ale hned vzápětí se zarazil. Vždyť jsou všichni někde na lovu…?

   A zvonění neustávalo.

   Vyděšené děti se jako na povel rozběhly zpět k vesnici.

   „Radši se nejdřív podíváme, co se děje,“ zadržel skupinku mezi posledními stromy s neblahým tušením Ellad.

   Po kratičkém zaváhání ho poslechli. Odložili košíky a kryti mohutnými kmeny starých dubů a jejich hustým větvovím pohlédli dolů přes pastvinu. To co uviděli, překonalo jejich nejhorší představy. K tmavě šedé obloze stoupal hustý, černý dým z několika obytných domů a volná prostranství mezi staveními byla liduprázdná.

   Ellad ohromeně zíral na tu spoušť a až teď si ke své hrůze uvědomil, že je opět ticho. Erindorský zvon Arlet už nezvonil.

   Musel zmlknout, když jsme utíkali lesem, uvažoval a stále upřeně a nevěřícně hleděl na vesnici. Ne tak ostatní. Ti tam měli své nejbližší a nehodlali jen nehnutě stát a tupě přihlížet. Opustili proto úkryty a už se chystali seběhnout dolů z mírného svahu, když je zadržel Elladův tlumený výkřik: „Ne!“

   „Ne?! A na co máme podle tebe asi čekat?!“ utrhl se na něj ne právě přátelsky Nik.

   „Ještě tam jsou,“ odpověděl klidně Ellad a ukázal na plácek u studny. „Podívejte.“

   A opravdu. Ze stínu lehce doutnající stodoly se vynořila skupina černě oděných postav na koních stejné barvy a pomalým klusem zamířila pryč. Brzy přebrodila Stříbrnou a za další okamžik už zmizela dětem z očí. Neznámí černí jezdci vjeli po vyježděné cestě do lesa.

   Ellad ještě chvíli sledoval nyní již úplně opuštěný Erindor a zoufale hledal odpověď na dvě otázky: Kdo jsou, sakra, ti jezdci? A kam se ztratili všichni vesničané?

   Dan s Nikem jen tiše a strnule stáli vedle něho a s hrůzou hleděli přímo před sebe. A Judita? Judita se se strachem v očích dívala na hořící domy a po tvářích se jí koulely slzy.

   „Myslím, že už se nevrátí,“ prolomil po pár minutách ticho Ellad a rozběhl se k vesnici. Ostatní hnali za ním. Na košíky s nasbíranými houbami úplně zapomněli.

   Hoch upaloval, jak to šlo nejrychleji, a cestou si uvědomil, že to všechno sledovali z toho stejného místa, odkud si Erindor před pár týdny prohlížel sám. Jeho trénované nohy ho brzy donesly k cíli. Získal před přáteli malý náskok, a tak vběhl mezi domy první. Zpomalil a opatrně kráčel směrem k cestě. Rozhlížel se přitom kolem sebe, ale nikde ani živáčka. Jako by všichni obyvatelé Erindoru vymřeli. Konečně se ocitl na cestě. Zabočil doprava, směrem ke studni a v hrůze zůstal stát. Na prostranství kolem zvonice ležela nehybně těla tří mužů, stodola hořela a plnila vzduch dusivým dýmem, ale nejhorší byl křik, který se z ní ozýval. Zoufalý křik bezmocných lidí ve smrtelném nebezpečí a trámy zapřená vrata věznící ty ubožáky v ohnivém pekle.

   „To ne,“ vydechl chlapec zděšeně, a potom křikl na své právě přibíhající druhy: „Rychle!“

   S těmi slovy se vrhl k trámovým vzpěrám, začal je bourat a odhazovat stranou. Ostatní se k němu připojili a ve chvilce byla vrata volná. Děti je otevřely a ven se vyvalil hustý, černý dým. Pak teprve se objevili první lidé. Muži i ženy s vyděšenými a plačícími dětmi. Všichni špinaví, slzící a kašlající od kouře. Procházeli kolem a hlasitě děkovali za záchranu.

   Dan s Nikem se objímali s rodiči, zatímco Ellad, který neměl mezi vesničany žádné příbuzné, rychle přešel ke třem nehybným tělům. Dva byli rolníci, na jejichž jména si v tu chvíli nemohl vzpomenout, věděl však, že v mládí patřili ke Gimtům. Teď leželi u jeho nohou v kalužích vlastní krve, která se jen pomalu vsakovala do prachu cesty, a chlapci bylo hned jasné, že jsou mrtví. A tím třetím byl… Elladovi se téměř zastavilo srdce. Tím třetím byl Kolin.

   Hoch několika skoky přeběhl tu krátkou vzdálenost, jež ho od přítele dělila a s hrozným tušením k němu poklekl. Blonďatý obr ležel z větší části na břiše, tváří dolů, ale kolem něho nebyla žádná krev. To chlapci dalo naději. Opatrně Kolinovi otočil hlavu a jemně mu odhrnul neposedné, špinavé vlasy z obličeje. Mladík zasténal a Elladovi se ulevilo. Kolin žije.

   Blonďák znovu zasténal a pomalu se probíral z bezvědomí. Nejprve otevřel oči a zmateně se rozhlédl. Všude pobíhali rozčílení lidé, kteří se snažili uhasit hořící stodolu, nic z toho však mladík nechápal. Upřel proto svůj ještě rozostřený pohled na Ellada a snažil se přetočit do pohodlnější polohy. Když se mu to konečně podařilo a i jeho zrak už mu sloužil normálně, pokusil se posadit, ale s přidušeným výkřikem padl zpět do prachu. Držel se přitom za hlavu a Ellad si až teď všiml, že na ní má ošklivě vypadající sečnou ránu, která stále ještě slabě krvácela. V ošetřování raněných se moc nevyznal, přesto však duchapřítomně utrhl pruh z přítelovy košile, beztak již na několika místech roztržené, a šrám mu ovázal.

   „Koline, kdo byli ti muži? A co chtěli?“ zajímal se, sotva obvaz dokončil.

   „Nevím, co jsou zač. Nějak se nám zapomněli představit,“ odpověděl rozvážně mladík, zasmál se vlastnímu vtipu a pomalu se posadil.

   „No tak?!“ naléhal Ellad.

   „Vážně je neznám, kluku. Nevím, kdo to je,“ zvážněl mladý muž. „Asi cizinci. Mluvili sice stejně jako my, ale slovosled měli divnej. Hledali nějakýho Bergona.“

   „Cože?“ přerušil ho nevěřícně Ellad. „Ale ten je přece…“

   Větu nedokončil, protože z hasícího davu se náhle vynořila Judita. S pláčem se mu vrhla do náručí a hned za ní se objevili Nik s Danem.

   „Ona… Ona tu není,“ vzlykala nešťastně holčička.

   „Kdo?“ nechápal Ellad. Podvědomě však dívenku objal a roztržitě ji hladil po rozcuchaných hnědých vlasech.

   „Její máma. Paní Laura. Ti cizinci ji asi odvlekli pryč,“ odpověděl mu Dan.

   „Jo. To je možný,“ přisvědčil Kolin. „Zajímali se vo ni.“

   „Proč?“ vyrazili ze sebe okamžitě v dokonalé shodě Ellad, Dan i Nik.

   „Asi se jim líbila,“ pronesl suše Kolin. Tentokrát však nežertoval, jeho obličej byl naprosto vážný.

   „Ale říkal jsi…“ namítl Ellad a větu teď nedokončil úmyslně.

   „Já vím, co jsem říkal, sakra,“ vyjel na něj nezvykle ostře blonďák. „Ty chlapi hledali někoho, kdo se jmenuje Bergon.“

   „Táta to taky říkal. Prý ti jezdci přicválali do vesnice a ptali se po tom Bergonovi. Lidi je moc nechápali, a tak jen krčili rameny. To je rozhněvalo. Začali prohledávat domy a všechny nahnali sem ke studni. Když se jim někdo postavil, zapálili mu střechu nad hlavou,“ vystřídal Kolina ve vysvětlování Dan.

   „Jo, tak to bylo,“ potvrdil mladík. „Nahnali nás sem, a pak si důkladně prohlídli všechny kluky. No, a přitom vobjevili paní Lauru. Voddělili ji od vostatních a co bylo dál nevím, protože se mi podařilo z toho davu nepozorovaně vyklouznout. Vrhl jsem se ke zvonici a zvonil na poplach. Doufal jsem, že třeba Vigar nebo někdo z Gimtů je blízko.“ 

   „Slyšeli jsme to,“ zašeptal spíš pro sebe Ellad a lehkým pohupováním ze strany na stranu a hlazením se snažil utišit Juditu, která se při zmínce o matce znovu rozplakala a úplně mu promáčela košili na levém rameni.

   To už teď bylo ale stejně jedno, protože déšť, k němuž se schylovalo od rána, se konečně spustil a brzy zesílil v prudký liják. Příroda tím sice dokonale vyřešila boj lidí s ohněm ve prospěch lidí, ale všichni byli mžiku na kost promočení. Chlapci pomohli Kolinovi na nohy a společně se stáhli pod střechu nedaleké Gimtské ubytovny. Ostatní obyvatelé Erindoru také vyhledali nějaké přístřeší, a tak bylo prostranství se zvonicí a studnou během několika minut úplně prázdné. I oba mrtví zmizeli.

   Nejspíš je odnesl někdo z jejich příbuzných, pomyslel si Ellad a skrz mokrou záclonu deště hleděl na černé, doutnající spáleniště. Stodola je v háji a s ní i krmení pro koně na zimu.

   „Zvonil jsem a doufal,“ navázal Kolin a vytrhl tak Ellada z jeho úvah. „Dva z těch chlapů se na mě však vrhli. Nechal jsem tedy zvon zvonem a bránil se, ale moc dlouho jsem to nedokázal. Byli v přesile a s mečem to uměli. No, zkrátka jsem dostal přes hlavu a víc nevím.“

   „Ještě štěstí, že máš tak tvrdou palici,“ poznamenal Nik a poplácal blonďáka přátelsky po zádech.

   Po chvilce ticha Ellad vzdychl a obrátil se na stále ještě vzlykající holčičku.

   „Najdu tvoji maminku. Najdu ji a pokud to jen trochu půjde, přivedu ji zpátky. To ti slibuju,“ řekl slavnostně a otočil se k odchodu.

   „Snad si nemyslíš, že půjdeš sám?“ utrhl se na něj Nik. 

   „Jo, jdeme s tebou,“ ihned souhlasil Dan.

   Ellad se k nim obrátil čelem a v jeho tváři se zračila úleva a vděčnost, že v tom není sám.

   „No, mě snad klame sluch,“ ozval se konečně i Kolin. „Kam si myslíte, že půjdete? Za těmi lotry? Chcete přijít vo kejhák? Ne, ne. zůstanete pěkně tady. Ty zabijáky… Podívejte.“

   Všichni tři kluci i Judita otočili hlavy, kam mladík ukazoval, a viděli to, co on. Ke studni už skupinka mužů z vesnice přiváděla koně připravené na cestu.

   „Vidíš, holka. Tvoje máma bude brzo zpátky doma. Pojedu s nima a dohlídnu na to,“ obrátil se na Juditu přívětivě Kolin. Na chlapce se zamračil, aby jim připomněl svůj zákaz, a odspěchal ke studni.

   Kluci zůstali po jeho odchodu jako opaření. Se směsicí úlevy a zklamání sledovali, jak muži odjíždějí i jak si Kolin rychle sedlá koně a hned vzápětí skupinku následuje. Judita naproti tomu žádnou vnitřní rozpolceností netrpěla. Pohled na ozbrojené zachránce dal dívence naději. Stejně tak i poslední Kolinova slova. Přestala proto plakat a své velké, ještě vlhké hnědé oči upřela na Ellada. Hoch ucítil ten pohled, obrátil se k ní a – vzpomněl si na slib, který dal. Ne, že by nevěřil Kolinovi a ostatním, ale…

   A v tom ho něco napadlo. Co kdyby se vydal za těmi jezdci také a celé to skvělé dobrodružství jenom sledoval?

   Od myšlenky neměl daleko k činu. Vysvětlil vše přátelům a chystal se vyrazit na cestu, Dan s Nikem ho však zadrželi. Chtěli jít s ním. I je neuvěřitelně lákala vidina záchranné akce odehrávající se přímo před jejich očima. Judita je od toho sice zrazovala, ale chlapci její pochybnosti nesdíleli. Poslali holčičku k Danovým rodičům, aby nebyla doma sama, a v dokonalé shodě vyběhli do deště. Dan s Nikem do stájí pro koně a Ellad do Kolinova domku, kde měl pod polštářem schovaný svůj lovecký nůž.

 

 

***

 

 

   Ellad, Dan i Nik vyjeli z vesnice, přebrodili Stříbrnou a sledovali stopu, kterou silný déšť ještě nestihl zničit. Vedli koně klusem, v zástupu za sebou a mlčeli. Byli promočení, ale podivně šťastní. Ještě totiž netušili, že chuť zakázaného ovoce bývá sladká většinou jen na začátku.

   Ellad jel první. Dvě, tři koňské délky před svými společníky a hlavou se mu honily zmatené myšlenky. Nedokázal se však na žádnou dostatečně soustředit. O stopování toho mnoho nevěděl, a tak nepoznal, kolik jezdců vlastně sledují. A nebyl schopen určit ani to, zda je dohánějí či ne.

   V půli odpoledne přestalo pršet a chlapci na chvíli zadrželi koně. Sesedli, vodili zvířata dokolečka, aby se alespoň trochu vydýchala, a přitom se dělili o pár kousků sušeného ovoce a patku chleba. Jediné jídlo, které si s sebou vzali. Potom se vydali zase dál a nejelo se jim právě nejlépe. Mokré košile se jim lepily na stejně mokrá těla, nepříjemně studily a cesta rozblácenou krajinou také nebyla moc veselá. Radost z prožívaného dobrodružství se proto zvolna vytrácela. Kluci zvážněli a moc nemluvili. Soustředili se pouze na svůj úkol a pohyb vpřed.

   Blížil se večer a stíhání nějak nemělo konec. Chlapci nedohonili ani erindorské muže, ani tajemné černé jezdce. Viděli jen stále stejnou stopu táhnoucí se neznámo kam a vlhký, tichý les všude kolem. Pomalu je začala zmáhat únava. I jejich koně už sotva pletli nohama, a tak zastavili. Právě přejeli louku, která se táhla do mírného svahu, byla porostlá svěže zelenou, nízkou trávou a končila opět v lese. A opět v lese smrkovém.

   Stáli mezi prvními stromy a Ellad přemýšlel, co dál. Díky stále zatažené obloze se stmívalo rychle a bylo nad slunce jasnější, že v noci se stopovat nedá. Jeho úvahy přerušil Dan.

   „Cítíte to?“ zeptal se tlumeně.

   Oba zbylí hoši zpozorněli a zavětřili jako staří honící psi.

   „Kouř,“ shrnul Ellad.

   „Jo, taky ho cítím,“ přidal se Nik.

   „Musí tedy být blízko. Máme štěstí,“ zajásal tichým hlasem Dan.

   „Teď jde o to, kdo je blízko,“ suše poznamenal Ellad. „Naši nebo zabijáci?“

   „Musíme být opatrní,“ nabádal s vážnou tváří Nik a oba jeho společníci ta slova odsouhlasili pokývnutím.

   Slezli z koní, odvedli je do blízkého křoví, pečlivě je přivázali a dál pokračovali pěšky. Ellad zase v čele. Pomalu postupoval vpřed a snažil se pohybovat co nejtišeji. Docela se mu to dařilo, protože měl zkušenosti ještě z doby, kdy se toulával kolem rodného statku a pokoušel se sledovat plachou lesní zvěř. Nik s Danem nebyli tak šikovní. Občas neopatrně zavadili o nízko rostoucí větev a ta se s šustěním rozhoupala nebo se jim povedlo špatně šlápnout a ozvalo se hlasité prasknutí lámaného dřeva. Štěstí jim však přálo. Hluk způsobený při plížení se ztratil v halasu hlasů z tábořiště. Z tábořiště černých jezdců a právě z jejich ohniště pocházel i kouř, který prve cítili. Všichni tři zalehli vedle sebe do křoví a úlevně vydechli. Honička skončila.

  Ale kde jsou Erindorští? Napadlo je hned vzápětí.

   „Naši je asi objeli z druhé strany,“ navrhl tiše a poněkud nesměle Daniel.

   „To bysme určitě poznali ze stopy,“ nesouhlasil stejně tiše Ellad, ale Nik nad tím jen mávl rukou.

   „Kde jsou teď bych neřešil, spíš mě zajímá, kdy začnou s tím vysvobozováním,“ zašeptal a otřásl se chladem. I Elladovi s Danem byla zima, a tak začali řešit otázku, co dál.

   „Zkusíme se dostat blíž a zjistit, co jsou zač,“ přišel s nápadem Ellad a ostatní mu ho bez dlouhého váhání schválili.

   Chlapec tedy přejel očima porost kolem tábora ve snaze najít co nejlepší úkryt. Už se úplně setmělo, ale blížící se noc prozařovalo světlo ohně černooděnců, a tak brzy objevil husté habrové houští, které se zdálo být k pozorování více než vhodné. Bylo však přímo proti místu, kde se schovávali nyní. Upozornil na křovisko své druhy, a pak je znovu vedl.

   Museli obejít celé tábořiště a Elladovi se strachy zastavilo srdce pokaždé, když cestou způsobili nějaký hluk. Raději ani nedomýšlel, co by s nimi černě odění cizinci udělali, kdyby je objevili.

   Jeho obavy však byly zbytečné. Ti muži se mezi sebou hlasitě bavili a střídavě si zakrojovali z lákavě vypadající pečeně, která byla napíchnutá na jednoduchém rožni nad ohněm a jejíž vůně již delší dobu neodbytně útočila na náhle podivně přecitlivělý čich hladových chlapců. V ústech se jim hromadily sliny a v prázdných žaludcích nepříjemně kručelo. Od rána totiž téměř nejedli. Jen pár kousků suchého chleba a trochu ovoce.

   Konečně byli u cíle. Uložili se v řadě vedle sebe do habroví a bez dalších zbytečných slov zaměřili svou pozornost na muže v černém. Bylo jich deset. Samí mladí muži oblečení naprosto stejně. Černé jezdecké boty s ostruhami, které se v mihotavém světle plamenů občas zaleskly, černé přiléhavé kalhoty a delší vesty stejné barvy stažené zlatočerným opaskem a prošívané zlatou nití. Hruď cizinců zdobila nějaká výšivka připomínající květinu, a když se náhodou některý z nich zvedl, aby si ukrojil maso nebo z nějakého jiného důvodu, viděli chlapci ještě nebezpečně vypadající dlouhou dýku v černozlaté pochvě. Proti nočnímu chladu pak neznámé chránil dlouhý černý plášť s kápí a na jednom z nich seděla Laura. Ruce měla vpředu svázané, vlasy rozcuchané a oči zarudlé od pláče, přesto však nevypadala vystrašeně. Naopak. Hrdě hleděla někam do tmy a mlčky snášela neslušné poznámky a narážky svých věznitelů.

   Ellad ji za to obdivoval. Svýma pronikavýma modrýma očima si blíže prohlédl muže, u jehož nohou seděla. Asi dvacet pět let, světlé, zvlněné vlasy na ramena, statná, ale štíhlá postava. Už od pohledu válečník.

   Nejspíš vůdce těch jezdců, usoudil Ellad a vzdychl.

   „K paní Lauře se nedostaneme,“ šeptl Nik, jakoby mu četl myšlenky. „Je jich moc a jsou ozbrojení.“

  „Na rozdíl od nás,“ poznamenal stejně tiše Dan.

   Ellad se na oba podmračeně podíval.

   „My zůstaneme schovaní. Naši určitě přijdou,“ zašeptal, ale s důrazem na každém slově. I on si totiž všiml dlouhých, jedenapůlručních mečů, které měli cizinci na dosah ruky, a vůbec nepochyboval o tom, že s nimi umí skvěle zacházet.

   Mužům s takovýmhle vybavením se my postavit určitě nemůžeme. Musíme prostě počkat, až se objeví Kolin s ostatními, zopakoval si ještě jednou v duchu a snažil se tak zklidnit hotovou bouři často i protichůdných pocitů ve svém nitru. Neuvěřitelnou chuť pomoci uvězněné ženě, strach z prozrazení, netrpělivost, napjaté očekávání a vztek nad vlastní bezmocí.

   Chlapec hleděl na tábořiště cizinců, a aby se alespoň trochu zaměstnal, pokoušel se odhadnout, kdy to celé začne. Kdy konečně zazní bojový pokřik rozzlobených erindorských mužů, ozve se třesk zbraní a vyděšený řev černých zabijáků, a potom – náhle bude po všem. Cizí jezdci budou mrtví a paní Laura volná.

   Ale, co když…? Zapochyboval tenký hlásek v jeho hlavě. Co když se ti chlapi budou bránit? A co když jako první zabijí právě bezbrannou paní Lauru?

   Během těchto neveselých úvah hoch pohledem opustil plně osvětlené černooděnce a nepřítomně zíral do tmy za nimi. Dan s Nikem také mlčeli a ne právě trpělivě čekali a čas pomalu plynul.

   Cizinci zatím dovečeřeli, rozebrali rožeň a dali se do pití piva, které společně s Laurou odvezli z Erindoru. Jejich rozhovor tím získával na hlasitosti, vtipy byly čím dál obhroublejší a nebohá mladá žena musela čelit stále častějším oplzlým a nestydatým poznámkám. V přihlížejícím Elladovi to vřelo vzteky. Pravou rukou zcela bezděčně sjel ke kožené pochvě a prsty sevřel důvěrně známý jílec. Se svou malou zbraní ještě nikdy doopravdy nebojoval, ale zkoušel si to. Na jedné loučce nedaleko jejich statku si tajně cvičil seky, body a kryty a učil se nožem i házet. Takže třeba by mohl…

   Ale co to? Byl to jen stín nebo tam naproti, v temnotě skutečně zahlédl pohyb? Ellad zpozorněl a upřeně hleděl na to místo, ale nic.

   Asi se mi to jen zdálo, pomyslel si zklamaně a vzdychl. Nik se na něj tázavě podíval. Než však stačil něco říct, ozval se z tábora vůdcův zvučný hlas, již silně poznamenaný vypitým pivem.

   „Ale no tak, chlapi. Chce špetku slušnosti to. Vždyť vy s dámou jednáte,“ zahalekal. Hlasitě se zasmál vlastnímu vtipu a někteří z jeho mužů se přidali. Pak náhle a neuvěřitelně rychle vytasil dýku, přeřízl sedící Lauře pouta a stále stejně posměšným hlasem pokračoval: „Dáma vstát by mohla a na nás trochu milá být. Třeba dolít pivo mně.“

   Osvobozená mladá žena zbledla a roztržitě si prohmatávala ztuhlá a rozbolavělá zápěstí. Přitom si úplnou náhodou setřela i krev vytékající z drobné ranky, kterou způsobil neopatrný cizinec, když ji zbavoval provazů.

   „No tak. Na co čekáš ty? Vstávej!“ ozval se znovu vůdcův hlas. Přiopilý muž se naklonil k nešťastné ženě blíž a poslední slovo jí štěkl přímo do tváře. Lauru ovanul jeho páchnoucí dech, zvedl se jí žaludek a jen s obtížemi a velkým sebezapřením překonávala nával nevolnosti.

   „Přilož ty, Kai, ksakru, ať je líp vidět na dámu,“ rozkázal potom světlovlasý muž a zase se narovnal.

   Oslovený vstal, uchopil nejbližší větev a hodil ji do ohně. Plameny vysoko vyšlehly, k nebi vylétlo množství jisker a nečekané světlo odhalilo okolními křovisky pomalu postupující muže.

   Konečně, blesklo Elladovi hlavou. Tak se mi to prve nezdálo. A právě včas.

   Pak se všechno seběhlo strašně rychle. Prozrazení Erindorští a Gimtové, jak se hned vzápětí ukázalo, opustili své úkryty a okamžitě zaútočili. Vedl je sám Vigar a vedle něho se hnal na nepřítele s obnaženým mečem Kolin.

   Překvapení černooděnci strnuli. Ale jen na dobu jednoho úderu srdce. Potom vyskočili ze svých míst a vytasili meče. Než se však obě skupiny srazily a skutečně došlo na řeč zbraní, upustil černý vůdce svůj jedenapůlručák, stejně rychle jako prve vytasil dýku a hmátl po Lauře, která také vstala. Surově ji uchopil za paži, přitáhl k sobě a hrot zbraně opřel o její hrdlo.

   „Stát! Už krok ani!“ vykřikl s pohledem upřeným přímo na Vigara. Jakýmsi zvláštním šestým smyslem válečníka v něm zcela neomylně poznal vůdce útočníků.

   „Stáhni muže svoje zpátky!“ křikl opět, když útočící zůstali nerozhodně stát.

   Vigar hned neposlechl, a tak černooděnec svá slova zopakoval.

   „Tak stáhni je!“ přikázal a přitlačil na zbraň. Laura vykřikla bolestí a z malé ranky začala téct krev.

   „Zpátky!“ zavelel okamžitě Vigar podivně ochraptělým hlasem.

   Gimtové i vesničané poslechli a shromáždili se kolem svého nezvykle se chovajícího vůdce. Zdálo se jim, že se mu třesou ruce a v obličeji je bledý strachy.

   „Neubližuj jí, pane,“ ozval se znovu Vigar a všichni kolem si uvědomili hroznou pravdu. On se opravdu bojí.

   „Já nechci ublížit jí,“ posmíval se černý vůdce. „Jen se trochu pobavíme s chlapama tady.“

   Ellad sledoval celý ten výjev naprosto nevěřícně a cítil zlost, zklamání a strach. Jeho obavy se naplnily. Lauře šlo o život, slib daný malé Juditě se díky tomu jevil jako nesplnitelný a Vigar se bál. Vigar, neohrožený vůdce všech Gimtů, kterého si ve své stále ještě trochu dětské mysli pasoval na hrdinu z dávných legend. To už bylo na chlapce příliš. Zlost jej zcela ovládla, a tak bez dalšího přemýšlení a s taseným nožem v ruce vyběhl ze svého úkrytu. Zastavil se, nadechl, vydechl a nacvičeným pohybem vypustil zbraň z ruky. Nůž prolétl vzduchem a naprosto neomylně našel svůj cíl. Celý se zabodl mezi cizincovy lopatky.

   Zasažený muž hekl, dýka mu vypadla z ochablých prstů, paže povolily sevření kolem mladé ženy a jeho tělo se neuvěřitelně pomalu sunulo k zemi. Nad tábořištěm jakoby se v tu chvíli zastavil čas. Všichni přítomní strnuli na místě, na okamžik neschopní pohybu. V hloučku stojící Gimtové i vedle nich přešlapující vesničané ohromeně zírali na stejně překvapenou skupinku černooděnců. A za jejich zády stál malý kluk, který se také nehýbal. Byl naprosto vyděšený zjištěním, že právě zabil člověka, a pomalu mu docházela i skutečnost, že brzy nejspíš zemře také. Protože se zbrkle a nesmyslně postavil sám a beze zbraně daleko silnějšímu nepříteli. No, a v habroví za ním pak stejně nehybně a stejně vyděšeně leželi Dan s Nikem.

   Tělo černého vůdce konečně dopadlo na zem a čas se znovu rozeběhl. A rozeběhl se rychle. Jakoby se snažil dohnat předešlé okamžiky. Cizinci se bleskurychle otočili, ale při pohledu na jediného, ještě ke všemu nedospělého nepřítele na chvilku zaváhali. A ten čas stačil Danovi s Nikem právě tak k tomu, aby se vyhrabali z křoví a stanuli Elladovi po boku. Muži v černém se pak vrhli na chlapce s tasenými meči a s touhou pomstít vůdcovu potupnou smrt. Hoši byli beze zbraní a zle by se jim bylo vedlo, kdyby se do boje nevložili také Erindorští.

   Rozpoutala se zuřivá bitka. Meče černooděnců zvonily o tesáky a dýky Gimtů a nad tábořištěm zněly výkřiky bojujících i sténání prvních raněných. Nik s Danem využili bojové vřavy, obratně se vyhnuli jedinému cizinci, který se na ně po útoku mužů z Erindoru vrhl, a zmizeli zase v porostu. Ellad ale takové štěstí neměl. Jeho napadli hned dva černooděnci a vůbec nevypadali na to, že by jej chtěli nechat utéct. Jeden z mužů po chlapci sekl, ale on mrštně uhnul. Nevšiml si však zbraně druhého útočníka, která se k němu blížila zprava. Meč jej zasáhl a Ellad cítil, jak mu nepřátelská čepel sjela po žebrech. Jeho tělem projela příšerná, palčivá bolest. Vykřikl a stočený do klubíčka padl k zemi.

   „Ne!“ vykřikli souběžně Dan s Nikem a znovu vyběhli z křoví, ale to už tu byl Vigar. Jeho na Gimta překvapivě dlouhý meč zasvištěl vzduchem v několika smrtících obloucích a oba černooděnci skončili bez života na zemi vedle sténajícího Ellada. Byli poslední. Jejich druhové padli rukama Gimtů a rozzuřených vesničanů. Boj skončil.

   Vigar otřel svou zkrvavenou zbraň, schoval ji zpět do pochvy a sklonil se nad zraněným chlapcem. Kolin a Dan s Nikem mu stáli za zády a s hrůzou v očích hleděli na rozšklebenou ránu na Elladově pravém boku, která silně krvácela.

   „Přežije to?“ vysoukal ze sebe Dan otázku, jež trápila i Kolina s Nikem.

   „Ano,“ odpověděl Vigar po zběžné prohlídce zranění. „Ta rána vypadá ošklivě, ale smrtelná není. Stačí zastavit to krvácení a pár stehů.“

   V tu chvíli přiklekla k nešťastnému chlapci i Laura. Jemně odstrčila bratra a zbytky Elladovy košile začala zastavovat vytékající krev, zatímco Vigar vstal, aby dohlédl na ošetření ostatních raněných a vydal příkazy k návratu domů.

 

 

***

 

 

   Do vesnice vjela záchranná výprava až za svítání. Dan s Nikem byli předáni starostlivým rukám rodičů, netrpělivě čekající Judita se radostně vítala s matkou a zraněného Ellada dovezl Kolin na Vigarův příkaz až před Lauřin dům. Tam ho opatrně stáhl ze sedla, v náručí odnesl dovnitř a co nejšetrněji ho položil na lůžko, které mu vůdce Gimtů ukázal. Hoch byl při vědomí. Své okolí však moc nevnímal. Tvář měl smrtelně bledou a všechny smysly ochromené bolestí. Bolestí, z níž se mu až točila hlava a zvedal žaludek. Ještě nikdy nic podobného nezažil.

   „Pusťte mě k němu,“ zazněl náhle ode dveří tichý, ale rozhodný hlas a za okamžik se nad trpícím chlapcem sklonila erindorské bylinkářka Gretta. Menší, baculatá, sotva pětatřicetiletá žena se smutnýma očima, dvěma silnými, hnědými copy a podivnou pověstí. Položila Elladovi na čelo svou chladivou dlaň a prohlédla si ho od hlavy k patě.

   „Horečku nemá a to je dobré,“ zhodnotila po chvilce a odložila košík, který si přinesla, zatímco Vigar s Kolinem zuli zraněnému boty.

   „Tak se na to podíváme,“ broukla ještě povzbudivě a začala rozvazovat obvaz zhotovený z kusu Lauřiny sukně. Přestože se snažila pracovat opatrně, látka, přilepená k ráně zaschlou krví a nyní odstraňovaná, strhla vzniklý strup. Elladovi znovu tekla krev, ale Gretta neztratila hlavu. Klidným hlasem požádala přihlížející Lauru o čisté plátno a během několika minut krvácení zastavila. Poté zkušenými prsty ohmatala okolí rány, aby se ujistila, že hoch nemá zlámaná žebra.

   „Kosti jsou v pořádku,“ sdělila všem v místnosti výsledek svého zkoumání. „Teď budu potřebovat teplou vodu. Tu ránu je třeba sešít.“

   Vigar s Laurou odspěchali pro objednanou vodu a za nimi odešla i Judita. Gretta se sklonila ke svému košíku, vyndala proutím opletenou lahvici a odzátkovala ji.

   „Zase bude dobře,“ povzbuzovala přitom Ellada tichým, uklidňujícím hlasem. „Po tomhle bolest ustoupí. Uvidíš, chlapče. Napij se.“

   Jednou rukou mu pak přizvedla hlavu a druhou přiložila hrdlo lahvice ke rtům. Hoch přemohl všeochromující bolest a s nesmírnou námahou spolkl pár doušků hořkosladkého nápoje. Pár vteřin se nedělo nic. Potom ale užaslý hoch ucítil, jak se mu v celém těle rozlévá zvláštní teplo a bolest pomalu ustupuje.

   Tak to je trochu jako zázrak, pomyslel si a s napjatým očekáváním pohlédl na Grettu. Bylinkářka byla opět skloněná nad svým košíkem a připravovala si věci na šití. Když našla vše potřebné a Vigar s Laurou se vrátili s vodou a čistým bílým ručníkem, přisunula si k chlapcovu lůžku židli, důkladně si omyla ruce, osušila je, usedla a dala se do práce. Ránu pečlivě vyčistila silně čpící, průzračnou tekutinou, navlékla nit do jehly a začala k sobě okraje rány sešívat úhlednými, drobnými stehy.

   Vigar si sedl na lůžko k chlapcově hlavě a hladil ho po zpoceném čele. Pozorně sledoval jeho obličej i práci bylinkářky a obdivoval jak Grettino umění, tak i Elladovo sebeovládání. Vůdce Gimtů věděl, že se žena jistě postarala o co největší zmírnění chlapcovy bolesti, ale věděl také, že ji nemohla zahnat úplně. Hoch zcela jistě něco cítil, snažil se však nedat to na sobě znát. Koutky úst mu ale škubly pokaždé, když jehla projela kůží.

   Zákrok naštěstí netrval dlouho. Bylinkářka dokončila poslední steh, potřela ránu hojivou, příjemně vonící mastí a zavázala ji. Pak si opět umyla ruce a uložila své věci zpět do košíku. Všechny, kromě malé krabičky s hojivou mastí a opletené lahvice.

   „Tohle si nechte. Nápoj chlapci dávejte podle potřeby, ale vždy jen pár doušků. A mast použijte při každém převazu – to jest jedenkrát denně,“ řekla a obojí podala Vigarovi. Přitom se lehce začervenala a sklonila zrak. Po chvilce se však zase ovládla, pohlédla mladému muži přímo do očí a ještě dodala: „Za pár dní bude kluk v pořádku. Bolest ustoupí a rána se začne hojit. Jediným nebezpečím, které by mu snad v tuto chvíli mohlo hrozit, je pouze zanícení a sněť.“

   Gretta sjela očima z Vigara na Ellada. Jednou rukou mu přátelsky prohrábla rozcuchané, potem zmáčené vlasy a druhou zvedla svůj košík.

   „Díky tobě a tvým přátelům jsem ošetřila jen pár popálenin. Díky. A teď zkus spát,“ poradila mu ještě a odešla.

   Unavený a bolestí oslabený hoch poslušně zavřel oči. Hojivá mast začala působit, a tak brzy usnul.

 

 

***

 

 

   Když se Ellad o pár hodin později probudil, cítil strašlivou žízeň a žaludek se mu kroutil hlady. Otevřel oči a pohnul se. Rána na boku zabolela a připomněla mu události uplynulé noci.

   „Klidně lež, chlapče,“ ozval se někde blízko příjemný mužský hlas a hoch otočil hlavu za zvukem.

   K jeho lůžku kráčel Vigar a Ellad tak měl poprvé možnost zblízka si jej prohlédnout. Asi pětatřicetiletý, nepříliš vysoký, štíhlý muž s tváří ošlehanou větrem a snědou od slunce. Z obličeje orámovaného neučesanými, delšími, tmavě hnědými vlasy se vlídně dívaly šedozelené oči a v neoholeném strništi zářil přátelský úsměv.

   „Jak se cítíš?“ zeptal se a usedl k němu na lůžko.

   „Už líp,“ odpověděl tiše Ellad. „Jen…“

   „Jen?“ zvedl Vigar tázavě obočí.

   „Má hlad a žízeň,“ odpověděla za hocha Laura.

   „Aaa, taky mě to mohlo napadnout,“ ťukl se Vigar dlaní do čela. „Promiň.“

   „To mohlo,“ neodpustila si lehké rýpnutí mladá žena. Stála v otevřených dveřích s plně naloženým podnosem v rukou a i ona se na Ellada vlídně usmívala. Za ní se do místnosti vhrnul Judita.

   „Už tě to nebolí? Můžeš se hýbat? Budeš moct jíst?“ zasypala chlapce otázkami a hleděla na něho starostlivýma, vážnýma očima.

   „Judito,“ napomenula ji matka.

   Holčička zmlkla a usedla v nohách postele. Laura, nápadně hezká, štíhlá žena drobnější postavy s blankytně modrýma očima a dlouhými, hnědými vlasy, zatím odložila podnos na stůl a spolu s bratrem pomohla chlapci usednout. Vigar jej podepřel a ona mu pod záda narovnala několik již připravených polštářů, aby se mu pohodlně sedělo. Myslela zkrátka na všechno.

   Takto podepřený Ellad přelétl rychlým pohledem místnost. Dřevěná truhlice, police s knihami, psací stůl, na němž kromě podnosu leželo neuspořádaně i několik map, židle a jediné lůžko. To, na kterém právě ležel. Vlastně seděl.

   Asi Vigarův pokoj, blesklo mu hlavou. Očima pomalu sjel k nohám. Měl je přikryté dekou, ale stále vězely v těch vlhkých, špinavých kalhotách.

   Jistě jsem to tu celé zamazal, pomyslel si a hluboce se zastyděl.

   „Nelámej si s tím hlavu,“ uklidňovala ho rychle Laura, když si všimla jeho pohledu i rozpaků. „Po snídani se převlékneš.“

   Znovu se chopila podnosu a položila mu ho do klína. Hoch jen zamumlal slova díků, zhluboka se napil vlažného, slazeného čaje a hladově se pustil do ovesné kaše s medem. Byla už studená, ale Elladovi připadalo, že nic lepšího v životě nejedl.

   Vigar s Laurou, ani Judita chlapce nerušili. Mlčeli a trpělivě čekali, až se nají. Když polkl poslední sousto a vyprázdnil do dna hrnek, zvedla Laura svůj podnos a pohlédla mu přímo do očí.

   „Chci ti poděkovat,“ řekla tichým, pohnutým hlasem. „Za sebe, za bratra i za všechny v Erindoru. Zachoval ses jako hrdina. Díky.“

   Ellad zčervenal rozpaky a nevěděl, co odpovědět. Mladá žena však žádnou odpověď nečekala. Usmála se a i s podnosem opustila místnost.

   Hrdina, uvažoval Ellad o jejích slovech a vzdychl. Jako hrdina se rozhodně necítil. V jeho představách hrdinové odcházeli z bitev vítězně, s hlavou hrdě vztyčenou a ne zranění a zkroucení bolestí.

   „Myslím, že tohle je tvoje,“ přerušil jeho přemýšlení o hrdinech Vigar a v ruce svíral jeho lovecký nůž. Už očištěný od krve a znovu nabroušený.

   „Díky,“ usmál se vděčně Ellad a zároveň se cítil trošku provinile, protože na zbraň úplně zapomněl.

   „Dal mi ho Kolin,“ pokračoval Vigar. Sklonil pohled k noži ve svých rukách a na chvilku se odmlčel. Pak ale pohlédl přímo na Ellada. „Včera jste tam neměli co dělat. Přesto – jsem rád, že jsi tam byl, a chci ti také poděkovat. Já… Pokud je něco, co bych ti mohl splnit, chlapče, stačí jen říct.“

   „Ale…“ vysoukal ze sebe překvapeně Ellad. Vigarova nabídka jej poněkud zaskočila.

   „Ale co? Dlužím ti to. Tak co by sis přál?“

   „No, já bych… Chtěl bych…“ koktal nesměle Ellad. „Abys nás učil. Na Gimty.“

   A bylo to venku.

   Vigar se od srdce rozesmál.

   „Jen tohle? To je docela skromné přání. Bude mi potěšením,“ slíbil tentokrát zcela vážně a lehce se uklonil. „Začneme hned, jak se uzdravíš. Ale říkal jsi - nás. Koho ještě mám učit?“ ptal se, i když odpověď tušil.

   „Dana s Nikem,“ potvrdil mu Ellad. „Kde vůbec jsou?“

  V hlase měl chlapec výčitku, přesto se musel mladý muž opět usmát, než odpověděl. „Prý vydatně posnídali, zeptali se na tebe a teď nejspíš spí.“

   I hoch se usmál, ale hned zase zvážněl. Tváří mu přelétl stín a rukou se dotkl bílého obvazu. V ráně mu začalo nepříjemně škubat.

   „Stalo se něco?“ staral se okamžitě Vigar. Změna v chlapcově obličeji mu neunikla.

   „Bojím se jen, že mě sem matka už nikdy nepustí, a tak žádné učení nebude,“ vyslovil nahlas své obavy Ellad a snažil se nemyslet na zvětšující se bolest v boku. „Už takhle s mým pobytem ve vaší vesnici nesouhlasila, přemluvil ji až Robert.“

   „No,“ zamyslel se Vigar. „S tím se určitě dá něco dělat. Odvezu tě domů a také se o přímluvu. Teď se ale trochu vyspi.“ S tím vstal a chtěl odejít.

   „Vigare, prosím, odvez mě hned,“ pronesl namáhavě chlapec. Bolest se stávala nesnesitelnou.

   „Hned? A co tvé zranění? Vždyť tě to bolí?!“ podivila se Laura, která právě otevřela dveře a z celé rozmluvy slyšela jen poslední větu. V rukou držela čisté kalhoty a lahvici s hořkosladkým nápojem.

   „Prosím,“ ozval se znovu Ellad. „Smím být v Erindoru pouze tři dny, potom musím domů.“

   Vigar s Laurou si vyměnili pohled. Mladý muž slabě kývl, žena se na okamžik zamyslela, pak ale také přikývla, a Gimt rozhovor ukončil.

   „Dobrá. Když je to tak, vezmu tě domů,“ řekl a vyšel z místnosti.

   Laura potom připravila chlapce na cestu. Pomohla mu do čistých kalhot, dala mu loknout z lahvice, podarovala ho novou bílou košilí a podepřela jej, aby mohl vyjít z domu.

   Venku už čekal Vigar s osedlaným Hnědákem a - Kolin. Blonďatý obr přátelsky rozcuchal Elladovi hnědé, už tak dost rozcuchané vlasy a bez zjevné námahy jej vysadil na Hnědákův hřbet.

   „Měj se, kluku,“ rozloučil se a odstoupil od koně.

   Vigar se vyhoupl za Ellada a vydali se pomalým krokem na Waldorův statek.

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA