Jdi na obsah Jdi na menu
 


V aréně

   A bylo to tady. Sníh roztál, louky se opět zazelenaly, slunce zase hřálo a kupci skutečně přijeli. Odkoupili od Merrigan všechno, co stihla přes zimu vyrobit, dobře zaplatili, a pak už se pouze veselili. Jedlo se, popíjelo, tančilo, zpívalo a vyprávělo. A Merrigan splnila svůj slib. Zjistila Elladovi, kde sídlí Visorakové.

   A tak hned po odjezdu kupců nadešel čas loučení. Velmi smutného loučení. Ellad, Merrigan, Paula i Pool totiž věděli naprosto jistě, že je to navždy. Věděli, že už se nikdy nesetkají. Přívětivá kovářka zabalila odjíždějícímu mladíkovi nějaké jídlo na cestu, dala mu část vydělaných peněz, a když chtěl protestovat, rázně ho přerušila a připomněla mu, že i on v zimě pracoval, a tak si je zaslouží. Potom ho objala jako svého syna, políbila na čelo a nechala ho jít.

   Směsicí protichůdných pocitů zmítaný Ellad se stejně dojemně rozloučil i s Paulou a Poolem, vsedl na dokonale odpočinutého Raula, otočil bujného vraníka dokolečka, naposledy zamával a odspěchal na východ. Za kupci.

   Od Merrigan jeli ti muži totiž přímo za Visoraky. Do jejich hlavního sídla. A protože jeho, jako cizince, odmítli vzít s sebou, nezbylo mu, než je sledovat. Držel se v uctivé vzdálenosti za nimi a z nedostatku jiné činnosti zase přemýšlel. Budoucností se moc zabývat nechtěl, protože ta závisela na Vigarově žití či nežití, a tak byla značně nejasná. Vrátil se tedy do minulosti. Se zvláštním smutkem vzpomínal na laskavou Merrigan i její dvě děti, s pocitem viny na hádku s Kolinem a s hlubokým steskem na všechny ostatní. Nejvíce samozřejmě na matku. Jakpak se asi má? A nebojí se o něj příliš?

   Jistěže bojí, odpověděl si s vědoucím úsměvem, a aby se zbavil těch neveselých vzpomínek, pobídl Raula k větší rychlosti. A vraník ochotně poslechl. Jen pohodil hlavou a vyrazil cvalem pustou rovinatou plání. Nesl svého pána vstříc dalšímu dobrodružství. A že to bude dobrodružství, o tom nebylo pochyb.

 

 

***

 

 

   Blížil se večer a Ellad se konečně ocitl na okraji lesa, který už včera ráno vystřídal travnatou planinu. Celodenní jízdou unavený mladík zastavil mezi posledními stromy stejně unaveného vraníka a nerozhodně hleděl na mohutnou dřevěnou pevnost před sebou. Sídlo Visoraků.

   Žije Vigar nebo ne? To zanedlouho zjistí. Pobídl Raula a klusem zamířil k bráně.

   „Stůj, ty otrhanče! Kam se hrneš?!“ zastavil ho přísně jeden ze sedmi divoce vyhlížejících strážných a pozdvihl proti němu své kopí, právě když se mladík chystal vjet do pevnosti.

   Ellad rychle zadržel rozeběhnutého valacha, sesedl a lehce pozvedl ruce na znamení, že nemá žádné nepřátelské úmysly.

   „Nechtěl jsem vás vůbec rozzlobit, pánové. Jen jsem myslel, že se tu najím a přenocuji,“ řekl napohled klidně, uvnitř však byl napjatý jako struna na Poolově nástroji.

   „Zmiz odtud. O cizáky nestojíme,“ štěkl ale strážný. Hrot svého kopí mu opřel o prsa a i ostatní si připravili zbraně.

   Ellad couvl. Musel však dovnitř za každou cenu, a tak to nevzdával. Ustoupil ještě o krok, lehce se poklonil, ruce měl stále zdvižené a snažil se strážné nejprve umluvit, později i uplatit, ale bezvýsledně. Kopí nezmizela. Naopak. Hroty teď už všech sedmi zbraní se dotýkaly jeho hrudi.

   „Táhni, tuláku, odkuds přišel! Tohle je hlavní pevnost mocných Visoraků a takoví pobudové jako ty v ní nemají co pohledávat. To je mé konečné rozhodnutí, rozumíš?! Jestli se ještě jednou pokusíš vniknout dovnitř, přikážu svým mužům, aby tě zabili. Tak nasedni na tu svou herku a kliď se!“ skončil strážný a na znamení, že to myslí vážně, lehce postrčil zklamaného mladíka svým kopím.

   Ellad věděl, že prohrál. Bezmocně se otočil, vyhoupl se zpátky do sedla a vrátil se zase do lesa.

   Co dál? Táhlo mu hlavou, zatímco vedl Raula porostem. Když usoudil, že je dostatečně daleko od pevnosti, sesedl, vraníka odsedlal a uvázal ho ke kmeni mladého štíhlého javoru. Než tohle všechno udělal, byla skoro tma, ale on odpověď na svou otázku stále ještě nenalezl. Pojedl skromnou, studenou večeři, zapil ji vodou z lahvice a pořád se snažil na něco přijít. Nic jej však nenapadlo. Nakonec došel k názoru, že to nejlepší, co může teď večer udělat, je jít spát. Ráno se uvidí.

   Jenže ráno se nevidělo. Ellad se bez koně, pomalu a opatrně odplížil k okraji lesa a znovu si prohlédl pevnost. Velmi pozorně. Zázrak se ale samozřejmě nekonal. Dovnitř se mohl dostat jenom bránou. Napadlo ho sice, že by přelezl hradby. Na to ovšem neměl potřebné vybavení, a tak ten nápad zavrhl. Také chvilku uvažoval o tom, že když to zkusí ještě jednou, jiní strážní ho tam třeba pustí...? Zavrhl však i tohle. Pravděpodobnost úspěchu byla příliš malá. Co tedy dál? Odejít? Teď, když je tak blízko? Nedokázal to.

   Ležel tedy v křoví, nepřítomně hleděl k sídlu Visoraků a čekal. Ale na co vlastně?

   Blížilo se poledne a mladíkovi se žaludek už kroutil hlady. Snídani totiž značně odbyl. Po už kdoví kolikátém zakručení v břiše Ellad poraženě vzdychl, ještě jednou pohlédl k bráně pevnosti a... Právě se k ní cvalem řítili tři jezdci. Ellad strnul a napětím ani nedýchal. Úplně zapomněl na hlad a čekal, co se bude dít. Ale nic. Nedělo se vůbec nic. Snad jen to, že jezdci bez potíží a poměrně rychle projeli bránou a zmizeli mladíkovi z očí.

   Ach, jo. Proč oni ano a já ne? Ptal se v duchu ukřivděně, odpověď však znal. Ti jezdci byli už od pohledu seveřané, on cizinec. I když uměl jejich jazyk a na sobě měl jejich oblečení, modré oči, hnědé vlasy, kůň a výstroj ho prozradily. Znovu vzdychl a vrátil se k Raulovi. Vraník jej přivítal tlumeným zaržáním a otočil k němu hlavu.

   „Ty se máš nejlíp, hošku, viď,“ řekl mu Ellad a pohladil ho po ladném krku. Kůň si otřel čelo o jeho rameno a pokýval hlavou, jakoby souhlasil, pak se sklonil opět k mladé jarní trávě. Ellad Raula ještě jednou poplácal, odešel od něj kousek dál a dal se do prohlídky zásob.

   Nic moc, usoudil potom. Něco ještě odjedl, aby zaplnil prázdný žaludek a rozhodl se takto – půjde na lov.

   Sbalil si všechny věci, osedlal Raula a odjel dál do lesa. Na malém, hustým křovím dobře krytém plácku vraníka nechal, připravil si zbraně a vzdálil se. Měl štěstí. Už po hodině se mu podařilo zabít dva zajíce. Nebyla to sice žádná velká kořist, na pár porcí pro jednoho člověka to však stačilo. Sebral ušáky, na plácku u Raula rozdělal malý ohýnek a dal se do vaření. Z poživatelných vnitřností připravil polévku a zbytek upekl.

   Když skončil, už se stmívalo. Nechal ohýnek hřát, snědl polovinu polévky a smutně hleděl do plamenů. Nad tím, co udělá další den přemýšlet snad ani nechtěl. Myšlenky mu však samy táhly hlavou a nebyly vůbec veselé. Hrál a prohrál. Do té pevnosti se nikdy nedostane. Nikdy tedy nezjistí, co přesně se s Vigarem stalo.

   Přesto se k ní ráno vydal znovu. Nedokázal to vzdát a prostě odjet. Ne bez boje. Pokusí se opět projet bránou. V nejhorším případě zemře.

   S tímto rozhodnutím a pevným odhodláním dojel na kraj lesa a strnul. Brána pevnosti byla dokořán a z ní vyjížděl početný zástup ozbrojenců na koních. Napočítal padesát jezdců a čtyři vozy. V čele jela na bělouši vznešeně vyhlížející žena s dlouhými, tmavě hnědými vlasy a za ní dva muži nesoucí černožluté korouhve – barvy Visoraků. Za nimi pak následovala skupina ozbrojenců, dva vozy, opět ozbrojenci, zase dva vozy a průvod uzavírali zbylí ozbrojenci. Ellad na ten dlouhý, pomalu jedoucí zástup hleděl oněmělý překvapením. Stále těkal svýma pronikavýma modrýma očima od začátku ke konci a od konce k začátku a stále se nemohl vzpamatovat. Že by skutečně zázrak?!

   Konečně se začalo něco dít. Ještě jednou přejel pohledem průvod seveřanů a jeho pozornost upoutaly vozy. Dva zadní byly obyčejné, zaplachtované a vezly nejspíš zásoby, stany a podobné věci, ale ty dva přední...? Ty byly divné. Z části sbité z pevných dřevěných fošen, z části zamřížované.

   Jako nějaké klece, pomyslel si mladý Gimt a hnán zvědavostí pobídl Raula. Co nejrychleji se propletl porostem, předjel průvod, sklouzl ze sedla, nechal vraníka na místě a spěchal k cestě, po které se zástup seveřanů ubíral. Skryl se v hustém habroví a s podivným napětím čekal, až projede vůdkyně Visoraků, vlajkonoši i první skupina jezdců. Zajímaly ho pouze vozy. Vezou v nich snad zvířata nebo...?

   Lidi, zjistil vzápětí. V prvním ze zamřížovaných vozů byli dva mladíci asi stejně staří jako on. A v druhém uviděl záda muže s delšími, na skráních už trochu šedivějícími vlasy. A ten muž se náhle otočil, podíval se jakoby přímo na něj a Ellad se musel kousnout do rtu, aby potlačil výkřik překvapení a radosti.

   Vigar!! Živý a zdravý! Mladíkovi se chtělo skákat, tančit a veselit se, vyhráno ale zdaleka neměl. Naopak. Hned vzápětí si uvědomil hořkou pravdu. Svého přítele a učitele sice našel, ale jako zajatce početné a dobře ozbrojené skupiny divokých severských bojovníků. Jako bezmocného otroka v kleci. A kam ho vůbec vezou?

   Jeho radost poněkud ochladla. Počkal ve své skrýši, až průvod úplně projede kolem, potom ji opustil, zamířil k Raulovi a celou tu dobu přemýšlel, co podniknout.

 

 

***

 

 

   Už tři dny Ellad putoval v bezpečné vzdálenosti za průvodem Visoraků. Projel lesem, přebrodil jakousi neznámou říčku a stočil Raula na východ. Tři dny. A tři noci se marně snažil dostat do jejich tábora. Nešlo to. Strážní hlídali ležení své paní dobře. Nemohl se nepozorovaně přiblížit ani k vozu, natož osvobodit vězně.

   Čtvrtého dne kolem poledního vjeli seveřané na rozlehlou planinu ležící v podhůří stále ještě zasněžených hor, a když je chtěl Ellad nenápadně následovat, s překvapením zjistil, že nenápadně to tedy rozhodně nepůjde. Na planině bylo neskutečně živo. Velké množství lidí, koní, stanů, stánků, vozů...

   Tady se sešli snad všechny severské kmeny, zarazil se mladík. Zastavil Raula, udiveně se rozhlížel po tom lidském mraveništi a netušil, že to odhadl zcela správně. Skutečně se tu sešli všichni seveřané. Jedno dávné proroctví jim totiž radilo, aby se spojili, jinak je ovládne muž, který k nim přijde z daleké země. A tak se tu scházeli každého jara. Na velikém turnaji, který měl rozhodnout o celkovém vítězi a vládci téhle drsné a divoké krajiny.

   Měl rozhodnout, ano, to měl. Zatím se to však nepodařilo. Vítěz se našel samozřejmě vždy, ale jeho vládu vždycky někdo tak nějak zpochybnil. Takže...

   Ellad stál na okraji planiny a pomalu se vzpamatovával. Po chvíli sesedl, přetáhl Raulovi otěž přes hlavu, vedl ho za sebou a společně se vmísili do davu. Usoudil, že tady se nemusí nijak skrývat. Osamělý muž s černým koněm se v tom množství lidí určitě ztratí. Procházel mezi skupinkami seveřanů a náhle mezi nimi zahlédl známé tváře.

   Obchodníci, co byli u Merrigan. Sakra, ta ženská mi nosí jen štěstí, zajásal v duchu a vydal se hned za nimi.

   Neměli moc velkou radost, že ho zase vidí, a nechtěli s ním mít nic společného, nakonec je ale přemluvil. Díky přátelství s Merrigan si u nich mladík mohl nechat alespoň koně, aby ho nemusel vodit stále s sebou, a větší část svých věcí. Také se dozvěděl, co je to za sešlost. Jinak se o sebe však musel postarat sám.

   Uvázal svého vraníka mezi koně obchodníků, vyčistil ho, hodil mu trochu sena, a pak až do večera chodil mezi lidmi a stánky se vším možným. Na tomhle velkém turnaji se totiž nesešli jen severské kmeny, ale i kupci. Nejen ti známí.

   A tak Ellad chodil, poslouchal útržky rozhovorů a děkoval šťastné náhodě za setkání s Merrigan i jejími dětmi. Dokonale rozuměl, o čem se kde hovoří, a sám mohl také mluvit. Bez obav z nežádoucí pozornosti. Jen jediné ho trápilo. Starost o Vigara. Při pohledu na muže opravující dřevěné lavice ve velkém hledišti a pevnou ohradu kolem místa, kde se bude bojovat, pochopil. Pochopil, proč sem Vigara přivezli i co s ním zamýšlejí. Merrigan měla pravdu. Visorakové udělali z jeho přítele orinera. Bojového otroka. A on tu buď zvítězí nebo zemře.

 

 

***

 

 

   Zoufalý Ellad se v noci opět pokusil proplížit k Vigarovu vozu a osvobodit ho, ale opět bez úspěchu. Nedostal se ani do tábora těch prokletých seveřanů, natož k vozu. Jeho učitele hlídalo hned pět mužů. Pět mužů střežilo Vigarovo vězení, dalších pět ty dva mladíky a deset bylo rozestaveno kolem celého Visorackého ležení. Zklamanému Gimtovi nezbylo, než se vrátit zpátky k Raulovi a alespoň trochu se prospat.

   Prospat. To se lehko řekne, těžko však provádí. Ellada trápila zlost nad vlastní bezmocí a strach z nejbližších dnů. Co když Vigara zabijí...? Nechtěl to vidět. Nechtěl se dívat, jak jeho přítel umírá. A za co vlastně? To mu opravdu, opravdu nemůže nějak pomoci? Ne, nemůže. To byla hořká pravda. Krutá skutečnost. Našel Vigara jen proto, aby ho viděl zemřít. Sakra. Sakra, sakra! Přesto opět nedokázal odjet. Ráno se vmísil do tlačenice kolem hrazení a s napětím sledoval jednotlivé souboje. Pravidla byla jednoduchá – zabij nebo budeš zabit. Vítěz postoupil dál, poražený zemřel. Vždy. I když se vzdával.

   Počet orinerů se tak rychle zmenšoval, přesto bylo stále na co koukat. Každý kmen totiž vlastnil více takových otroků. Čím více jich měli, tím větší měli naději na případné celkové vítězství. A pak se náhle na bojišti objevil Vigar a Ellad polkl naprázdno. Jeho přítel vypadal úchvatně. Dokonalý oriner.

Tedy – bojovník. Na sobě měl jen boty, kalhoty stažené páskem a na každé paži pruh černožlutě zbarvené kůže, který mu chránil spodní část předloktí. Jinak byl nahý jako všichni bojující. Vážnou tvář mu lemovaly dva tenké copánky bránící ostatním jeho vlasům, aby mu padaly do očí, a na krku mu visel... Ano, medailon, který zdobil i Elladovo hrdlo. Mladík si bezděky sáhl do těch míst, ale díky vrstvě oblečení ho v dlani nesevřel.

   Proč mu asi dovolili nechat si jej? Napadla ho hned v duchu zase jedna z jeho zvídavých otázek, neměl však čas na ní hledat odpověď. Vigarovi totiž už přidělili dva krátké meče a souboj začal. Rychle. A rychle také skončil. Bývalý Gimt si se svým podobně ozbrojeným soupeřem poradil během tří minut. Postupně ho odzbrojil, vyhrál a neutržil ani škrábnutí. Když však došlo na zabití bezbranného a bezmocného soka, Vigar to prostě odmítl. Sklonil svůj meč, nechal poraženého muže vstát a odejít. Krásná vůdkyně Visoraků mu marně poroučela, marně hrozila bitím. Neposlechl.

   Ellada tím úplně ohromil. A nejen jeho. Všichni v hledišti byli překvapeni. I když překvapeni je ještě slabý výraz. Byli doslova šokováni. Taková nehoráznost. Otrok, který svého pána neposlouchá...

   Jen Ellad ho obdivoval. A bál se o něj. Co když ho skutečně potrestají? Když ho zbijí, jak bude potom bojovat?

   Roddaka, vůdkyně Visoraků, uvažovala nejspíš stejně jako on, protože svého vzpurného orinera zbít nenechala. Bez trestu však nezůstal. Sebrala mu medailon a Ellad tušil, že to je pro Vigara horší než nějaká ta rána. Ten medailon byla poslední věc, která mu zbyla z jeho gimtské minulosti. Poslední pojítko mezi svobodou a otroctvím.

   Přesto si stál na svém. Pokud nezabil svého protivníka v boji, nezabil ho vůbec. První den turnaje ho Ellad viděl celkem třikrát, druhý den jednou, třetí den pětkrát a pokaždé jako vítěze. Mladíka to na jednu stranu těšilo, na stranu druhou cítil zlost. Nad vlastní bezmocí. Každou noc se pokoušel přítele vysvobodit a každou noc se vracel k Raulovi bez něj. Nedokázal Vigarovi nijak pomoci. A cítil také strach. Stálý a nepolevující strach o jeho život. Čtvrtý turnajový den čekal totiž všechny už jen jeden souboj. Poslední a rozhodující.   

   Vigar, oriner Visoraků a jejich waradara Roddaky se měl utkat s

Hunem, orinerem kmene Lossarnů a jejich waradara Ursa. Tak to vyhlásili. A souboj mohl začít.

   Dobře ozbrojení strážci přivedli oba soupeře a Elladovi se sevřel žaludek. Už dříve si všiml, že Hun je obr, ale teď, když stál kousek od jeho učitele, viděl, že je o celou hlavu vyšší a mnohem svalnatější. Vigar proti němu vypadal jako ještě nedospělý chlapec, ačkoli to bylo právě naopak. Mladší z obou byl Hun. Ellad neměl z jejich souboje vůbec dobrý pocit, opět však nemohl dělat nic jiného, než jen bezmocně přihlížet a – doufat.

   Bojovníci tentokrát nedostali pouze meče. Hun měl navíc kopí, Vigarovi přidělili štít.

   „Bojujte!“ křikl ze svého místa na dřevěné lavici Urs, sotva se soupeři postavili proti sobě, a Hun okamžitě poslechl. Rozpřáhl se a hodil kopí po Vigarovi. Ten hbitě uskočil, zbraň ho minula a neškodně se zapíchla do trávy. Hun vztekle zaskřípal zuby a vrhl se na Vigara mečem. Zuřivě po něm sekal a bodal ve snaze jej zasáhnout, ale bývalý Gimt všechny jeho rány stíhal krýt. Mocným úderům svého mohutnějšího soka vždy nastavil štít a sám nijak neútočil. Po jedné obzvlášť tvrdé ráně mu však štít v ruce praskl, rozlomil se a on padl na zem.

   Elladovi i ostatním se zatajil dech. Tak brzy a už konec...?

   Hun jakoby náladu v obecenstvu vycítil. Usmál se na všechny kolem, kousek odstoupil a nechal soupeře vstát. Přitom se mu posmíval, urážel ho a nikdo z přihlížejících v tu chvíli nepochyboval o tom, kdo bude vítěz. Jen Ellad. Téhle hře kočky s myší moc nevěřil, přesto napětím a obavami téměř nedýchal.

   Vigar se postavil zpátky na nohy, trochu si protáhl po té silné ráně značně otřesenou levou ruku, pevněji sevřel meč a prudce zaútočil. Následoval sled několika rychlých výpadů a stejně rychlých krytů. Při jednom takovém zkřížili oba protivníci své meče před tělem, vzájemně se přetlačovali a dívali se přitom jeden druhému zblízka do očí. Vigarův pohled byl klidný, Hunův zastřený hněvem. Hra pro něj skončila.

   Napjal svaly a obrovskou silou protivníka odhodil. Vigar spadl na zem, meč ale z rukou nepustil. Bleskurychle vyskočil zpátky na nohy a hned po Hunovi sekl. Obr útok čekal, a tak ránu bez potíží vykryl. Svezl Vigarův meč stranou, volnou rukou jej opět odhodil a bývalý Gimt skončil zase na zemi. Na zádech.

   Hun se pohrdavě ušklíbl, popadl svou zbraň oběma rukama a bodl po něm ve snaze zasadit mu smrtelnou ránu. Vigarovi se však podařilo v poslední chvíli uhnout. Využil toho, že mladík ztratil na okamžik rovnováhu, překulil se a vstal. Bez meče. Při pádu o něj přišel, a tak teď stál neozbrojený a zdánlivě bezbranný proti napohled silnějšímu soupeři. Hun se zachechtal a začal po Vigarovi prudce a bez rozmyslu sekat a bodat. Chtěl co nejvíce využít své výhody a rychle to skoncovat, místo toho ale jen mrhal svými silami, protože pokaždé zasáhl jenom vzduch. Bývalý Gimt hbitě uhýbal jeho ranám a v jednu chvíli se dokonce rozhlédl po bojišti, aby zjistil, kde přesně se nalézá jeho meč.

   Nebyl daleko. Jen asi tři kroky, ale za soupeřovými zády. Hun sledoval jeho pohled, pobaveně se na něj usmál, vychrlil několik dalších nadávek a znovu zaútočil. Vigar se Hunově zbrani vyhnul tentokrát otočkou, tím jej velmi těsně obešel, rychle přeběhl těch pár kroků a sebral svou ztracenou zbraň.

   Přihlížející diváci sledovali tenhle jeho nebezpečný kousek s napětím tak hustým, že by se dalo krájet, a když se mu povedl, odměnili ho pochvalným křikem. Ellad by možná křičel také, ale nemohl vydat ani hlásku. V ústech měl sucho a v krku knedlík. Tak napínavý boj v životě neviděl. A ne jen tak ledajaký boj. Jeho přítel a učitel v něm bojoval o život.

   Vigar popadl zbraň, bleskurychle se otočil proti soupeři a ihned zaútočil. Došlo k dalšímu střídání seků, bodů a krytů. Při jednom však Hun opět využil svou sílu a slabšího Vigara zase odhodil. Bývalý Gimt narazil zády do hrazení, a než se stačil postavit zpátky do střehu, obr přiskočil, surově ho popadl pod krkem, otočil ho a znovu ho odhodil. Vigar ztěžka dopadl na břicho. Potřásl hlavou, aby zahnal mdloby, které se o něj pokoušely, a rychle se překulil na záda. Víc nestihl. Plazil se tedy před blížícím se Hunem pozadu jako rak. A když po něm obr sekl, znovu se překulil, opět využil ztráty soupeřovy rovnováhy, vyskočil na nohy, bleskově po Hunovi sekl a zasáhl ho do paže. Objevila se první krev a z hlediště opět zazněl křik.

   Hun zaklel, zafuněl jako rozběsněný býk a prudce zaútočil. Slabšího Vigara zase povalil a chystal se ho dorazit. Bývalý Gimt tak byl přinucen opět k ústupu. Nedůstojným račím způsobem couval před napřáhnutým Hunem. Obr po něm sekl nadávkou i zbraní a připravil ho o meč. Všichni úlevně vydechli – je konec.

   Jen Ellad to cítil trochu jinak. I on si však myslel, že jeho přítel při dalším Hunově výpadu zemře. Nechtěl se na to dívat a přesto nedokázal odtrhnout od bojujících zrak.

   Vigar zastavil svůj ústup, nohy nechal pokrčené a pustil Huna blíž k sobě. Mladíkovi to nepřipadalo vůbec divné. Byl si jist svým vítězstvím. Pohlédl na svého pána Ursa a bodl.

   A to právě Vigar čekal. Uhnul, nepřátelská zbraň se neškodně zapíchla vedle něj do trávy, pak vymrštil připravené nohy a plnou silou zasáhl protivníkova kolena. Hun zavrávoral a musel se opřít o svůj meč, aby neupadl. A téhle chvilky Vigar beze zbytku využil. Překulil se do lepší pozice, znovu kopl oběma nohama a tentokrát zasáhl jen jedno soupeřovo koleno. Z boku.

   Hun se poroučel k zemi a meč mu vypadl z ruky. Byl ochromený bolestí a než se vzpamatoval, měl Vigar času dost. Vstal, sebral mu zbraň a namířil ji na něj.

   Boj skončil a přihlížející dav se znovu pochvalně rozeřval. Oba soupeři prudce oddechovali a nehýbali se. Poražený Hun ležel na zádech, ruce a nohy rozhozené do stran, Vigar stál nad ním a hrotem jeho vlastního meče mu mířil na hrdlo. Po dvou minutách křik diváků utichl a on otočil svůj šedozelený zrak k dřevěným lavicím v hledišti. Ellad, kterému se neskonale ulevilo, sledoval přítelův pohled a uviděl Roddaku. Krásná vůdkyně Visoraků seděla na černožlutě zdobené lavici vedle pohledného, asi pětatřicetiletého muže a ještě chvíli si vychutnávala pocit vítězství. Pak se naklonila ke svému společníkovi a řekla mu tiše několik slov.

   „Zab ho!“ křikl potom na Vigara onen muž, ale bývalý Gimt jen zavrtěl unaveně hlavou. Sklonil meč, nechal soka vstát a kulhavě odejít. Hned nato přispěchali jeho strážci. Sebrali mu zbraň, sevřeli jej mez sebe a odvedli do Visorackého tábora, zatímco jejich paní se dusila hněvem. Dokud jí Vigar nezmizel z očí, nebyla schopná ani mluvit.

   „Můj oriner vyhrál,“ řekla poněkud krákavě hned po jeho odchodu. Stále se jen těžko ovládala.

   „Ano, vyhrál,“ se smíchem uznal Urs a neskrýval pobavení. „Prozatím. Já nepřipustím, aby seveřanům vládla žena.“

   „Tak nepřipustíš?!“ zopakovala Roddaka a znovu se dusila vzteky. „Vyhrála jsem turnaj. Jsem tedy waradar vás všech.“

   „Prý waradar,“ přerušil ji stále stejně posměšně vůdce Lossarnů. „Vzpamatuj se, ženská. Waradar je muž. Žádný ženský tvar tohohle slova není. A proč? Protože waradar má být muž... Vdej se za mě.“

   „To nikdy!“ odmítla jeho nabídku prudce a téměř vyskočila ze své lavice.

   „Tak nikdy?“ protáhl pohrdavě Urs. „Vždyť nevládneš ani Visorakům. Chceš být waradarem všech severských kmenů a neposlouchají tě ani tví vlastní otroci.“

   Po těch slovech se ze ztichlého davu ozvalo souhlasné mručení a smích. Roddaka zrudla hněvem a ponížením a Ellad pochopil, že bude zle. S Vigarem bude zle.

   S neblahým tušením opustil své místo u hrazení a snažil se co nejrychleji protlačit zástupem diváků na volné prostranství. Už ho nezajímala další hádka mezi Ursem a Roddakou ani jejich následný odchod z hlediště. Ne. Zajímal ho pouze Vigar. Co s ním ta žena provede po Ursových posměšných slovech? Naneštěstí pravdivých...?

   Raději to ani nedomýšlel a hnal se do své osvědčené skrýše. Ležela o kus výš než tábor Visoraků, a tak měl dokonalý přehled. Malou skulinou mezi křovisky Ellad viděl, jak rozzuřená, uražená a ponížená Roddaka vtrhla na malé prostranství mez černožluté stany a vozy, křikla na své muže a oni před ní hned potom přivedli unaveného Vigara. Viděl, že jeho přítel stojí mezi svými strážci zpříma a hrdě hledí přímo na Roddaku.

   „Tak tentokrát jsi to přehnal, otroku!“ obořila se na něj zlostí zaslepená žena. „Budeš potrestán. Teď už ano!“

   Jeden ze strážných si její slova vyložil po svém a prudce udeřil Vigara pěstí do břicha. Zasažený se bolestí zlomil v pase a klesl na kolena. A v této nedůstojné poloze si také vyslechl rozsudek.

   „Dvacet ran bičem. Hned!“ štěkla Roddaka a zmizela ve svém stanu.

   V Elladovi se při pohledu na klečícího přítele všechno bouřilo. Měl sto chutí opustit úkryt a rozběhnout se Vigarovi na pomoc. Včas se však zarazil. Naštěstí. Při tom osamoceném útoku by se totiž nejen prozradil, ale nejspíš i zemřel. Takže zůstal v houští, vztekle skřípal zuby a v duchu proklínal svou neschopnost. Nic víc však skutečně dělat nemohl. Jen bezmocně přihlížet nebo odejít.

   Rozhodl se zůstat, ale... Vigara zatím odváděli dva muži zpátky k „jeho“ vozu a pohledný společník jejich paní se ujal řízení trestu. Na jeho pokyn strážci roztáhli bývalému Gimtovi ruce do rozpažení a za zápěstí mu je přivázali k mřížím vozu. Za odsouzeného se postavil silný, podsaditý chlap s bičem a začal plnit vůli své velitelky. Její pohledný společník hlasitě počítal a nešťastného Vigara nechránilo před těmi údery nic. Ani tenká látka nějaké košile, protože byl stále od pasu nahoru nahý.

   Ellad, pořád schovaný ve svém vyvýšeném úkrytu, měl všechno jako na dlani. Ne, že by o to nějak zvlášť stál. Vidět přítele takhle trápit a nic neudělat. Zatínal bezmocně pěsti a stiskl zuby pokaždé, když bič dopadl na Vigarova holá záda, jakoby sám dostával rány, a trpěl téměř stejně.

   Když bylo po všem, zmučeného Vigara odvázali, napůl jej odvedli, napůl odnesli zpátky do vozu, tam ho zavřeli a po pár minutách k němu pustili staršího, vousatého muže, který mu ošklivě rozbitá záda ošetřil.

 

 

***

 

 

   Ellad seděl ve svém úkrytu, nepřítomně hleděl k Vigarovu vězení a přemýšlel, co dál. Tady byla každá rada drahá. Co mohl dělat? Vplížit se do toho prokletého tábora a přítele osvobodit? To už zkoušel. Mockrát a... Nápad byl tu. Hlavou mu bleskla vzpomínka na trh v Awaru. Vigar je otrok. To

znamená – zkusí jej koupit.

   Hnán nadějí, i když jen malou, opustil svou skrýš a zamířil k ležení spřátelených kupců. U Raula si odložil meč, nechal si jen nůž, potěžkáním zkontroloval stav mincí ve váčku u opasku a s uspokojením se vydal přímo do tábora Visoraků. Strážným řekl, že chce projednat důležitou věc se zástupcem jejich velitelky, a pak už jen čekal, jak vše dopadne. Strážní sice zpočátku váhali, po chvilce dohadování mezi sebou ho však za oním pohledným mužem zavedli. Ohlásili ho jako cizince, strčili do jednoho ze stanů a vzdálili se.

   „Mohu s tebou promluvit, pane?“ zeptal se přeuctivě Ellad, sotva se mu ocitl tváří v tvář. Muž na něj hleděl tázavě, ale mlčel, a tak mladík pokračoval. A protože netušil, jak se vede takové obchodní jednání, přešel přímo k věci. „Chtěl bych koupit vašeho otroka. Toho vítězného orinera.“

   Visorak se po vyslechnutí té zcela nečekané žádosti zatvářil nejprve překvapeně, potom mu oči ztemněly hněvem nad tou troufalostí a nakonec se hlasitě rozesmál.

   „Ten muž není na prodej. Má paní Roddaka ho bude brzy znovu potřebovat. Slyšel jsi přece toho bídáka Ursa. A teď odejdi,“ řekl, když se trochu uklidnil. Ještě jednou si drzého mladíka prohlédl, a pak se k němu otočil zády na znamení, že svá slova myslí vážně.

   No, za pokus to stálo, utěšoval se zklamaný Ellad, když opouštěl černožlutý stan i tábor Visoraků. Přesto – nejraději by do něčeho kopl. Hrom aby to spral, klel v duchu. Co dál...?

   „Tak co dál, hošku?“ oslovil tiše o půl hodiny později svého vraníka a podrbal ho na čele. „Co budeme dělat? Vigara jsme sice našli, ale odvést ho z moci těch prokletých seveřanů asi nedokážeme.“

   Uvázaný valach na něj upřel své tmavé oči, chvíli se na něj díval, jakoby uvažoval o jeho slovech, a potom si začal třít hlavu o jeho rameno.

   „Tak to jsi celý ty. Neporadíš a chceš drbat,“ vytkl Raulovi s neveselým úsměvem mladík, ale pohladil ho. Se smutným povzdechem mu přejel rukou po šíji. Nezbývá mu, než se stále znovu pokoušet o nemožné.

 

 

***

 

 

   Turnaj skončil. O tom nebylo pochyb. A zase bez vítěze. Opět došlo ke zpochybnění výsledku bojů a orineři se tak bili a umírali úplně zbytečně. Ellada už na planině nic nedrželo. Rozloučil se proto s kupci, osedlal Raula a krokem místo turnaje opustil. Nemusel nijak pospíchat. Visorakové teprve bourali stany. Nechal je předjet a znovu cestoval v bezpečné vzdálenosti za nimi.

   Jeli pomalu, protože vozy rychlou jízdu nedovolovaly, a tak měl Ellad spoustu času na doplnění zásob. Něco nalovil a maso i tepelně upravil, aby se na útěku nemusel zdržovat sháněním něčeho k jídlu. Zbytek dne pak honil Visoraky a doufal, že teď, když je Vigar zraněný, ho nebudou hlídat tak pečlivě.

   V noci však velmi rychle zjistil svůj omyl. Stráže kolem vozů i kolem celého tábora byly rozestaveny stále stejně. Zklamaně si vzdychl, ale nedalo se nic dělat. Musel to alespoň zkusit. Nevěděl, co všechno Urs říkal, tušil však, že vůdce Lossarnů vyzval Roddaku k dalšímu souboji. A neměl také ani ponětí o tom, kdy nebo kde by se spolu měli ti dva utkat. Jedním si však jistý byl – další zápas s mohutným a mladším Hunem by Vigar také nemusel přežít.

   Nadechl se tedy, vydechl a s největší možnou opatrností se vydal vpřed. Pomalu se plížil k Visorackému táboru. V naprosté tichosti se protáhl kolem první hlídky, stejně minul i druhou, a dostal se tak až k jednomu z černožlutých stanů. Skrčil se v jeho stínu, rozhlédl se kolem a – tím skončil. Jít dál nebylo možné. Pokud by to zkusil, určitě by ho objevili a zajali nebo rovnou zabili.

  V téhle nedokonalé skrýši a navíc uprostřed nepřátel si netroufal ani na zklamaný povzdech. Místo něj se jen smutně a také toužebně zadíval k Vigarovu vězení a jen tak jaksi mimoděk se zaposlouchal do rozhovoru ve stanu. Značně totiž nabral na hlasitosti.

   „Proč jsi mu ho vůbec vracela?“ pronesl hodně vyčítavě nějaký muž.

   „Slíbila jsem to,“ odpověděla trochu tišeji žena a Ellad si domyslel k hlasům i postavy. Nepochyboval o tom, že se stává svědkem důvěrného rozhovoru Roddaky a jejího pohledného společníka.

   „On tě urazil. Přede všemi tě ponížil. Ten mizera Urs se ti teď směje, kudy chodí – a ty? Tys to slíbila?!“ vybuchl hned po ženiných slovech muž.

   „Takhle se mnou nemluv, Grime,“ napomenula ho, ale on si z ní nejspíš nic moc nedělal, poněvadž pokračoval stále stejně.

   „Proč?“ slyšel Ellad jeho vyčítavý a hněvivý hlas. „Protože říkám pravdu?! Vrátilas mu medailon, bereš si ho do postele... Miluješ ho?“

   Ponížení. Medailon. To mluví o Vigarovi? Nechápal Ellad a poslouchal ještě pozorněji. Co asi Roddaka odpoví?

   „Grime, ty žárlíš?“ zasmála se pobaveně a snažila se tím celý rozhovor trochu odlehčit. Muž to však nepochopil nebo, a to se podle Ellada pravdě blížilo víc, chápat nechtěl.

   „Odpověz, prosím,“ trval si tvrdohlavě na svém a otázku zopakoval. „Miluješ ho?“

   „Jistěže ne,“ naježila se. „Je to jen otrok.“

   „Tak proč tohle všechno? Proč?“ žádal nějaké vysvětlení muž řečený Grim.

   „Sama nevím,“ odpověděla po krátkém váhání zamyšleně. „Nejlépe – kdybych z vás dvou mohla udělat jediného muže.“

   Její výjimečně upřímné přiznání ale Grim neocenil. Místo toho jen zasyčel: „Nenávidím ho. Nejradši bych toho bastarda zabil vlastníma rukama.“

   „O tom už jsme jednou mluvili, Grime,“ řekla Roddaka unaveně a její hlas znatelně ochladl. „Vztáhneš-li na něj ruku, zemřeš.“

   Ve stanu ztichli a Ellad se pomalu vzpamatovával. Takže nejvyšší velitelka Visoraků má pro Vigara slabost. A vrátila mu gimtský medailon. Kdo by to řekl...?

 

 

***

 

 

   Noční vysvobozování se tedy opět nezdařilo. Místo toho se zvrtlo v cosi jiného, zcela nečekaného a Ellad si celý další den marně lámal hlavu s tím, jak Grimovu nenávist k Vigarovi využít. Nic ho však nenapadlo. Znovu se ploužil za průvodem seveřanů a v duchu uvažoval nejen nad vyslechnutým rozhovorem. Během cesty ho totiž napadla ještě jedna potíž. A to byl druhý kůň. Vigar přece musí na něčem odjet.

   Téměř půl hodiny se pak v duchu probíral různými nápady, jeden byl však nesmyslnější než druhý. Takže s tím skončil. Koně pro Vigara nesežene. Bude to pouze na Raulovi.

   Večer Ellad zastavil jižně od Visorackého tábora, odsedlal Raula, najedl se a čekal na tmu. Po setmění vraníka zase osedlal, připravil k rychlému odjezdu a odplížil se co nejblíže k ležení seveřanů. Ujistil se, že hlídky stojí na stále stejných stanovištích a začal opatrně postupovat vpřed. Dnes to zkusil z jiné strany. Snad bude mít víc štěstí.

   Měl. Podařilo se mu dostat až do stínu jednoho ze zásobovacích vozů. Pečlivě se v něm skryl, ulehčeně vydechl a pozorně se rozhlédl kolem. Klid, ticho a Vigarovo vězení jen pár kroků daleko. Už se chystal znovu vyrazit, když jej náhle popadla nějaká cizí ruka zezadu za vlasy, zvrátila mu hlavu a na krku ucítil chladný kov. Překvapením úplně zdřevěněl. Jiné ruce ho mezitím bleskurychle odzbrojily a v příštím okamžiku už jej oba strážci donutili vstát. Strkali ho před sebou stále s nožem nepříjemně tlačícím na jeho hrdlo, až ho dostrkali do jednoho ze stanů. Odhrnuli závěs u vchodu a doslova jej hodili dovnitř. Ellad dopadl na kolena a z drobné ranky na krku mu tekla krev. Nevšímal si jí však, jen vzhlédl a jeho pronikavé modré oči se střetly s tmavými zraky pohledného společníka Grima.

   „To jsi zase ty?“ začal Visorak a udiveně zvedl obočí. „Co tu chceš?“

   „Tvého otroka,“ odpověděl Ellad popravdě a vstal.

   „Už jednou jsem ti řekl, že ho neprodáme. Na co ho vůbec potřebuješ? Chceš ho pro sebe nebo tě poslal ten bídák Urs? A máš ho zabít nebo ho chcete živého...? Tak mluv, ty pse!“ chrlil ze sebe čím dál hněvivěji seveřan a opřel zajatému mladíkovi o hruď hrot dlouhé dýky, kterou během své řeči velmi rychle vytasil z pochvy u opasku.

   „S Ursem nemám nic společného. Jsem Gimt z Aranhoru a přišel jsem si pro přítele,“ přiznal Ellad a dával si dobrý pozor, aby se ani nehnul. Potil se přitom ne snad přímo strachy, ale napětím jistě. Věděl, že stačí jeden jediný neopatrný pohyb a zemře. Visorak ho zapíchne jako dobře vykrmené prase.

   „Tak Gimt,“ zopakoval nedůvěřivě Grim a bylo znát, že takovou odpověď nečekal. Sklopil zrak k zemi, podíval se na špičky svých bot a chvilku přemýšlel. Zbraň však nesklonil. Po deseti vteřinách, které Elladovi připadaly dlouhé jako sama věčnost, pohlédl zase na něj a tvářil se nadmíru spokojeně. „Když jsi Gimt, tak máš...“

   Větu nedokončil. Místo toho posunul hrot své dýky kousek výš a chystal se rozpárat mladému zajatci oblečení.

   „Ano, Mám,“ snažil se mu v té činnosti zabránit Ellad. Pochopil, co Visorak hledá.

   Grim se zarazil a Ellad toho využil. Pomalu a opatrně zvedl ruce a sám si porozepl vrchní teplou vestu i rozvázal šněrování na haleně. Trochu látku poodhrnul, odhalil tak část své hrudi porostlé krátkými, tmavě hnědými chloupky a gimtský medailon se lehce zaleskl v mihotavém světle plamenů, které tančily ve dvou železných vyhřívacích koších.

   Visorak překvapením couvl. Mladík jej dokonale zaskočil. Ani na vteřinu totiž předtím nevěřil, že mluví pravdu. Teď však... Sklonil zbraň a začal dlouhými kroky přecházet po stanu sem a tam, zatímco Ellad stál na místě a pořád se moc nehýbal. Jen pustil cípy svého oděvu a svěsil ruce volně podél těla.

   „Co s tebou mám teď dělat?“ uvažoval Grim nahlas, ale nezastavil se. „Mám tě zabít nebo předvést před svou paní Roddaku a udělat z tebe dalšího orinera?“

   Po těch slovech zůstal stát přímo před Elladem a s neskrývanou záští se zadíval do jeho pohledné tváře. Potřebovali nového orinera, to ano. O jednoho na turnaji přišli, druhý stále ještě ležel na lůžku s těžkým zraněním a třetí...? Lepší na něj nemyslet. Tenhle je ale tak – tak mladý a... Myšlenku raději nedotáhl do konce. Stál před Elladem, stále se na něj upřeně díval a stále se nemohl rozhodnout.

   Mladému Gimtovi už začínal být jeho pohled krajně nepříjemný, přesto se neodvážil nějak uhnout nebo... A pak si náhle vzpomněl. Vzpomněl si na rozhovor vyslechnutý předešlou noc a už věděl, jak ho využít. Pohlédl svému vězniteli zpříma do očí a snažil se působit přitom co nejvíc sebejistě.

   „Pusť mě a já ti pomůžu,“ pronesl tiše, ale rozhodně, a Visorak překvapením vykulil oči.

   „Jak bys mi ty mohl pomoci a s čím?“ zeptal se o úder srdce později pohrdavě a podezřívavě zároveň. Ten zvláštní mladík ho nepřestával udivovat.

   „Vím o tvé nenávisti k Vigarovi,“ začal Ellad opatrně s vysvětlováním. „Pokud by se mnou utekl, zbavíš se ho a vina za to padne na mou hlavu. A na hlavy nepozorných strážných.“

   Grim chtěl nad takovou drzostí nejprve vybuchnout, pak se ale zarazil, zamračil a začal znovu měřit dlouhými kroky stan. Po chvíli, která Elladovi zase připadala nekonečná, se opět zastavil přímo před ním a zabodl do něj pohled svých tmavých očí.

   „Dobrá tedy,“ souhlasil nakonec a Elladovi se neskutečně ulevilo. Dnes měl výjimečně šťastný den. „Zítra v noci mu umožním útěk a ty si ho odvedeš. Ale pamatuj, Gimte, hodinu po půlnoci se mění hlídky. Budu vás pronásledovat, a jestli vás chytím, zabiju vás.“

 

 

***

 

 

   Obloha se už během odpoledne zatáhla těžkými, tmavě šedými mraky a čím dál víc to vypadalo na déšť.

   Ať prší, přál si v duchu Ellad a s obavami myslel na nejbližší hodiny. Splní Grim svůj slib? Nechá je utéct nebo je zabijí hned za hranicemi tábora? Tyhle dvě otázky trápily mladého Gimta už od včerejší noci a trápily jej i nyní. I teď, když seděl v trávě pár kroků od klidně se pasoucího Raula a hodný kus od ležení seveřanů, a čekal na tmu. I teď jím zmítaly pochybnosti. Jinou možnost však neměl. Musel se o to pokusit.

   Konečně se setmělo. Ellad přichystal vše jako předešlou noc a opatrně se vydal k tábořišti.

   Ať prší, zopakoval své přání hned několikrát během cesty a pokaždé přitom obrátil obličej k nebi. Jeho prosby ale vyslyšeny nebyly. Zatím nespadla ani kapka.

   Mladík se dobře skryl a pozorně si prohlédl tábor před sebou. Stany, vozy, hlídky. Všechno na svých místech. Jen – ti strážci... Ellad zajásal. Ti strážci spali. Jak toho Grim docílil, tím se mladík nezabýval. Pro něj bylo důležité jenom to, že splnil svůj slib.

   Na nic víc tedy nečekal a co nejtišeji se protáhl spícím ležením až k zamřížovanému vozu. Tam se zastavil. Jak ho jenom otevře? Dveře tohohle pojízdného vězení nebyly totiž na závoru, ale na zámek. Kde sebere klíč?

   Strážný, napadlo ho hned v příští vteřině. Pomaličku a s největší možnou opatrností se přikradl k nejbližšímu spícímu muži a měl štěstí. Tomu chlapovi volně visel u opasku. Neuvažoval nad tím, jestli ho tam nosí pořád nebo zda jde o další Grimovu pomoc. Ne. Sebral třesoucí se rukou klíč, obešel vůz, aby se dostal ke dveřím, zasunul ho do zámku, odemkl, otevřel dveře, vstoupil dovnitř a – dostal takovou ránu do hlavy, že se mu zatmělo před očima a na okamžik ztratil vědomí. Když se probral, klečel nad ním Vigar.

   „Promiň, to nepatřilo tobě,“ začal se hned omlouvat, ale Ellad ho netrpělivě přerušil. „To doufám. Všechno si povíme později, teď musíme pryč. Máme už asi jen hodinu.“

   S tím se poněkud neohrabaně posadil. Sotva se ale pokusil vstát, znovu se o něj pokusily mdloby a zvedl se mu žaludek.

   Ještě toho trochu, zaklel v duchu a snažil se co nejrychleji zase vzpamatovat. Zůstal sedět, zklidňoval rozbouřený žaludek a na čelo si tiskl dlaň ve snaze zahnat tupou bolest. Vigar stál nad ním a trápily jej výčitky svědomí. Ellada nečekal. Myslel, že pro něho jde Grim. Proto ta rána.

   Po chvilce zkusil Ellad vstát znovu a tentokrát se mu to podařilo. S Vigarovou pomocí se postavil opět na nohy, a potom oba co nejtišeji a také nejrychleji opustili stále ještě spící tábor. Ellad se během cesty Visorackým ležením trochu vzpamatoval a vedl teď čerstvě osvobozeného přítele nejkratší cestou k Raulovi.

   Vigar se při pohledu na osaměle stojícího vraníka poněkud zarazil, nahlas ale neřekl nic. Počkal, až Ellad koně odváže a nasedne, pak se vyhoupl za něj a společně se vydali na důležitou a nebezpečnou cestu nocí.

   Ať prší, zase obrátil toužebně oči k nebi Ellad a na čele se mu rozstříkla veliká kapka. Jeho přání bylo konečně vyslyšeno.

 

 

***

 

 

   Ellad nehnal Raula moc rychle. Věděl, že s dvojitou zátěží na hřbetě by vraník dlouho běžet nedokázal. Ne. Ujet pronásledovatelům rozhodně nemohli. Museli na to jinak. Obyčejným selským rozumem. Stopování se díky lijáku bát nemuseli, takže – co asi udělá Grim?

   Ví, že oba jsou z Aranhoru. Bude je tedy hledat směrem k jihu, uvažovali s Vigarem a dokonale se shodli. Ellad proto stočil Raula na sever k Erským horám. Jeli celý zbytek noci a zastavili až za svítání. Něco pojedli, Ellad se pak uložil k odpočinku, Vigar hlídal a v poledne se vyměnili. Moc spolu nemluvili. Oba věděli, že na vyprávění bude času dost. Pokud se jim ovšem podaří utéct.

   A tak pouze útěku věnovali teď všechnu svou sílu a vůli. Jejich svět se scvrkl na noční pohyb vpřed, jídlo a odpočinek přes den. Dojeli skoro až k horám, potom se obrátili na západ a až po dalších dvou nočních pochodech stočili své kroky k jihu. Většinou klusali. Jeden v sedle, druhý pěšky nebo oba pešky, aby chudákovi Raulovi trochu ulevili. Byla to náročná cesta a zdála se nekonečná.

   Přesto jednoho slunečného dne v druhé polovině měsíce mayenu minuli hraniční kámen Tamarského království a – no, neměli ještě úplně vyhráno, ale už se tomu hodně blížili. Volněji vydechli a napětí uplynulých dní z nich trochu spadlo. Odvážili se dokonce cestovat za dne a v noci spát. Normálně, jako všichni ostatní. A také – každý večer po večeři se věnovali vyprávění. Jen chvíli. Seděli u malého ohýnku a vzájemně si sdělovali své zážitky.

   Vigar se tak během cesty napříč Tamarem dozvěděl o tom, co se po jeho záhadném zmizení dělo v Erindoru, i o tom, jak Ellad strávil zimu a jak ho vlastně našel. No, a Ellad zase vyslechl Vigarův příběh.

   Vůdce Gimtů klidně klusal lesem, když se náhle oba valaši splašili. Dali se do cvalu, a pak se všechno seběhlo strašně rychle. Vigar je zkoušel zastavit, ale přepadli ho. Vytasil meč a chtěl se bránit, Raul se však postavil na zadní, vytrhl se mu a nejspíš nějak poskočil i Hnědák, protože Zarkor mu vylétl z ruky, skončil kdesi v křoví a on sám na zemi. Sebrali ho, svázali a strčili do vozu. Připadal si jako balík.  Nehybný, bezmocný balík. Kudy ho vezli, to samozřejmě nevěděl a vlastně – bylo to stejně jedno. O útěku mohl jenom snít. Nedali mu k němu ani tu nejmenší příležitost. Až jednou...

   Až někde u Aranhorských hranic ji dostal. Jen tuhle jedinou a nezaváhal. Jeho únosci se totiž právě setkali se svou paní Roddakou a na okamžik ho pustili z očí. To mu stačilo. Smýkl sebou do lesa a uháněl, co mu síly stačily. Krátce se setkal s Olmarem a hned běžel zase dál.

   Nestačilo to. Visorakové měli koně a bylo jich víc. Chytili ho, zbili, znovu naložili do vozu a žádnou další příležitost k útěku mu už nenabídli. Bez nejmenších potíží ho provezli Tamarem a zastavili s ním až v dřevěné Visoracké pevnosti. Tu Ellad viděl.

   Tam ho „ubytovali“ v zamřížované cele a začali ho cvičit. Tedy – chtěli, aby cvičil. On odmítl, a tak přivedli asi třicetiletou ženu s asi dvouletou dcerkou a dali mu na výběr. Buď vezme meč a bude bojovat nebo jedna po druhé zemřou. Co měl tedy dělat? Sebral zbraň a přistoupil na jejich pravidla. Stal se z něj oriner. Přesně, jak si Roddaka přála. Už kdysi. V Awaru. Když ho oknem sledovala při souboji s přístavními pobudy.

   Dopoledne šermoval na cvičišti, večer na hostinách pro zábavu hostů. Jeho soupeři tam byli vesměs Visoračtí válečníci. Vyzvali ho, uzavřeli se sázky a začal boj, v němž nešlo o to soupeře zabít, ale pouze porazit. Tak si divocí seveřané krátili čas za dlouhých zimních nocí.

   A pak přišlo jaro a – turnaj.

 

 

***

 

 

   A byli v Aranhoru. Po tolika dlouhých dnech. A vlastně nejen dnech, ale i týdnech a měsících. Byli doma a doufali, že už jsou i v bezpečí. Vůbec netušili, že v bezpečí jsou už dávno. Grim je hledal pouhé dva dny. Potom se vrátil ke své paní a sdělil jí smutnou zprávu. Vyprávěl jí smyšlený příběh o dopadení uprchlíků, o jejich beznadějném boji s přesilou i o jejich hrdinné smrti na bojišti. Tak velká byla jeho žárlivost na uvězněného Gimta.

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA