Jdi na obsah Jdi na menu
 


Souboj v přístavu

   Jak brzy přišla, tak se jí vůbec nechtělo odejít. Prostě to vypadalo, že paní zima už v Aranhoru zůstane a vládu jaru nepředá. Dny míjely a měnily se v týdny. Nakonec to samozřejmě udělala. Na konci marcenu, to jest o celý měsíc později než normálně. Sníh roztál, proměnil se v bláto, to trochu oschlo a Ellad se mohl opět vydat do Erindoru. Nedočkavý, natěšený a zvědavý na Vigarovo rozhodnutí.

   Měl však smůlu. Ve vesnici našel jen vesničany a patnáctičlennou hlídku. Ostatní byli pryč. Jen pár dní před jeho příchodem odjeli všichni Gimtové na pravidelnou jarní průzkumnou výpravu. Bez něj. S lehce zklamaným povzdechem se proto znovu zapojil do své obvyklé činnosti. Práce u koní. Rozeběhl se na louku, kde se toho dne stádečko páslo, a – překvapení. Vedle Dana s Gionem si v trávě lebedila i Illa.

   Ellad se usmál, udiveně zdvihl obočí a hned po pozdravu se zeptal: „Zase se ti podařilo utéct?“

   „Ne,“ hlásila holčička se šťastným úsměvem a rozzářenýma očima. „Já utíkat už nemusím. V zimě jsem tak dlouho prosila Vigara a Renna, až jsem tady.“

   „Jo, to se tak máš čím chlubit,“ utrhl se na ni rozzlobeně Gion a Elladovo obočí vyjelo opět vzhůru. „Copak tohle je práce pro holku? Pást koně? Ani rodičům se to tvý chování nelíbí. Za pár let snad budeš taky šermovat a střílet lukem?!“

   „Proč ne. Je to pořád lepší, než vařit a utírat malejm dětem zadky,“ zchladila ho povýšeně Illa. Ellad vyprskl smíchy a Dan obrátil oči k obloze.

   „Tak to slyšíš,“ postěžoval si na oko otráveně. „Takhle je to tu teď pořád. Ona se tetelí radostí a on se tváří jako bubák. Ještě že ses vrátil.“

   Ellad se na přítele zkoumavě podíval, aby si udělal představu, jak moc myslí svou stížnost vážně, a pak se na něj vesele zašklebil. Podle cukajících koutků a malých vějířků vrásek u očí poznal, že Dan myslí opravdu vážně jen poslední větu. Usadil se tedy vedle něj do trávy a začali probírat všechno, co přes zimu dělali i co je ve vesnici nového. Ellad se tak kromě jiného dozvěděl, že Kolin odjel do Nurasu a Vigar se spolu s Derekem, Tarekem a dalšími asi deseti Gimty vydal na sever. Zjistit, co Dareth a Argaana. Prý se k nim měl cestou připojit i Robert, ale tím si Dan nebyl jistý.

   A pak náhle nastalo ticho. Elladovi i Danovi došla slova a ani Illa už nevymyslela žádnou další poznámku. Zmlkli, zadívali se na pasoucí se koně a Gion si ulehčeně vydechl. Sáhl po své píšťale a Ellada čekalo ještě jedno překvapení. Mladší chlapec spustil smutnou, táhlou melodii, Illa protočila oči a Dan? Ten sáhl do záňadří, zpod kožešinové vesty vytáhl píšťalu hodně podobnou té Gionově a přiložil si ji ke rtům.

   Co má tohle zase znamenat? Blesklo Elladovi hlavou a lehce se zamračil. Odpověď se dostavila hned v příštím okamžiku. Dan foukal do nástroje, prsty odkrýval a zakrýval vyvrtané dírky a – hrál. Ale úplně jinak než Gion. S rošťácky přimhouřenýma očima zahrál rychlejší, veselou písničku, Illa se dala do zpěvu a tímhle společným uměleckým projevem popletli Giona tolik, že s pískáním přestal. Oni zmlkli jen chvilku po něm a hlasitě se rozesmáli.

   „Nechcete jít třeba šermovat?“ nadhodil rozzlobeně Gion a to už se smál i Ellad.

   Šermovat toho dne však nešli. Ne, že by nechtěli, ale odpoledne bylo u konce a nastal čas zahnat stádečko domů.

 

 

***

 

 

   Nejprve se vrátil do vesnice Gimtů Vigar se svou skupinkou a přivezl poměrně dobré zprávy. Argaaně se zvítězit ještě nepodařilo. Daretha prý sice během jedné podzimní potyčky zranili, ale ne moc vážně. Přes zimu se ten muž dokonale zotavil a boje v Dagerladu pokračují, takže Northor se bude muset v Orrinoru i nadále obejít bez její podpory a pomoci. To ostatně potvrdil i Kolin, který projel bránou Erindoru o čtyři dny později než Vigar. Hlásil, že zima v Nurasu a vlastně i v celém Orrinoru proběhla bez velkých změn. Jen lidé trochu přehodnotili své názory. Už si prostě na Northora začínají zvykat. A on?  Když ho opustila Argaana, obklopil se kromě vlastních mužů i významnými orrinorskými pány, hraje si s nimi na královský dvůr a dokonce prý chystá nějaké důležité jednání s aranhorským králem Galdorem. Takže kdoví, co se od něho dá čekat.

   Ellad se všechny tyhle novinky dozvěděl v poradní místnosti Gimtů a měl z nich značně rozporuplné pocity. Daretha obdivoval. Držel mu palce a byl rád, že Argaaně znepříjemňuje život a škodí jí, jak může. Na druhou stranu stále nechápal, proč si z něj Orrinorští nevezmou příklad a vůbec se nesnaží Northora zbavit. Vždyť ten chlap je pro ně naprostým cizincem?! Argaana se v Dagerladu narodila, ale on? Přivandroval si ze severu, násilím obsadil hlavní město a teď vládne celému – no, téměř celému – království a lidem to nevadí?! Tady asi není něco v pořádku.

   Hoch to nechápal a nerozuměl tomu ani Vigar, ani Kolin a ani Daniel, když se o tom spolu pak bavili na pastvině. Jen Roberta nechávala situace v Nurasu naprosto klidným, alespoň na oko. Řekl jim o tom Vigar a černě oděný muž to Elladovi potvrdil i osobně při jedné ze svých jarních návštěv statku. V Orrinoru prý k žádné vzpouře nedojde a to je dobře. Na tom chlapec nic dobrého neviděl, ale něco jej přece potěšilo. Vigarovo rozhodnutí. Dan s nimi občas vyjet směl.

 

 

***

   Začínalo léto. Obloha byla bez mráčku a slunce nepříjemně pálilo. Jeho paprsky vysávaly z půdy vláhu, kterou dala rostlinám nedávná bouřka, a lehce zvlněnou fallarskou krajinou klusali čtyři horkem zmožení jezdci. To Vigar vedl Ellada, Kolina a Dana k jihu a jejich cílem měl být Uraskar – město fallarských králů. A proč? Pro porovnání. Uraskar byl však mnohem starší než Nuras a někteří tvrdili, že právě tohle jej dělá hezčím. Vigar s nimi docela souhlasil a zajímalo ho, jak to uvidí Ellad s Kolinem. Dan porovnávat nemohl, přesto jel také. Jen tak. Jeho první cesta s Gimty.

   Krátce před polednem se před vedrem zničenou skupinkou konečně objevil lesík. Unavení jezdci navedli své koně do chladivého stínu stromů a za okamžik stanuli na břehu asi šest kroků široké, poklidně tekoucí říčky s křišťálově čistou vodou.

   „Tady si odpočineme,“ řekl Vigar a sesedl z koně. „Tohle je řeka Hoe a takovýhle lesík lemuje oba její břehy až k městu Rowan, kde se vlévá do Elly,“ sdělil ještě svým mladším přátelům.

   Potom všichni sňali upoceným zvířatům sedla, složili je do stínu stromů a odvedli valachy k vodě, aby se napili. Při pohledu na drobnými vlnkami zčeřenou vodní hladinu dostal Ellad nápad.

   „Co kdybychom se tu trochu zdrželi a vykoupali se?“ navrhl, sotva se potom usadil vedle Dana do trávy.

   „Brrr. Víš, jak je ta voda studená?“ otřásl se při představě koupele Kolin, rozepnul vak s potravinami, který měl na starosti, a rozdal každému jeho díl oběda.

   „Já jsem pro,“ podpořil Ellada Daniel a trochu zklamaně hleděl na malou porci ve svých rukách.

   „To vůbec není špatný nápad,“ ozval se konečně i Vigar. „Alespoň provedeme malou očistu před vjezdem do města.“

   Rozhodnutí padlo a všichni se s chutí pustili do jídla – kousku studené kachní pečínky, která zbyla od poslední večeře, a už značně okoralé bramborové placky.

   „To je naše poslední jídlo,“ upozornil jenom mezi sousty Kolin a Vigar přikývl, že rozumí. Jinak mlčeli a věnovali se skromnému pokrmu.

   Když dojedli, pečlivě si olízali mastné prsty, v dokonalé shodě shodili šaty a opatrně a pomalu vstoupili do ledové vody. Vigar s sebou vzal kousek mýdla a ten teď koloval z ruky do ruky. Gimtové i Daniel ze sebe s jistým potěšením smývali pot, prach a špínu z téměř týdenní cesty divočinou a nakonec si ještě jeho zbytkem vyprali ty nejšpinavější části oděvů. Potom celí promrzlí vylezli z vody, rozložili mokré svršky na slunce uschnout, sami se rozvalili na své pláště hned vedle a vychutnávali si teď už příjemné sluneční paprsky.

   „Říkals něco o městě?“ připomněl Ellad, sotva se trochu ohřál, a otočil se k Vigarovi.

   „To už budem v Uraskaru?“ vyhrkl nadšeně Dan, než stačil vůdce skupinky odpovědět.

   „Ne, Uraskar je ještě kus dál,“ poučil vlídně netrpělivého chlapce Vigar a jeho další slova patřila Elladovi. „A ano, říkal, Chodče. Chtěl bych se zastavit v Rowanu, když už jsme tady. Přespíme tam, ráno dokoupíme zásoby a budeme pokračovat v cestě.“

   Gimt domluvil, spokojeně zavřel oči a plně se věnoval odpočinku. Mladíci však dlouho v klidu nevydrželi. Nejprve se jen popichovali a vtipkovali, po chvíli ale vstali a začali mezi sebou zápasit. Jen tak, cvičně. Strkali do sebe, honili se, smáli a vůbec jim přitom nevadilo, že na sobě nic nemají.

   Vigar jejich bojové hrátky po očku a s pobaveným úsměvem sledoval a ukončil je až v půli odpoledne. Zavelel k odjezdu a zadýchaní mladíci se ihned zklidnili. Natáhli na sebe spodky, kalhoty a boty a následovalo holení.

Tedy – Gimtové se pracně zbavovali několikadenního strniště. Dan ne. Tomu vousy ještě nerostly, a tak měl o starost méně. Nakonec se všichni dooblékli, znovu napojili a osedlali koně, nasedli a v řadě za sebou zamířili pryč. Krokem vyjeli z lesa a Vigar je vedl podél jeho okraje k západu.

   Do velkého fallarského města vjeli východní bránou a byli toho dne posledními poutníky. Sotva projeli, strážní za nimi velká dubová vrata zavřeli a zajistili je těžkou závorou, zatímco oni pokračovali dál do spleti ulic a uliček. Až k bíle omítnutému stavení, na jehož vývěsním štítu stálo – U žíznivého poutníka. Všichni, kromě Dana, to tu už znali, takže se moc nerozhlíželi, sesedli, ustájili koně, postarali se o ně, a pak společně vešli do hostince. Ocitli se v místnosti osvětlené velkým množstvím svíček, na chvilku se zastavili kousek od vchodových dveří, rychlým pohledem přejeli zařízení nálevny i několik hostů neuspořádaně usazených u bytelných dřevěných stolů a zamířili k jednomu volnému.

   „Rád tě zase vidím, pane Vigare,“ vítal je srdečně hostinský, jakmile si odložili zbraně a usadili se. Opustil svůj pult a s přátelským úsměvem nyní čekal na jejich objednávku.

   Gimtové se dlouho nerozmýšleli a řekli si o pivo i o večeři. Dan však zaváhal. Ne s večeří samozřejmě, ale s tím pivem. Dovolili by mu ho rodiče?

   Hoch nad tím chvilku uvažoval a nakonec jen odevzdaně pokrčil rameny. Rodiče jsou daleko a já se přece nemůžu odlišovat, zdůvodnil si své rozhodnutí a dal si také pivo. Hostinský se úslužně poklonil, odspěchal a za pár minut se vrátil s plnými džbánky. Zručně je rozestavil po stole a odešel pro večeři. Ellad si ale všiml, že o pár stolů dále jej zastavili tři muži – podle oděvu bohatší kupci, něco mu říkali a přitom po nich pokradmu pokukovali. Hostinský je vyslechl, souhlasně kývl a také něco poznamenal. Jeho slovům ani slovům oněch mužů však mladík nerozuměl. 

   „Vigare, támhle ti lidé se na nás asi vyptávají,“ upozornil proto jenom.

   Gimt lehce přikývl na znamení, že ani jemu rozhovor hostinského s neznámými muži neunikl, upil ze svého džbánku a Ellad zamyšleně následoval jeho příkladu. Co hostinskému chtěli ti muži? Vyptávali se na ně? A pokud ano, tak proč? Vyšle je nějaký takový rozhovor zase na nějakou výpravu? Jako před rokem? Vždyť o potížích v Ethiru se doslechli právě tady.

   Další mladíkovy úvahy utly dvě dívky, které přinesly k jejich stolu plné misky, z nichž se kouřilo a stoupala libá vůně. Dívky položily misky před hladové Gimty, předaly každému tři silné krajíce čerstvého žitného chleba a lžíci a zase odešly. Všichni čtyři přátelé se ihned pustili do jídla. Mlčky si nabírali na lžíce výbornou načervenalou omáčku s většími kousky libového hovězího masa, přikusovali chléb, plně si vychutnávali tu dobrotu a Ellad i Vigar vyzvídající kupce úplně pustili z hlavy.

   Když dojedli, znovu se objevily dívky, sklidily špinavé nádobí a odnesly ho, zatímco hostinský přispěchal s dalším pivem.

   „Tak co je nového, příteli?“ zjišťoval Vigar, jakmile se plné džbánky dotkly hladké desky stolu.

   „Nic. Vůbec nic zajímavého, pane Gimte. Tady ve městě i v okolí je klid a obchody jdou dobře. Naštěstí,“ odpověděl s nepřehlédnutelnou spokojeností hostinský a odešel zase za ostatními hosty.

   Gimtové se chopili svých džbánků, upíjeli pivo a plánovali zítřek. Ráno vstanou brzy, nakoupí a vyrazí dál. Do Uraskaru je to přeci jenom ještě pěkný kus cesty.

   „A proto spát,“ zavelel vesele Vigar a poradu tím uzavřel. Všichni se zvedli, sebrali své zbraně a vydali se do již připraveného pokoje. Vedla je starší z obou dívek a Dan s Kolinem už za ní prošli úzkými dveřmi, které vedly na chodbu se schodištěm. Ellad je následoval a Vigar šel poslední, když tu mu někdo zlehka poklepal na rameno. Gimt se bleskurychle otočil a jeho ruka podvědomě sevřela jílec meče. Před ním stál nejstarší z oněch zvědavých kupců a vystrašeně ze sebe soukal: „Promiň, pane. Slyšel jsem, že patříte k aranhorským Gimtům?“

   „Jo, to souhlasí,“ odpověděl Vigar, pustil svou nádhernou zbraň a tázavě zdvihl obočí.

   „Mohli bychom si s tebou v klidu popovídat? Nezdržíme tě dlouho,“ dodal kupčík rychle.

   Vigar souhlasně kývl, a pak se ještě obrátil ke svým přátelům: „Běžte teď sami. Já přijdu trochu později.“

   Po těch dvou krátkých větách se k nim otočil zády a s dobře skrývanou zvědavostí vykročil za kupčíkem k jeho druhům.

   „Jdu ven. Podívat se na koně,“ vyrazil ze sebe Ellad, vrazil svůj luk i toulec se šípy do ruky dokonale překvapenému Kolinovi a spěšně se vzdálil, zatímco blonďatý mladík si s černovlasým chlapcem vyměnil udivený pohled, pokrčil neurčitě rameny a oba vystoupali za dívkou do podkroví, kde se nacházely pokoje pro hosty.

   Ellad prošel lokálem a vyšel do tmavé noci rušené jen dvěma pochodněmi umístěnými v kovových držácích na stěně domu a slabě osvětlujícími dvůr hostince. Na nebi zářily tisíce hvězd a lehce se ochladilo. Přesto nebyla zima. Mladík zamířil ke stáji, ve které se kupodivu ještě svítilo, a ponořen do myšlenek vstoupil dovnitř. Hlavou se mu opět honila spousta otázek. Kdo jsou ti muži? Co chtějí od Vigara? Skutečně se na ně ptali hostinského a kouká z jejich zájmu o ně zase nějaká…?

   „Jsou v pořádku, pane,“ ozval se nečekaně jakýsi hlas a od Danova šedáka vyšel asi dvanáctiletý chlapec s vědrem v ruce. Ellada jeho nenadálé zjevení i slova vytrhly z úvah. Překvapeně se zastavil a nevypadal asi zrovna přemoudřele, protože hoch rychle přidal vysvětlení. „Dal jsem jim ještě pít, než půjdu spát.“

   Ellad se vzpamatoval, přikývl a poděkoval chlapci. Přesto před odchodem ze stáje koně zkontroloval pohledem. Co kdyby…

   Když se vrátil do domu a procházel kolem pultu hostinského k úzkým dveřím vedoucím ke schodišti, šlehl svým pronikavým zrakem ke stolu cizinců. Vigar s nimi stále ještě seděl. Mladík jen s obtížemi potlačil zvědavost, prošel dveřmi a vystoupal po schodech. Pokoj našel snadno, protože přátelé nechali pootevřené dveře. Otevřel je dokořán a vstoupil. Místnost nebyla velká ani nijak přepychově zařízená, ale čistá a útulná, a osvětlovala ji pěkně zdobená lojová lampa.

   „Pořád tam sedí,“ odpověděl na tázavé pohledy svých druhů.

   „Už ne,“ ozvalo se nečekaně za ním a za chvilku stál vesele se tvářící Vigar ve dveřích.

   „Tak co? Co ti chtěli?“ zajímali se okamžitě ti tři v pokoji, ale Gimt jim neodpověděl. Schválně je trochu napínal. Pomalým krokem vešel do místnosti, zavřel za sebou dveře a přešel k oknu. Svůj luk a toulec položil na stůl, o zeď opatrně opřel svůj meč Zarkor a usedl na židli. Ellad, Kolin i Dan z něj během té doby nespustili ani na vteřinu oči a jejich zvědavost byla vybičována do krajnosti. A Vigar to věděl.

   „Jsou to skutečně kupci,“ slitoval se konečně nad svými mladšími společníky a spustil. „Tři bratři – Elmer, Emlin a jméno toho nejmladšího jsem zapomněl. To ostatně není důležité. Mají namířeno do přístavu Awar v Severním Sair Endrosu, ale doslechli se o nějakých přepadeních za fallarskými hranicemi. Bojí se, a tak mě požádali, abychom je doprovodili. Prý dobře zaplatí.“

   „To je ale pěkně daleko,“ poznamenal suše Kolin a pokyvoval zamyšleně hlavou.

    „A úplně jiným směrem než Uraskar,“ přidal se Ellad.

   Daniel neříkal nic. Jen čekal, co Vigar poví dál, a v duchu doufal, že nabídku kupců odmítl. Domů se mu totiž vůbec nechtělo.

   „Přijal jsem to,“ sdělil svým přátelům Vigar a zcela tak zničil Danovu naději. Hoch smutně sklonil hlavu a zklamaně vzdychl: „Takže jedu domů.“

   Vigar i ostatní se na něj po těch slovech podívali poněkud nechápavě. Proč domů?

   Až Vigarovi došlo, co tím chlapec myslí. Jeho jediná, ale nejdůležitější podmínka při výpravách s Danem byla – žádné nebezpečí. A teď... Teď se na něj s napjatým očekáváním upíraly tři páry očí. Kolin s Elladem už totiž také věděli, co měl Dan tou smutnou větou na mysli. Vůdce skupinky unaveně vzdychl.

   „Pojedeš s námi,“ vyřkl po chvilce ticha své rozhodnutí a moc dobře si přitom uvědomoval zodpovědnost, která na něm bude celou tu dlouhou cestu ležet. Musel splnit slib daný jeho rodičům. Slib, že se chlapci určitě nic zlého nestane. Znovu vzdychl a na vysvětlenou ještě dodal: „Nemám z toho sice moc velkou radost, ale samotnýho tě domů nepustím.“

   „Joou!“ zajásal Dan a ten nadšený výkřik vykouzlil na tvářích jeho starších druhů pobavený úsměv.

   „Takže z týhle hospody vyjedeme zase za dobrodružstvím,“ poznamenal vesele a trochu i nedočkavě Ellad a připomněl tak ostatním výpravu do Ethiru.

   „Jo,“ přikývl Vigar. Zvážněl a pronikavě se na upovídaného mladíka zadíval. „Jen doufám, že si tentokrát povedeš o něco lépe, Chodče.“

   Při vzpomínce na své tehdejší zbrklé jednání Ellad sklonil provinile hlavu, ale Vigar se o tom dál nešířil. Místo toho věnoval plnou pozornost Kolinovi.

   „A co zásoby?“ upozornil ho totiž blonďák.

   „Nakoupíme si zítra ráno, i když moc jídla nepotřebujeme. Prý budeme jíst s nimi. Je domluveno, že se sejdeme v poledne u severní brány.“

 

 

***

 

 

   Ráno se Gimtům ani Danovi z voňavého pohodlí měkkých postelí vůbec nechtělo. Vstali uzívaní a rozespalí, ale vyhlídka na výpravu s kupci, vydatná snídaně dole v nálevně a hlavně řádná očista u studny na dvoře je připravila o poslední stopy spánku. S dobrou náladou vyšli všichni čtyři před bránu hostince. Venku se zrodil další krásný letní den. Obloha byla opět bez mráčku a slunce už začínalo pálit, když se pustili do ulic probouzejícího se Rowanu. Obchodníci právě otvírali své krámky.

   Po nákupech se vrátili zpět, dali si oběd, zaplatili a zamířili přímo do stáje. Každý tam odvázal svého koně, vyvedl ho na dvůr, vyčistil, osedlal, nasedl a společně se pak vydali k severní bráně. Kupci už tam na ně čekali. Neztráceli tedy čas, připojili se k nim a celá výprava, čítající kromě nich ještě sedm plně naložených, těžkých vozů a dvanáct čeledínů, opustila město.

   Pomalým krokem vyjeli z brány a sledovali klidný tok řeky Elly až do podhůří Bílých hor a ke starému kamennému mostu. Přešli po něm na druhý břeh, otočili se k Elle i k horám zády a pokračovali po hodně používané kupecké cestě na západ. Mířili k velkému hraničnímu městu Bregon a jeho východní bránou projeli čtvrtého dne putování. Dvakrát tu přenocovali v hostinci U ztracené podkovy, protože kupci měli ve městě nějaká obchodní jednání, a potom se zase vydali dál. Počasí se však mezitím zkazilo. Začalo nepříjemně foukat, nebe zakryla tmavě šedá mračna a každou chvíli pršelo. Vyjeli tedy do deště.

   Vpřed se ploužili pomalým krokem, protože naložené vozy rychlou jízdu vylučovaly, a Kolin, Dan i Ellad se nudili k uzoufání. Nespokojeně si mezi sebou špitali a stále více litovali, že Vigar tu zvláštní nabídku přijal. Čekali dobrodružství a vzrušení a zatím...? Déšť, bláto a tempo přímo hlemýždí. Vždyť i ti šneci snad lezli rychleji než oni.

   Vigarovi jejich rozmrzelost samozřejmě neunikla, ale nijak ji nekomentoval. Stále ještě si živě vybavoval dobu, kdy měl podobné pocity a podobné touhy. Ty dny však byly dávno pryč a on si teď přímo vychutnával tu blaženou jednotvárnost a klid. Když se nic nedělo, nemuseli nijak zasahovat. Nehrozil boj, zabíjení a smrt. O sebe se nebál, ale Dan a Chodec...

   Už přejeli hranice mezi Fallarským královstvím a říší Severního Sair Endrosu a gimtský vůdce byl ve střehu. Právě tady prý došlo k několika přepadením a právě těchto míst se ti kupci tolik báli. Upozornil a ukáznil proto své mladší druhy a všichni čtyři pak bedlivě sledovali okolí.

   Déšť konečně ustal a oni pořád mířili k západu. Projížděli lesem, pomalu se stmívalo, Vigar vyhlížel nějaké vhodné místo k táboření a jeho tři společníci se snažili, aby jim nic podezřelého neuniklo. Aby zahlédli každou stopu, každou rozhoupanou větvičku, každou... Přesto z okolního hustého křoví náhle vylétla sprška šípů. Zcela nečekaně. Střely zasvištěly vzduchem a většinou se jen neškodně pozapichovaly do plachet vozů nebo do kmenů podél cesty rostoucích smrků. Svůj cíl vlastně našly jenom dvě a jejich opeřené části teď zlověstně trčely z prsou dvou vozků. Hned za rádoby smrtící salvou vyběhlo na cestu asi patnáct otrhaných chlapů s rezavými meči v rukou.

   „Stůjte! Vydejte nám zboží a peníze a nic se vám nestane!“ zahulákal vysoký muž středního věku s hnědošedými mastnými vlasy na ramena a čekal, že přepadení kupčíci budou s hrůzou v očích prosit o slitování. Vždycky to tak bylo.

   Tentokrát se však ten nemytý otrhanec ošklivě přepočítal a jeho kumpáni také. Vozy se sice zastavily a zastavil se i jejich doprovod, Gimtové však zůstali na místě jen po dobu jednoho úderu srdce. V příštím okamžiku se už s obnaženými zbraněmi a cvalem rozjeli proti útočníkům a dokonale překvapení lupiči strnuli. To se jim ještě nestalo.

   Ale nevadí, vždyť ti ubožáci jsou jen čtyři, blesklo v tom zlomku vteřiny hlavou vysokému vůdci. Dal pokyn k protiútoku, jeho muži poslechli a – zmýlili se po druhé. Měli značnou početní převahu, ale to byla jejich jediná výhoda. Ve skutečnosti se nemohli s dokonale vycvičenými, a navíc rozzlobenými Gimty na koních měřit. Poznali to velmi rychle. Během několika minut. Pět z nich však zaplatilo to poznání životem a tři další leželi v blátě cesty s těžkým zraněním. Ostatní zahodili zbraně a zbaběle prchali z bojiště. Gimtové naštěstí vyvázli téměř bez úhony. Jen Daniel měl mělkou, ale dlouhou ránu na levém stehně. Ovšem nic smrtelného.

   „Jeďte za nimi a zkuste ty zbylé ničemy najít,“ obrátil se Vigar na Ellada s Kolinem, a pak ještě křikl na dva pacholky, kteří seděli na koních a ne na vozech, aby jeli s nimi.

   Kolin si vzal k ruce jednoho, Ellad druhého a všichni čtyři brzy zmizeli v lese. Ellad se však ještě předtím otočil a viděl Dana, jak se zaťatými zuby zápasí s krvácením, zatímco Vigar sesedl z koně a s napřaženým mečem zamířil k nejbližšímu zraněnému lupiči. Rozčarovaný mladík třepl hlavou, aby se vzpamatoval a osvobodil svou mysl od vidiny toho, co určitě následovalo. Konečně, co jiného s nimi, přesto... V poslední chvíli uhnul před záludnou, nízko rostoucí větví, pustil Vigara i jeho činy z hlavy a veškerou svou pozornost věnoval pronásledování, i když bylo jasné, že honička nebude trvat moc dlouho. Světla totiž rychle ubývalo.

   Ellad vedl Raula porostem, každou chvíli ho zastavil a pozorně naslouchal. Náhle jeho vycvičený sluch zachytil v dálce zvuk lámaných větviček, a tak neváhal. Pobídl vraníka, křikl na pacholka a rozjel se tím směrem. Během chvilky se dostali z lesa na mírně stoupající paseku a tam zůstali nerozhodně stát. Co teď? Ti darebáci tudy určitě běželi. Alespoň někteří, ale... Ellad i pacholek se rozhlíželi na všechny strany. Bylo tu přeci jenom více světla než mezi stromy, a tak měli naději skutečně i něco zahlédnout. Nakonec je uviděli oba ve stejném okamžiku. Na vrcholku kopce se mihlo několik postav. Znovu tedy pobídli koně, tentokrát do cvalu, a vzdálenost mezi nimi a prchajícími lupiči se rychle zmenšovala.

   Dohonili je o několik minut později a ti zbabělci se ani nepokoušeli bránit. Padli na kolena a prosili o milost. Bylo jich pět.

   „Pojď, chlapče, svážeme je,“ vybídl Ellad svého mladšího pomocníka, ze sedlové brašny vyndal pár připravených provazů a sesedl z Raula. Pacholek ho následoval a společně začali spoutávat stále ještě klečící lupiče. K Elladovu překvapení byl mezi nimi i jejich vysoký vůdce. Ten, který na ně prve křičel, aby se vzdali. Mladého Gimta pohled na toho muže – nyní poraženého a poníženého – neuvěřitelně potěšil. Připravil si provaz, přistoupil k němu a chystal se říci nějakou jedovatou poznámku, když ten klečící a provinile se tvářící lotr náhle hmátl pravačkou k lemu své vysoké boty, vytáhl nůž s úzkou čepelí a sekl po Elladovi. Ten pohyb byl bleskurychlý a mladík nic takového nečekal. Nijak se tedy nebránil. Neuhnul ani útok nekryl, takže ho nůž zasáhl plnou silou a předloktím mu projela nesnesitelná bolest. Zkřivil tvář, ale ještě než se chytil za zraněnou pravačku, vylétla jeho levá pěst, zasáhla útočníkovu tvář a zhatila tak veškeré naděje toho záludného lumpa na případný útěk. Chlap padl na deštěm zmáčený trávník napůl v bezvědomí a zbraň mu vylétla z ochablých prstů.

   „Svaž ho,“ přikázal Ellad přes zaťaté zuby, hodil chlapci provaz a zběžně obhlédl své zranění.

   „A sakra,“ zaklel tlumeně a bolestí přivíral oči. Rána vypadala ošklivě. Byla hluboká a dlouhá a rukáv kolem ní se rychle barvil krví. Ellad věděl, že nemá času nazbyt. Vytasil nůž, levačkou poničený rukáv neohrabaně odřízl a snažil se ránu obvázat. Moc se mu to však nedařilo. Levá ruka je zkrátka levá. Nakonec mu pomohl pacholek. Pevně svázal omráčeného lotra na rukou, a hned potom přiskočil k Elladovi.

   Sotva mladíci společnými silami ovázali stále stejně krvácející předloktí, zaslechli tlumený zvuk koňských kopyt a za okamžik u nich zastavil Kolin. Už se téměř úplně setmělo, a tak ho poznali, až když k nim dojel.

   „Tady jste. Koukám – lov byl úspěšný,“ zahlaholil vesele a s potěšením si prohlížel spoutané zajatce. Elladovi se ale právě v tu chvíli zatmělo před očima, zavrávoral a snad by i upadl, kdyby jej vedle stojící pacholek nepodepřel.

   „Co je ti, Chodče? Jsi zraněný?“ okamžitě otočil Kolin, kterému přítelova slabost samozřejmě neunikla. Přestal se zajímat o chycené lupiče, přiskočil k postiženému mladíkovi a snažil se najít příčinu jeho závrati, protože Ellad mu neodpověděl. Pevně svíral čelisti, bojoval s rostoucí žaludeční nevolností a udržet se na nohou ho stálo stále více sil. Předloktí mu pořád krvácelo a strašlivě bolelo, a tak opět vypomohl pacholek. Dvěma krátkými větami popsal mladíkovo zranění a blonďák na víc nečekal. Odvedl pobledlého přítele k Raulovi, vyhodil ho do sedla a natočil vraníkovu hlavu směrem zpět, zatímco mladík jen s obtížemi sbíral otěže.

   „Musíš za Vigarem. Hned!“ křikl, a pak se obrátil k pacholkovi. „Ty jeď s ním. Tábor je jen kousek od místa přepadení. Já se o ty lotry tady postarám.“

   Chlapec přikývl, spěšně nasedl a rozjel se ze svahu zpátky k lesu. Ellad ho následoval, ale bylo to spíš tak, že vraník pochopil, kam má jít, než že by ho zraněný Gimt nějak zvlášť řídil. Věrný Raul nesl svého pána dolů pasekou a lesem až na cestu a dál až do tábora. Kdy nebo jak tam přijeli, ale Ellad nevěděl. Pár kroků od místa přepadení ho přemohla slabost způsobená ztrátou krve a on se v bezvědomí zhroutil na upocený vraníkův krk.

 

 

***

 

 

   Když se Ellad o hodinu později probral, bylo už po všem. Ránu měl sešitou a celé předloktí zavázané čistým, bílým obvazem. Ležel ve stanu na dvou dekách ze silné vlny s hlavou složenou na stočeném plášti a na plachtu nad ním opět bubnoval déšť. Pokusil se nevnímat tupou bolest v paži a rozhlédl se kolem. Ve stanu panovalo šero rušené jedinou, na čtyřech tenkých nožkách stojící mělkou železnou miskou, v níž hořelo pár polínek, a jen kousek od něj seděl na dalších rozložených dekách Dan s Vigarem. Když se pohnul, obrátili k němu oči.

   „Tak co, chlapče, jak se cítíš?“ usmál se na něj starší z obou.

   „Už bylo i líp,“ odpověděl Ellad a chtěl v rozhovoru pokračovat, protože měl na jazyku spoustu otázek, ale než stačil otevřít ústa, rozhrnula se plachta u vchodu a do stanu hřmotně vešel Kolin s pořádným kusem pečeného masa a čerstvými obilnými plackami.

   „Ti kupčíci. Nepromluví na člověka ani slovo,“ postěžoval si, odložil jídlo Danovi do klína, vytřepal si z mokrých vlasů vodu a vesele se na Ellada zašklebil. „A co ty, kluku, už dobrý?“

   Zraněný mladík přikývl, trochu kostrbatě se na něj zazubil a chtěl začít se svým vyptáváním, ale opět neúspěšně. A zase za to mohl Kolin.

   „Rád bych věděl, co budem dělat s takovou spoustou zajatců,“ předešel svého zvědavého společníka blonďatý obr. Tvář měl při těch slovech vážnou a na čele starostlivou vrásku.

   „Jen klid, Koline. Vždyť je jich jen sedm. To zas takový množství není,“ zaháněl blonďákovy chmury Vigar a pro Ellada ještě dodal: „Ty dva navíc chytil Kolin. Ti lotři si ke svým rejdům nemohli vybrat horší místo. Jsme jen pár hodin jízdy od Lumirinu, druhého největšího města Severního Sair Endrosu, takže zítra po poledni je předáme spravedlnosti.“

   „A shrábneme zaslouženou odměnu,“ doplnil už zase rozjařeně Kolin a dal se do dělení toho, co přinesl. Ukrojil každému řádnou porci masa, rozpočítal placky, a pak se všichni pustili do toho lákavě vonícího pokrmu. I Ellad. Odpovědi na své otázky dostal, ač neřekl jediné slovo, a tak mlčel i teď a ani ostatní nemluvili. Jen jedli a sousta zapíjeli teplým kořeněným vínem. Po večeři si rozdělili hlídky a ulehli, protože hned ráno chtěli vyrazit dál.

   Sotva se rozednilo, vstali, přivázali zajatce do dvojstupu za jeden z vozů, nasedli na koně, případně na vozy, a vyjeli. Opět krokem.

   Počasí se konečně umoudřilo. Už během noci přestalo pršet, a když se dostali z lesa, mraky se roztrhaly a rozmáčenou krajinu prozářily hřejivé sluneční paprsky. Gimtům, kupcům i jejich pacholkům se hned zlepšila nálada a i koně jakoby pookřáli. Trochu zrychlili svůj krok a každou chvíli některý z nich pohodil bujně hlavou. Jen Ellad občas křivil tvář bolestí a zajatci se zatvrzele mračili.

 

 

***

 

 

   Vigar měl pravdu. Krátce před polednem uviděli v dálce hradby, ale trvalo ještě téměř dvě hodiny, než se dostali k městské bráně. K jižní bráně. Do Lumirinu byl však přístup i od severu a západu, protože se zde střetávaly čtyři významné obchodní cesty – jihozápadní z Jižního Sair Endrosu, severozápadní z přístavu Awar, severovýchodní z Aranhoru – tu už všichni znali z dřívějška – a jihovýchodní z Fallaru – tou přijížděli nyní.

   Bez potíží a bez větší pozornosti strážných vjeli do města a Elmer, nejstarší z bratrů, Vigarovi cestou do hostince sdělil, že se zde hodlají zdržet nejméně tři dny. Gimty to potěšilo. Měli alespoň čas vyřídit tu záležitost s lupiči a Dan s Elladem si mohli v klidu léčit svá zranění. Neleželi ale. To nevydrželi. Zvědavost byla silnější než bolest a únava. Oba doprovázeli Vigara s Kolinem jak ke Grimaldovi, pánovi města, tak i později na procházce ulicemi.

   Slyšení u Grimalda udělalo na Ellada velký dojem. Jeho sídlo sice nebylo tak honosné a přepychově zařízené jako u pána Ethiru, přesto mladík neměl nejmenší pochyby o Grimaldově bohatství. A aby také ne. Vždyť ten muž byl bratrancem samotného krále. Z výzdoby chodeb, kterými procházeli, i přijímací síně, kde se slyšení odbývalo, se dalo dobře poznat, že místní vládce není žádný sběratel umění, ale spíš válečník. Přesněji vysloužilý rytíř a vojenský velitel. Koberce i nábytek sloužily výhradně svému účelu, i když byly vyrobené z toho nejlepšího, co mohli řemeslníci či kupci nabídnout, a všude na stěnách visely zbraně. Různé a překrásně zdobené. Nože, dýky, meče, sekery, bojová kladiva, halapartny, samostříly i luky. Nádherná sbírka. Navíc doplněná různobarevnými štíty všech možných velikostí i tvarů a také obrazy. Bojovými samozřejmě. Na všechny procházející – hosty i domácí – shlíželi významní rodoví rytíři a velitelé, včetně samotného pána Grimalda, nebo procházející hleděli na často velmi živě zachycené bitevní výjevy.

   Elladovi toho připadalo až zbytečně moc a příliš se mu to nelíbilo. Jen meče ho nadchly. A Dan měl nejspíš podobné pocity, protože při pohledu na některé obrazy kroutil znechuceně očima nebo dělal na Ellada pitvorné obličeje, kdežto u luků a samostřílů dloubal do nejmladšího z Gimtů významně prstem.

   Pán Grimald se do vší té bojové parády kupodivu dokonale hodil. Oblečením, chováním i vyjadřováním. Tenhle menší, přesto stále ještě dobře vypadající padesátník s prošedivělými tmavými vlasy a pěstěným plnovousem si svýma černýma pronikavýma očima prohlédl nejprve Gimty, potom jejich vězně a nakonec přejel zkoumavým, až přísným pohledem celou nastoupenou skupinu. Pak teprve promluvil. Velmi rozvláčně, květnatě a naprosto spisovně. Tak jako všichni ze Sair Endrosu. Poděkoval Gimtům za dopadení těch ničemných lapků i za to, že mu vlastně ušetřili cestu. Už se o nich totiž v Lumirinu doslechli a chystali se vyjet za nimi sami. Dále Grimald vyjádřil politování nad nešťastným zraněním obou mladíků a ubezpečil je, že trestu ti záludní lotři určitě neujdou. Smrt oběšením byla podle jeho názoru tím nejlepším, co si zasloužili. Oni, tedy Gimtové, ovšem ne. Ti si zasloužili něco zcela jiného. Odměnu. S tím věnoval Vigarovi plný váček zlatých mincí a blahosklonným pohybem ruky je propustil.

    Všichni čtyři se na ten pokyn patřičně poklonili a s jen těžko ovládanou radostí vyšli z přijímací síně. Uzdu svému veselí popustili až na ulici. Lupiči budou potrestáni a oni... Grimaldova štědrost je příjemně překvapila. Takové bohatství.

   „To by stálo za oslavu,“ navrhl potěšeně Kolin a všichni nadšeně souhlasili. I Vigar.

   Vybral tedy protentokrát jeden z těch lepších, dražších hostinců. Tam s chutí pojedli a skutečně si pochutnali. Dali si kachnu pečenou na pomerančích, dozlatova osmažené brambůrky a spoustu zeleninové oblohy. Prostě dobrotu. No, když jsou peníze...

   Dobře najedení – tedy, spíš lehce přejedení, se odebrali zpátky do „svého“ hostince a Vigar nařídil klid. Hlavně Elladovi a Danovi. Jejich zranění ještě zdaleka nevypadala tak dobře, jak by si všichni přáli. Danovo stehno se už alespoň začínalo hojit, ale Elladovo předloktí stále zlobilo. Rána mokvala, i když ji udržovali v čistotě, pořád ošklivě bolela a navíc bránila mladíkovi ve volném pohybu. Ellad nosil svou pravačku zavěšenou na pásce a při každé, i sebemenší činnosti zjišťoval, jak moc je ta ruka důležitá a užitečná. Když je zdravá, samozřejmě.

   V Lumirinu se nakonec zdrželi ještě o den déle, než kupci původně předpokládali. Obchody jim skvěle vycházely a všichni tři bratři si spokojeně mnuli ruce. Gimtové ostatně také. Spokojenost kupců znamenala tučnou odměnu i pro ně. S dobrou náladou a bez zbytečného spěchu se toulali ulicemi města a trpělivě čekali, až kupci se svými obchody skončí.

 

 

***

 

 

   Výprava opustila Lumirin pátého dne ráno severní bránou, na prvním rozcestí zabočila doleva a jela teď už přímo do Awaru. A opět v dešti. Sluníčko, které až nepříjemně pálilo během celého jejich pobytu ve městě, se zase schovalo za mraky a každou chvíli pršelo. Naštěstí vždy jen krátce a ne moc zprudka. Také bylo docela teplo. Přesto se v takovém počasí necestovalo právě nejlépe.

   Mířili k severozápadu. Po jejich levé ruce se v dálce zvedaly k nebi šedavé, skalnaté štíty Tarmenelského pohoří a po pravici měli úrodnou nížinu rozkládající se kolem mohutného toku řeky Awery a jejích přítoků. Tato rovina se táhla daleko na východ, až k hranicím Aranhoru. Tam ji zastavily Kirské hory a na severu končila kdesi za hranicí s říší Gildar. Byla hustě osídlená, a tak výprava často projížděla nějakým městečkem nebo vesničkou. Téměř všichni obyvatelé Severního Sair Endrosu totiž žili právě tady.

   Danovi se během dlouhé cesty úplně zacelilo zranění, které utržil v boji s lupiči, a i Elladovi se předloktí už začalo hojit. Vigar byl se stavem jeho rány očividně spokojen a čtvrtého dne od odjezdu z Lumirinu se rozhodl vyndat z ní stehy. Snažil se přitom postupovat co nejopatrněji, přesto to nebylo právě příjemné. Ellada to bolelo a bolelo to i potom, i když už samozřejmě mnohem méně než na začátku. Mladému Gimtovi však nevadila ani tak bolest, jako spíš skutečnost, že se svou pravačkou pořád ještě nemůže moc hýbat. Stále měl ruku naprosto neužitečně zavěšenou na pásce. Přesto si nijak nestěžoval. Povídal si s Danem, vtipkoval s Kolinem, občas se na něco zeptal Vigara a hlavně se neskutečně těšil, až ta pomalá, jednotvárná a nudná cesta skončí. Také byl zvědavý na moře. Všichni byli. Kromě Vigara tu slanou spoustu vody totiž nikdo z nich ještě neviděl. Ani Kolin ne.

   Takže když k nim vítr jednoho, teď už opět slunečného dne zanesl jeho nezaměnitelnou vůni a jejich uši zaznamenaly vzdálené burácení příboje, nemohli se už dočkat, až tu prý nekonečnou nádheru spatří na vlastní oči. Nejraději by pobídli koně a k bráně Awaru vyrazili tryskem. To však samozřejmě nebylo možné. Nejen kvůli „jejich“ naloženým vozům, ale také kvůli cizím. Čím více se totiž blížili k městu, tím více lidí se na dlážděné silnici nacházelo. Lidí, koní i vozů.

   A tak se k cíli ploužili stejně jako dosud. Pomalým krokem. Jeho hradby už měli na dohled. A ty se postupně zvětšovaly a rostly. Byly to mohutné, vysoké zdi s řadou obdélníkových střílen pro lukostřelce a jejich souvislý povrch rušila jen jediná brána. Vedla směrem na jih. K silnici, na níž se pohybovaly všechny ty zástupy, a chránila ji bytelná železná padací mříž. V severozápadní části se nad zdí tyčila obrovská pevnost, postavená z velikých kamenů, a na její nejvyšší věži jasně zářilo světlo majáku. Byla také to jediné z města, co mohli příchozí ze silnice vidět.

   Vstupní bránu hlídalo osm vojáků, ale své nebezpečně vypadající halapartny drželi nedbale a procházející lidé je moc nezajímali. Výprava je minula bez zvláštní příhody a vjela do naprosto nepřehledné změti ulic a uliček. A zdaleka ne liduprázdných. Všude byla spousta lidí. Zdejších i cizinců.

   „Ty to tu znáš?“ srovnal zvědavý Ellad Raulův krok s krokem Vigarova Hnědáka a s tázavým výrazem ve svých modrých očích se obrátil na vůdce Gimtů.

   „Jo. Už jsem tu párkrát byl,“ přikývl Vigar, ale dál to nerozváděl. Ellada opustil a popohnal koně za bratry. Ti totiž po celou cestu jednali pouze s ním a na jeho druhy se dívali se zvláštní směsicí uznání a pohrdání. Dohodu však dodrželi. Díky dařícím se obchodům zaplatili Gimtům více než dobře, a potom se od nich oddělili.

   Vigar vedl své přátele do západní části města a tam, nedaleko přístavu, se všichni ubytovali v hostinci, který sice nepatřil k nejlevnějším, ale bylo tam čisto a dobře vařili. Ustájili koně, povečeřeli a odkráčeli do jednoho z pokojů.

   „Jak dlouho se tu zdržíme?“ zeptal se zvědavě Ellad, když si odložil zbraně a usedl na postel.

   „Jen jeden den. Zítra nakoupíme, prohlédneme si město a pozítří vyrazíme zpátky domů,“ poučil mladíka Vigar, převázal mu předloktí, a pak se všichni s potěšením svalili do měkkých peřin.

 

 

***

 

 

   Druhého dne po snídani se skutečně vydali do města. Pěšky se proplétali mezi spoustou lidí a zvědavě si prohlíželi všechno, co jim připadalo nějak zvláštní nebo zajímavé. Neuspořádané uspořádání ulic, budovy zdobené často i složitě vypadajícími ornamenty, kašny, sochy a – tržiště.

   Místní tržiště za návštěvu opravdu stálo. Ellad, Kolin i Dan jen kulili oči při pohledu na nepřeberné množství zboží a bezpočet stánků. Dalo se tu koupit skutečně cokoli – všechny možné potraviny, vzácné koření, překrásné šperky, ušlechtilí koně, ručně tkané koberečky, zdobené i nezdobené zbraně, různobarevné květiny... Mladíci občas vůbec nevěděli, na co se dívat dříve. Na ovoce, které nikdy předtím neviděli, a neměli tak ani tušení, jak nebo co z něj se vlastně jí, natož aby si uměli představit, jak chutná? Na dvoubarevné šátky jemné jako pavučina, u nichž tmavý odstín naprosto plynule a nenásilně přecházel ve světlý? Či snad na krásně se lesknoucí a na slunci jasně zářící drahokamy a polodrahokamy...?

   Všichni tři velmi brzy zjistili, že dlouhé prohlížení zboží nějak není možné. Pokud se totiž u některého ze stánků zastavili, okamžitě se na ně vrhl prodávající a začal jim své zboží nabízet. Když koupit odmítli, začal ho vychvalovat, a když stále koupi odmítali, začal ošklivě nadávat. Ošklivě a hodně, hodně hlasitě. A zjistili ještě jednu věc, na kterou nebyli z domova zvyklí. Prodavači v Awaru, a vlastně v celém Sair Endrosu, jak je poučil Vigar, nesmírně rádi smlouvali. Mladí Gimtové ani Dan si nejprve vůbec nedokázali představit, co to znamená, ale Vigar jim to milerád předvedl. Zastavil se u stánku s těmi zvláštními šátky a začal se se starší, pestře oděnou prodavačkou dohadovat o ceně tmavosvětle modrého šátku. Po dlouhých deseti minutách chvílemi i dost ostré výměny různých peněžních částek se Gimt se ženou přeci jenom dohodli a přihlížející mladíci jen vrtěli nechápavě a také trochu pobaveně hlavami. Spokojení byli totiž oba. Vigar, protože šátek pro sestru získal o celou polovinu levněji, i prodavačka, protože i tak na tom vydělala. Skutečná hodnota toho jemného hadříku byla totiž čtvrtinová.

   Ellada tenhle způsob nakupování nadchl. V životě by ho nenapadlo, že je něco takového vůbec možné. Hádat se s prodávajícím o cenu jeho zboží. Zvláštní, ale úžasné. A hned si to chtěl také vyzkoušet. Vigar se usmál, souhlasně kývl a řekl něco o podílu na vydělaných penězích. Mladík pak zapátral svým pronikavým modrým pohledem po něčem pro matku a zaujala ho pěkná bronzová spona do vlasů vystavená nedaleko. Loudavým krokem tedy zamířil k vyhlédnutému stánku, zastavil se u něj, a když ho majitel oslovil, začal dělat to, co před chvílí Vigar. Hádal se s tím plešatým prodavačem dobrých dvacet minut, ale povedlo se. Sponu získal za třetinu původní ceny.

   Po něm si to s chutí a trošku i s obavami zkusil Dan. Chlapec se po dlouhém rozhlížení rozhodl pro náramek poskládaný z oválných dřevěných destiček, na nichž byly docela hezky vyřezané květiny.

   „To by se mohlo mamce líbit,“ poznamenal, dal se do smlouvání a za pár minut šperk koupil. Za polovic.

   Pak přišel na řadu Kolin. Prochodil větší část tržiště a stále nevěděl.

   „Je toho tolik. Jak mám, sakra, vědět, co by se jí líbilo?! Nedokázal bych pořádně vybrat nic ani pro sebe,“ zaklel nakonec a pokrčil bezradně rameny.

   „To chceš pro Elinu?“ ujišťoval se hned se zájmem Dan, ale rozmrzelému blonďákovi nestála jeho otázka za odpověď. Jen obdařil chlapce kyselým pohledem a dál se nerozhodně rozhlížel po tržišti.

   „Jak jinak, Dane,“ usmál se na chlapce Vigar a položil zamilovanému mladíkovi další otázku. „A jak jste spolu vůbec daleko?“

   Kolin věnoval svému vůdci další znechucený pohled a opět neřekl nic. Místo toho se ozval Ellad. „S ní asi dobře, když jí chce koupit dárek. Ale co tatík? Už tě vzal na milost?“

   Mladý Gimt poraženě vzdychl.

   „Máte hromadu hloupejch votázek, ale abyste člověku poradili, to ne,“ pronesl s hranou výčitkou a Ellad, Dan i Vigar se hned zamysleli, co by tak bylo pro orrinorskou dívku nejvhodnější. K žádné radě se však nedostali. Kolin totiž na žádnou nečekal a po jen kratičké odmlce pokračoval: „Ne, nevzal, Chodče.“

   Elladovi i ostatním dvěma chvilku trvalo, než jeho dodatek pochopili. Pak se modrooký mladík opatrně zeptal: „Takže teď bydlíš v Nurasu jinde?“

   A tahle otázka blonďáka kupodivu pobavila. Pobavila a zlepšila mu náladu. Odpověděl na ni téměř vesele.

   „Ne. Bydlím pořád u nich. Trochu vypomáhám v kuchyni. Vařím… No, a řek bych, že dobrý,“ pochválil se skromně a při vzpomínce na své pracovní působení U meče a štítu se potěšeně zazubil.

   Ellad, Vigar i Dan se jeho sebechvále pousmáli také, protože věděli, že je oprávněná, a už už se chystali předložit Kolinovi své návrhy dárků, když...

   „Koupím jí taky sponu do vlasů. Ale koženou,“ předešel je zcela nečekaně blonďák a šel na věc.

   Takže dárky měli, teď zbývaly ještě zásoby. Znovu se prošli mezi stánky a během hodiny sehnali vše potřebné. Pak zamířili zpět do hostince a cestou

viděli – no, ano... V Awaru bylo tržiště skutečně se vším všudy, a tak se pohledu na trh s otroky prostě vyhnout nedalo. Ellad se s odporem odvrátil od té kruté podívané, přesto se vše, co zahlédl, nesmazatelně vrylo do jeho paměti. Vyvýšený dřevěný stupínek, otrokář ověšený zlatými šperky s krátkým bičem v ruce a polonazí ubožáci v okovech. Hrůza!

   Jak tohle může někdo dovolit? Jak se vůbec může někdo takhle odporně živit? Obchodovat s lidmi jako s nějakou neživou věcí?! Prostě přijít, sebrat zcela neznámému člověku svobodu a domov, odvléci ho v poutech do nějakého takovéhoto města a tam ho jednoduše prodat. Rozhořčený Ellad si tyto myšlenky nenechal jen pro sebe, ale vyslovil je pěkně nahlas, a ostatní se k němu hned připojili. Jak také jinak?!

   Ani oni s otroctvím nesouhlasili a byli pro jeho úplné zrušení, přesto museli připustit – i když neradi – že to nejspíš vynáší. A nejspíš docela dost. Takže ti otrokáři se svého odporného řemesla asi těžko vzdají.

 

 

***

 

 

   Do hostince, kde byli ubytovaní, se díky nakupování vrátili až po poledni. V klidu poobědvali, a potom v bezpečí jejich pokoje Vigar rozdělil jeden měšec s penězi. Každý dostal svůj díl a sotva se tak stalo, vůdce Gimtů vstal, sebral svůj meč Zarkor a opustil je s vysvětlením, že si jde jen něco zařídit. Sejdou se prý u večeře.

   „Tak zařídit,“ zopakoval pobaveně Kolin, když se za Vigarem zavřely dveře. „To by mě zajímalo, co může tady zařizovat? Kdoví, jestli byl ten šátek skutečně pro Lauru...?“ Při té představě se uchechtl a rozhlédl se po svých mladších společnících.

   Ti by sice také rádi věděli, co může mít Vigar v Awaru tak důležitého na práci, nahlas to však nerozváděli. Ostatně nebylo co rozvádět. Gimt jim totiž ani náznakem neprozradil, o co by se mohlo jednat, a tak Ellad s Danem obrátili svou pozornost raději k mincím, které před nimi ležely jen tak na hromádce.

   „Nikdy jsem tolik peněz neměl,“ prohodil zamyšleně Daniel.

   „Ani já ne,“ přiznal Ellad. „Co podnikneme?“

   „Přístav,“ vyhrkl okamžitě Kolin. „Půjdem se konečně podívat na moře. Kvůli těm hloupejm nákupům jsme ho ještě neviděli.“

   Mladík i chlapec nadšeně souhlasili, všichni tři si uložili peníze do malých váčků k opaskům a bez mečů, jen s noži opustili pokoj a o chvilku později i hostinec. Usoudili, že když si nebrali větší zbraně dopoledne na tržiště, nebudou je potřebovat ani u moře.

   Pustili se jednou z mnoha úzkých, klikatících se uliček na západ, protože věděli, že přístav leží tímto směrem. Jinak se ve městě vůbec nemohli vyznat. Ulice jim tu připadaly všechny stejné – křivolaké, jen čtyři kroky široké a pevně sevřené řadami na sobě nalepených různobarevných, většinou dvoupatrových domů. Proplétali se mezi všudypřítomnými lidmi a s napjatým očekáváním vyhlíželi svůj cíl. Byli zvědaví.

   Na pohled, který se jim naskytl, však nebyl připravený ani jeden z nich. Ani Ellad s Kolinem. Ti už přístav viděli v Nurasu, s tímhle to ale rozhodně srovnávat nemohli. Tady to bylo obrovské. Místo dřevěného mola tu měli molo postavené z kamenů. A kdyby jedno. Hned několik. I deset kroků široké chodníky trčely do moře a u nich kotvila spousta různých plavidel všech velikostí. No, kotvila. Kotvila jich většina a z nich nebo na ně nosili námořníci či přístavní dělníci bedny, sudy, balíky, lana... Některé lodi připlouvaly a chystaly se k přistání, jiné naopak zvedaly kotvy a odplouvaly kamsi do neznáma.

   Zvědavé mladíky ihned zaujala velká dvoustěžňová plachetnice kotvící jen pár kroků od nich a všem připadala nádherná, i když se v lodích samozřejmě vůbec nevyznali. Byla připoutaná k podivným, nízkým a poměrně širokým sloupkům, byla celá ze dřeva a na přídi zdobená vyřezanou a sytými barvami natřenou sochou polonahé, dobře rostlé a namalovanými šperky hojně ověšené ženy s černými rozpuštěnými vlasy a velkou bílou kytkou za uchem.

   Kráska. Hlásal velký, černý nápis na zádi plachetnice a všichni tři přátelé se opět shodli, že sedí – Kráska se k soše na přídi skutečně hodila.

   S tím mladíci odpoutali pohled od sochy a věnovali svou pozornost živým lidem na palubě. Námořníci tam měli plné ruce práce, protože loď se chystala k odplutí. Někteří lezli po stěžních a ráhnech a upravovali plachty, jiní zdvíhali můstek, který je pojil s pevninou, a odvazovali lana poutající loď k molu a tři statní muži na zádi točili velikým, na plocho položeným kolem. Na něj se  navíjel nejmohutnější řetěz, jaký kdy mladíci viděli, a z vody pozvolna vystoupala obrovská, chaluhami již dosti porostlá železná kotva. Zazněly hlasité povely, plachetnice se lehce zhoupla, a pak pomalu opustila přístav. Její vzdálenost od mola postupně rostla, až se o čtvrt hodiny později dostala na širé moře, nabrala do plachet silnější vítr a výrazně zrychlila.

   Ellad zasněně hleděl za vzdalující se lodí a přemýšlel, jaké to asi je, stát na palubě, nad sebou vzdouvající se plachty, svěží vítr ve vlasech, dívat se na zvlněnou hladinu oceánu a mířit někam daleko. Až za obzor. Do neznáma.

   „Co myslíte, je ta voda dovopravdy slaná?“ ozval se náhle Kolin a přerušil tak mladíkovy úvahy.

   „Prý ano,“ okamžitě odpověděl Dan a hned také navrhl: „Můžeme to vyzkoušet.“

   A šli. Odkráčeli na okraj mola, pohlédli na vodu a přešla je chuť cokoli zkoušet. Na hladině plavalo hned několik věcí, které tam zcela určitě nepatřily, a ani na dno nebylo vidět.

   „Fuj,“ zašklebil se Dan a Ellad s ním souhlasil. Jen se nevyjádřil nahlas.

   Kolin ne. Jeho slanost či neslanost mořské vody zajímala natolik, že přemohl počáteční odpor, klekl si, nic přitom nedbal na zvědavé a udivené pohledy kolem procházejících lidí, namočil si prst a olízl ho.

   „Fuj,“ vyprskl hned potom, ale s vítězoslavným výrazem ve tváři. „Je vopravdu slaná.“

   Elladovi s Danem to celé přišlo náramně k smíchu a nebyli sami. Hlasitě se chechtalo i několik chlapů, kteří je právě míjeli a Kolinova slova zaslechli. Na oko uražený blonďák se dotčeně zašklebil, vstal a všichni tři pak poodešli kus dál.

   V přístavu panoval čilý ruch a pořád bylo na co koukat, a tak mladíci úplně ztratili pojem o čase. Až oslepující záře zapadajícího slunce jim připomněla, že by se měli vrátit. Vymotali se proto z toho lidského mraveniště a pokusili se najít uličku, která je do přístavu přivedla. Po deseti minutách chození a váhání nakonec jednu i zvolili, jestli je to však ta správná, tím si nebyli moc jistí.

   No, netrefili se. A svůj omyl poznali, až když se Kolin jen tak náhodou ohlédl. Přístav už neviděl - ten stihl zmizet za dvěma zatáčkami, jimiž mezitím prošli - místo něj však měli v zádech pět divoce vyhlížejících mužů se zakřivenými pirátskými dýkami v rukou. Blonďák okamžitě upozornil své mladší druhy a všichni tři se k těm neznámým otočili čelem.

   „Copak, copak?! Hošánci se ztratili?“ ozvalo se nečekaně za nimi, a když se znovu otočili, hleděli na další čtyři podobně vypadající muže, kteří se nečekaně vynořili z tmavých stínů dvou nedalekých průchodů. Muži si je prohlíželi s neskrývaným pobavením a jeden z nich posměšně pokračoval: „Dejte nám ty měšce, co máte u opasků, a my vám cestu ukážeme.“

   Neopatrní mladíci pochopili, že se ocitli v obklíčení lupičů. A měli jenom nože. Zatracená smůla! Kolin se vzpamatoval jako první a jeho odpověď byla sice odvážná, ale značně nepromyšlená.

   „Chcete naše peníze?! Tak si pro ně pojďte!“ zasyčel výhružně a vůbec si přitom neuvědomil, že Ellad ještě není zcela zdráv. Jeho pravačka stále bezmocně visela na pásce. Vzpomněl si na to až o pár vteřin později, když si všichni tři stoupli zády k sobě a čekali na útok. Svá slova však už zpět vzít nemohl a také... Ellad ani Dan nevypadali na to, že by s ním snad nesouhlasili. Vůbec ne. Dan držel svůj nůž v pravé, Ellad v levé ruce a s tichou rozhodností mu stáli po boku.

   A pak ti chlapi zaútočili. Rychle, prudce a všichni najednou a napadení mladíci měli náhle plné ruce práce. Kryli se, sekali, bodali – prostě bojovali, jak nejlépe uměli, ale těch lotrů bylo hodně. Stále více krváceli z bezpočtu řezných ran - zatím  naštěstí jen mělkých, a síly je pomalu opouštěly. Už se zdálo, že podlehnou, když se kousek od nich náhle ozval hlasitý výkřik a na bojišti se nečekaně objevil rozzuřený Vigar s vytaseným mečem v ruce.

   To bylo překvapení. A nejen pro ty darebáky. I zoufale se bránící mladíci ztuhli na chvilku uprostřed pohybu. Potom se všechno seběhlo strašně rychle. Vigar se vrhl na lupiče, jeho Zarkor párkrát zasvištěl vzduchem a boj skončil. Útočníci se rozutekli. Jen jeden zůstal bezvládně ležet na ulici.

   „Tak to bylo v poslední chvíli,“ zhodnotil bitku zadýchaně Kolin.

   „To teda jo. Díky, Vigare,“ pronesl souhlasně a stejně udýchaně Ellad. Vděčně pohlédl na vůdce Gimtů a i vedle stojící Dan přikyvoval.

   „Jste hlupáci,“ utrhl se na všechny tři rozzlobeně Vigar a mračil se jako nebe před bouřkou. Jejich radost očividně nesdílel. „Co vás to napadlo, nevzít si do přístavu zbraně?! A taky se tu zdržet skoro do tmy?!“

   V tom měl pravdu, stíny už se skutečně značně prodloužily. Mladíci to věděli, a tak jen stáli s hlavami provinile skloněnými a hleděli si na špičky bot.

   „Ach jo,“ vzdychl si po chvíli ticha poraženě a také trochu unaveně Vigar a letmým pohledem přelétl své pořezané společníky. Jejich zranění však nevypadala příliš vážně, a tak s dalším povzdechem a také o dost mírněji ještě dodal: „Toho chlapa musíme uklidit támhle do toho průchodu. Už je tam tma, a tak je naděje, že ho hned tak někdo nenajde. A my musíme pryč... Ještě, že už zítra odjíždíme.“

   S tím se otočil ke svým pokáraným přátelům zády, otřel zkrvavený Zarkor o oděv mrtvého lupiče a zastrčil jej do pochvy. Mladíci ho následovali. I oni si očistili zbraně a schovali je zpátky k opaskům. Potom se Vigar s Kolinem chopili bezvládného těla, zatáhli ho do přítmí průjezdu a všichni spěšně opustili uličku.

   „Tak tohle je přesně on. A budu ho mít,“ zašeptala v tu chvíli tmavá postava ukrytá za nerozsvíceným oknem v prvním patře jednoho z domů a zatáhla závěs.

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA