Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázky a odpovědi

   Na statek dorazili oba Gimtové zaprášení a unavení někdy vprostřed odpoledne. Bránu našli otevřenou dokořán, a tak vjeli dovnitř. Na dvoře zastavili, sesedli a… Dveře jednoho z chlévů se náhle otevřely a objevila se Lea. Když spatřila oba muže – protože i z Ellada už byl muž, nejprve se zarazila, pak je však poznala a radostí i dojetím nemohla ani promluvit. Jen stála s očima široce otevřenýma a po tvářích se jí koulely slzy. A Ellad? Ani jemu se nějak nedostávalo slov. Při pohledu na matku se zhrozil. Ta žena zestárla za těch pár měsíců, co ji neviděl, snad o deset let. Vlasy měla téměř bílé, tvář poznamenanou hlubokým smutkem a oči vyhaslé, jakoby bez života.

   Mladíkovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Potom však už neotálel, pospíšil k ní a sevřel ji v náručí. Něžně, starostlivě a s rodícím se strachem.

   „Maminko,“ šeptal jí do vlasů, protože už byla téměř o hlavu menší než on. „Co se ti to stalo? Jsi nemocná?“

   „Ne, chlapče,“ odpověděla podivně zastřeným hlasem a také jej objala. Hlavu mu opřela o prsa, každičkou částí svého těla vnímala tlukot jeho srdce a plakala úlevou i radostí. Její syn je živý. Je živý, zdravý a vrátil se domů.

   Stáli spolu takhle nehybně několik minut, pak se Lea trochu uklidnila a jemně, ale důrazně se vymanila z Elladovy náruče. O krůček od něj odstoupila a změřila si ho od hlavy k patě ustaraným, láskyplným pohledem.

   Je tak hubený, zhodnotila v duchu svou prohlídku, vzhlédla, opět se podívala do těch tolik známých očí a smutně se usmála.

   „Tak co se ti tedy stalo?“ chtěl znát pravdu Ellad.

   „Nic, hochu,“ ujistila ho znovu a její úsměv pohasl. „Jen starosti.“

   „Starosti?“ zopakoval Ellad poněkud zmateně. Ještě to slovo však nedořekl celé a rozum už mu napověděl, co tím jeho matka asi měla na mysli. Bála se o něj. A on byl pryč tak strašně, strašně dlouho. Pod tíhou svědomí klesl na kolena, vzal její studené, drobné ruce do svých a ukryl v nich tvář.

   „Odpusť. Odpusť mi,“ zašeptal, políbil ji do dlaní a zvedl svůj modrý zrak zpět k jejímu obličeji.

   „Odpouštím ti, synu,“ řekla okamžitě a téměř slavnostně. Bez námahy vysvobodila své ruce z těch jeho, odhrnula mu z tváře neposlušný pramen vlasů a zase se usmála. Tentokrát spíš povzbudivě a stejně laděným hlasem jej ještě vyzvala: „A teď už vstaň.“

   S tím mu pomohla na nohy, opět se usmála, a pak se od něj pro tu chvíli odvrátila. Otočila se k Vigarovi, stojícímu dosud tiše a nenápadně opodál, podívala se na něho a jejím nitrem se přehnala hotová bouře citů. Radost, štěstí a láska se v ní mísila s bolestí, strachem a steskem a tímhle vším se ještě navíc táhla tenká vlákénka všudypřítomných výčitek. Lea celý ten běsnící živel ovládala jen těžko a hnána jeho ničivou silou postupovala pomalu směrem ke Gimtovi. Zastavila se půl kroku před ním, vztáhla k němu trochu roztřesené ruce a prsty mu lehce sjela od ramen k loktům. Hleděla přitom Vigarovi přímo do očí a on jí pohled vracel. Stejně napjatý, stejně rozpačitý a zmítaný stejnými pocity. Pohyb jejích prstů ho nejprve překvapil, potom jej ovládl a nakonec zcela pohltil. Sebeovládání vůdce Gimtů se rozpadlo jako domeček z karet. Zapomněl na všechno kolem, sevřel Leu do náručí a políbil ji. Dlouze a vášnivě a ona nejen že se nebránila, ale polibek opětovala. Beze studu a bez uzardění. Své výčitky odsunula v tu překrásnou chvíli kamsi stranou a plně si vychutnávala dokonalost splynutí jakoby pro sebe stvořených těl i duší. Líbali se a objímali jako dva ztracení a znovu nalezení milenci, a potom se náhle ocitli zase ve skutečnosti. Bylo to jako proud ledově studené vody. Zarazili se, pustili, rozpačitě a jaksi i tak nějak zahanbeně od sebe odstoupili a rychle se rozhlédli.

   Waldor. Neviděl je? Vždyť ona je – má být – vdaná…  

   Waldor je neviděl, ale právě vcházel do dvora s věrným Doganem po boku. Překvapení v jeho tváři vystřídala hned vzápětí neskutečná radost, když poznal sestřiny společníky. Doslova doběhl až k nim a objal postupně nejprve Ellada, a potom bratrsky i Vigara. Jejich rozpaků si vůbec nevšiml nebo jim nevěnoval pozornost.

   Zato Ellad nemohl zapomenout na vášnivý polibek, kterého byl svědkem. Neodsuzoval ho, to ne, jen… Nějak se z něj prostě nemohl vzpamatovat. A nepomohla mu ani práce kolem Raula. Stále před sebou viděl Vigara svírajícího v náručí jeho matku. Viděl výrazy jejich tváří a nerozuměl tomu. Co to mělo znamenat? Vigar tajně miluje Leu? A ona jeho? Dělala si tedy starosti i o něj? Nebo jenom o něj? Dojel sem vůbec ten posel, co mu před zimou v Cirionu zaplatil? Nebo se tomu muži cestou něco stalo?

   Mladík se úplně ztrácel v myšlenkách, když sundával z vraníka sedlo i všechno ostatní řemení, a naprosto nesoustředěně přejížděl kartáčem jeho černou, potem a špínou slepenou srst. Kousek od něj se stejně staral o svého koně Vigar, zatímco Lea s Waldorem už předtím zmizeli v domě, aby rychle připravili něco na zub pro nečekané strávníky.

   „Buď se milému poslovi něco stalo nebo ten darebák jen sebral peníze a Cirion vůbec neopustil. Každopádně na statek nikdo se vzkazem nepřijel,“ poučil Ellada i Vigara o hodnou chvíli později v kuchyni Waldor a mladému Gimtovi se po tom neveselém sdělení hrůzou sevřelo srdce. Co všechno si za tu dlouhou zimu musela chudinka jeho matka vytrpět? Co strachu, bolesti, beznaděje a zmaru…?

   Omluvně a zároveň i zděšeně pohlédl na utrápenou ženu vedle sebe, ale potřebná slova nenalezl. V ústech měl náhle sucho a krk nepříjemně sevřený. Co by ale také mohl říct, aby odčinil, co nepřímo způsobil? Mohl nějak vrátit čas? Nemohl. To nebylo v jeho silách. A jednal by i přesto v Cirionu jinak?

   „Netrap se tím, Ellade. Není to tvoje vina,“ pronesla vlídně a bez sebemenší výčitky Lea. Pochopila totiž jeho zoufalý pohled a skutečně se na něj v tu chvíli ani trochu nezlobila. Spíš naopak. Potěšilo ji zjištění, že na ni tehdy na podzim myslel a pokusil se podat jí zprávu. A že se to nepovedlo? No, nepovedlo…

   Všichni čtyři seděli na židlích kolem stolu, před nimi ležel velký tác se slabými plátky pěkně prorostlého uzeného, ošatka plná krajíců čerstvého chleba, jeden hrnek vlažného, neslazeného čaje a tři pohárky piva a oni střídavě jedli, pili a vyprávěli. Nejvíc samozřejmě Vigar s Elladem. Museli Lee i Waldorovi povědět o všech dobrodružstvích, která zažili, a tak se rozhovor poněkud protáhl. Spát odešli až dlouho po půlnoci.

   Ellad za sebou zavřel dveře svého pokoje, na židli odložil všechny svršky a jen tak ve spodkách vklouzl pod přikrývku. Myslel, že nebude moci usnout, protože ho stále trápila ta záležitost s poslem. Měl výčitky svědomí i přes matčino upřímné ujištění.

   Usnul však bez potíží. Jen několik málo minut potom, co zavřel oči.

 

 

***

 

 

   Ráno se probudila normálně jen Lea. Vstala a jako každý den šla podojit kozy. Její tiché kroky však neunikly vycvičeným uším Gimta, který spal v kuchyni na zemi a žena ho musela obejít, aby se dostala z domu. Vigar ještě trochu rozespale zívl, posadil se, protřel si oči a rozhodl se Leu následovat. Stále myslel na ten opětovaný polibek a toužil v klidu si o něm popovídat. Lea mu však příležitost k nějakému důvěrnějšímu rozhovoru nedala. Plně se věnovala práci a moc toho nenamluvila. Chovala se k němu dál slušně a přátelsky, přesto poněkud odtažitě. Jakoby se mezi nimi vůbec nic nestalo.

   Vigara to trochu zklamalo, ale přizpůsobil se. Pochopil, že je to pro ni těžké. Těžší než pro něj, když je vdaná.  

   Ellad s Waldorem si toho dne lehce přispali. Vylezli z pohodlí měkkých přikrývek až v půlce dopoledne, s chutí posnídali, a pak nadešel čas loučení. I Vigar se totiž těšil domů. Nerozcházeli se však nadlouho a ani Raula Gimt tentokrát neodvedl. Ne, ne. Dohodli se, že se za tři dny opět všichni sejdou. V Erindoru. Protože ten šťastný návrat ze severu se přece musí náležitě oslavit.

   Po Vigarově odjezdu na statku osaměli. Dali si lehčí oběd a po zbytek dne se  věnovali obvyklým povinnostem. Ellad pomáhal, kde mohl, a byl rád, že je doma. Po dlouhé době zase v klidu a v bezpečí. Stále jej sice trochu trápily výčitky, matka se k němu však chovala velmi laskavě, a tak je pomalu pouštěl z hlavy. Co ale z hlavy dostat nedokázal, byl obraz Vigara a Lei ve vášnivém objetí. Pořád ho měl před očima a strašně rád by se o něm dozvěděl něco bližšího. Dokonce se přistihl i při myšlence, že by ho docela potěšilo, kdyby to ti dva dali dohromady. Věděl, že tomu v podstatě nic nebrání. On je vdovec, ona vdova. Hodili by se k sobě. Usmál se a v duchu jim to odsouhlasil.

   Lea a Vigar – dva lidé, které nejvíc miloval – by se vzali. Krásná představa, zasnil se. Po chvilce se však zamračil a představa se rozplynula. Našel v jejím uskutečnění totiž dost podstatnou trhlinu. Vždyť Vigar nic neví. Vigar netuší, že jeho matka je volná. Netuší, že Waldor je její bratr, ne manžel.

   No, trochu se to zamotalo, ale pořád se s tím dá něco dělat. Jenom odhalit pravdu, uzavřel tu choulostivou záležitost jen tak sám pro sebe a slíbil si, že zítra sebere odvahu a matky se na vše zeptá. Dnes už ne. Dnes byl unavený. Příjemně unavený. A tak se hned po večeři zavřel do svého pokoje. Stáhl ze sebe kalhoty, sundal si lehkou vestu, obojí odložil na židli a už se chystal vklouznout pod přikrývku, když se ozvalo tiché zaťukání. Ellad se otočil po zvuku a zdvihl překvapeně obočí. To nebylo normální.

   Pospíšil ke dveřím, otevřel je a na prahu jeho pokoje stála Lea. V rukou držela tác s malým občerstvením a hořící svíčkou, která jí slabě osvětlovala vážnou, pobledlou tvář. V kuchyni za jejími zády už byla tma a Waldora Ellad nikde neviděl.

   Tak tohle opravdu není normální, pomyslel si mladý muž.

   „Ráda bych s tebou mluvila,“ řekla Lea tiše a Ellad neprotestoval. Ani ho to nenapadlo. Paní zvědavost jej opět měla plně ve své moci. Sebral matce z rukou těžký tác, pozval ji dál, a přitom přeběhl jeho obsah rychlým pohledem – hořící svíčka, náhradní svíčka, džbánek s jakýmsi nápojem, dva pohárky a dvě misky. V jedné byl na větší kostky nakrájený a lehce osmahnutý chléb, v té druhé úplně stejně nakrájený sýr.

   Asi se to mluvení zase pěkně protáhne, proběhlo mu hlavou. Položil tác na svou truhlici s oblečením a zavřel dveře, zatímco Lea nejprve přerovnala jeho odložené svršky ze židle do nohou lůžka, potom se posadila a trpělivě počkala, až usedne proti ní na postel.

   „Ellade, je ti osmnáct let a podle zákonů Aranhoru, Fallaru, Orrinoru a vlastně i samotné přírody jsi dospělým mužem,“ začala poněkud zeširoka a on vůbec nechápal, kam tím míří. Poznal to však hned v další větě. „Proto nastal čas, aby ses všechno dozvěděl.“

   Všechno? To jako úplně všechno?! Chtělo se mu vykřiknout, ale nevydal ani hlásku. Samým překvapením nějak ztratil řeč. Tohle nečekal. Teď tedy rozhodně ne. I když – matka mu kdysi řekla: „Časem se vše dozvíš.“ On však netušil, kdy bude to „časem“

   Takže teď.

   „Kdo je můj otec?“ vyrazil ze sebe první a podle něho také nejdůležitější z dlouhé řady nashromážděných otázek a Lea se usmála. Čekala tenhle dotaz a odpověď na něj měla připravenou už několik let.

   „Tvůj otec se jmenoval Bergil a pocházel z Orrinoru.“

   „Ten Bergil?“

   „Ano.“

   „Takže, to potom…“

   „Tvé skutečné jméno je Bergon.“

   Bergon. To jméno Ellada zasáhlo jako blesk z čistého nebe a hlavou mu v tu chvíli prolétlo snad tisíc myšlenek. Nik. Argaana. Černí jezdci. Šibenice u Bartheku. Robert. Jeho věčné zkoušení i uctivé oslovení. Zvláštní, horečnatý sen. Neznámý modrooký cizinec…

   Ano. Už jednou, před pár lety ho přesně tohle napadlo. Zavrhl to však tehdy jako nesmysl a nebyl sám, přitom.. Je to pravda?! Ale ne. Nemůže být, vždyť…

   „Malý princ se i s matkou utopili v močálu. Sama jsi mě to učila,“ namítl proto okamžitě, upřel na Leu svůj pronikavý modrý pohled a neměl ani tušení, jak je v té chvíli podobný otci. Jí to však neuniklo. Těžce polkla a na vteřinku zavřela oči, aby znovu našla ztracenou sebekontrolu.

   „Ne,“ řekla pak tiše, ale naprosto vážně. „Neutopil se ani on, ani ona. Proto se také nikdy nenašla jejich těla. Byla to jen lest, kterou vymyslel Robert.“

   „Ale proč?“ přerušil matku lehce zmateně Ellad. Vůbec nechápal, k čemu měly sloužit všechny ty tajnosti, nepravdy a lsti.

   Lea neodpověděla hned. Místo tolik očekávaného vysvětlení, uchopila džbánek a stále ještě trochu roztřesenými prsty z něj nalila do obou připravených pohárků. Jeden předala jemu, druhý si vzala sama a napila se. I Ellad ochutnal. Chtěl trochu spláchnout tu sladkokyselou chuť poznání, ale moc si nepomohl. Polkl dlouhý doušek neředěného červeného vína z Fallaru. Doušek kyselý i sladký zároveň.

   „Abys pochopil, chlapče, musíš se dozvědět všechno od začátku,“ ozvala se konečně zase Lea, znovu se napila – jakoby na kuráž a dala se do vyprávění. „Tvého otce jsem poprvé uviděla jednoho až nepříjemně horkého, pozdně letního odpoledne. Vracel se tenkrát společně se svým otcem orrinorským králem Goranem, s Robertem a s několika dalšími rytíři a významnými pány z jednání v Menerethu. Cosi tam probírali s tehdy ještě mladinkým aranhorským králem Galdorem a náhoda tomu chtěla, že se u nás zastavili na malé občerstvení. Rozložili se na té louce před statkem, sesedli z koní a já s Waldorem jsme jim donesli vodu i trochu ředěného vína. Bratr se točil spíš kolem koní a já obsluhovala rytíře. A tak na té louce tenkrát jsme si s Bergilem poprvé stáli tváří v tvář a hleděli si zblízka do očí. Bylo mi tehdy čerstvě osmnáct a okamžitě jsem se zamilovala.“

   Lea se odmlčela a poněkud nepřítomně sáhla po křupavé kostičce chleba. Vzpomínky ji na okamžik přemohly a vrátily ji v čase. Prožívala prostě celý ten příběh znovu a Ellada ani nenapadlo, aby ji nějak rušil. Také si nabídl kousek chleba z misky a trpělivě čekal, až se sama zase rozpovídá.

   „A pak už to trochu připomíná pohádku,“ povzdechla si po dvou minutách ticha Lea a ujala se opět slova. „Tedy – já si připadala jako v pohádce, vždyť se o mně zajímal sám princ. Musíš však vědět, synu, že Bergil to v té době jednoduché rozhodně neměl. Nikdo mu totiž nevěřil, že to myslí vážně. Nevěřil mu ani Waldor, ani jeho rodiče.“

   „A ty? Tys mu věřila?“ neubránil se zvědavé otázce Ellad a znovu si nabídl z přineseného občerstvení.  

   „Nevím,“ přiznala po chvilce váhání. „Jeho slůvka se poslouchala krásně, a když mi je říkal, asi ano. Pak byl ale pryč a slovo si vzal Waldor. Byla jsem mladá a zamilovaná, ale ne hloupá. I já jsem si uvědomovala propastný rozdíl mezi námi. Vždyť – takových už bylo, co uvěřily slibům velkých pánů, a potom…“

   Lea větu schválně nedokončila, protože si ji dokázali oba bez potíží domyslet, jen se znovu napila vína a lehce zasněně pokračovala: „Víš, tahle jeho přesvědčovací válka trvala celou zimu, až ji nakonec vyhrál. Přesvědčil všechny. Kromě své matky Elanor.“

   „Takže jste se vzali?“

   „Ano. První jarní den. Bylo nádherně slunečno a město lidé slavnostně vyzdobili. Všude vlály prapory a zvonily snad všechny zvony v Nurasu.“

   „A jaké to je být královnou?“ zajímal se Ellad.

   „Ještě jsem nebyla královnou. Korunováni na orrinorského krále a královnu jsme s tvým otcem byli až po tvém narození,“ poučila ho Lea se smutným úsměvem. „A jaké to je? Pro děvče ze statku těžké. Nevěděla jsem a neznala nic. Jak se správně chovat, jak chodit, jak se oblékat, jak mluvit, kdy mluvit… Učili mě samozřejmě, ale Elanor – tvá babička – mě nesnášela. Upozorňovala proto na každou mou chybu, na každý omyl, kterého jsem se dopustila, a doufala, že mě Bergil zavrhne. Hodně jsem v té době plakala.“

   „Otec se tě měl zastat a matce nějak domluvit,“ vyrazil ze sebe rozzlobeně Ellad, natáhl se po kostičce sýra, a když ji snědl, spláchl ten kousek i své rozhořčení pořádným douškem vína.

   „Teď mluvíš stejně jako on,“ zasmála se Lea, ale moc vesele to neznělo. „Zastal se mě, utěšoval mě a opravdu mě miloval, přesto – nebo snad právě proto mě Elanor neměla ráda stále víc.“

   „Ale proč? Proč tě neměla ráda?“ nemohl pochopit Ellad.

   „Nikdy mi neodpustila, že jsem cizinka ze statku.“

   „To jí to tak vadilo? Proč?“

   „To nevím, chlapče, ale vadilo. A pak ses narodil ty a tebe – tebe milovali všichni. Tvůj otec, král Goran, služebnictvo. I tvá babička.“

   „Mě ráda měla a tebe ne?! To je tak – divný,“ poznamenal zamyšleně a trochu zamračeně mladý muž a strčil si do úst další křupavou kostičku. Lea jeho poznámku už nijak nekomentovala. Jen si také nabídla kousek chleba z misky, zapila ho malým douškem vína a se smutným povzdechem se vrátila zpět k příběhu.     

   „Byly ti dva roky, když Bergil odjel do té prokleté bitvy. A tam ho zabili. I tvého dědečka,“ Lea vyřkla ta slova s neskrývanou hořkostí. Obličej měla stažený bolestí a po tvářích se jí nekontrolovaně koulely slzy. Soucitem a dojetím přemožený Ellad vstal, poklekl matce u nohou, vzal její ruce do svých a něžně je sevřel. Držel matku takhle několik minut. Dokud se zase neovládla. Moc dobře věděl, kterou bitvu měla na mysli. Tu nešťastnou, svedenou na planině Surrah.

   „Po jeho smrti jsem se nestarala o nic,“ pokračovala Lea dál podivně dutým hlasem. „O nic, jen o tebe. Vůbec mě tedy nenapadlo, že bych snad mohla být v nějakém nebezpečí. Varoval mě až Robert. Jen náhodou zahlédl Elanor ve společnosti čtyř cizích, ozbrojených mužů a jen náhodou zaslechl, jak jim říká, aby mě odvezli pryč z Orrinoru. Ale jenom mě, tebe ne. Tebe si chtěla ponechat a vychovat z tebe prince a následníka trůnu. Takže teď už víš, proč jsme dál žili tady na statku.“

   „Ano, hrozilo nám odloučení, přesto… Jak jsi dokázala nepozorovaně opustit Nuras, vždyť…?“

   „Odpověď najdeš tady,“ řekla Lea se smutným pousmáním, a přitom sáhla do vnitřní kapsy své vesty. Pak předala překvapenému mladíkovi několik listů pergamenu stočených do těsné ruličky, která byla převázaná úzkou, tmavě modrou stužkou se stříbrným lemováním.

   „Co je to?“

   „Podrobný plánek všech místností, chodeb a schodů Nurasského hradu. I těch tajných, o nichž ví pouze královská rodina. Nyní tedy jenom já.“

   Ellad byl tím dárkem tak ohromený, že se nezmohl na slovo. Tak z toho obrovského, dechberoucího hradu, který s Kolinem v Nurasu před pár lety obdivovali, vede nějaká tajná cesta? Už teď ho obsah té ruličky velmi zajímal.

   „A teď mě pozorně poslouchej, synu,“ pokračovala mezitím Lea a její hlas nabral na naléhavosti. „Vše, co v téhle ruličce najdeš, se nauč. Opravdu dobře nauč. A potom – buď ji hodně pečlivě schovej nebo ji znič. Pamatuj, že její obsah smíš znát jenom ty. Jenom a pouze ty. Nikdo jiný. Slib mi, že uděláš přesně to, co jsem teď řekla. Slib mi to.“

   Ellad stále ještě klečel. Vzhlédl tedy, podíval se matce přímo do očí a pronesl slavnostně své slibuji.

   Po tom krátkém a snad kouzelném slůvku jakoby z Lei spadl kousek obřího závaží, které ji až dosud doslova drtilo svou váhou. Ulehčeně vydechla a vrátila se opět k příběhu. „Na přípravu útěku jsem neměla moc času, přesto se mi podařilo nenápadně zabalit vše potřebné a hned po pohřbu jsem opustila Nuras. Sama. Jen s tebou. Robert odjel až po mě. Až když se roznesla zpráva o našem zmizení a všichni se nás vydali hledat. Nechci tě zatěžovat zbytečnými podrobnostmi, věz však, že to bylo hodně, hodně těžké. Neustále jsme se museli skrývat, protože pátrači hledali skutečně pečlivě.“

   „Pátrači?“

   „Ano, chlapče. Hledali nás tehdy nejen orrinorští rytíři, ale i ti čtyři muži, které najala Elanor. A také jezdci z Dagerladu. Ty na nás poštvala malá princezna Argaana. Poradila svému strýci Telcharovi, že jedině tvá smrt dokonale pomstí jeho bratra Morgatha,“ vysvětlila Elladovi trpělivě matka, trochu se napila a zase pokračovala v přerušeném vyprávění. „Cestovali jsme pustinou a převážně v noci a naším cílem byla malá vesnička u velkého močálu zvaného Bahniska. Právě v téhle vesničce jsem jednoho podvečera požádala o nocleh a nechala se poznat. Tvářila jsem se zmateně a často jsem opakovala jméno tvého otce i větu, že ho už přece konečně, konečně musíme najít… Ti prostí lidé uvěřili, že jsem šílená. Zavřeli mě v malé místnůstce s jediným oknem a snažili se sehnat nějaké pátrače.“

   „A povedlo se jim to? Našli někoho?“ zeptal se Ellad se zájmem.

   „Samozřejmě, že ne. Tedy – ne hned. Jinak bychom neutekli,“ odpověděla s náznakem úsměvu Lea. „Krátce po půlnoci jsme nikým nepozorováni prolezli tím jediným oknem a zamířili přímo k močálu. Tam jsme pak s Robertem dokončili naši lest a věř mi, že jsem se přitom skutečně málem utopila. Nebýt Robertova včasného zásahu, byl z tebe úplný sirotek.“

   Lea se odmlčela. Rozrušená a dojatá tou vzpomínkou natáhla ruku a pohladila Elladovy hnědé, lehce zvlněné vlasy úplně stejně jako tehdy. Jakoby stále byl tím malým klučinou ztraceným spolu s ní uprostřed zrádného močálu.

   „Potom jsme, opět v noci a nikým neviděni, přešli Sálavu a Robert nás odvedl do svého Údolí v Bílých horách,“ promluvila znovu po chvilce. „Už tehdy tam bydlel se svou ženou Dariou a ročním synkem.“

   „Robin,“ vydechl Ellad sotva slyšitelně a Lea přikývla. „Schovali jsme se tam a bylo to snad jediné místo, kde nás nikdo nehledal. Jinak prý pátrači projezdili křížem krážem celý poloostrov.“

   Tady se Lea opět odmlčela, napila se, snědla kostičku sýra, a pak teprve se zase vrátila ke svému vyprávění. „V Údolí jsme zůstali téměř rok a kdyby bylo na Robertovi, žili bychom tam stále. Já jsem ale nechtěla.“

   „Proč?“ podivil se Ellad.

   „Proč? Pochop, chlapče. S Nurasem a se vším tím královským mě pojil pouze tvůj otec, a když už nebyl, chtěla jsem domů. Robert ale musel Waldora na můj návrat nejprve připravit, protože i on uvěřil tomu, že jsem mrtvá. Potom jsem se vrátila a naoko se stala jeho ženou. Ostatní už znáš.“

   Lea skončila, zadívala se kamsi do prázdna a po tvářích se jí koulely slzy. To vyprávění pro ni bylo velmi bolestné, přesto věděla celý ten čas, že k němu jednou dojde. Její syn si určitě zasloužil poznat pravdu. A kdo by mu ji měl říct, když ne ona?

   A Ellad? Pořád ještě klečel u matčiných nohou a i on měl hrdlo stažené přemírou různých pocitů. V prvé řadě hlubokou láskou k ženě, která toho musela tolik vytrpět. A potom se v jeho nitru mísil zmatek s překvapením. Dozvěděl se už všechno o svém původu a většina jeho otázek byla zodpovězena. Přesto se mu to stále zdálo jaksi neskutečné. Tak dlouho žil v přesvědčení, že je naprosto nedůležitý venkovský kluk a teď? Teď je najednou princ. Poslední mužský zástupce svého rodu a právoplatný dědic orrinorského trůnu. Nemohl tomu uvěřit a stále to tak nějak odmítal uznat. Ani on se proto nehýbal a mlčel.

   „A proč se vlastně Waldor nikdy neoženil? Myslím doopravdy?“ promluvil až po několika dlouhých minutách ticha.

   Lea na něj pohlédla poněkud udiveně. Trochu ji tou otázkou zaskočil. Přesto po krátkém zaváhání celkem ochotně odpověděla: „Waldor byl doopravdy ženatý dvakrát, chlapče. Svou první ženu si přivedl z Tarlonu, ještě než jsem se poznala s Bergilem. Ale skončilo to špatně. Po šesti měsících utekla zpátky do města. Nedokázala si tady na samotě zvyknout. Moc prostoru, říkala. A druhé manželství? Skončilo ještě hůř. Waldorova druhá žena zemřela při porodu. I s dítětem. Krátce potom, co ses narodil.“

   „To je mi líto,“ zašeptal Ellad a bylo to to jediné, na co se v dané chvíli zmohl. Mlčel tedy on, mlčela ona a v pokoji tak opět zavládlo tíživé ticho, které nakonec přerušila Lea. Zapálila náhradní svíčku, protože ta původní už pomalu dohořívala, znovu sáhla do vnitřní kapsy své vesty a tentokrát odtud vyndala překrásný prsten z masivního stříbra zdobený tmavě modrým, dokonale hladkým kamenem oválného tvaru.

   „Tohle je prsten orrinorských králů. Pečetní prsten. Opatrovala jsem ho celých šestnáct let a teď je tvůj. Nastav ruku,“ řekla, a když poslechl, vložila mu šperk do dlaně.

   Mladík hleděl na drobnou věcičku se zvědavostí samozřejmě a také s nedůvěrou. Tohle a pečetní prsten? Kde to má nějaký erb? Na pečlivé rozebrání těchto otázek mu ale matka neposkytla dostatek času.

   „Tohle teď zmáčkni,“ pravila vážně a malíčkem pravé ruky ukázala na krásně propracované stříbrné lemování kolem kamene. Ellad se zamračil, ale udělal, co mu poradila. Stiskl zdobení a údivem polkl. Kámen z prstenu odpadl, a když se podíval na uvolněné místo, polkl podruhé. Odstraněním kamene vznikla na prstenu oválná a rovná stříbrná ploška a v ní byl vyrytý vzpínající se jednorožec Orrinoru.

   „Takže…“ vysoukal ze sebe s námahou a pochybnosti v jeho hlavě se pomalu rozplývaly. Tály jako sníh na jaře a on se díval na orrinorský erb a v duchu konečně přijal tu hořkosladkou skutečnost. On je opravdu princ. Opravdu.

   A tak se z Ellada stal Bergon.

   Lea nechala synovi chvilku času, aby se vzpamatoval, a potom dodala ještě pár vět.

   „Ten kámen se jmenuje Flaviren a pochází z daleké cizí země ležící na druhé straně Erských hor,“ řekla měkce. „Jeden tvůj prapředek, tuším, že to byl král Arangar, ho kdysi zahlédl u jakýchsi kupců a zalíbil se mu. Zalíbil se mu tak moc, že od kupců skoupil všechny tmavě modré drahokamy, které tehdy měli, a nechal je dodatečně vsadit nejen do prstenu, ale i do královské koruny. Jsou tam dodnes.“

   „A kde vůbec je ta koruna? Učilas mě, že se po pohřbu krále ztratila, ale teď si myslím, že víš, kde ji hledat,“ pronesl se zájmem Bergon.

   „Ano, vím,“ přiznala Lea bez zaváhání. „Má ji u sebe Robert. Usoudili jsme totiž, že v Údolí bude lépe schovaná než tady na statku. Přihodit se mohla spousta věcí.“

   Potom opět zmlkla, třesoucími se prsty si zdvihla k ústům svůj pohárek a dopila zbyteček vína. Její vyprávění a vzpomínání dospělo do úplného konce a ona se cítila náhle lehká jako peříčko. Břímě, které nesla na svých křehkých, ženských bedrech dlouhých šestnáct let, z ní konečně celé spadlo.

   „A kde se vůbec vzal na orrinorském trůně pán Elber, mami?“ vylovil Bergon z hloubi paměti ještě doplňující otázku. Lea na něj pohlédla a mladíkovi se v tu chvíli už nezdála tak smutná. Úlevu, kterou cítila uvnitř, měla totiž vepsánu i ve tváři.

   „Elanor vládla v Orrinoru ještě rok po našem odchodu, pak těžce onemocněla. To víš,“ odpověděla synovi stále stejně tichým, teď už ale normálním hlasem. „A právě tehdy zvolila za svého nástupce Elbera. Dlouholetého přítele rodiny a také nejmladšího zástupce jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších rodů v Orrinoru. Ten muž měl pro vládu ty nejlepší předpoklady. Jen – nebyl to válečník.“

   Bergon pochopil, co tím drobným, napohled nedůležitým dodatkem chtěla matka říct – Elber nebyl válečník, proto neodjel na planinu Surrah a přežil. Pochopil to, ale sám se nějak nemohl, a vlastně ani nechtěl, s tímhle jejím názorem ztotožnit. Kdesi hluboko ve svém nitru cítil, že takhle to být nemá. Že správný vládce vede svůj lid nejen v mírových časech, ale i v době války. Tuhle odbojnou myšlenku si však nechal raději pro sebe. Nechtěl už tak dost utrápenou matku trápit ještě o něco víc. Místo toho jí jen pohlédl do od nedávného pláče stále vlhkých očí a s ustaraným povzdechem se zeptal: „A jak mám naložit s tím vším, cos mi právě řekla?“

   „To už teď záleží pouze na tobě, chlapče. Pamatuj ale, že válka ještě nikdy nic dobrého nepřinesla, a dáš-li se poznat, tak bude.“

   S tím vstala, popřála mu dobrou noc a vykročila ke dveřím.

   „A co Vigar?“ zadržel ji ještě na prahu Bergon.

   „Co je s ním?“ otočila se Lea zpět do místnosti poněkud udivena nečekanou otázkou.

   „Líbali jste se,“ objasnil mladík krátce a s podivným napětím čekal na odpověď.

   „Víš, s city je to někdy složité, chlapče,“ povzdechla si unaveně a pohlédla kamsi za synova záda. „Vigar je pohledný a přitažlivý muž, ale – nikdy nemělo k něčemu takovému dojít. Nikdy!“

   Lea za sebou prudce zavřela dveře pokoje a Bergon osaměl. Nepříjemně zaskočený matčinými odmítavými slovy a také trochu zklamaný. Jeho představa případné svatby se tím rozpadla na tisíc kousků.

   „Tak – s city je to složitý a všechno teď záleží na mně. To se ovšem lehko řekne,“ poznamenal tlumeně sám k sobě a zamyšleně se rozhlédl kolem. Svíčka na tácu ještě hořela, takže viděl docela zřetelně své lůžko, už opuštěnou židli i truhlici s čistým oblečením. A právě na ní se očima zastavil. I když – na ní vlastně ne. Spíš na nedojedeném občerstvení a nedopitém džbánku.

   „Říká se, že ve víně je pravda. Tak se ještě napiju a uvidíme,“ zašeptal znovu polohlasem a udělal to. Nalil si plný pohárek a celý ho vypil.

   Zatočila se mu hlava a musel si sednout na postel, aby neupadl. Nepřítomně se zadíval přímo před sebe a soustředil myšlenky. Má to tajemství, které se právě dozvěděl, vykřičet do světa nebo si ho má nechat raději pro sebe? Má se přihlásit o své dědictví a vyvolat tím válku nebo má dál mlčet a nechat na orrinorském trůně toho cizáka Northora?

   Ach, jo. To kdyby věděl. Kdyby dokázal odhadnout… A dokázal by se vůbec chovat jako král? Matka říkala, že být královnou je pro děvče ze statku těžké. A co kluk ze statku a král? To bude asi ještě těžší. Ji prý učili. Kdo by učil jeho? Robert? Nebo nějaký úplně cizí orrinorský pán? Nekoukal by na něj stejně jako jeho babička Elanor na jeho matku? A co Vigar, Dan, Kolin a ostatní Gimtové? S nimi by se nejspíš musel rozloučit. Dokázal by to…?

   A pak že otázkám bude jednou konec, vzdychl odevzdaně. Pohlédl na džbánek s vínem, znovu si nalil a znovu všechno vypil. A pak zase.

   Do třetice všeho dobrého, říkal si přitom a už ani pořádně nevěděl, co vlastně řeší. Vždyť život je přece tak krásný a jednoduchý a on je princ, skoro král. Může tedy všechno.

   S tím složil hlavu na polštář a okamžitě usnul. Usnul s pocitem sladké bezstarostnosti a ze spánku se spokojeně usmíval. A přesně takhle ho našla o hodinu později Lea, která se tiše vrátila do jeho pokoje. Svíčka na tácu stále ještě hořela, a tak viděla spícího syna úplně zřetelně. Jeho tělo oděné jen v plátěné košili a spodkách a uložené na boku, jeho rozcuchané vlasy volně rozhozené na polštáři, jeho zavřené modré oči i blažený výraz v jeho obličeji. Opatrně přešla k lůžku, chvíli se na něj jen tak dívala a po tvářích jí přitom přeběhly dvě slzy. Pak se sklonila a lehce ho políbila do vlasů.

   „Ať se ti daří dobře, můj chlapče. A hodně štěstí,“ zašeptala, sfoukla svíčku a spěšně opustila pokoj.

 

 

***

 

 

   Bergon se vzbudil až pozdě dopoledne a cítil se jako po ráně do hlavy. Hodně toho vypil a také… To se matce lehko řekne – tady máš tajemství svého původu, dělej si s ním, co chceš, ale válka je špatná. Vždyť v Orrinoru se roztahuje cizí chlap?!

   Musí si o tom ještě promluvit.

   S povzdechem vstal a jen tak, jak byl, vešel do kuchyně. Pozdravil u stolu sedícího Waldora a přisedl si k němu.

   „Kde je matka?“ zeptal se a vůbec si nevšiml smutného výrazu strýcova obličeje.

   „Odešla,“ odpověděl a jeho hlas zněl podivně dutě. Ani přitom nezvedl pohled od bochníku chleba před sebou.

   „Odešla? A kam?“ nechápal Bergon.

   „Za tvým otcem, chlapče.“

   „Za otcem?“ zopakoval mladík a snažil se přijít na správný význam těch slov.

   A pak mu to náhle došlo. Prudce vstal a vyrazil ke dveřím, ale Waldor ho chytil za paži a zadržel ho. „Nedělej to.“

   „Pusť mě!“ utrhl se na něj Bergon a snažil se zbavit jeho ruky. „Musím za ní.“

   „Nedělej to,“ měkce zopakoval Waldor a držel synovce dál. „Nic bys nezměnil. Jen bys to zhoršil. Sobě i jí.“

   „Jak to můžeš říct? Přece…!“ téměř zoufale vykřikl Bergon a znovu se pokusil vykroutit z mužova sevření.

   „Uklidni se, chlapče. Vím, co teď cítíš.“

   „Ne! Nevíš vůbec nic!“ vyštěkl rozzlobeně mladík.

   „Ale vím. Nezapomínej, že to byla má sestra,“ řekl Waldor mnohem ostřeji, než původně zamýšlel, pustil synovce a otočil se k němu zády.

   „Promiň,“ omluvil se tiše Bergon a pomalým krokem vyšel z domu. Smutek v něm zvítězil nad hněvem. Zavřel za sebou dveře a zaváhal. Nemá přece jenom…? Kdyby osedlal Raula a vyjel za ní, jistě by ji dohonil. Vždyť odešla pěšky. Přemluvil by ji však, aby se vrátila?

   „Ne,“ odpověděl sám sobě tiše a usedl na práh domu. Když už se jednou odhodlala a opustila je. Ne. Waldor měl pravdu. Jen by to zhoršil.

   Tak dlouho chtěl znát tajemství svého původu a odpovědi na své otázky, a teď…? Všechno už ví, ale ztratil nejdražší a nejmilovanější bytost, jakou zatím na světě měl. Stálo to za to?

   Seděl na prahu domu, smutně hleděl kamsi před sebe, v hlavě měl prázdno, v srdci cítil tupou bolest a po tvářích se mu koulely slzy. Ne, nestálo.

   „Pojď se najíst, chlapče,“ vytrhl jej ze strnulosti o hodnou chvíli později Waldor. „Ať sníme spolu poslední chléb, který upekla.“

   „Tys to věděl? Tys věděl, že chystá něco takového?“

   „Ano,“ přiznal tiše. „Mluvila o tom celou zimu. Pojď už dovnitř.“

   Pomohl mladíkovi na nohy, odvedl ho zpátky do domu, přistrčil mu židli a dal se do krájení bochníku, který prve tak upřeně sledoval.

   „Proč to udělala?“ zeptal se Bergon, když usedl.

   „Musíš pochopit, hochu, že po smrti tvého otce přišla o všechno – o lásku, o manžela, o domov… Zůstals jí jen ty. A od vašeho útěku z Nurasu žila v neustálém strachu,“ začal vysvětlovat Waldor, a protože přitom hleděl přímo na mladíka, přerušil porcování chleba. „Nejprve se bála, že vás někdo pozná, potom o tvůj život. Ta poslední zima z Wyony doslova vysála všechnu chuť žít. Nebýt Darii a Roberta, odešla by mnohem dřív.“

   „Z Wyony?“

   „Její pravé jméno,“ vysvětlil Waldor. „Musela si ho změnit tak jako ty.“

   „Takže odešla kvůli mně,“ vzdychl Bergon. „Kdybych se netoulal…“

   „Nesmíš si nic vyčítat,“ zarazil jej rozhodně strýc a dokrájel chleba. „Odešla by stejně. Tvého otce velmi milovala a ty už jsi dospělý. Nepotřebuješ ji… Na a jez.“

   S posledními slovy přistrčil mladíkovi voňavý krajíc, usedl na svou židli a sáhl také po jednom. Jedli mlčky a vzpomínali na tu, která chléb upekla. Bergon si pomalu vkládal sousta do úst, ale chuť pokrmu téměř nevnímal. Cítil jen prázdnotu a bolest.

   „Co teď budeš dělat?“ zajímal se hned po jídle Waldor a Bergon na něj pohlédl poněkud překvapeně. Tak daleko se ve svých úvahách ještě nedostal. Na statku však po matčině odchodu zůstat nechtěl. Alespoň teď ne. Připadal by si tu jako ve vězení. Smutném, opuštěném a jakoby cizím. Musel pryč. Nejlépe někam daleko.

   „Nevím,“ přiznal po chvilce a navzdory svým myšlenkám ještě dodal: „Asi půjdu do Erindoru.“

   „Chceš zůstat Gimtem? I po tom, co ti matka řekla?“ ujišťoval se Waldor, ale bez hněvu. Jen zvědavě. A Bergon zaváhal.

   „Nevím,“ přiznal znovu svou nerozhodnost a bezradně pokrčil rameny. „Vlastně vůbec nevím, co dělat. Chtěl jsem si o tom promluvit, ale…“

   „Zkus si promluvit s Robertem,“ poradil mu strýc. „Přísahal, že dá na Wyonu i na tebe pozor a že tě vychová jako vlastního syna.“

   „Kdy? Kdy to přísahal?“

   „Těsně před tím, než jste ty a tvá matka opustili Nuras. Přísahal u hrobu tvého otce.“

   Bergon zamyšleně sklonil hlavu.

   „Dobře. Zajedu za ním. Díky za všechno, Waldore,“ řekl po chvíli rozhodně a vstal. Odešel do svého pokoje zabalit si těch několik málo věcí, které měl. Přelétl místnost očima a vzdychl. Jak málo času uběhlo a jak moc se změnilo. Ještě včera mu ten pokoj připadal známý a přátelský. Klidné a bezpečné útočiště po dlouhé době strávené v divočině. A dnes? Dýchal z něj jen chlad, beznaděj a smutek.

   Ještě jednou si vzdychl, pak se oblékl do cestovního, protože byl stále jen v košili a spodkách, zbytek svého šatstva naskládal do sedlové brašny, za opasek zastrčil zbraně od Roberta, přes rameno přehodil luk a toulec se šípy a nakonec vzal do ruky dárky od matky. Poslední dárky, které mu dala. Se třetím, hodně ustaraným vzdychnutím schoval za opasek pergamenovou ruličku a chviličku nepřítomně hleděl na orrinorský prsten. Potom stiskl rty, navlékl si šperk na prsteníček levé ruky a vyšel ven. Do teplého, slunečného dne.

   Zamířil přímo do stáje, vyvedl a vyčistil Raula, osedlal ho, vyhoupl se mu na hřbet a krokem vyjel k bráně statku.

   „Bergone!“ ozval se za ním náhle Waldorův hlas a bylo to poprvé, co jej někdo oslovil jeho pravým jménem. Zastavil tedy vraníka, otočil ho směrem zpět a zůstal stát. Strýc k němu pomalu došel a podal mu uzlík s jídlem na cestu. Mladík poděkoval slabým pokývnutím, otočil se v sedle, schoval uzlík do jedné ze sedlových brašen, a když se zase srovnal, Waldor na něj ještě promluvil.

   „Já… No, jen jsem ti chtěl říct, chlapče, že tady budeš vždycky doma. Vždycky tě rád uvidím. A teď – hodně štěstí,“ rozloučil se nakonec, spěšně odešel do nejbližšího chléva a tam se rozplakal.

 

 

***

 

 

   Bergon vyjel ze statku a dal se po Hlavní silnici k Velkému mostu přes Sálavu. Vedl Raula krokem a nepřítomně hleděl přímo před sebe. Cítil se podivně prázdný. Jako by z něj, z celé jeho bytosti, zbyla pouze skořápka v podobě těla a oblečení. Bez zájmu minul strážní věž Ophiru a vůbec jej nezarazil klid, který v jejím okolí vládl. Žádné hlídky, žádná ostražitost a válečná pohotovost. Nic. Za normálních okolností by se mu to zdálo krajně podivné a už by v duchu uvažoval nad tím, co je toho příčinou. Teď si však nevšímal ničeho kolem sebe. Nevnímal lidi, krajinu ani cestu.

   Soustředil se vlastně jen tolik, aby udržel Raula ve správném směru, a mířil k jihu. Po dobře známé lesní cestě k Bílým horám. Jel bez zastávky, takže netrvalo dlouho a měl za sebou Horský most. Odbočil k západu a začal stoupat. Pak opět překročil Sněžnou, projel úzkým úvozem a po paměti navedl Raula na sotva znatelnou stezku porostem. Stále jej ovládala tupá lhostejnost a on se vytrvale odmítal zabývat čímkoli z neveselé skutečnosti. Den však již značně pokročil, světla ubývalo, cestička vedla křovisky a navíc do strmého svahu. Každá nepozornost byla tedy poměrně tvrdě trestána.

   Bergon přehlédl jednu záludnou, nízko rostoucí větev, uhnul později, než měl, a jeho čelo rázem zhyzdil ošklivý šrám. Šrám, který bolel, krvácel a tím mladíkovi ještě zhoršoval už tak dost mizerné vidění. Bergon zaklel a ta sice tlumená, ale přeci jen nahlas pronesená věta ho vrátila zpět do přítomnosti. Téměř poslepu, s hlavou pro jistotu  těsně skloněnou ke koňské šíji vyjel ten nejhorší sráz a zastavil. Sesedl, zalovil v jedné ze sedlových brašen a po chvilce hledání odtamtud vyndal kus čistého plátna. Otřel si s ním krví znečištěný obličej, potom jej přiložil na ránu na čele a jako právě probuzený ze snu se rozhlédl kolem. Stál na pouze dva kroky širokém kamenném chodníku už dost vysoko nad pásmem lesa, nad sebou měl sametově černé nebe zdobené stříbrnými tečkami hvězd a v jejich slabém světle viděl temné obrysy skalnatých štítů Bílých hor. Celou svou bytostí v tu chvíli vnímal tuhle divokou, člověkem dosud nezkrocenou krásu, kterou dokázala vykouzlit pouze všemocná matka příroda. Smutně vzdychl a v myšlenkách se vrátil k vlastní matce. Znovu jej naplno zasáhla bolest z jejího odchodu, stesk a pocit viny. I přes Waldorovo  ujištění ho stále trápily výčitky svědomí. Vždyť svým věčným touláním, bojechtivostí a mnohdy i zbytečným nasazováním a ohrožováním vlastního života přidělával už tak dost zkoušené ženě větší a větší starosti. Věděl, že se o něj bojí, věděl, že nemá ráda násilí, a přesto dál podnikal stále dobrodružnější a nebezpečnější výpravy.

   „Odpusť. Odpusť mi,“ zašeptal omluvně přemožen přemírou citu a ta slova vyvěrala až z hloubi jeho žalem sevřeného srdce. Sklonil oči k zemi, a když je po chvíli zase zvedl, vykukoval za jedním z protějších vrcholků měsíc v úplňku. Ozářil krajinu měkkým, bledým světlem, ubral jí na divokosti a přidal na kráse. Užaslému Bergonovi připadalo, že se tam objevil jakoby v odpověď na jeho upřímnou lítost. Vyložil si to tedy jako projev odpuštění a úlevně vydechl. Přemožen dojetím sklonil hlavu a tím prostým pohybem poděkoval.

   Postál tak ještě několik vteřin, pak opět nasedl na Raula a pokračoval dál. Věděl, že Údolí už je blízko. Vedl unaveného vraníka krokem po kamenném chodníku stále vzhůru a plně se nyní soustředil. Na cestu i na své pocity. Kromě žalu a bolesti z matčina odchodu cítil totiž i zmatek. Naprostý zmatek z toho, co bude. Až dosud věděl zcela jistě, co chce dělat a čím chce v životě být. Gimtem. A časem třeba i jejich vůdcem. Tak jako Vigar. Teď však… Všechno je jinak a z jeho jistoty se stal dým, který se kdesi rozplynul. Jak může dál zůstat Gimtem, když se na orrinorském – na jeho – trůně roztahuje Northor?! Cizák z Dagerladu?! Troufl by si však vystoupit a říct: Já jsem váš král! Pojďte za mnou! Do války! Dokázal by vést lidi do války? Dívat se, jak umírají? Umírají proto, aby usedl na trůn? Vždyť ani nevěděl, jak vypadá… A následovali by ho ti lidé vůbec? Uvěřili by mu? A pokud ano, nezeptali by se náhodou – kde dosud byl? Proč se objevil takhle najednou? Proč ne dřív? Před časem mu přišlo naprosto přirozené, aby obyvatelé Orrinoru povstali a dosadili na trůn někoho svého. Žádný přímý dědic ale v té době nebyl. Teď je. Našel se. Vstal z mrtvých, ale – je z Aranhoru. Tedy také cizinec…

   Už to prostě neviděl tak jasně jako dřív a vůbec netušil, co by měl udělat. Co by bylo správné?

   A náhle byl před jeskyní. Známou a zvláštní jeskyní. Ustaraně vzdychl, navedl koně dovnitř a o deset minut později vjel do Údolí. Zastavil Raula a rozhlédl se kolem. Pak se podíval na nebe, přesněji na hvězdy a zavrtěl hlavou. Ne, za Robertem teď nepojede. Na to je pozdě. Nebo snad brzy…? Záleží na úhlu pohledu. Každopádně návštěvu bude lepší odložit na ráno.

   S tímto rozhodnutím zamířil k nejbližšímu potoku. Tam odstrojil vraníka, napojil ho, uvázal a nechal ho pást. Sám se pak také napil, ale nejedl. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Jen se zabalil do pláště, ulehl mezi kapradí, hlavu si položil na sedlo a s myšlenkou na blížící se rozhovor usnul.  

 

***

 

   Bergon se vzbudil s pocitem, že se na něj někdo dívá, a nemýlil se. Když otevřel oči, uviděl štíhlou, asi třináctiletou dívku s neposlušnou hřívou narudlých vlasů. Klečela vedle něj, v pravé ruce držela navlhčený hadřík, levou měla jen tak položenou v klíně a u nohou jí ležela malá krabička.

   „Ošetřím ti tu ránu,“ oslovila jej tiše a trochu stydlivě sklopila velké, hnědé oči.

   Mladíka její přítomnost lehce zaskočila. Rychle se však vzpamatoval a už se nadechoval k některé z otázek, které jej při pohledu na ni napadly, ale ona jen zavrtěla hlavou. Prsty volné ruky mu jemně, téměř něžně položila na rty a on pochopil a poslechl. Beze slova tedy, pouze významným mrknutím schválil její další počínání a ústa mu zvlnil nesmělý úsměv. Neznámá se pohledem vrátila zpět k jeho obličeji a úsměv opětovala. Pak ale zase zvážněla a se soustředěným výrazem ve tváři začala vlhkým hadříkem opatrně smývat zaschlou krev z jeho zraněného čela.

   Bergon držel a se zájmem ji přitom sledoval. Připomínala mu dobrou vílu z pohádek pro děti. Svým zjevem i stříbřitě zářivým prstýnkem, který zdobil prsteníček její levé ruky. Tím, jak se u něj tak najednou a naprosto tiše objevila, i tím, co teď dělala. Oblečená jako víla však rozhodně nebyla. Spíš jako nějaký kluk – uličník. Vyšší, měkké kožené boty, přiléhavé černé kalhoty, volná bílá halena s jen nedbale zavázaným šněrováním u krku a pásek spletený ze tří tenkých řemínků. Mladíka ten do očí bijící protiklad pobavil. Znovu se usmál a dívka, dobře si vědoma jeho hodnotícího pohledu, zčervenala jako jablíčko. Opět skryla oči za nápadně dlouhé řasy, odložila hadřík a obličej jí projasnil další stydlivý úsměv.

   „Teď to trošku zabolí,“ upozornila potom, otevřela krabičku, vnořila do ní prst, nabrala na něj trošku pronikavě vonící, nazelenalé masti a nanesla mu ji na ránu. Velmi, velmi jemně. A když skončila, sjela mu dvěma prsty po tváři dolů směrem ke koutku úst a zamyšleně dodala: „Zůstane ti jizva.“

   To něžné, jako peříčko lehké pohlazení ležícího mladíka úplně omámilo. Nespouštěl svůj pronikavý pohled z dívky a nebyl si jistý, zda sní či bdí. Prudká bolest ho však rychle vrátila do skutečnosti. Neznámá měla pravdu a on musel na okamžik zatnout zuby, protože rozetřená mast začala nesnesitelně pálit. Po pár vteřinách ale bolest ustoupila a vystřídal ji příjemný chlad. Jakoby mu dívka položila na čelo měkkou, studenou dlaň. Bergon povolil sevření čelistí, udiveně zvedl obočí a tahle změna v jeho obličeji vykouzlila na tváři malé víly pobavený úsměv.

   „Kdo jsi?“ zeptal se s naléhavostí, kterou se ani nesnažil skrýt.

   „Adriana, dcera Roberta a Darii,“ odpověděla měkce a znovu se usmála. Pak sklonila zrak ke krabičce na zemi, zavřela ji a sebrala. Ještě jednou pohlédla na ošetřeného mladíka, vstala a odhalila tak očím mladého orrinorského prince svou štíhlou a už téměř žensky zaoblenou postavu. Potom se otočila tak prudce, až jí dlouhé vlasy zavlály, a odběhla pryč.

   Bergon se rychle posadil a okouzleně hleděl za tím půvabným stvořením, dokud mu nezmizelo z očí. Ta dívka mu učarovala. Díky ní si dovolil alespoň na čas zapomenout na svůj smutek i na to, proč sem vlastně přijel. Hlasitě mu zakručelo v břiše a on si s jistým údivem uvědomil, že má hlad. S odevzdaným povzdechem tedy vstal, sáhl do jedné ze sedlových brašen a odjedl něco z uzlíku, který mu zabalil Waldor. Po snídani se opláchl v potoce, trochu se napil a rozhlédl se po Údolí. Nebe nad ním bylo bez mráčku, sluníčko už začínalo pálit a prostou krásu okolní přírody doplňovalo velké množství různě velikých dřevěných domků.

   Kde se tu asi vzaly? Zeptal se sám sebe s lehkým překvapením. Skončil s prohlídkou a hmátl po sedle. Položil ho Raulovi na hřbet a přitom si v duchu odpověděl: Asi uprchlí orrinorští rytíři. Ti, kteří odmítli zůstat s Rollandem.

   Znovu si vzdychl, to jak na něj opět začaly doléhat otázky, kvůli nimž přijel, a zamyšleně sedlo na vraníkově hřbetě urovnal. Přezku už ale moc neutahoval, protože Robertův srub byl blízko. Proto si na koně také ani nesedl. Jen ho vzal za otěže a vedl za sebou. Vrátil se s ním zpět na vyježděnou pěšinu a pomalu kráčel ke srubu. U něj se se zvláštní nadějí rozhlédl, zda ještě jednou neuvidí Adrianu, ale čekal ho „pouze“ Robin. Oba přátelé si potřásli rukama a bratrsky se objali. Jak dlouho se vlastně neviděli…? Snad věčnost.

   Robin pomohl Bergonovi ustájit Raula a přitom spolu samozřejmě i rozmlouvali. Neprobírali ale nic důležitého. Jen běžné věci a Bergon za to byl vděčný. Nijak netoužil seznamovat Robina se svými starostmi. Alespoň ne teď.

   Ze stáje zamířili oba mladíci už přímo do domu. Vstoupili a s požitkem vdechli příjemnou vůni jakéhosi jídla. Bergon se přivítal s čarodějkou Dariou, ale po Robertovi se rozhlížel marně. Vysloužilý orrinorský rytíř v místnosti nebyl. A tak místo tolik očekávaného rozhovoru přijal pozvání paní domu, usedl ke stolu a hned vzápětí před ním stála miska plná červené paprikové omáčky s kousky masa a mrkve a silný krajíc chleba. Mladík chtěl pokrm nejprve odmítnout, protože jedl ani ne před hodinou a navíc ho trápil smutek a starosti spojené s budoucností. Když však pohlédl do misky, a pak se zadíval do usměvavé tváře krásné čarodějky, nějak si to rozmyslel. Jen poděkoval a s probuzenou chutí se pustil do té dobroty.

   Snědl kupodivu všechno, odevzdal Darie prázdnou misku a chystal se zeptat po Robertovi. Sotva ale otevřel ústa k otázce, rychle je zase zavřel, protože pán domu a vlastně i celého Údolí právě vstoupil do místnosti. Nepřišel však z venku, jak Bergon čekal, nýbrž otvorem, který připomínal do oblouku tvarované dveře. Nacházel se vpravo od těch vchodových a vedl kamsi do mladíkovi dosud neznámých vnitřních částí domu.

   „Vítej, chlapče,“ pozdravil ho srdečně Robert, vykročil k němu s napřaženou pravicí a o pár vteřin později už si oba tiskli ruce.

   Bergon se snažil z výrazu stále stejně černě oděného muže odhadnout, zda ví nebo alespoň tuší, proč sem přijel, ale nedokázal to. Robert se tvářil pouze přátelsky. Jako ostatně vždy, když se viděli. Kromě pár výjimek způsobených souhrou nepříznivých okolností. A tak Bergon náhle nevěděl, co říct. Jak má říct Robertovi, že už zná tajemství svého původu, ale neví, co s ním? Jak mu má říct, že jeho matka odešla? A chce to vůbec vyslovit nahlas? Tady? Hned teď? Před Robinem a Dariou?

   Z nerozhodnosti ho vysvobodil sám Robert.

   „Neviděli jsme se pěkně dlouho, co říkáš?“ pravil téměř vesele. „Pojď, sedneme si někam, kde bude větší klid a nerušeně si popovídáme.“

   A už vedl překvapeného Bergona do otvoru, jímž před malou chvilkou přišel.

   Tak ví to nebo ne? Znovu zauvažoval mladík a jeho údiv ještě vzrostl, když prošli otvorem do malé, obdélníkové chodbičky a odtud otevřenými dveřmi do místnosti, která se dala směle nazvat pracovnou. Byl zde krb, velká knihovna a psací stůl, u něhož stály dvě židle a na jehož desce se v pracovním nepořádku povalovalo několik knih i přes sebe položených map. V rohu pak stál zvláštní stojan, na němž visela skvěle udržovaná zbroj, a hned vedle se nacházel Robertův dlouhý, jedenapůlruční meč. Mladík přeběhl zkoumavým pohledem celé zařízení místnosti a jeho oči se s podivnou samozřejmostí zastavily na neobvyklém stojanu.

   Je tohle zbroj orrinorského velitele? Ptal se sám sebe, zatímco Robert za nimi zavíral dveře.

   „Posaď se, hochu,“ vybídl ho potom bývalý rytíř, ukázal na jednu z židlí a sám usedl na druhou.

   „Vím, proč jsi přijel,“ řekl, když se Bergon posadil, a jeho tvář zvážněla. „Tvá matka odešla a ty už teď víš, kdo jsi.“

   „Ano,“ pouze přikývl Bergon. K ničemu víc se nedostal, protože starší muž mluvil hned dál.

   „Musíš vědět, že tvá matka by odešla, ať bys udělal, co chtěl, přesto…“ Robert se významně odmlčel a jeho další slova pak byla chladná jako čepel meče. „Přesto nechápu – proč? Proč?!“

   „Proč – co?“ nerozuměl Bergon a zaskočila ho nejen otázka jako taková, ale i způsob, jakým ji muž položil.

   „Tak ty nevíš?! Proč ses neozval celou tu dlouhou zimu? Tušíš vůbec, co si vytrpěla?“ vybuchl Robert rozzlobeně a Bergon sklonil provinile hlavu.

   „Já… Snažil jsem se, opravdu. V Cirionu jsem zaplatil jednomu muži, aby dovezl matce i Gimtům vzkaz, že jsem v pořádku a odjíždím za Vigarem na sever. Ale žádný posel prý na statek ani do Erindoru nedojel. Asi… Je mi to líto,“ téměř šeptem pronesl Bergon a přitom upřeně sledoval špičky svých bot. Kdyby jen tušil…

   „Odpusť,“ omluvil se okamžitě Robert a v hlase už neměl po zlosti ani stopu. Z jeho slov teď zazníval jen smutek. „Tohle jsem nevěděl. To o tom poslovi. Za nedoručení vzkazu samozřejmě nemůžeš a je zbytečné a nesmyslné vinit tě z toho.“

   Potom zmlkl a místnost ovládlo tíživé ticho, protože Bergon neřekl na tu omluvu nic. Jen pokýval zamyšleně hlavou a v duchu se snad už po sté ptal sám sebe, co tak asi mohlo být příčinou poslova selhání. Proč nedojel?

   „Takže tobě se podařilo Vigara najít?“ prolomil nepříjemné mlčení po chvilce Robert, a také – skutečně ho zajímalo, co se stalo s vůdcem Gimtů i co dělal proti němu sedící mladík celou zimu.

   „Povídej,“ vybídl ho proto a nemusel dvakrát. Bergon mu ochotně a v krátkosti vše převyprávěl.

   „Znovu tě žádám o prominutí,“ ještě jednou se pak omluvil Robert a s neskrývaným uznáním pokračoval: „Je úžasné, cos dokázal. Nevzdal ses a nakonec přivedl Vigara domů.“

   „Měli jsme štěstí,“ snažil se zastavit tu nečekanou chválu Bergon a Robert se s ním nepřel.

   „Ano, to jste měli,“ připustil. „Přesto… V tom jsi stejný jako tvůj otec. Nebojácný a tvrdohlavý. Když si ten vzal něco do hlavy, bylo těžké vymluvit mu to. Ne nemožné, ale těžké. Jsi mu podobný víc, než tušíš, a to tvou matku ničilo.“

   „Tys znal mého otce hodně dobře?“

   „Byl to můj nejlepší přítel. Vyrůstali jsme spolu. Vyváděli jsme spolu všechny ty klučičí lumpárny, jezdili na koních, šermovali, učili se spolu…“

   „Povídej mi o něm,“ požádal tiše Bergon.

   „Bergil byl rozený válečník. Štíhlý a svalnatý. Také skvělý šermíř. Lidé v Nurasu i v celém Orrinoru ho ctili a uznávali stejně jako tvého dědečka. Byl výbušný a vznětlivý. Snadno se rozzlobil a stejně snadno se pro něco nadchl. A přestože dobře věděl, kým je, dokázal přiznat svou chybu, případně změnit názor. Jak už jsem řekl, jsi mu hodně podobný. Hlavně tím, jak vypadáš. Jen vlasy máš hnědé a jemnější rysy obličeje – tos zdědil po matce. On měl vlasy světlé a rovné a tvářil se většinou dost přísně,“ snažil se co nejpřesněji vypodobnit svého nejlepšího přítele Robert a pozorně naslouchajícímu mladíkovi se opět vybavil ten zvláštní, horečnatý sen. Neznámý muž doprovázející v něm jeho matku byl také světlovlasý a tvářil se přísně.

   Mohl takto vypadat můj otec? A jednalo se tedy skutečně pouze o sen? Nebo spíš o nějakou v paměti dobře uloženou, dávnou vzpomínku…? Odpovědi na tyto otázky se nejspíš nikdy nedozvím, odbyl své úvahy rychle a mlčky mladík, protože Robert mluvil dál. „Víš, Bergil tvou matku velmi miloval. Jako ostatně postupem času všichni v Nurasu. Získala si je nejen svou krásou, ale i skromností a laskavostí. Bergil ji prý miloval tolik moc, že byl ochoten vzdát se pro ni orrinorského trůnu.“

   „A myslíš, že by to vážně udělal? Že by se kvůli matce všeho vzdal?“ zajímalo okamžitě Bergona.

   Robert neodpověděl hned. Na chvilku se zamyslel a nad otázkou uvažoval.

   „Ano. Myslím, že by to udělal,“ pronesl potom s neotřesitelnou jistotou. „Myslím, že kdyby musel opravdu volit mezi orrinorským trůnem a tvou matkou, zvolil by si ji. Naštěstí pro něj i pro Orrinor nakonec jeho rodiče ustoupili a on tak byl tohoto rozhodování ušetřen.“

   „Jeho rodiče ustoupili?“ zopakoval pochybovačně Bergon. „Nebyl to spíš jen můj dědeček, kdo ustoupil?“

   „Ona ustoupila i tvá babička, chlapče. Alespoň na pohled. Chovala se vždy slušně a svou zášť si nechávala pro sebe. Tedy – většinou. Až po té smutné bitvě se o něco skutečně pokusila. Za života tvého otce nebo tvého dědečka by si něco takového nikdy nedovolila.“

   „Tys byl v bitvě na planině Surrah?“

   „Ano, byl,“ přiznal Robert a v hlase měl opět smutek. Smutek a ještě cosi jiného. Výčitky svědomí…?

   „Co se tehdy stalo?“

   „Byl jsem tři roky ženatý, stejně tak Bergil. Robinovi byl rok a tobě dva, když přijel posel se zprávou, že dagerladský král Morgath shromažďuje vojsko,“ znovu se oddal vzpomínkám Robert. „Chystá se prý napadnout Orrinor, a já jsem proto povolán zpátky do služby. Vrátil jsem se tedy do Nurasu a na příkaz tvého otce jsem opět převzal velení. Na pochod k hranicím jsme se vydali  začátkem podzimu. Bylo chladno, vlhko a mlhavo a každou chvíli drobně pršelo. Vidím to, jak včera. V čele jel tvůj otec na svém mechově šedém hřebci. Oblečen byl v plné zbroji a vypadal vskutku královsky. Po jeho levé ruce jsem jel já a po pravici měl mladého Varetha. Druhého velitele, který pevně svíral tmavě modrou orrinorskou korouhev se stříbrným jednorožcem. Za námi následovala jízda vedená tvým dědečkem Goranem, pak vozy se zásobami a celý průvod uzavíral dlouhý zástup pěšáků. Spěchali jsme na sever, jak nejrychleji jsme dokázali, a chtěli posílit posádky hraničních pevností a zabránit Dagerladským vstoupit na naše území. Ale přijeli jsme pozdě. Morgath nás předešel. Dobyl a vyplenil všechny tři naše pevnosti. Seran, Feia a Dargon tehdy téměř lehly popelem a jejich posádky byly bez milosti pobity. Naživu zůstali vlastně jen ti, kteří prostě utekli.“

   Robert opět zmlkl a zkoumavě pohlédl na Bergona. Mladík však jeho vyprávění nijak nekomentoval. Jen se díval kamsi do prázdna a pozorně poslouchal. Starší muž tedy pokračoval: „Musíš vědět, chlapče, že tvého otce uznávali a ctili nejen rytíři, ale i prostí vojáci, a všichni ti muži byli rozhodnutí a odhodlaní následovat ho třeba na smrt. Bez ohledu na špatné zprávy zvědů i na přesilu nepřítele. Chtěli bojovat a chtěli zvítězit. Noc před bitvou jsme strávili v Orodonském lese a na planinu Surrah se tak dostali až ráno. Putovali jsme pomalu. Pouhým krokem jsme jeli tou pustou, lehce zvlněnou krajinou a moc jsme nemluvili. Napětí by se tehdy dalo krájet. Každý z nás se zaobíral vlastními myšlenkami a netrpělivě očekával nepřátelské vojáky. Objevili se asi po dvou hodinách a nejprve se samozřejmě vyjednávalo. Dagerladské vyjednavače vedl sám Morgath, ale žádné vyjednávání ve skutečnosti neplánoval. Jak jsme ostatně očekávali. Vlastně jen zahrnul tvého otce urážkami všeho druhu a doporučil nám, abychom se vzdali. Potom poukázal na početní převahu svého vojska a navrhl podmínky míru. Chtěl volný průchod Orrinorem pro sebe i své vojáky, chtěl pod svou vládu Nuras i ostatní větší města a chtěl tvého otce…“

   „Mého otce?“ upřímně se podivil Bergon.

   „Chtěl vzít tvého otce do zajetí a spolu s ním všechny významnější rytíře a velitele. Chtěl nás odvést do Bartheku a uvěznit nebo možná i popravit. To nevím.“

   „A otec to nepřijal.“

   „Samozřejmě, že ne. Ostatně – Morgath ani nečekal, že bychom něco takového přijali. Chtěl bojovat a chtěl zvítězit. Stejně jako my.“

   „Jednání bylo tedy u konce?“

   „Ano. Jednání skončilo a bitva začala. Bergil velel středu pěšáků, mladý Vareth pravému křídlu, já levému a Goran měl na starosti naši jízdu. Nikdy jsi nic takového nezažil, takže netušíš, jaké to je, když se na tebe řítí nepřátelští jezdci. Mohutná, pohybující se hradba složená ze železa a koňských kopyt. Neumíš si vůbec představit tu hrůzu. Strach ze zranění, zmrzačení, ze smrti i chuť zahodit zbraně a utéct. Zároveň ale cítíš obrovskou zodpovědnost. Zodpovědnost velitele. A tak musíš sebrat všechnu svou sílu, vůli i odvahu a vydržet. A pak přijde střet a ty už se soustředíš jenom na zbraně. Tu svou i tu cizí, útočící. Nic jiného nevnímáš. Ani křik ostatních bojujících mužů, ani sténání a nářek raněných, třesk mečů, ržání vystrašených koní, dusot kopyt, stříkající krev. Nic z toho. Jsi tu jen ty a tvůj protivník a štěstěna je vrtkavá. Chvíli přeje jednomu, chvíli druhému a proto… Když už nebylo pochyb o našem vítězství, tak se mi v té vřavě tvůj otec náhle ztratil a právě tehdy se to stalo.“

   Robert smutně vzdychl, zadíval se na nepravidelnou kresbu dřevěné podlahy a Bergon se ani neptal, co se tehdy jako mělo stát. Tak nějak vytušil, že právě tehdy, jen pár okamžiků před koncem bitvy – před vítězným koncem bitvy – přišel jeho otec o život. V pracovně se tedy znovu rozhostilo ticho a jeho vláda trvala dlouhých pět minut. Potom Robert pohlédl zpátky na mladíka před sebou a tlumeně v přerušeném vyprávění pokračoval: „Můžu se o tom pouze dohadovat, ale stalo se asi toto: Goran vyjel proti Morgathovi a došlo ke srážce. Oba muži se vzájemně vyhodili ze sedel, spadli na zem a začal souboj, v němž tvůj dědeček nemohl vyhrát. Při pádu z koně si totiž zlomil tři žebra. Morgath ho zabil, a potom – nejspíš – zaútočil tvůj otec, který jako jediný z nás přiběhl Goranovi na pomoc. Napadl Morgatha a chvíli spolu šermovali. Náhle se však Ewil, meč orrinorských králů, rozpadl na dva kusy a Morgath tvého otce velmi těžce zranil. Bergil to ale nevzdal. Sebral poslední zbytek sil a vrazil dagerladskému králi pahýl svého meče přímo do srdce. Pak zavřel oči a už jen nehybně ležel. A právě takhle jsem ho našel. Příliš pozdě… Můj král a nejlepší přítel ležel na tom zdupaném trávníku v kaluži vlastní krve. Poklekl jsem k němu, opatrně nadzvedl jeho tělo a on otevřel oči. Zašeptal jméno tvé matky a vydechl naposledy.“

   Roberta přemohly vzpomínky. Hlas se mu zlomil, bojoval s pláčem a nebyl v tu chvíli schopen pokračovat dál. A ani Bergon nemohl promluvit. Vyprávění černě oděného muže bylo tak živé, tak skutečné, že měl celou dobu pocit, jako by se tam bil i on. Jako by byl on sám na Robertově místě a v jeho náruči zemřel nejlepší přítel. Už jednou něco podobného zažil. To když před pár lety našel Nika oběšeného na dagerladské šibenici. A teď?    

   V hrdle mu uvízl nepříjemně velký knedlík a oči se samy plnily slzami. Několikrát rychle zamrkal, aby se zbavil toho mokrého, slaného a pro muže prý nedůstojného nadělení, a párkrát polkl, aby stejně naložil i se záludným knedlíkem. Přesto ticho v místnosti neporušil on, ale opět Robert.

   „Bitvu jsme vyhráli,“ řekl podivně ochraptělým hlasem. „Vyhráli jsme, uchovali si svou svobodu a nezávislost a Dagerladští byli poraženi. Ale za jakou cenu?! Náš milovaný král byl mrtev, jeho otec také, téměř třetina našich mužů padla, meč Ewil se rozlomil na dva kusy a z korouhve s jednorožcem zbyly jen cáry. Věru, smutné vítězství. Smutné vítězství a na mnoho let konec vlády králů v Nurasu i v celém Orrinoru.“

   Černě oděný muž opět na chvilku zmlkl. Znovu významně pohlédl na mladíka, který seděl jen kousek od něj, a hlasem plným naděje pak pokračoval: „Ale teď máme tebe. Posledního z dávných orrinorských králů… Něco ti ukážu.“

   Vstal ze židle, kývl na Bergona, aby ho následoval, a několika spěšnými kroky přešel k oknu, pod nímž se nacházela velká dřevěná truhlice na šaty. Mladík jí při prohlídce místnosti nevěnoval větší pozornost, protože takováhle truhlice stála téměř v každé domácnosti na Erském poloostrově. A ne jedna. Přesto se vydal za Robertem a cestou ho napadla ještě drobná doplňující otázka.

   „A co Rolland?“ vyslovil ji hned nahlas a se zvídavostí sobě vlastní čekal na odpověď. Trochu jej totiž zarazilo, že se o rytíři z Lorethu Robert ani jednou nezmínil. Že by se ten muž bitvy na planině Surrah nezúčastnil?

   „Rolland tam tehdy byl také. Patřil k nižším velitelům,“ správně pochopil mladíkova slova tázaný a otevřel víko truhlice.

   Bergon mlčky přikývl a zvědavě mu nakoukl přes rameno. Oblečení. Jak také jinak. Tři hromádky úhledně složeného, čistého oblečení – haleny, kalhoty, spodky… Robert ale ještě neskončil. Opatrně, aby nic zbytečně nepomuchlal, vyndal všechny hromádky, odložil je na vlčí kožešinu, jen tak se povalující na podlaze, a objevilo se dno truhlice. Bergon se zamračil, ale neřekl ani slovo. Už totiž tušil, co mu chce bývalý orrinorský rytíř ukázat. V hlavě slyšel zcela jasně matčin hlas: „Má ji u sebe Robert.“

   A skutečně. Robert zručně odstranil falešné dno truhlice a pod ním ležely takhle dobře schované dvě skříňky z leštěného světlého dřeva. Zabíraly celé, teď už skutečné dno, ale každá byla jinak velká. Robert vyndal nejprve tu menší, s téměř posvátnou úctou ji otevřel a pronikavým modrým očím mladého prince se ukázala koruna jeho předků v celé své kráse. Umně zdobený kruh z masivního stříbra vhodně doplněný pěti modrými oválnými drahokamy, stejnými jako na prstenu, který objímal jeho levý prsteníček. Spočívala na přesně na míru ušitém polštářku z tmavě modrého sametu a Bergon náhle pocítil nesmírnou chuť uchopit ji a nasadit si ji na hlavu. Už už se chystal natáhnout po ní ruce, v poslední chvíli se však ovládl.

   „A v té druhé skříňce je co?“ zeptal se a i jemu samotnému zněla ta slova chladně a odměřeně. To neměl v úmyslu.

   Robert si z jeho hlasu ovšem starosti nedělal. Alespoň na pohled ne. Odložil menší skříňku – stále otevřenou – vedle svého oblečení a sáhl po větší. Na tu byl Bergon skutečně zvědavý, protože o ničem dalším se jeho matka nezmínila. Co ještě tenhle zvláštní muž odvezl z Nurasu a teď to skrývá?

   Robert skříňku otevřel a ukázal přihlížejícímu mladíkovi její obsah. Na tmavě modrém sametu ležely pečlivě vyčištěné zbytky nádherného jedenapůlručního meče místy překryté špinavými kusy tmavě modré, stříbrem vyšívané látky.

   „Ewil, meč orrinorských králů,“ vydechl obdivně Bergon a dvěma prsty lehce přejel po lesklém kovu.

   „A části orrinorské korouhve. Královské korouhve. Tvojí korouhve – pečlivě sesbírané na bojišti,“ ještě doplnil Robert.

   „Ale jak to?“ divil se mladík. „Měly by být…“

   „Pohřbeny v Nurasu spolu s tělem tvého otce. Ano, to měly. Ale to by je získal Northor. Přitom patří tobě.“

   „Takže ty myslíš, že bych se měl přihlásit o orrinorský trůn?“ zeptal se Bergon zcela vážně a hleděl přitom Robertovi přímo do obličeje.

   „Ano,“ přisvědčil starší muž.

   „To potom ale – bude válka,“ pronesl Bergon stejným hlasem a nespustil z Roberta oči.

   „Ano, to bude,“ znovu souhlasil bývalý orrinorský rytíř a pod tíhou toho modrého a tolik známého pohledu sklopil zrak. „Chtěl jsem, aby ti tohle tajemství matka prozradila dřív. Už před dvěma lety, když Northor obsadil Nuras. Tehdy bys vyhrál rychle a bez velkých ztrát. Ona o tom však nechtěla ani slyšet.“

   „A teď?“
   „Teď?“ Robert vzdychl. „Nebudu ti lhát, chlapče. Za tu dobu, cos byl na severu, se hodně změnilo. Ve tvůj neprospěch. Northor, zcela opuštěn Argaanou, ještě před zimou uzavřel mírovou smlouvu s králem Galdorem.“

   „Opuštěn Argaanou? Takže…?“

   „Takže v Dagerladu se stále bojuje. Teď už skutečně bojuje. Argaana se sama postavila do čela vojska a měla v úmyslu rozprášit a zničit Darethovy muže jednou pro vždy, ale byla poražena. S hanbou utekla zpátky do Bartheku. Darethovi se však dobýt její pevnost nepodařilo, a tak válka v Dagerladu pokračuje. Proto Northor na jaře uznal platnost většiny orrinorských zákonů a dokonce se prvního dne měsíce mayenu oženil s dcerou pána z hradu Generija. Což je velmi významný a starobylý orrinorský rod. A teď Northor jedná o míru také s fallarským králem Rikanem.“

   „A orrinorský lid? Prostí lidé, co ti si myslí?“

   „Mezi lidmi panuje spousta názorů. Však to víš. Přesto – pravda je taková, že už si na Northora zvykli. Alespoň většina z nich. Už nebude tak snadné přimět je k povstání.“

   „A přesto po mně chceš, abych to udělal? Koho tedy mám vést do války? Orrinorští páni se dohodli s Northorem, prostí lidé se s ním smířili a z orrinorských rytířů přežila jen hrstka. Mám je vést na smrt?! Dívat se, jak umírají?“ Bergon nyní stál proti Robertovi hrdě vzpřímený, s bradou bojovně vysunutou a planoucíma očima. Podobal se v tu chvíli svému otci tolik, že starší muž o krok couvl, odložil skříňku s mečem a korouhví a uctivě sklonil hlavu.

   „Měl bys vědět ještě jednu věc, můj princi,“ pronesl pak mírně. „Po bitvě na planině Surrah jsem se nepohodl s Varethem. Došlo k hádce mezi námi a zbylé orrinorské vojsko se tak rozdělilo na dva tábory. Jedni byli s Varethem, druzí stáli za mnou. Vareth chtěl s těmi svými odjet. Podle něj Orrinor zemřel spolu s Goranem a s Bergilem. Zapomněl tehdy na tebe. Když jsem tě však připomněl, souhlasil s přísahou. Všichni – prostí vojáci, velitelé, rytíři i my dva jsme potom přísahali věrnost pravému orrinorském králi. Tedy tobě.“

   „Takže neodjel?“

   „Odjel i se svými muži, ale…“

   „Víš, kde je?“

   „Ne,“ přiznal Robert.

   „Takže jsme tam, kde jsme byli,“ pronesl suše Bergon a nevesele se usmál.

   „Ty tedy nechceš přijmout své dědictví?“ otázal se Robert a opět zvedl hlavu.

   „Za těchto okolností asi ne.“

   „Asi ne?“ protáhl rozhořčeně Robert a jeho tvář zpřísněla. „Tobě nevadí, že se na tvém trůnu roztahuje cizák, který zabral tvou zemi násilím?! Nevadí ti, že ten muž je z Dagerladu?! Ze země, jejíž král kdysi zabil tvého otce?!“

   „Vadí,“ odpověděl tiše Bergon a chtěl pokračovat, ale Robert jej hněvivě přerušil: „Tak s tím něco dělej!“

   V očích mladého muže nebezpečně blýsklo a rysy tváře mu ztvrdly. „A co mám podle tebe dělat?! Vyvolat vá…“

   „Ano, nejprve válku, potom mír. S právoplatným králem na trůně. Což ti matka neřekla dost jasně, kdo jsi?!“ nenechal ho domluvit Robert.

   „Už mě nikdy, nikdy nepřerušuj,“ pronesl napohled klidným a tichým hlasem Bergon. O to hrozivěji však vypadal.

   „Promiň, můj pane,“ omluvil se okamžitě Robert a znovu uctivě sklonil hlavu. Uznal své nevhodné chování a mladý princ tak poprvé pocítil opojnou chuť moci, přesto…

   „Nebudu bojovat, pane Roberte. A vím dobře, co řekla má matka. Neměla ráda násilí a nechtěla válku. Ty to víš. A ani já ji nechci. Zůstanu Gimtem a odejdu do Erindoru. Bergon je mrtev. Utopil se před šestnácti lety v močále a s matčiným odchodem zemřel i Ellad. Zůstal jen Chodec.“

   Po těch rozhodných slovech se otočil k bývalému rytíři zády, vyšel z pokoje, ve velké jídelně se pouhým kývnutím rozloučil s Dariou a s Robinem a stále ještě pln hněvu opustil dům. Rozzlobený a hlavně zklamaný Robert vyběhl ze své pracovny jen pár vteřin po něm a chystal se ho následovat i ven, ale Daria ho zadržela.

   „Nechej ho, drahý,“ řekla něžně a láskyplně Roberta objala. „A nezlob se na něj. Je mladý a jeho čas přijde. Jednou bude muset volit znovu.“

   Chodec o proroctví krásné čarodějky neměl nejmenší tušení. Hned jak vyšel ven, zamířil ke stájím, vyzvedl si Raula, spěšně ho osedlal, nasedl a po vyježděné pěšince opouštěl Údolí. Ani se neohlédl, a tak nevěděl, že ho na cestě provázejí tři páry očí. Robert, Daria a nic nechápající Robin stáli na zápraží a mlčky sledovali mladíkova vzdalující se záda, mírně se pohupující Raulovu záď i jeho vlající černý ohon.

   Chodec mezitím už přejel potok a nyní klusal do mírného svahu směrem k výjezdu z Údolí. Pořád se zlobil a byl pevně rozhodnutý už nikdy se sem nevrátit. Přesto se nahoře ještě zastavil, naposledy se rozhlédl po tom klidném, mírumilovném místě a jeho pronikavé modré oči upoutal pohyb na nedaleké louce. Zadíval se pozorněji a byl okouzlen. Na statném grošáku tam plným cvalem uháněla dívka, která mu ráno ošetřila čelo. Kůň neměl ani sedlo, ani uzdu a dívka se ho držela pouze nohama. Ruce nesla rozpažené, tvář nastavovala větru vzniklému rychlou jízdou, rozpuštěné, narudlé vlasy jí divoce vlály stejně jako dlouhá, stříbřitě šedá hříva jejího hřebce, a plně si vychutnávala ten neskutečně krásný pocit volnosti a dokonalé svobody. Chodec dobře znal ten pocit. Omámeně hleděl na cválající dvojici a hněv ho pomalu opouštěl.

   Adriana asi vytušila jeho pohled, neboť najednou a bez zjevné námahy koně zadržela a podívala se přímo na něj. Jejich oči se setkaly, odpolední slunce zbarvilo dívčiny vlasy do odstínu právě vyleštěné mědi a mladý muž v tu chvíli věděl jistě, že na tento okamžik ani na tuto dívku už nikdy nezapomene. A věděl také, že jeho předsevzetí je pryč. Jednou se sem totiž určitě vrátí…

   Vysvobodil své modré oči ze zajetí těch hnědých, slabě dívce pokývl na pozdrav a pobídl Raula do kroku. Hněv ho úplně přešel. S naprostým klidem a se srdcem tak čistým, jak jen mohlo být, navedl vraníka do úzké soutěsky a na několik let opustil tohle překrásné místo.

   Adriana za ním hleděla ještě dlouho. I jí utkvěl ten kratičký okamžik hluboko v paměti a od té doby se jí dost často stávalo, že těsně před usnutím viděla Chodcovu pohlednou tvář i jeho pronikavé modré oči.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA